Toto je 2 díl z 10 v seriálu U nás v Míchově

Kapitola 2: Milenci.

Jako obvykle měla Anděl strážný pravdu. Vobořilovi přišli domlouvat termín svatby. Zdeněk seděl v kanceláři a v hlavě si promítal poslední měsíce. Pomohl Heleně s obývákem, pravidelně ji chodil večer co večer vyjídat a hádat se, že na jídlo přispěje.

Padla čtvrtá hodina, sbalil si věci a zavolal Heleně, jestli může přijít.
„Prosím tě, proč pořád voláš? Snad je to samozřejmý,“ rozčilila se.
„Co kdybys tam někoho měla?“ zarýpal si.
„Kecáš hošánku a dělej, dneska tě taky zaměstnám,“ ukončila hovor.

Když přišel, zrovna strkala plech do trouby.
„Dneska budou šunkafleky, nevadí ti to?“ zeptala se.

„Ne, proč? Já jím všechno,“ řekl málem duchem nepřítomný a sledoval, jak připravuje jídlo. Plech byl v troubě, přisedla si ke stolu a začala sondovat.
„Poslechni, jak to, že jsou domky v městečku takové jiné, netypické, teda až na ty nové na kraji?“
„Bydleli tady dva architekti, měli dokonce stavební firmu, tak většinou se stavělo nebo přestavovalo podle jejich návrhů. Pak, když zemřeli, začaly se stavět ty typizované.“
„A ten moderní dům na svahu, víš ten s těmi velikými okny, ten byl jejich?“ zvídala dále.
„Byl,“ odvětil jsem poněkud suše.
„Kdo tam teď bydlí, nevíš?“ zeptala se zvědavě.
„Proč se ptáš, chtěla bys ho koupit?“ otočil se na ni.
„Blázníš, kde bych vzala tolik peněz, tak kdo tam bydlí?“
„Pamatuješ na tu havárku u Chomutova, jak tirák z Turecka zramoval osobní auto?“ zeptal se a pátravě se na ni díval.
„Jistě, psali o tom v novinách, proč se ptáš?“
„Byl to táta s mámou, jeli domlouvat novou zakázku.“
Oči se jí zalily slzami: „Tak ten dům je teď tvůj, bože, proč jsi něco neřekl, zbytečně jsem tě dráždila, promiň mi to Zdeni!“

Zazvonila minutka, vstala, vytáhla z trouby plech a zeptala se: „Dokážeš nachystat víno, láhev je v ledničce?“
„Neboj otevírat láhve s alkoholem je to jediné co umím perfektně,“ hnal se do ledničky.
„Ty toho tak vypiješ,“ vyprskla se smíchem a chystala talíře. Najedli se, pomohl Heleně s nádobím a zeptal se: „Chtěla bys se ke mně podívat? Je tak, jak to naši navrhli.“

Oblékli se a zavěšeni do sebe se loudali přes náměstíčko, pak uličkou nahoru. Odemknul branku a Helena v rostoucím šeru udiveně se dívala na udržovanou zahradu.
„Kdo ti to udržuje?“ zeptala se.
„Zahradu sám, jinak mi chodí dvakrát týdně jedna paní poklízet.“

Odemknul a vedl ji do vstupní haly.
„Bože to je krása,“ vydechla, „víš kolik bys za to dostal?“
„Není na prodej,“ namítl a pomohl jí z kabátu.

Sedli si v obývacím pokoji, pustil tlumeně hudbu a přisedl si vedle ní.
Lehce se přitiskla a zeptala se: „Je mi to trochu blbé, ale Zdendo, popravdě řekni, máš mě rád?“
Cítila, jak jeho ruka objala ramena a vzápětí se dusila dlouhým polibkem.
„Teda, málem jsi mě udusil, tak co, jak to bude, odpověz?“ dotírala.
„Já myslel, že jsem ti to řekl jasně,“ namítl.
„Mám to opakovat?“

