Toto je 6 díl z 10 v seriálu U nás v Míchově

Kapitola 6: Kalamita.

Rozsáhlá tlaková níže se zvolna přesouvala od západu k východu republiky.
Byl prosinec, přívaly sněhu zasypávaly silnice, silničáři už nebyli schopni udržet silnice  první třídy sjízdné a na okresky nevyjeli vůbec.
Míchovská pracovní četa, posílená o brigádníky z řad občanů, kteří se nedostali do práce, zápasila se sněhovou nadílkou. Tajemník Zdeněk Malý vztekle praštil sluchátkem. Opět to stejné ze správy silnic. Nemáme kapacity, musíte to vydržet.
Anděl strážný se objevila ve dveřích kanceláře a opatrně nesla šálek s horkou kávou.

„Na, napi se kávičky, uklidníš se,“ domlouvala mu.
„Víte něco nového?“ zeptal se unaveně a usrkl trochu kávy.
„Nic, jenom volala vedoucí ze samošky, že nemá pečivo, co má dělat.“
„Co jste jí řekla?“
„Že má prodávat mouku,“ ušklíbla se a s nataženým krkem koukala na náměstíčko.
„Starosta se činí, aspoň mu trochu spadne panděro,“ konstatovala.
„On je venku?“
„Jo, pomáhá s úklidem sněhu, to koukáš, co?“
„No to tedy koukám,“ odvětil a zvedl zvonící telefon.

Domluvil, položil sluchátko a začal se oblékat.

„Kam se valíš, stalo se něco?“ sondovala.
„Stalo, volal vedoucí ze Záložny, že začali péct banketky a udělali kotel gulášové polévky, prý to máme vyhlásit.“
„Tak to já hned utíkám,“ hrnula se k sobě do kanceláře.
„Počkejte ještě, teď to jdu prubnout já, pak jak se vrátím, půjdete vy a teprve potom to vyhlásíme. Vždyť by na nás nic nezbylo.“
„Máš recht Zdeněčku, tak utíkej,“ zavelela mlsně.

Vyšel rychle z budovy, uklouzl a zasakroval.

„Mirku, to nemůžete trochu posypat?“ zavolal na předáka úklidové čety.
„Můžeme, ale během čtvrthodiny je to zase jako klouzačka,“ ohradil se parťák.
„Tak toho na chvíli nechte a pojďte na Záložnu, volali že mají gulášovou polévku a čerstvý rohlíky,“ zavelel a parta odhodila hrabla a valila se s ním k Záložně.
„Kam je táhneš Zdeňku?“ ozval se z dalšího houfu starosta.
„Pojďte taky, na Záložně mají gulášovku a čerstvé rohlíky, ať se zahřejete.“
„Chlapi pauza,“ zavelel starosta a celá tlupa uklízečů sněhu se vevalila do Záložny.

Zdeněk dojedl a když platil zeptal se vedoucího: „Bohušu, můžeš mě nabalit deset housek do sáčku, vezmu je holkám na středisko?“

„Můžu ti pro ně nabalit i polívku.“
„Jak to ponesu, než tam dojdu tak to bude napůl se sněhem?“
„Neboj, mám na to inštrumenty,“ chlácholil ho vedoucí a za chvíli přinesl jídlonosič a sáček s rohlíky.  Zdeněk zaplatil, poplácal vedoucího a opatrně se brodil přes náměstíčko ke zdravotnímu středisku.

Špatné počasí, žádné pečivo v samoobsluze probudilo v místních babkách sérii jejich neduhů a tak navzdory regulačním poplatkům pana ministra, zaplnily čekárnu zdravotního střediska.

„Kolik tam toho ještě máme?“ unaveně se zeptala doktorka Malá.
„Plno,“ vzdychla sestra a uklízela v rychlosti karty pacientů.
Ozvalo se zaklepání na dveře z chodby.
„Zas nějakej netrpělivej,“ ušklíbla se a šla otevřít.

Za dveřmi stál sněhulák, natahoval ruce a podával jídlonosič a sáček.

„Zdeňku, ty vypadáš, otřep se trochu, bude pod tebou louže,“ vydechla.
„Co to neseš?“
„Gulášovou polévku a čerstvé rohlíčky, nebo tady umřete hlady.“
„Pojď dál,“ zvala ho.
„Nemůžu, musím zpátky, ať se dostane i na Anděla strážného,“ zasmál se a utíkal ven.

