Toto je 1 díl z 10 v seriálu Ve víru velkoměsta

Sestoupil jsem po několika schodech před budovou Denisova nádraží (Praha Těšnov, pozn. autora) a stanul na chodníku, přímo v centru velkoměsta.
Praha, i když se psala šedesátá léta, žila plně ruchem velkých měst.
Cinkot tramvají, troubení aut a proudy lidí pohybujících se po ulicích všemi směry, to bylo pro kluka z malého středočeského městečka, něco úplně nového.
Představa, že tady budu trávit další část svého života, mne na chvíli zaskočila, ale opravdu jen na chvíli.
Nadechl jsem se a vykročil.

Pravda, nebyl jsem tu poprvé a znal jsem trochu Prahu, ale jen tak povrchně, ostatně jako řada ostatních. Václavské náměstí a Muzeum, Bílá labuť, samozřejmě Pražský hrad, byly pojmy všeobecně známé a věděl jsem kde jsou.
Představa, že mne tu čekají nejméně čtyři roky studií, a to se vším všudy, s poznáváním Prahy i s jejím nočním životem, to bylo pro mne novum.
Již po několika málo minutách jsem se dokázal zorientovat. Nastoupil jsem do tramvaje a vydal se naproti svému osudu.

Po necelých dvaceti minutách jsem stál před těžkými dubovými dveřmi, na jejichž portálu se skvěl nápis Střední uměleckoprůmyslová škola.
Ještě chvíli jsem stál před budovou, jako bych čekal, že se snad něco stane, a pak jsem uchopil velkou mosaznou kliku a dveře se s táhlým zavrzáním otevřely.
Přede mnou se vynořilo schodiště, kterým jsem pozdější celé čtyři roky kráčel denně do učeben, dílen a atelierů, až do závěrečného absolvování studií.
Ale to bych předbíhal.

Vše tu bylo pro mne nové a neznámé. Rázem jsem se ocitl v jiném světě. Vždyť i řada spolužáků měla rodiče známých jmen. A nejenom žáků. I profesoři, kteří zde vyučovali, byli známí akademičtí sochaři a malíři.

Pomalu jsem se začínal vžívat do nové životní situace a v celkem krátké době jsem zapadl do patry spolužáků, kteří žili tak trochu bohémským životem.
Tesilové kalhoty brzy nahradily džíny a obyčejné, okopané polobotky jsem vyměnil, za byť trochu obnošené, ale špičaté moučkovky (boty, které v šedesátých letech šil známý pražský obuvník Moučka).
Internát, s poměrně přísným režimem nahradil podnájem, kde jsem měl přece jen trochu trochu více svobody, a nebyl jsem pod přísným dohledem vychovatelů.
Matka nebyla zrovna nadšená, ale protože se můj školní prospěch nijak výrazně nezhoršoval, nakonec se s tím smířila, i když se náklady na má studia trochu zvýšily.

Podnájem, který mi zprostředkoval jeden z mých dobrých spolužáků, byl i výhodný.
Měl jsem samostatný vchod a pokoj celý jen pro sebe. Byla zde sice dvě lůžka, ale bydlel jsem tu sám.
Domácí, žena středních let, odhadoval jsem jí tak padesát let, v mých očích samozřejmě stará baba, užívala zbývající část.
Paní Dagmar byla již několik let vdova. Byla trochu silnější postavy s těžkými prsy, které se jí při každém kroku dráždivě houpaly. Žila sama. Možná díky své postavě asi nemohla žádného přítele sehnat.
A tak jsem jím musel občas dělat společnost.
Někdy, když jsem zůstával večer doma, pozvala mne na hrnek kávy a já jí musel vyprávět, co je nového ve škole. Z výrazu v jejích očích, a někdy i košilatých narážek, jsem brzy vytušil, že jí chybí mužská ruka, a to nejen na práci, ale hlavně na těle.
To, že chlapa neviděla již dlouho, dávala i velmi často najevo, když pod nějakou záminkou nakoukla do koupelny v okamžiku, kdy jsem se koupal, nebo nečekaně zaklepala na dveře mého pokoje, z důvodu, že něco potřebuje.
Dagmar mne ale moc nelákala, i když jsem nemohl z jejích prsou spustit oči, v okamžicích, kdy si je při chůzi rozhoupala.

