Toto je 1/1 díl z 5 v seriálu Střípky z rodových archivů

Jedná se o střípky z jisté rodinné kroniky nalezené v jednom objektu v r.2000
Základy jednotlivých příběhů a jména jsou reálná.

STŘÍPEK 1/4 (ČERVEN l.p.1640)

Třicetiletá válka je v plném proudu. V českých zemích tažením armád nezůstává kámen na kameni. Kdo se brání, je dobýván a posléze vypleněn. Jako zde, v jistém městě na východě Čech.

Zteč Švédů na hradby byla úspěšná. Řady obránců řídly a obrana brány byla v kritickém stavu. Skupina císařských střelců přiběhla k bráně, zaujala pozice a s hořícími doutnáky se připravila k palbě. Na parkánu hradby právě probíhala krvavá řež muže proti muži a další útočníci se drali nahoru. Sotva obránce proklál krk švédskému útočníkovi, vzápětí klesl mrtev pod sečnou ranou šavlí zezadu a takto to probíhalo v celém napadeném úseku.

Velitel střelců sledoval celou situaci s chladnou hlavou. Když útočníci opanovali hradby, vydal povel. „Pal!“
Mohutná salva smetla postavy na hradbách, ale za nimi se nezadržitelně valily další.
Střelec Johann Andrejs znovu nabil, zamířil a do mušky mu padl urostlý muž s pozlacenou helmicí, který neohroženě v čele svých mužů vedl útok k bráně, aby ji otevřel ostatním.
„Zřejmě jejich velitel,“ pomyslel si Johann a stiskl spoušť.
„Prásk,“ třeskl výstřel a v dýmu spáleného prachu spatřil, jak tělo muže s ustřelenou částí obličeje bylo vrženo na zem, kde v prachu cesty zůstalo ležet jak neforemný panák. Ostatní Švédy však smrt velitele nijak nezastavila, možná ještě více rozběsnila, poslední obránci brány byli pobiti a v otevřených vratech se objevili kyrysníci na koních a pěší halapartníci.
Johann pochopil, že je konec. Hrdinnou smrt bezhlavým útokem proti nepříteli zamítl a raději se dal na útěk. Město bylo nezadržitelně vydáno na milost a nemilost nepříteli.
„Spíše na nemilost. Bůh všechny ochraňuj. Zejména ženy,“ proběhlo mu hlavou, když tu si vzpomněl na vdovu Jezdínskou a její dceru Barborku, jíž se v minulých dnech dvořil.

Doběhl ke známému domku a zalomcoval klikou. Bylo zamčeno.
„Hej, otevřete! To jsem já, Johann. Jste v pořádku?“
Hned zachrastil klíč v zámku a ve dveřích se objevil vystrašený obličej vdovy.
„Slyšíme střelbu, máme strach,“ řekla vyděšeně.
„Rychle, musíme pryč! Město padlo a brzy tu bude nepřítel!“ a vdova kývla.
Otevřela dveře dokořán a Johann spatřil v chodbě Barborku, vystrašenou k pláči. Obě ženy měly už sbalené uzlíky na cestu, jakoby s odchodem počítaly.

„Barborko, už neplačte, jsem tu s vámi, jen musíme rychle pryč!“ popoháněl je Johann ven a přemítal, jak se nepozorovaně dostat z města.
„Máte tu sklep?“ otázal se, náhle osvícen nápadem.
„Ne, to nemáme,“ zavrtěla hlavou vdova, ale pak se dovtípila. „Ale mydlář Machytka naproti mluvil cosi o chodbách pod zemí.“
„To je ono,“ usmál se Johann a trojice rychle přeběhla ulici k mydlářovu domu.
Dveře do sklepení byly otevřené a dole slabě blikal plamének svíčky.