Otevřela trochu jídlonosič, nasála vůni a mlsně se olízla: „Jů, to voní.“
Položila jídlo na boční stoleček a zavolala do čekárny: „Další!“

Babka Semrádová důležitě vplula do ordinace, jako vždy položila před sestru demonstrativně třicet korun a nadechla se k dlouhému projevu o svých nemocech.

Nedošlo k tomu.

„Co vám tady tak voní?“ zvědavě začichala.
„Ale tajemník nám teď donesl svačinu ze Záložny, polévku a rohlíky.“
„Fakt?“ nevěřícně vydechla Semrádová, zapomněla proč přišla, vylétla ven do čekárny, nastal vzrušený hovor a v mžiku byla čekárna prázdná.
„Máme prázdno Helčo!“ zvolala „můžeme se v klidu najíst,“ a rozdělávala jídlo.

U Konigů se atmosféra dala krájet.
Arnošt chodil po obýváku jako tygr v kleci, Honza seděl u stolku a cosi datloval na notebooku a Alena se pro jistotu zašila do kuchyně.

„Do prdele, je to v háji,“ vztekal se Arnošt.
„Letadlo do Londýna nemůžeme stihnout, letenky nám propadnou.“
„Nepropadnou,“ vzhlédl Honza od notebooku, „Ruzyně zrušila do odvolání všechny lety.“ „Fakt?“ podivil se Arnošt a hnal se do pracovny zavolat do Londýna že nepřijedou.

Alena donesla na tácku tři kávy.

„Dejme si kluci kávičku a nalejte nějakou štamprdličku, když nikam nejedete.“
Arnošt se vrátil, už uklidněný, nalil do skleniček koňak a tak seděli, popíjeli a vymýšleli co s nečekaným volnem.
„Se mnou vážení nepočítejte,“ ozval se Honza, „jsem těžce nemocný a nutně musím na zdravotní středisko.“

Alena se zasmála: „Ví ta tvoje že přijdeš?“
„No neví, myslí si že jsem v Londýně“
„Tak aby tam neměla jinýho, měl bys jí prve zavolat,“ radila.
Odebral se důležitě do pracovny zatelefonovat: „Já jdu vedle, nemusíš hned všechno vědět co si s kočkou vkládám.“
Vrátil se za chvíli: „Na Záložně mají čerstvé domácí rohlíčky a gulášovou polévku, říkala Jiřka.“
Podívali se na sebe a svorně zaveleli: „jdeme.“

Vraceli se spokojeně s plným žaludkem od Záložny domů. Honza se odpojil, že je mu špatně a že musí na zdravotní středisko.
Alena se zeptala Arnošta: „Máš klíče?“
„Mám, proč?“ udiveně odvětil.
Vytáhla svoje klíče, hodila je Honzovi: „Abys nemusel na nás zvonit, až se budeš vracet.“
Pokračovali se smíchem zavěšeni do sebe domů.

„Furt nic?“ zeptal se.
„Nic, asi to děláme málo, někdy se to stává,“ odvětila.
„Vždyť to už nebude ložnice, to bude donucovací pracovna,“ zaprotestoval.
„Tobě se to nelíbí?“ zeptala se vyzývavě.“
„No to jsem neřekl, chytáš mě za slovo.“
„A za co tě mám chytat venku?“ znovu ho dráždila.
„Přestaň s tím popichováním, nebo doma uvidíš.“

Vešli domů, pověsili kabáty a přitiskli se k sobě  dlouhým polibkem.

„To je to co uvidím?“ zeptala se.
„Počkej chvíli, to nejde tak rychle, venku je tákováhle zima,“ ukázal ji tak dva centimetry mezi prsty.
„Tak to je opravdu ukrutánská zima, jdu nalít panáka.“

Nalila do sklenic koňak, který zůstal na stole, přiťukli si a s chutí se napili.
Podívali se na sebe, zasmáli se a Arnošt zavelel „odchod do pracovny, teď.“
Rozběhli se jako děti po schodech do ložnice.

Nedočkavě se svlékali, lechtali se, líbali, až nakonec ji položil na záda a začal líbat vášní vztyčené ňadra, kroužil polibky pomalu nahoru, střídal hned jedno, potom druhé a rukou pomalu hladil horkou lasturku v klíně. Odměnou mu bylo zasténání, ruka byla sevřená mezi nohy silným stiskem a hlavu drtily ovinuté ruce.Tělo se zmítalo v křeči, hned bylo vzepjaté do oblouku, kleslo a bříško se stahovalo rozkoší.