Mnohem více jsem se těšíval na úterní odpoledne ve škole. To jsme mívali pravidelně figurálku, tedy figurální kreslení. Z počátku nám sedával nějaký scvrklý stařík, což nelákalo ani naše spolužačky.
Poslední dobou ale začala docházet překrásná dívenka, pravděpodobně vysokoškolačka, která si takto přivydělávala ke studiím.
I když nám byla zapovězená, jednak jsme se k ní nemohli přiblížit, jednak byla hlídaná ostřížím zrakem matky, která jí pravidelně doprovázela, jsme na ní mohli oči nechat. Nejenom, že nás všechny kluky přitahovala dokonalou postavou, pevnými prsy a černým trojúhelníkem pohlaví, který nás v tomto věku zajímal snad nejvíce, ale hlavně proto, že jsme na ní nemohli promluvit.
Vždy po skončení sezení, přes sebe přehodila bílé prostěradlo, zmizela v přilehlé místnosti za doprovodu maminky, a dál jsme jí už neviděli.
I já byl jeden z těch, který za celou dobu neopustil atelier a nevyužil přestávky si jít alespoň zakouřit na záchod.

V centru města, nedaleko Bílé labutě, v jedné z úzkých uliček, byla příjemná vinárnička jménem Pod věží.
Bylo to oblíbené místo nás studentů.
Po točitých dřevěných schodech se scházelo do dvou, dřevem obložených místností s oddělenými boxy pro čtyři, někde pro šest lidí. K příjemnému posezení s tlumeným osvětlením, hrál automat na vinylové gramofonové desky, jukebox.
Vy kteří toto neznáte, jen na vysvětlenou. Byla to hrací skříň s vloženými gramofonovými deskami, které po vhození příslušné částky mincí a stisknutím názvu požadované písničky, pomocí mechanismu začaly přehrávat zvolený titul.
Co však bylo nejpříjemnější, byla cena dvou deci bílého, nebo červeného vína, a tak tu bylo stále plno.
Sem jsme si vodili své lásky a při tklivých melodiích z hracího automatu jsme do nich hustili ty hlouposti, které se dívkám říkají a drželi je při tom za ruku.
A zde se taky začínal odvíjet příběh, který vám chci vyprávět.

Bylo mi právě čerstvých osmnáct let. Při poslední návštěvě u matky jsem vyfasoval svých pět set korun, které mi dávala na živobytí v Praze. Ty jsem měl na zaplacení podnájmu, obědů a ostatních nutných výdajů. I přesto mi zbyla docela slušná suma na zábavu.
Rozhodli jsme se ještě s jedním spolužákem vyrazit do večerních ulic Prahy a samozřejmě skončit u skleničky v oblíbené vinárně U věže.
Nejen to. S pěti sty korunami v kapse jsem se cítil jako king a dlouho nám netrvalo a seznámili jsme se se dvěma velice pohlednými děvčaty, které navíc pozvání na skleničku dobrého vína neodmítly.
Teprve v přítmí spoře osvětleného boxu vinárny jsem si zblízka prohlédl svou společnici.
Byla to krásná blondýnka s vlnitými vlasy a neskutečně modrýma, pomněnkovýma očima.

Večer příjemně ubíhal, měli jsme si stále o čem povídat. Děvčatům asi navíc imponovalo to, že tu snad sedí s budoucími umělci.
Nedalo se nevšimnout toho, že i ostatní muži občas stočili zraky směrem k našim společnicím, obzvlášť, když se některá z nich zvonivě rozesmála.
Občas si Monika, jak jsem později zjistil její jméno, položila hlavu na mé rameno a nechala si šeptat hlouposti, které se dívkám v takových chvílích říkají.
Snad to víno, nebo celková atmosféra večera v ní vyvolala melancholickou náladu, nebo si snad na něco vzpomněla, zkrátka v jejích očích se objevily slzy.
Ty však ještě více zdůraznily její krásu a já byl v té chvíli ochoten splnit každé její přání.

Pak se stalo to, co bych vůbec nečekal. Monika si položila hlavu do mého klína. Hladil jsem jí po vlasech a doufal, že je to jen poloha, ve které se chce vybrečet.
Ona však k mému údivu začala hledat zip kalhot. To se jí po chvíli povedlo a po několika okamžicích mi osvobodila již ztopořený úd ze sevření trenýrek.
Pozdvihnutím obočí a následného sklopení očí, jsem dal kamarádovi najevo, co se děje. Ještě jsem se opatrně rozhlédl po okolí, zda se nikdo nedívá, a pak jsem se už jen věnoval tomu, co se dělo pod stolem.
Ještě jsem stačil Monice přehodit část ubrusu přes hlavu.
To už jsem cítil na údu její ruku, jak jemně přetahuje kůžičku přes žalud. Očekával jsem že bude dál pokračovat v tomto stylu dráždění.
Ona ale jazýčkem olízla napřed špičku žaludu, pak celý a nakonec si ho nechala vniknout hluboko do úst. Bylo to neskutečně vzrušující.
Ruce jsem zatnul do ubrusu a snažil se co nejvíce potlačit grimasu vzrušení. Nebylo to ale moc platné. Monika svým jazykem rejdila po celém obvodu údu, sála a mnula varlata.
Dech se mi zrychloval a já měl co dělat, abych nevykřikl.
Cítil jsem, jak se mi semeno žene ven. Nemohl jsem ho Monice vytáhnout z úst a nechat výstřiku volný průběh pod stůl a tak jsem jen tlumeně zavyl a uvolnil se.
Semeno v několika silných výstřicích proudilo do Moničiných úst. Nevím, zda ho vyplivla, nebo spolkla. Když zvedla hlavu, už si jen prsty utírala koutky rtů.
Po našem orálním milování zůstal akorát na dvou místech silně pomačkaný ubrus.

Mohlo by vás zajímat  Dovolená 03

„Promiňte dámy, musím si odskočit,“ omluvil jsem se a pokynutím hlavy vybídl kamaráda, aby mne následoval.
„Ty, vona mi ho vykouřila,“ oznamoval jsem mu, když jsme si oba ulevovali do záchodového žlábku.
„Jo to je mi jasný, viděl jsem,“ potvrdil mi to.
„Honzo, dostal jsem nápad. Co kdybychom je zatáhli někam na hotel?“
„Víš, že to není vůbec špatný nápad. Hele, tady pár metrů odtud je Axa. Co to zkusit tam?“ zauvažoval Honza.
Vrátili jsme se zpět ke stolu a dívky se svým plánem seznámili. Ty proti tomu kupodivu nic nenamítaly.
„Běžte napřed,“ nabídl jsem jim. „Já to tady zaplatím a vezmu ještě alespoň dvě láhve sebou.“

Když odešli, zavolal jsem k sobě číšníka.
„Pane vrchní zaplatím a vzal bych si ještě dvě láhve na cestu.“
„Samozřejmě, okamžíček, hned se vrátím.“
V několika okamžicích byl zpátky a podával mi účet.
„Bude to sto šedesát korun.“
“Jasně,“ sáhl jsem do zadní kapsy pro peníze.
Jaké bylo mé zděšení, to si nikdo neumí představit. Kapsa byla prázdná.
„Vždyť jsem je tam měl,“ začal jsem prohledávat další kapsy.
„Nějaký problém?“ zeptal se číšník.
„Jo. Měl jsem v zadní kapse pět stovek a jsou pryč!“
„To je ovšem velice nepříjemné. Mám snad zavolat esenbáky?“ nabídl se číšník. (SNB – Sbor národní bezpečnosti, dnešní policie)
„Nikoho nevolejte,“ měl jsem strach o naší společnost a naše budoucí plány. „Můžeme se nějak domluvit?“
„Jak se chcete domluvit?“
„Já, já vám to přijdu zaplatit. Vždyť mne znáte. Chodíme sem často,“ snažil jsem se najít nějaké řešení.
„Přece jen raději zavolám ty esenbáky,“ trval na svém číšník.
„Počkejte,“ napadlo mne v poslední chvíli.
Podíval jsem se na zápěstí levé roky. Matka mi dala švýcarské hodinky, které schovávala po otcově smrti, a o kterých se domnívala, že mohou mít cenu.
„Vemte si do záruky tyhle hodinky,“ začal jsem odepínat pásek.
„No dobře,“ souhlasil nakonec číšník, když si hodinky prohlédl. „Ale bez těch dvou láhví.“

Vyšel jsem z vinárny a konečně se nadechl svěžího večerního vzduchu.
Honza stál před vinárnou sám.
„Kde jsi tak dlouho,“ přivítal mě.
„Kde jsou holky?“ byla moje první otázka.
„Řekly, že to jdou zařídit do Axy. Prý tam má jedna z nich známého.“
„Ty vole, mně se ztratily peníze.“
„Jak si to vyřídil dole?“
„Dobrý, to je vyřešený,“ ujistil jsem ho.
„Jdeme rychle do hotelu, snad je tam zastihneme,“ pojal jsem náhle podezření.
Po celou cestu do Axy vyzvídal Honza, kde jsem mohl peníze ztratit.
„Opravdu nevím,“ marně jsem tápal v paměti, abych nemusel podezřívat naše společnice.
„Ne pánové, nikdo tu na recepci nebyl nejméně půl hodiny a dvě mladé dámy už vůbec ne,“ dostalo se nám odpovědi od recepčního hotelu.

Stáli jsme bezradně uprostřed ulice.
„Chceš to nahlásit esenbákům?“ zeptal se ještě jednou Honza.
„Co když to ty holky ani neudělaly. Nevíme jak se jmenujou, nevíme nic. A já ani nevím, kde tady mají esenbáci stanici.“
„Tak co chceš dělat?“
„Nemám tušení. Snad nějak ty peníze seženu.“

Nakonec jsme se rozešli. Honza se vydal směrem Na Příkopy a já vyrazil na opačnou stranu, do Karlína.
Šoural jsem se středem prázdné ulice a přemýšlel, co bude dál. Jsem úplně bez peněz. Čím zaplatím podnájem, kde vezmu peníze na jídlo? Máma mi je asi těžko dá.
S hlavou plnou myšlenek o budoucnosti, jsem si málem nevšiml auta, jedoucího za mnou.
Teprve zatroubení a zvuk brzd, mne vrátil do reality.
„Debile, odkud jsi? U vás nemáte chodníky?“ ozval se za mnou hlas známého taxikáře. „To seš ty, umělče? Kam kráčíš?“
„Ahoj Tony, promiň, nevšiml jsem si tě.“
Jak je ten svět malý. Tony, byl taxikář, s kterým jsme občas obchodovali.
„Sedej,“ otevřel mi dveře.
„Díky, ale nemám prachy.“
„Jak to?“
„Nevím, buď jsem je ztratil, nebo mi je někdo ukradl,“ a v krátkosti jsme mu vylíčil svůj příběh.
„Sedni, vemu tě gratis. Jedu na rito do Karlína.“
„Tony, poraď, jak se dostat k penězům?“
„Jestli chceš, hodím tě do Narcisu. Někomu tam vykouříš pero a máš prachy zpátky.“
„Seš vůl, to je přece…..“
„Je, no a co na tom?“
„Ne, dík, vyhoď mne u baráku, já se snad nějak k prachům dostanu.“
„Co ta tvoje bytná? Už jsi jí vošukal?“ vyzvídal Tony.
„Ty máš opravdu blbý nápady,“ dostalo se mu odpovědi.
Zabouchl jsem dveře taxíku a pak se potichu vkrádal do domu.
Ještě dlouho jsem nemohl usnout a přemýšlel jsem nad tím, jak to zítra vysvětlím bytné.

Druhý den, když jsem se vrátil ze školy, dodal jsem si odvahu a zaklepal na dveře mé bytné.
Paní Dagmar seděla v kuchyni na pohovce, jako vždy v halence, zakrývající co nejméně její bujné poprsí.
Postavil jsem se nad ní a začal.
„Paní Dášo, stala se mi velice nepříjemná příhoda. Buď jsem ztratil, nebo mi někdo ukradl peníze a jsem bez koruny. Zkrátka, nemůžu vám teď zaplatit podnájem. Ale já je určitě co nejdřív seženu. Počkáte mi?“

Stále jsem se musel dívat do toho jejího výstřihu. Ten žlábek mezi prsy mne přímo přitahoval. I ona si toho musela všimnout.
Dívala se na mne tak nějak divně a mlčela.
„Nebo bych si to taky mohl odpracovat,“ dostal jsem momentální nápad.
Domácí uchopila horní knoflík halenky a začala si s ním pohrávat.
„Taky, že si to odpracuješ, chlapečku,“ a knoflík rozepnula.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3294
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
4
Navigace v seriáluVe víru velkoměsta 02 – bytná >>
dedek.Jeff
dedek.Jeff@seznam.cz

3
Komentujte

Please Login to comment
avatar
3 Comment threads
0 Thread replies
3 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
MartinBob RomilShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Člen

Pražské studium jsem zažil až na konci 80-tých let. Ale tyhle kočky-kuřačky-okrádačky stále fungovaly a takhle si “pohrály” s kolegou z vedlejšího pokoje na koleji. A protože to byl chudý černý student z rozvojové Afriky, nepřišel o pětistovku, ale o dost víc…… Já chudý český student jsem žil skromně, slušně a tudíž si taky nic neužil. 🙂

Bob Romil
Člen

Zajímavé – vždy, když už jsem předpokládal že tuším, kam se příběh pohne, tak uhnul jinam :-)) Jen s tou paní bytnou jsem se nemýlil.

Martin
Host
Martin

Povídka po delší době , ale opět mistrně napsána . Tak trochu jsem tušil kterým směrem se bude příběh s bytnou rozvíjet . Je radost číst tvé spíše poetické příběhy spíše plné něhy , kde sex je pouze dokreslení příběhu a není hlavním tahounem .