Johann s připravenou šavlí šel napřed, ale místnosti byly prázdné. Až v zadním prostoru byl ve stěně čerstvě vylámaný otvor a vanul odtud odpudivý zápach.
„Toť stoka!“ zabručel, „tudyť ale musíme.“
Vlezl dovnitř a pomohl oběma ženám. Jak pomáhal Barborce, cítil, jak se chvěje a když ji sevřel v náručí, ruměnec jí zalil tvář.
Pak se temnotou stoky vydali za svitu svíčky, jejíž plamínek se v průvanu mihotal, jen zhasnout. Klopýtali páchnoucí břečkou, až konečně za zatáčkou v dálce zahlédli denní světlo a před sebou ulomenou mříž.
„Jsme asi pod hradbami,“ zašeptal Johann, povšiml si pohozeného páčidla a pochopil, že tudy před nimi už prchali jiní, nejspíš i mydlář Machytka.

Chodba ústila do koryta potoka, a tak trojice pokračovala v cestě, kryta břehy porostlými rákosím a teprve po hodné chvíli vyšplhali nahoru a přes louku rychle chvátali k lesu, kde na kraji znaveně klesli do mechu. Zamyšleně hleděli ke vzdálenému městu.
Johann rozporuplně, neboť si sice zachránil život, ale zároveň si uvědomoval, že nyní je z něj vojenský zběh.
Vdova smutně, protože opouštěli svůj dům, skrovnou živnost a majetek a Johanka plakala nad budoucností a strachem z vojenských hord, o nichž slyšela vyprávět jen samé hrůzy.
Poté se Anna obrátila na Johanna a děkovala mu za záchranu života „a hlavně tady Barborky,“ naznačila, co by ji ve spárech nepřítele čekalo.

„No a co dál? V této době je o dobré mládence nouze a proto se musíme dostat ke strýci do Radoslavic u Mýta. Má statek a každá pomoc mu bude dobrá. Zůstaneme tam a vy dva se třeba líp poznáte a…“
„Ale maminko,“ zčervenala Barbora a sklopila oči.
„Půjdem,“ ukončil raději řeč Johann a vyrazili začít jinde nový život.

Putovali mimo obydlená místa, lesem i úvozy polí. Nevěděli, kam až ta strašná válka zasahuje a zda se po kraji nepotulují loupeživé hordy vojsk. Spali většinou v lese, kde si vždy zhotovili chýši z větví a takto strávili noc. K jídlu toho moc nebylo, ale měli něco sebou a také předpokládali, že ke strýci se dostanou během několika dní.
Třetí den navečer dorazili ke zpola vypálenému mlýnu.

„Zde zůstaneme na noc,“ zaradovaly se ženy, ale Johann šel sám napřed na průzkum. Tušil, že nalezne něco, co by ženy vidět neměly.
A tušení ho nezklamalo. Hned v chodbě za dveřmi ležela mrtvola mlynáře s bodnými ranami na břiše. Ve světnici byly dvě mrtvoly švédských vojáků, jeden ležel v tratolišti krve s nožem v krku a druhý s ošklivě roztříštěným obličejem a sekyrkou zaraženou v lebce. V druhém pokoji ležely na postelích dvě ženy s roztrhanými živůtky, odhalenými prsy, vyhrnutými suknicemi a roztaženýma nohama. Obě byly nepochybně zhanobeny, mladší se stopami krve na stehnech. Starší žena měla podříznuté hrdlo, druhá však nenesla stopy zranění. Doširoka otevřené oči však měly mrtvý pohled. Prožitá hrůza ji zabila, pomyslel si Johann a opustil stavení smrti.
Ženám namluvil, že mlýn je neobyvatelný a mohli by tam býti snadno zaskočeni. A noc tedy opět strávili v lese.

Dalšího dne již spatřili vísku Radoslavice a strýc Nývlt je vlídně uvítal.
Když mu ženy vypověděly svůj příběh, pokýval hlavou.
„Tož si tu ostaňte. Žiju skromně, ta cháska vojenská mi ledacos pobrala. Dávám vše do pořádku, práce jest tu dosti.“
Johann řekl: „Rád bych vám byl za pacholka, ale nejdřív bych se zbavil tohoto,“ a zatahal se za kabátec mundůru.
Když ten vyletěl komínem a soumrak padl na vesnici, zasedli všichni u stolu a strýc otevřel láhev domácí pálenky. Johann vycítil, že je na něm, aby o sobě taky něco pověděl, a tak začal.