Převrátila ho na záda: „Bídáku, takhle mě rozvášnit, toto to nedaruji.“
Přesunula se nad něj, vlhkou lasturkou dráždila pokušitele, hroty ňader jeho hruď a pokrývala obličej polibky. Nelenil a v nestřeženém okamžiku mu pomohl do dírky.
Zavřískla: „Zrada!“ a začala prudce na něm jezdit.

Vyjel po chvilce z dírky, převrátil ji na kolena a zajel do dírky zezadu. Odměnou mu bylo chroptivé zasténání. Zrychloval zcela uchvácen rozkoší, když ucítil stažení ústí a zpod polštáře na kterém ležela hlavou se ozval výkřik plný rozkoše. Se sténáním naplňoval svírající se lůno svou vláhou, tlačil se co nejhlouběji, až posléze unaven, vyjel ven, převrátil ženušku na záda a pokrýval zvlhlý obličej polibky.

„Teda, ty jsi se dneska překonával,“ vydechla unešeně.
„To bylo asi tou gulášovou polévkou, byla ostřejší,“ namítl.
„Jestli jsem dneska neudělal na paterčata, tak už nevím,“ vydechl mezi polibky.
„Blázníš, paterčata né, hned tam něco uber,“ zaprotestovala.

Sjel do jejího klína a začal jazykem lechtat ztuhlý hrášek na vrcholku lasturky.
„Podruhé to už nebude fungovat,“ zasmála se a schválně vystrčila klín proti dráždícímu pokušiteli. Přisál se na hrášek, mnul ho a lechtal.

Výkřik rozkoše a zmítající se tělo ho přesvědčilo, že uspěl, že to šlo i po druhé. Uklidňoval polibky chvějící se tělo a vracel se k ústům. Objala ho, a přisála se polibkem.
Pomalu hladil hebkou pokožku  milované ženušky a stíral vlhkost s jejích tváří.
„Co mám udělat k večeři?“ vrátila se jako správná ženská do reality.
„Bože holka, v tuto chvíli myslíš na jídlo?“
„No co, po takové práci je potřeba tělu dodat sílu,“ namítla, „a potom, na večer musíš být ve formě, máme skluz.“
Zalapal po dechu: „Nejsi nymfomanka?“
„Proč, jenom toužím po děťátku a bez tebe to nejde miláčku, tak honem dělej, něco na sebe hoď a leze se z postele,“ zadirigovala.

Zatím co manželé Konigovi lezli s postele, seděl Honza s Jiřinkou v obýváku, tiskli se k sobě a dráždili se polibky. Zavrtěla se k němu blíž „mě je s tebou tak dobře,“ vzdychla si slastně. Ruka mu lehce sjela na úbočí ňadra a Jiřinka honem ji sundala bokem.

„Ty, ty, ty, někdo má nějaké chutě,“ pohrozila mu.
„Promiň, já nevěděl, že je ti to nepříjemné,“ zkroušeně se omlouval.
Přitulila se k němu blíže „to jsem neřekla, jenom mě to trochu překvapilo.“
Políbil ji a zeptal se: “Tak v čem je potíž Jiřinko?“
„Že budu pomačkaná a upatlaná,“ namítla, rozepnula dva knoflíčky na halence a zasunula mu ruku pod halenku.

Zavřela oči a prožívala první slastné pocity, když muž hladí roztoužené poprsí.
„Nemůžeš si halenku shodit, já bych ti tam dával pusinky,“ zaprosil.
Zrůžovělá namítla: „Nezdá se ti že mě začínáš svlékat?“
„Ale Jiřinko, já ve vší počestnosti.“
Vyprskla smíchy: „Když mě obnažuješ, tomu říkáš počestnost?“

Viděla jeho psí prosící pohled, zčervenala a rozepnula si zbývající knoflíčky.
Opřela se hlavou o opěradlo pohovky a se slastí prožívala doteky polibků.
Vzrůstal v ní pocit rozkoše a zauvažovala, „jistě bude chtít všechno, mám mu to povolit?“ Když po chvíli se začala svíjet pod bičem prvního orgasmu bylo rozhodnuto. Mohl s ní dělat co chtěl.