Zavrtěla se k němu a zašeptala: „Můžeš, bylo to příjemné.“

Tiskli se k sobě v náručí, vzrušeně dýchali, když Helena měla pojednou v očích slzičky: „Mně se tak nechce být sama,“ zakňourala.
„Tak zůstaň,“ namítl, „doma tě nikdo nečeká.“
Zčervenala: „Nemám s sebou nic na převlečení, to nejde,“ namítla.
Pošeptal jí do ouška: „Myslíš, že budeš něco potřebovat?“
Skočila na něj a začala ho lechtat: „Tak toho se pánovi zachtělo, svádět nevinnou holku!“
Sevřel ji v náručí, že se nemohla pohnout a pomalu, kousek po kousku líbal zrudlý obličejíček.
„Tak co? Jak se rozhodneš?“ zeptal se mezi polibky. Dala mu dlouhý polibek a tiše řekla:
„Tady máš odpověď.“

Leželi spolu na posteli, tiskli se k sobě, hladili, líbali a v obou se začalo probouzet vzrušení. Převrátila se na záda a s rozkoší přijímala doteky líbajících úst.
Obdivoval krásu ňader, mazlil se s nimi polibky, stoupal vzrušený na vrcholky a dráždil vztyčené růžové hroty.
Lehce vykřikla, vzepjala tělo a se sténáním tiskla celé jeho tělo na sebe.
Jakmile ho uvolnila, pokračoval s líbáním na hlaďounký pahorek dominující vzrušenému klínu.
Pojednou se zastavil: „Musím být opatrný, nemám tady žádnou ochranu, tak se za konec předem omlouvám.“

Vydechla, poněkud rozmrzelá přerušením: „Co jsme se poznali, beru antikoncepci, tak se neomlouvej a pokračuj.“

Tento signál do něj vlil novou energii a rychle sklouzl mezi do široka rozevřené nohy a otevřel si cestu ke ztvrdlému hrášku.
Stačila chvíle a opět se milované tělo vlnilo v záchvatu vzrušení, sténala, chroptěla nemohouc popadnout dech a klín se vzpínal proti němu. Ještě okamžik a cítil, jak proniká rozvášněnou dírkou až na doraz. Zasténal blahem a zaútočil rychle na její lůno.

Odpovědí mu byl rozvášněný výkřik, přitáhla ho na sebe a mezi polibky sténala blahem.
„Víc, prosím tě víc, miláčku,“ šeptala rozechvěle a on cítil, jak je dírka stále vlhčí.
Neměl ženu již dlouho, tak se jeho vzrušení poměrně rychle vybilo v mohutném výstřiku. Zůstal unaven přitisknutý a tiše slíbával slzičky z jejích očí.

„Miláčku,“ doslova se se slovem pomazlila, „mně je s tebou tak krásně.“
Skulil se vedle a hladil sametovou pokožku milovaného tělíčka.
„Uf, poznamenala, myslela jsem, že mě rozmačkáš.“ Přitulila se hlavou a blaženě zavřela oči.
„Nechceš se jít umýt?“ zeptal se.
„Měla bych, že?“ přitakala a nechala se nasměrovat do koupelny.

Vrátila se a přitulila se co nejblíže: „Víš, měla jsem mužského jenom jednou, ještě na škole, ale bolelo to a nějak se mi to ani nelíbilo. Vlastně to bylo s tebou poprvé doopravdy.“
Dodala zasněně: „A bylo to krásné.“
„Chceš to opakovat?“ zeptal se a hladil hebké záda.

Zavrtěla hlavou: „Nech mě to prožít, prosím, třeba až jindy,“ a dala mu dlouhý polibek. Přitáhl na oba deku, vzal ji do náručí a přitisknutí k sobě usnuli.

„Tak jaký to bylo?“ spustila ráno Anděl strážný.
„Co jako bylo?“
„No s doktorkou, jaký to bylo?“ vysvětlovala a šklíbila se.
„Krucinál ženská, vy snad máte u mě doma špionážní kamery,“ vybuchl.
„Nepotřebuji kamery, mně stačí, jak se na tebe podívám,“ zasmála se.

Vztekle práskl dveřmi kanceláře, zapnul počítač, usedl a před očima si promítal uběhlou noc.
„Budeš kafe hned, nebo až o desíti?“ nakoukla Anděl strážný uličnicky do kanceláře.
„Proč?“ otázal se.
„No čučíš jako vyoraná myš, tak jsem si řekla, že by ti kafe bodlo.“
„Ven!“ zařval vztekle a Anděl vypískla a zmizela vedle.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2057
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< U nás v Míchově 01 – JiskřeníU nás v Míchově 03 – Před svatbou >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na