Ve víru velkoměsta – Poslední milování

Studium na Uměleckoprůmyslové škole jsem úspěšně ukončil absolventskou prací na části výpravy k jedné televizní inscenaci.
Dohlížel jsem na její realizaci ve studiu a měl jsem dozor v době natáčení.
Ve své podstatě to byla nuda. Byl jsem k dispozici pro případ, že by snad došlo k nějakému technickému problému na dekoraci, jejíž jsem byl autorem.
Protože parta stavební techniky odvedla dobrou práci, vše probíhalo bez problému.

Sledovat natáčení, kde se jedna a tatáž scéna stále opakovala až k úplné spokojenosti režiséra, mne brzy přestalo bavit a tak jsem se s kluky od staveb bavil tím, že jsme na chodbě před studiem hráli čáru.
No, hráli. Většinu hodů vyhrávali právě oni a tak se stalo, že jsem o všechny drobné po kapsách přišel. I když se hrálo převážně jen o desetníky, brzy se ze mne stal pouze divák.

Opřel jsem se o jeden ze sloupů na chodbě a v tu chvíli jsem si všiml dívky, která stála opodál a pravděpodobně sledovala naší hru.
„Proč si skončil?“ podívala se mým směrem. „To tě to už nebaví?“
„Všechno jsem prohrál,“ přiznal jsem se. „Nepůjčila bys mi alespoň pět korun? Zítra ti to vrátím,“ zaškemral jsem na její adresu.
Chvíli hrabala v peněžence a pak mi podala hrst drobných.

Znovu jsem si stoupl na čáru a začal se věnovat hře. Štěstí mi přálo a hned první hru jsem vyhrál.
Hrdě jsem se ohlédl ke sloupu o který se předtím opírala, abych se pochlubil s tím, že mi její peníze přinesly štěstí.
Dívka tam ale už nebyla.
Marně jsem se rozhlížel po okolí, nikde jsem jí neviděl. Nepotkal jsem se s ní ani následující den a brzy jsem na ní zapomněl.

Čekaly mne poslední prázdniny v životě.
Měl jsem nastoupit do práce a to jako scénograf do oblastního divadla v Kostelci. Nebylo to zase tak daleko od Prahy, ale bylo to přece jen vytržení ze života ve velkoměstě.
S Charlotou se nebudu tak často vídat a určitě se budu muset rozloučit se žhavými klíny mé bytné a Marušky.
I když, jak už jsem řekl do Prahy to není zase tak daleko.

***

Ležel jsem na boku vedle nahé Charloty a prsty jí přejížděl po hebké pokožce břicha. Ukazováčkem jsem kopíroval mírný žlábek od pupíku až hrbolku jejího pohlaví a zároveň se díval do jejích očí a pozoroval jak začala projevovat vzrušení, když jsem prstem zajel do chloupků a nahmatal pysky brány rozkoše. Zároveň jsem na bříšku prstu ucítil lepkavou vláhu, a rozetřel jsem jí po okolí poštěváčku.
Jakmile jsem se dotkl onoho hrášku, Charlota se otřásla, jako by jí projel elektrický výboj a začala mírně rozevírat nohy.

Tím rozevřela i stydké pysky a můj ukazováček sklouzl k její hladové vagíně. Když jsem prstem začal zkoumat stěny otvoru, uchopila mne za ruku.
„Počkej Péťo, musím ti něco říct.“
„Stalo se něco?“ lekl jsem se.
„Pár dní se teď neuvidíme. Musím jet do Paříže.“
„Jak to?“
„Volala mi maminka mého zesnulého manžela. Onemocněla a prosí mne, zda bych k ní na pár dní nepřijela.“

Náhle se nade mnou vztyčila a v jejích očích se objevily šibalské jiskérky nápadu, který se jí snad v tu chvíli zrodil v hlavě.
„Nechceš jet se mnou?“
„Jel bych, ale copak je to možné?“
„To se dá všechno zařídit,“ začala spřádat plány.
„Najdeme si tam byt, ty půjdeš studovat na nějakou pařížskou uměleckou školu… Neboj, já nás uživím.“

Takže ne, na pár dní. Charlota počítala s tím, že ve Francii zůstane nastálo.
Myšlenka to byla lákavá, ale těžko realizovatelná, alespoň v tomto socialistickém státě.
Navíc jsem si v té chvíli uvědomil náš věkový rozdíl. Charlotě se může cokoliv stát a já tam zůstanu sám.
Ve svém věku jsem ještě nedokázal posoudit výhody a nevýhody emigrace.
„To není zase tak jednoduché. Nemůžu se jen tak sebrat a odjet. Je problém dostat výjezdní povolení, natož zažádat o vystěhování. Neznám jinou legální cestu.“
„Přijel bys na pozvání a už bys tam zůstal,“ spřádala Charlota dál plány.

„Teď na to nemysli, miláčku,“ přerušil jsem její uvažování a snažil jsem se jí znovu vnořit prst do vagíny.
Charlota měla ráda tento druh dráždění. Jakmile ucítila mou ruku mezi stehny, okamžitě rozevřela nohy, aby mi co nejvíce usnadnila přístup ke své jeskyňce.
Úd se mi opět ztopořil a dotkl se jejího stehna. Jakmile ho ucítila na své noze, okamžitě ho nahmatala a otočila se ke mně bokem. Zavedla si ho ke štěrbině a počkala, až z ní vytáhnu prst.
Pak si nasměrovala špičku žaludu mezi stydké pysky.
To byl pro mne signál, abych se na ní převrátil a mírně zatlačil.
Zajel jsem do brány rozkoše hladce, cestu mi usnadnila již značně zvlhčená pochva.

Něco mi říkalo, že je to naše poslední milování a rozhodl jsem se vyzkoušet, pokud na to Charlota přistoupí, všechny polohy.
Po několika prudkých přírazech jsem ho z ní vytáhl, uchopil jí za zadeček a obrátil jí na břicho.
Prohlížel jsem si její krásně tvarované půlky, které jí v této poloze ještě více rozšiřovaly boky.
Vzal jsem si ho do ruky a přejel jím rýhu zadečku. Na chvíli jsem se zastavil na staženém řitním otvůrku. Mám?

Odolal jsem svodu vsunout jí ho do zadečku. Snad na to přijde ještě vhodná doba. Více mne lákala její kačenka, která v této poloze vypadala jako chlupatá žemle.
Projel jsem jí prstem štěrbinu, nabral na něj lepkavou šťávu a rozetřel si jí po žaludu.
Pak jsem ho přiložil do rýhy mezi zduřelými pysky a mírně přitlačil.
Byl to neskutečně krásný pocit, nořit se do ní v této poloze.
Konečně jsem se dotkl konce. Takto se mi zdála ještě hlubší, než při klasické poloze. Klouzal mi v ní hladce a vždy tak hluboko, až jsem se dotýkal svým tělem jejího.
Mlask, mlask, mlask, ozývalo se v pravidelném rytmu místností.

Její těsná pochva dělala s mým přirozením doslova divy. To už jsem ale ucítil to známé mravenčení ve varlatech a tlak semene, které si hledalo cestu ven.
Na poslední chvíli jsem zmáčkl úd u kořene a rychle ho z Charloty vytáhl.
Obrátila se okamžitě na bok s údivem, co se děje.
„Už to nevydržím,“ zaúpěl jsem.
Charlota se k němu sehnula a úd okamžitě zmizel v jejích ústech. Odtáhla mi ruku a několika pohyby hlavou ho vsála.
Upřeně se na mne dívala v očekávání, co udělám.
„Už jsem,“ uvolnil jsem stavidla a nechal proudit semeno Charlotě do úst. Ta kupodivu necukla, naopak začala sát ještě více.

Když ho konečně propustila ze zajetí svých rtů, ještě se na mne chvíli dívala, otevřela ústa a ukázala mi jazyk plný spermatu. Několikrát si ho převalila v ústech a nakonec polkla. Nepatrné množství semene jí uniklo koutkem a stékalo jí po bradě.
Otočila se bokem k nočnímu stolku, aby sáhla do zásuvky pro kapesník a opět na mne vystrčila svůj rozkošný zadek.

To byl impuls pro můj uvadající úd a ten se při pohledu do těchto míst nalil krví a opět ztvrdl.
Přitiskl jsem se k Charlotinu zadečku a našel si mezeru mezi jejími stehny.
Ta, jakmile ucítila masitý kolík, okamžitě nadzvedla nohu, rukou si ho nahmatala a sama si ho zavedla, kam potřebovala.
Jediným přírazem jsem zase do ní hluboko vnikl.

Stále mne lákala představa, vyzkoušet si, jak by zareagovala, kdybych ho vsunul do dírky o něco výše.
Vytáhl jsem ho s mlasknutím z její pochvy a přiložil ho k řitnímu otvoru.
Charlota ke mně otočila hlavu a tichým souhlasem dala najevo, že můžu. Zřejmě vytušila, že se tentokrát milujeme naposled a snažila se mi dát vše, co mohla.
Zatlačil jsem mírně a překonal sevření svěrače.
„Au, trochu to bolí,“ zašeptala Charlota, ale přesto jsem na špičce žaludu cítil, jak se sama snaží uvolnit cestu.

