Toto je 03 díl z 10 v seriálu Ve víru velkoměsta

Dejvickou vilovou čtvrť jsem našel velice snadno. S papírkem v ruce, na kterém jsem měl napsanou adresu, jsem procházel klidnou ulicí, po obou stranách lemovanou honosnými vilami v zahradách, schovaných za kovovými ploty a mosaznými jmenovkami na sloupcích branek.
Tu a tam před domy parkovaly luxusní vozy zahraničních značek.
Na první pohled bylo jasné, že se nacházím ve čtvrti diplomatů a těch výše postavených.

Konečně jsem stanul před popisným číslem, které jsem měl napsané kostrbatým písmem Dáši, na papírku, vytrženém z nějakého bloku.
Přede mnou byla vila, za bohatě zdobným kovaným plotem a udržovanou zahradou.
Tentokrát chyběl velký mosazný štítek, ale jméno na zvonku ze strany pískovcového sloupku branky mne ujistilo, že jsem na správném místě.
Stál jsem doslova před cílem, když tu se mne zmocnilo do té doby neznámé a zvláštní vzrušení.

Hlavou se mi honily všemožné myšlenky. Co když bude na mne až moc stará? Co když se mi nebude vůbec líbit? Co když se jí nebudu líbit já?
Na druhou stranu začala převažovat touha po dobrodružství a nepoznaném, ale také vidina peněz a snadnějšího studentského života, touha vyrovnat se svým bohatším spolužákům.
Nejen to, ale být na tom možná lépe než oni, oblékat se, užívat si luxusní noční podniky, zkrátka žít.

Ruka položená na tlačítku zvonku přitlačila a ve vile se ozvalo zazvonění.
Dlouhou dobu se nic nedělo a já byl připraven již odejít, když se pomalu otevřely vstupní dveře a mezi nimi stála dáma.
Opravdu dáma. Paní sice starší, to bylo vidět i na dálku, ale upravená, načesaná, v župánku s kožešinkou, nebo to byla snad labutěnka, na límci.

„Přejete si?“ zeptala se opatrně.
„Dobrý den, posílá mne paní Bekharová z Karlína,“ vysoukal jsem ze sebe.
Obličej dámy se rozzářil.
„Pojďte dál, je otevřeno,“ ukázala směrem k brance.

Pomalu jsem kráčel kamínky vykládaným chodníkem k několika schodům, vedoucím do domu a paní si mne zkoumavým pohledem prohlížela.
„Tak vy jste ten mládenec od paní Dáši,“ ujišťovala se znovu, když jsem stál až u ní.
„No, pojďte, nestyďte se,“ poodstoupila od dveří.
„Jsem to opravdu já,“ potvrdil jsem, když jsem kolem ní procházel.
„Paní Dáša vás tak podrobně popsala, že nemám pochyby,“ konstatovala žena.

Zavedla mne do prostorné haly, která mi svým zařízením tak trochu připomínala prvorepublikový salon, s velkou pohodlnou pohovku, stolkem, křesly a schodištěm, vedoucím do patra.
Uvelebil jsem se na pohovce a zvědavě se rozhlížel.

„Kávu s mlékem, nebo bez?“ ozvalo se z přilehlé kuchyňky.
„Raději bez,“ odpověděl jsem a vstal, abych si pro kávu došel.
„Jen seďte pane…pane?“
„Petr,“ dodal jsem pohotově.
„Pane Petře,“ dokončila a přinášela dvě kávy na podnose.

Než došla ke stolku, měl jsem čas si ji pořádně prohlédnout.
Elegantní dáma, drobnější postavy, štíhlá, oblečená ve vkusném župánku, který se v chůzi rozevíral a odhaloval krásně tvarované nohy.
Když mne má bytná upozornila na její věk, měl jsem přece jen trochu jinou představu, ale skutečnost mne mile překvapila.
Ona opravdu na svůj věk nevypadala. Určitě na tom měl svůj podíl styl života, jakým doposud žila, ale i její péče o svou postavu a pleť. Vždyť musela reprezentovat svého manžela.

Položila kávy na stolek a posadila se do křesla naproti mně. Přitom se jí ještě více rozevřel župan a obnažil hladkou pokožku stehen.
Mé obavy, že by se mi nepostavil, byly ty tam.
Upřeně jsem se díval do míst, kde se mohly, při méně opatrnějším pohybu, obnažit její stehna ještě více, a cítil jsem, že se můj úd prokrvuje a napřimuje se.

V jedné chvíli jsem se přistihl, že jí koukám do výstřihu, v očekávání, že i tam se poodhrne kousek látky a ukáže trochu více toho, co se zatím dalo jen tušit. Ňadra neměla moc velká, ale tyčící se bradavky se, byť málo, ale přece jen, rýsovaly pod látkou županu.
„Můžu se taky něco zeptat?“ zamířil jsem hovor na jiné téma, které mne taky zajímalo.
„Ptejte se?“
„Když jsem se díval na vizitku na domovním zvonku, zaujalo mne Ch, před vaším jménem. Marně přemýšlím, co to má být. Začáteční písmeno vašeho křestního jména?“

„Přesně tak. Opravdu je to začáteční písmeno mého jména. Charlota. Jinak jsem obyčejná Karlička z Karlína. S Dášou jsme byly kamarádky ze stejného domu. Naše osudy se ale rozešly. Dáša skončila jako společnice a já se provdala za Francouze a na jeho přání jsem si jméno změnila. Díky jeho zaměstnání jsem se dostala do těchto končin. Manžel před rokem zemřel a já tu zůstala sama.
Co se týče peněz, nestěžuji si. Dostávám po muži z ciziny docela slušný důchod. Jediné, co mi schází, je společnost. Ale já už jsem vám o sobě toho řekla dost. Teď mi o sobě zase řekněte něco vy,“ uchopila mne za ruku.
A tak jsem se dal do vyprávění já. Vylíčil jsem jí, proč jsem v Praze, že studuji na Uměleckoprůmyslové škole, a jaké mám plány do budoucnosti.

Charlota měla po celou tu dobu svou ruku položenou na mé a tak jsem si mohl prohlédnout její dlouhé štíhlé prsty, s pěstěnými nehty.
Už si mi vůbec nezdála stará.

„Nemáte chuť na něco tvrdšího?“ zeptala se náhle. „Mám tu koňak, nebo něco jiného?“ nečekala na moji odpověď, vstala a šla ke skříňce baru, zabudovaného v mahagonovém obložení místnosti.
Horší to bylo, když otevřela dvířka nad ním, aby sundala dvě skleničky.
Vzhledem ke své výšce, i když si stoupla na špičky, na ně nedosáhla. Jak se k nim natahovala obnažila nohy ještě více.
„Počkejte,“ vstal jsem, „já je sundám.“
Přistoupil jsem k Charlotě tak těsně, až jsem se dotkl jejího těla.
V tu chvíli se to stalo.

Uchopil jsem jí ze strany za boky a ruce sunul stále výše, až jsem se dotkl jejích prsou. Charlota stála nehnutě, s rukama stále nataženýma ke dvířkám a očekávala, co bude.
Držel jsem její poněkud měkčí polokoule a stiskl je.
Chvíli jsme tak stáli nehnutě a čekali na reakci toho druhého.
Ta přišla z mé strany jako první. Kontakt s jejím tělem způsobil to, že již napůl tuhý úd se ztopořil natolik, že se dotkl jejího zadku.
Charlota na to reagovala silným vzdychnutím.
Ještě chvíli si vychutnávala jeho tvrdost a pak se začala ke mně pomalu otáčet.
Na chvíli se naše zraky setkaly a já uviděl v jejích očích slzy.
Co je? Udělal jsem něco špatně?
„Proč pláčete?“
„Mlč,“ dostalo se mi odpovědi. „Je mi dobře,“ a hlavu mi položila na rameno.

Ruce mi klesly a zastavily se až na jejích bocích.
Sál jsem vůni jejího těla a nejspíše francouzského parfému a odhodlával se k dalšímu činu.
Jedna ruka mi bezděčně zabloudila do míst rozevírajícího se župánku.
Netrvalo dlouho a nahmatal jsem kůži nahého stehna. Pomalu jsem sunul ruku nahoru, až jsem se dotkl spojení obou nohou. Mezeru mezi nimi měla jako mladá dívka.
V dlani jsem svíral velký chlupatý hrbolek i oba zduřelé pysky. Nenechavý prostředníček se vnořil do mezery mezi nimi a na jeho špičce jsem ucítil vlhkost a horkost.

Charlota instinktivně rozevřela nohy a nechala si prst strčit dovnitř. Samým vzrušením ztrácela rovnováhu a opřela se o stěnu.
Zatím co můj prostředníček kmital v otvoru pod hráškem poštěváčku, volnou rukou hledala zip mých kalhot.
Její snažení bylo korunováno okamžikem, kdy ho tiskla ve své dlani a za doprovodu silného vzdychání, ho začala prudce honit.
Toto zběsilé tempo se nedalo dlouho vydržet. Semeno hledalo cestu ven. Nebyl jsem si jist, zda by jí nevadilo, kdybych se vystříkal do jejích chlupů, nebo na zem a tak jsem ke špičce údu rychle přiložil svou dlaň.
Stejně jsem po chvíli cítil, jak mi sperma protéká mezi prsty.
Vzrušení pomalu odeznívalo a Charlota si urovnávala župan.
„Dojdi se umýt,“ ukázala mi dveře koupelny.