Vzal ji do náruče a zamířil ke dveřím ložnice.
„Honzíčku, buď opatrný,“ zaprosila, „nikdy jsem to ještě nedělala a nemůžu přijít do jiného stavu.“
„Co ti v tom brání?“ vydechl.
„Nemohla bych se podívat Helči do očí, kdyby tu zůstala na práci sama.“
„Tak to je vážný důvod, tak já tě radši složím zpátky na pohovku,“ řekl potměšile a obrátil se od dveří ložnice.
„Né!“ zaúpěla a přitiskla se.
Složil svůj náklad v ložnici na postel a pomohl s odstrojováním.

Ležela zrudlá, oči pevně sevřené. Jemně roztáhl přitisknuté nožky a začal líbat nejprve stehýnka, pokračoval přes pahrbek nad klínem na druhé stehýnko a záměrně se vyhýbal doteku na rozkošnou panenskou lasturku. Když po chvíli namítla, že ji upusinkuje, pozvedl zadeček a zavrtal se obličejem do hloubi lasturky.

Slyšel jak prudce vydechla, snad překvapením, nebo rozkoší? Hledal na vrcholku lasturky malinký hrášek rozkoše a začal ho jazykem pokoušet. Vždy, když ucítil jak se její tělo napíná přestal a líbal ji po okraji lasturky. Když ji tak podráždil několikrát,chytila mu hlavu přitiskla do klína a tak musel dokončit dráždění.

Viděl jak její štíhlé tělo se prohnulo, zasténala, rukama mu rvala vlasy z hlavy v záchvatu orgasmu, který ještě nikdy nezažila.

Počkal až mu uvolní ruce v jeho vlasech, nahnul se nad ní a líbal mokré tvářičky od slz. Otevřela oči, zkoumavě se na něj dívala a tak se rychle vtlačil do mokra panenské dírky. Slabě vykřikla a klínem se vzepjala proti němu. Chytila se jeho paží, zaťala prstíky a sténavě vydechla. Pak se usmála, otevřela slzavé oči, „ani to zas tak moc nebolelo miláčku,“ zašeptala. „A nezapomeň, kroť se na konci prosím,“ zaprosila a zčervenala.

Začal projížděl uzounkou dírkou, cítil jak se uvolňuje, je stále vlhčí a když zrychlil, opět se vzepjalo tělo v dalším záchvatu, pokušitele mu sevřel svěrák vášně a klín se rychle přirážel vstříc. Sténala, lapala po dechu, rudá v obličeji v záchvatu zakláněla hlavu a vzlykala. Cítil pnutí, rychle, ale neochotně opustil rozvášněný klín a zachytil svůj náklad do kapesníku. Položil se vedle a hlazením prokládaným polibky uklidňoval třesoucí se tělíčko.

Otírala si mokré tváře o jeho a pomalu se uklidňovala.
„Dodržel jsi co jsi slíbil?“ zeptala se třesoucím hláskem.
Políbil ji a ubezpečil: „Včas jsem utekl, nemusíš se bát.“
Přitiskla se ještě více: „Doufám že mě neutečeš, když jsi dostal všechno.“
„Jak  jsi na to mohla přijít?“ otázal se, „copak jsem nějaký svůdce žen, mám tě rád, rozumíš!“
„To já jenom tak, ze strachu, víš,“ povzdechla si a začala líbat.

Manželé Malí seděli po večeři u stolu a probírali co se za dnešek přihodilo.
„S tou svačinkou, to byl od tebe dobrý nápad,“ zasmála se Helena.
„Jiřka to nechala na stolku pootevřené a babky v rychlosti utekly z čekárny na Záložnu. Dokonce tam jedna zapomněla třicet korun na poplatek.“
Uklidila nádobí a přesunuli se k televizi.
„Zavolej Jiřině, ať tam nečučí sama, zahrajeme si třeba žolíka,“ navrhoval.
„Nemůžu ji rušit, má návštěvu,“ oponovala, „pánskou, tak to se nehodí abych volala, polekat je třeba v nejlepším?“
„Koho?“ zvědavě se zeptal.
„Můžeš hádat třikrát,“ zasmála se, „toho Honzu, co byl s Konigovýma na zábavě.“
Hvízdl: „Tak to ne, to je nebudeme rušit.“
Přitulili se k sobě a zabrali do tajů televizní kriminálky.

J.R.

Navigace v seriálu<< U nás v Míchově 05 – První milováníU nás v Míchově 07 – Penzion Na výsluní >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments