Toto je 4 díl z 7 v seriálu Těžký život bigamisty

Další schůzka spolužáků, ale slíbené líčení Frantovy bigamie se nakonec nekoná.

Týden uběhl jako voda a nic extra se nedělo. Běžné všední životní banality spojené převážně s prací ve firmě, jednání s klienty i s úřady. Jenom v pátek se Zdeňka postarala o malé zpestření, když mi oznámila, že zítra, tedy v sobotu, má jakousi slezinu s kamarádkami. Vzal jsem tedy na vědomí, že po obědě odejde a vrátí se až pozdě večer. Jenom ze slušnosti jsem se zeptal, jestli je to babosed a nebo zda počítá s tím, že půjdu s ní. Na začátku naši známosti mě totiž ráda vláčela na kdejaké návštěvy, jen aby ukázala, že když ji opustil proradný exmanžel, hned si obratem ruky opatřila náhradu. V té době mě s určitou pýchou představovala s titulem a neopomněla přidat, že jsem ředitelem renomované obchodní společnosti.

Ty doby však už byly dávno pryč a tak mi bylo vyslechnouti, že její zítřejší posezení je čistě dámská záležitost. Srovnala to s mými středami ve Waldštenu, až na to, že my tam sedíme pravidelně a jí bych nedopřál ani to posezení jednou za uherský rok. A tak jsem si užil sobotu v klidu a pokoji sám, v bytě 3+1 v paneláku na proseckém sídlišti. Vrátila se něco po půlnoci, lehce ovíněná a patřičně jízlivá. Její invektivy jsem přešel mlčením a jenom mi utvrdily neradostné poznání, že náš vztah je u konce a je na čase zvednout kotvy.
Vzhledem k tomu, že jsem řídil dvě pobočky, jednu v Kladně a druhou v Praze, dělil jsem svůj týden přibližně na dvě poloviny. V úterý a ve středu jsem byl v Praze, potažmo u Zdeńky a zbylé dny jsem strávil v Kladně. V pátek večer jsem se přesouval ke Zděně na Prosek a pokud jsem neměl nějaké neodkladné jednání, byli jsme o víkendech spolu.
Zpočátku jsme se nemohli nabažit jeden druhého a tak jsme většinu času prošukali. Později, když počáteční nadšení opadlo, jsme chodili buď po návštěvách a nebo za kulturou. V neděli večer jsem se pak přesouval zpět na Kladno.

V neděli dopoledne, po včerejším Zděnině dámském babosedu, najednou moje druhá dáma začala vést dost nepříjemný rozhovor.
„Jestli hodláš zase v úterý přijet se sem vyspat, tak myslím, že se ani nemusíš namáhat. Když si nedovedeš ujasnit, co vlastně chceš, s kým chceš žít, tak náš vztah ztrácí na smyslu.“
„Tak už je to tady,“ pomyslel jsem si. Mlčel jsem a rovnal si myšlenky. V jednom jsem ji musel dát za pravdu. Poslední dobou jsem se k ní opravdu chodil jen vyspat. Milování nerudně odmítala s obvyklými tradičními ženskými výmluvami. Např. legendární bolení hlavy jsem měl na talíři velmi často. V mém legálním domově, v Kladně, jsem najednou měl podstatně větší klid, než na Proseku, kde bylo permanentní napětí. Dokonce jsem zjistil, že tam jezdím s určitým nepříjemným pocitem, jaké „lahůdky“ na mne zase Zdena vybalí. Moje legitimní choť v Kladně mi aspoň neotravovala život různými schválnostmi, ani mě nepodrobovala ponižujícím výslechům, při kterých bych ji musel skládat účty z každé své minuty. Měla jedinou vadu, že byla od přírody frigidní. A protože jsem věděl, že za to nemůže a jinak jsem ji nemohl nic podstatného vytknout, vážil jsem si ji a byl vděčný, že mi nedělá žárlivé scény. Možná byla ráda, že na ni nevynucuji plnění manželské povinnosti. Byla to celkem ideální životní družka, avšak měla dvě podstatné vady: jednak již zmiňovanou frigiditu a druhou – že byla moje žena. Žili jsme spolu, nebo spíš vedle sebe tak, že jsme se vzájemně respektovali a nevyhledávali třecí plochy. Milování a společenské vyžití jsem si odbýval na Proseku, se Zdeňkou.

Odbýval…,no ano. Tady byl na místě minulý čas. V poslední době jsem najednou zjišťoval, že doma, tedy v Kladně, se cítím daleko lépe. Tohle všechno mi proletělo hlavou a potom jsem teprve odpověděl na Zděnčino sdělení:
„Pokud tomu rozumím dobře, tak ty mi tady prostě, po 16 letech vzájemného soužití, zcela jednoduše nakopeš prdel. No to je teda výborný…“
Jindy dost výřečná Zděna náhle rozpačitě mlčela. Asi nečekala, že porozumím tak rychle a tak dobře. Možná měla svoji řeč rozmyšlenou předem, ale předpokládala, že budu klást nějaký odpor. Proto jsem pokračoval:
„Tak mi taky řekni, jaký mi dáváš termín. Do kdy mám vypadnout? Je ti doufám jasné, že si okolo toho musím pár věcí zařídit a ze dne na den to nepůjde. Chci něco takového, jako je výpovědní lhůta, rozumíš?“

Pohlédl jsem na ni a viděl jsem, že je docela zmatená. Zřejmě ji moje reakce překvapila. Pravděpodobně čekala, že ji budu nějak přemlouvat, nebo slibovat hory s horákama. Byla ode mne zvyklá, že v momentě, kdy bych měl vyžadovat omluvu za nějakou její nehoráznost, jsem se začal omlouvat sám.
Možná to ani nehodlala tak vyhrotit a chtěla jen zase trochu přitáhnout šrouby, ale trochu se jí to vymklo z rukou. Na moje sdělení vůbec neodpověděla a odklidila se do kuchyně vařit. Nedělní oběd proběhl v mrazivém mlčení, které vydrželo až do mého večerního odjezdu.

V úterý jsem jel z Kladna rovnou do kanceláře a na Proseku jsem se objevil až k večeru. Byl jsem přivítán s mrazivou zdvořilostí a bez říkání jsem dostal jakousi večeři. O nějakém políbení na přivítanou jsem si mohl nechat jenom zdát, stejně jako o večerníčku na dobrou noc. Ráno jsem se sice vzbudil, když Zděnka vstávala, ale moji nabídku, že ji odvezu do práce hrdě odmítla. Vše nasvědčovalo, že jsem ve „výpovědní době.“
Jediné positivum nastávajícího dne jsem viděl v tom, že je středa a večer se sejdu se spolužáky ve Waldštejnské hospodě. Den mi uběhl poměrně rychle, protože jsem každou chvílí postrkoval ručičky hodinek očima kupředu.

Konečně jsem zakotvil ve Waldštejnu. Tentokrát jsem tam byl první a sotva jsem dosedl, objevil se neslyšně pan Pavel a postavil přede mne moji obvyklou dvojku portského. Pozdravili jsme se a já si vyměnil na dálku lehké pokývnutí hlavou s klavíristou Pragokonzertu, panem Kernerem, který zde již dlouhá léta hrál hostům na přání jejich oblíbené melodie. Znali jsme se již od našich studentských let a on mohl sledovat, jak se naše parta bohémských bouřliváků, v průběhu let proměnila ve společnost považovaných bussinesmanů.
Poslal jsem panu Kernerovi panáka jeho oblíbeného koňaku a on, když decentně upil a sklínku diskretně odklidil z dohledu, začal hrát moje oblíbené Schumanovo Snění. Zaposlouchal jsem se do podmanivé melodie a mimoděk jsem se usmál, když jsem si vybavil, jak moji oblíbenou skladbu jednou komentovali moji společníci:

„Jardo, prosím tě, proč si necháváš hrát takovou funébr muziku?“ ptali se mě tehdy.
„To je jednoduché vysvětlení, páni inženýři – protože se mi ta skladba líbí,“ vysvětlil jsem. „Aspoň vy pacholci víte, co mi máte nechat zahrát v krematoriu, až přijde můj čas.“
Skladba ještě ani z polovice nedozněla, když se u mého stolu objevil Toník.  Hříšník, který již 2× vynechal naši středu. Přivítali jsme se a já jej ve stručnosti uvedl do obrazu, aby věděl v kostce, co se v době jeho absence v našem soukromém – Co týden dal – , probíralo. Patřičně jsem jej navnadil příslibem, že dnes je na pořadu souhrnná zpráva o Frantově bigamii, kterou již předminule přiznal, jako reakci na neustálé stýskání na moji druhou dámu. Nezapomněl jsem mu vylíčit i humornou story, za jakých okolností bylo Frantovi trapně odebráno semeno na kouzlení pod mikroskopem. Toník příhodu vyslechl, zachechtal se a dodal:

„Může být rád, že to podstoupil již před lety, když to bylo ještě zadarmo. Teď je to zařazeno mezi úkony nehrazené pojišťovnou, takže dnes za to vyhonění ptáka  klient zaplatí rovných 100 korun. Sice nevím, jak k té částce přišli, ale asi vycházeli z „kurzovního lístku“ pražských pouličních kurev. To víš, konkurence se musí prosazovat i v našem nově a v bolestech se rodícím kapitalizmu.“
Při této příležitosti jsme s nostalgií vzpomněli na Pražské jaro, na všeobecné přechodné zblbnutí a na mylné představy, že je možné reformovat nereformovatelné. Bylo až s podivem, že i v období tuhé normalizace lidé neztráceli humor. Např. Nová Ekonomická Soustava. Nikdo neměl nejmenší představu, na jaké podstatě má fungovat, co vlastně obnáší, jak se začne uplatňovat a hlavně, kdy bude zahájena. Byla lidovou tvořivostí přirovnávaná ke dvěma uhlákům. Jeden plný, druhý prázdný. Když se ten plný přesype do prázdného, tak se sice vůbec nic nezmění, ale aspoň je kolem pořádný rachot.
„Človíčku, v téhle pohnuté době se u nás ve vestibulu podniku objevila černá školní tabule a na ni bylo krasopisně křídou napsáno:
POZOR

                                  přednáška na téma:
                       NOVÁ EKONOMICKÁ SOUSTAVA

koná se ve středu od 16.00 do 17.00 hod v zasedačce u s. ředitele.  (přijďte v hojném počtu, počet míst je omezen)

 

Pochopitelně zapracoval nějaký vtipálek a nápis upravil do této podoby:

P­OZOR

                                                  (pohov)

nenechte si ujít!!!
                             NOVÁ EKONOMIČKA ŠOUSTÁVÁ

každou středu od 16.00 do 17.00 u ředitele

(přijďte v hojném počtu, vstupné pouhých 5 Kč).

„Tedy nekecej Tondo, že tohle bylo u vás v podniku. Já tohle slyšel už několikrát a pokaždé to bylo jinde. A samozřejmě, každý vyprávějící se dušoval, že je to pravda a stalo se to zrovna u nich,“ zpražil jsem známého vtipálka.
„Samozřejmě, že kecám, jenom jsem chtěl trochu přispět k všeobecné rozverné náladě,“ přiznal s úsměvem Toník.

V té době jsme samozřejmě nemohli tušit, že o pár desítek let později, již jako důchodci, se dočkáme doby, kdy člověk vstoupí do ordinace, pozdraví „ Dobrý den“ a v tom momentě už má doktor v kapse jistých 30 korun Jůlínkovného. V blažené nevědomosti o lepších zítřcích, které nás čekají, jsme uvolněně kecali o všem možném a čekali, až dorazí další středečníci. (Tento název jsme si přisvojili podle Čapkových „pátečníků“).

Mezitím k našemu stolu přišel vrchní, pan Pavel a sdělil nám, že pan inženýr Smutný zrovna volal, jak právě shání na Václaváku taxi a za chvíli je tady. Zmínka o telefonu mi vybavila ještě jednu legrační historku, která se tady odehrála před několika lety, brzy po naši promoci. Nevím, co jsme zrovna slavili, (nějaký důvod se vždy našel), ale faktem je, že jsme se tehdy docela slušně sťali. Najednou si Franta uvědomil, že v rauši přetáhl večerku a vzal si do hlavy, že musí zavolat domů ženušce.
Dokymácel se k šatně, kde byl veřejný telefonní automat, taková ta mušle s plexisklovým krytem a zahájil pokus o telefonování.
Šel jsem s ním, ale u té mušle jsem jej opustil, protože jsem toužil po úplně jiné mušli, porcelánové. Když jsem se vracel, spatřil jsem komický obrázek. Franta držel sluchátko a druhou rukou naprosto namátkou vytáčel jakási čísla. Chvíli si držel sluchátko u ucha, pak stlačil vidlici a udiveně prohlásil:
„Vyzváněcí tón tam je, ale po vytočení je to hluché.“
Opřel jsem se o zeď vedle mušle a sledoval jeho snažení. Byl jsem sice taky opilý, ale zase ne tolik, abych nezjistil, proč se nemůže spojit. Kromě toho, že vytáčel čísla naprosto nahodile, vytáčel jich jenom 5 a někdy jenom 4, ale nikdy potřebných 6. Jinak by se mu zřejmě ozval někdo, kdo by byl jistě moc rád, že je buzen nějakým ožralou ve 2 hodiny ráno. V tom šel kolem pan vrchní Pavel a Franta jej vyčítavě oslovil:

„Pane vrchní, co to tady máte za telefon, že se z něj člověk nemůže dovolat domů?“
Pan Pavel mu vzal sluchátko z ruky, zavěsil jej do vidlice a s profesionální úctou v hlase mu poněkud vyčítavě odpověděl:
„Dovolal byste se, kdybyste nebyl nalitej jak Dán, pane inženýre. Bylo by myslím lepší, kdybych vám zavolat taxika, co říkáte?“
Profesionál se holt nezapře ani při prekérních situacích.

Vzpomínky na minulé časy byly zahnány avizovaným příjezdem Jirky. Srdečně se pozdravil zejména s Toníkem, kterého již několikrát postrádal.
„Kde je Franta?“ zeptal se, když se usadil na svoje vyseděné místečko.Bez mučení jsme přiznali, že nevíme, protože o sobě zatím nedal vědět.
„Mám dojem, že když mu došlo, jak by se tady měl dneska zpovídat, tak raději hodil Áčko,“ vyslovil svůj názor Toník. „A to je škoda, protože jak jsem byl tady od Jardy informován, dalo se čekat, že dnes vyslechneme pikantní povídání.“

Rozhodli jsme se nečekat. Objednali jsme si jídlo a s chutí se do něj pustili. Když mi v kapse zazvonil mobil, za zvědavých a tázavých pohledů svých společníků jsem hovor přijal. Krátký pohled na displej, polohlasně utrousené: „Franta“ a pak jsem se ohlásil. Hříšník se ozval a naše obavy se potvrdily, i když důvod jeho nepřítomnosti byl zcela jiný, než jsme typovali. V krátkém hovoru jsem se dověděl, že Franta byl již na cestě za námi, když nešťastně uklouzl a praštil se do hlavy.
Kolem jdoucí snaživě zavolali sanitku a tak Franta místo ve Waldštejnu skončil ve Vinohradské nemocnici na pozorování. Po CT hlavy bylo zjištěno, že hlava není rozbitá, ale doktor trval na tom, že musí zůstat 3 dny pod dohledem. Sice tady byla možnost, že by se dostal z drápů lékařů na reverz, ale to jsem mu rozmluvil. Nikdy bychom si neodpustili, kdyby nám měl zemřít třeba u stolu, na krvácení do mozku. Rozloučil jsem se, popřál propuštění bez následků, sklapl mobil a oznámil spolustolovníkům, co jsem se právě dověděl. Vzali  novinu na vědomí a shodli se na tom, že Frantova hospitalizace je sice nemilá, ale nutná.

V klidu a pohodě jsme dojedli a objednali si pivo. Při této příležitosti jsem kamarádům stručně oznámil, že období moji bigamie zřejmě končí a přednesl prosbu, aby se mi pokusili sehnat v Praze nějaké přijatelné bydlení. Oba přislíbili, že rozhodí sítě a pedantský Toník si to dokonce zapsal do diáře.
„To je dost, že ses konečně rozhoupal. Kdybys to měl s rozvodem, tak bych se nedivil, že váháš.  Ale tady si sbalíš dva kufry a nazdar. Však ta tvoje Dorota si ještě bude rvát vlasy, až si nebude mít na kom vylejvat svoje nenálady.“
Tak zcela prozaicky vyhodnotil moje rozhodnutí Jirka, zatím co Toník se  spokojil s pokývnutím hlavy. Ještě asi hodinku jsme pohodově poseděli, pokecali jsem o všem možném a pak nám pan Pavel objednal taxíka. Vystoupil jsem na Proseku, v Teplické ulici, vyjel do 4. patra a potichu, jako zloděj jsem se vplížil do bytu.
Rozsvítil jsem jen v předsíni a podle kabátu a bot jsem viděl, že Zděna je doma. Jako myška jsem se odebral do koupelny a připravil jsem se ke spánku. Zalehl jsem vedle své druhé dámy, která  tvrdě spala a nebo to alespoň mistrně předstírala. S poťouchlou radostí, že když pán Bůh dá, brzy tady už nebudu, jsem usnul.

Navigace v seriálu<< Těžký život bigamisty 03Těžký život bigamisty 05 >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na