Nakonec jsem překonal mírný odpor a úd mi vjel do jejího zadečku. Nový a nepopsatelný pocit mi projel tělem, obzvlášť, když jsem ucítil, že mi Charlota pomáhá, abych do ní vnikl co nejhlouběji.
Netrvalo dlouho a opět jsem cítil ten známý příjemný pocit při výstřiku, tentokrát poprvé jinam, než do vagíny.

Zůstali jsme ještě dlouho ležet. Zatím co já hleděl do stropu, Charlota se schoulila do klubíčka a přitiskla se ke mně zadečkem. Slyšel jsem jen její tiché oddechování.
Nadzvedl jsem se, abych se podíval proč je tak potichu. Usnula unavená a neskonale šťastná.
Potichu jsem vstal, abych jí nevzbudil, posbíral svršky a odcouval ke dveřím.
Ještě naposled jsem se podíval na její nahé tělo, spokojeně spící mezi rozházenými přikrývkami.

Charlotu jsem už nikdy neviděl. Odjela za svou tchyní do Francie a do republiky se již nevrátila.

Při návratu do karlínského bytu jsem potkal sousedku Marušku. Prošla kolem mne, zavěšená do muže v uniformě, nejspíše železničářské.
Pozdravila odměřeným: „Dobrý večer“, jako bychom se ani neznali. Onen muž byl možná její nová láska.

Ani loučení s bytnou Maruškou, u které jsem prožil několik let, nebylo příliš veselé.
Stála mezi dveřmi mého pokoje a pozorovala, jak si hážu své věci do cestovní tašky a cípem kapesníku si utírala slzy.
„Už sem nikdy…… nikoho…… nevezmu…… do podnájmu,“ slibovala v pauzách mezi škytáním.
„Dej mi aspoň pusu a pomiluj se se mnou naposled,“ žadonila.
I já měl tak trochu na krajíčku. Nechal jsem zde přece jen kus života.

Položil jsem tašku a naposled se přitiskl k Dášinu tělu. Její utěšitel ale na tuto situaci nereagoval a nečinně visel v kalhotách.
„Nezlob se, ale asi to nepůjde.“
Dáša mi sáhla do rozkroku a smutně konstatovala: „To nevadí. Až se zase někdy zastavíš v Praze, přijď a všechno mi vynahradíš.“

***

Stál jsem před secesní budovou kosteleckého divadla. Tak to bude mé budoucí působiště.
Nadechl jsem se a vstoupil do vrátnice.
„Dobrý den, co si přejete?“ oslovil mne starší muž v brýlích za okénkem.
„Dobrý den, mám tu u vás nastoupit do zaměstnání.“
„Nejste vy ten nový výtvarník?“ rozzářil se vrátný. „Tady se ví všechno. Pan ředitel už na vás určitě čeká.“
Vyšel ze své kukaně a ukázal mi cestu.
„Po schodech do prvního patra a na konci chodby levé dveře. Je tam napsáno technický ředitel.“

Zaklepal jsem a z druhé strany se ozvalo: „Vstupte.“
Dostalo se mi vřelého přivítání. Ředitel mne se vším, co mně tu čeká seznámil a nakonec rozhodl.
„Je teď právě pauza mezi zkouškou. To je ta pravá chvíle vás představit. Sejdeme do klubu, snad tam budou všichni. Zeptám se, neznáte tady někoho z technického personálu, nebo uměleckého souboru?“
„Ne.“ Marně jsem přemýšlel, ale opravdu jsem asi nikoho neznal.

Vešli jsme do klubu. Příchod pana ředitele upoutal pozornost přítomných a zájem jsem probudil i já.
„Dovolte, abych vám představil našeho nového kolegu, scénografa a výtvarníka, Petra.“
V tu chvíli se od baru ozval dívčí hlas.
„Doufám, že jsi mi přišel vrátit tu pětikorunu, co jsem ti půjčila v televizi.“
Byla to ona a já si myslel, že jí už nikdy neuvidím.
„To snad není pravda?“ nevycházel z úžasu ředitel. „On nám tvrdí, že tady nikoho nezná a nakonec si tyká s nejkrásnější herečkou souboru a půjčuje si od ní peníze.“
„To si zaslouží láhev na přivítanou,“ obrátil se na ní s přáním.
A tak začal můj nástup do prvního zaměstnání.

Ale to už je zase na jiné vyprávění.