Když jsem se vrátil, Charlota již seděla na pohovce. Za okny haly se začalo pomalu stmívat.
Pohled mi sklouzl na desku konferenčního stolku. Vedle prázdných šálků od kávy, zde ležela poukázka v hodnotě padesáti bonů.
„Vezmi si je,“ pokynula mi. „Kup si za ně něco na sebe. Chci, aby ses mi líbil. A děkuji.“

Hlavu jsem měl plnou dojmů, že jsem málem zapomněl vstoupit před Bílou labutí. Chtěl jsem rychle vyrovnat dluh ve vinárně, aniž jsem si uvědomil, že mám pouze bony.
To mi došlo, když jsem sestupoval po schodech dolů.

„Dobrý večer,“ přivítal mne vrchní. „Jdete zaplatit účet?“
Je vidět, že stálé hosty a dluhy si dobře pamatuje.
„Jo, ale mám jen bony, nevadí?“
„Samozřejmě, že ne, ale v kurzu za pět..“
Raději jsem nic nenamítal, i když jsem počítal s kurzem o něco vyšším.
„Když to spočítám bez těch flašek, tak to dělá dvacku.“
Nemělo cenu se s ním dohadovat. Čekal jsem, až mi přinese zbytek bonů a zastavené hodinky. Před tím mne nenapadlo, že se dají bony sehnat i u něj.
„Dej si dvě deci na můj účet,“ vyzval mne, když se vrátil. Tykáním mne zřejmě vzal do party veksláků.

Sedl jsem si do boxu a upíjel příjemně vychlazené bílé víno, když tu kolem mne prošly dvě dívky.
„Dobrý večer,“ pozdravila jedna z nich.
„Dobrý,“ odpověděl jsem na pozdrav, aniž jsem si jí stačil prohlédnout.
Ještě, že si obě sedly tak, že je bylo přes uličku vidět.
Odkud já jí znám?

Po chvíli mi to docvaklo. Je to ona! Ta nedostupná dívka, která nám sedávala modelem na figurálce.
I ona se zadívala směrem ke mně a po chvíli pokynula hlavou, abych si k nim přisedl.
„Nečekáte společnost?“ zeptal jsem se raději.
„Ne, jen přisedněte.“
„To je ten malíř, co jsem mu seděla modelem,“ představila mně své kamarádce.
V očích její kamarádky jsem zaregistroval výraz překvapení.
„Nejen mně,“ dodal jsem rychle. „Vaše kamarádka sedí jako model na umprumce.“
„Že jsem tak zvědavý,“ zeptal jsem se. „Proč už nechodíte? Dlouho jsem vás tam neviděl.“
„Maminka mi to zakázala,“ omlouvala se dívka.

Sedělo by se tu dobře, ale povinnosti volaly. Omluvil jsem se a vstal.
„Když budete chtít, zavolejte mi. Tady je moje telefonní číslo,“ podala mi do ruky malý papírek a usmála se na mne.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3061
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Ve víru velkoměsta 02 – bytnáVe víru velkoměsta – špatné dny >>

4
Komentujte

avatar
3 Comment threads
1 Thread replies
4 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
MartinBob RomilDedek.JeffShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Tak panince stačilo jen vyprstění, ale proč ne? A za 50,- bonů by mi ho ještě vyhonila, super 🙂 Pro později narozené info: krabička Tic-Tac stála v Tuzexu 1,5 bonu. Japonský dalekohled otec koupil za 300,- bonů a nějakej ten angličák stál cca 5 bonů.
Jinak s těma holkama-modelkama to asi bude trošku jinak, těším se na pokračování….

Bob Romil
Člen

Šikovná panička pro mladýho kluka. Chápavá a štědrá. Časem určitě bude náročnější a za své peníze bude požadovat plnohodnotné služby. 🙂

Martin
Člen
Martin

První setkání s Charlottou mě příjemně překvapilo . Ostatně je to v Jeffove nenásilném stylu . Žádný zbrklý sex . Nevím jak budou pokračovat tyto setkání , ale řekl bych , že jako manželka diplomata bude mít i své styky mezi umělci a mladého umělce Petra uvede do společnosti . Třeba se po setkání s modelkou setká i s kapsářkou , která ho okradla a bude to její spolužačka .