„Můj praděd pocházel odněkud z Dolních Rakous, to se ještě jmenoval Reiss, Agnus Reiss. Byl chudý muž a nic ho doma nedrželo, a tak se vydal do světa a nakonec zakotvil v Třeboni. Byl dobrý řemeslník a brzy se vzmohl na vlastní dílnu. Když se oženil s Marií Andělovou, spojil své jméno s jejím na And-reiss a počeštil na Andrejs. Cítil se už asi více Čechem, nebo to udělat snad z úcty ke své nové domovině, kdoví. Děd pokračoval v rodinné tradici, vedl dílnu a začal i hospodařit. Můj otec hospodářství převzal a teď byla řada na mě. Já se však vzhlédl v lese a toužil stát se adjunktem. Přes zákaz otce jsem opustil rodný dům a zamířil do brdských lesů a zůstal u hajného Maříka.
Při jedné pitce v krčmě jsem se však opilý upsal verbířům a už jsem mašíroval do Drážďan na výcvik. Po několika šarvátkách náš batalion už jen ustupoval až sem.
Psal jsem otci list o odpuštění, ale přišla odpověď, že žádného syna Johanna nezná. Zcela mě zatratil. Teď jsem tady a budu pacholkem na statku. Jakýž to okruh života,“ pousmál se, když domluvil.
„Žádným pacholkem!“ ozval se strýc. „Ale za syna, jehož nemám, tě vezmu!“ a sevřel ho chlapsky do náruče.
„Díky,“ zrozpačitěl Johann a ženy si dojatě otřely zavlhlé oči.

Večer strýc zavedl Johanna do komory.
„Zdeť tvá světnice. Oběsila se mi tu žena,“ ukázal na trámový strop. „Je to už patnáct let, tak snad tu nikde nestraší, haha,.“ zasmál se svému vtipu a odešel spát. Johann zalehl, podíval se na trám a s tichým „pokoj její duši,“ sfoukl svíci a usnul.

***

Další dny, týdny a měsíce byly naplněny prací. Žně byly bohaté a strýc měl velké plány, že ho ostatní museli krotit, aby myslel i na chudší období.
Náklonnost Johanna a Barborky narůstala, ale matka Anna to sledovala s nelibostí. Příliš na dceři lpěla, než aby jejich citům dala volný průchod. Navíc strýc Josef na ni dorážel a chtěl s ní žít jako s hospodyní. Jak v hospodářství, tak i v loži.
Bránila se a dovolávala se božích přikázání, ale Josef to zamítl a shledal příbuznost jejich rodin až někde u prabáby jeho pratety.

A tak jednoho dne, když Johann nesl z kůlny náruč polen ke kamnům, zaslechl z okna strýcovy světnice jakési podivné zvuky. Nedalo mu to a přistoupil blíž. Teď už slyšel i charakteristické vrzání postele a tlumené vzdechy.
„Ach..bože…. to…je…och…och!“ vzdychala Anna a Josef hlasitě funěl.
Annino táhlé zaúpění a výkřik Josefa „už..úúúž!“ znamenal úspěšné završení milostných hrátek a Johann tiše zašel do domu.
Tak takhle to je tedy, pochopil Johann stálé strýcovo nadbíhání. Scházela mu žena. A mně konečně taky, pomyslel si smutně s pohledem na Barborku, cosi kutící na kamnech.
Netroufl si ale na nic, protože by mohl být vyhnán.

***

Bylo uprostřed senoseče a celá rodina usilovně pracovala, aby dostala vše do stodoly, než nastane nepřízeň počasí.

Ten den byla naložena předposlední fůra a Johann jel do statku a Barbora s ním.
Matka chtěla zakročit, ale Josef houkl „a nech je, taky pořád! Za chvíli jsou tu a my ještě shrabem poslední kupky…“
A sám už se těšil, jak v jedné z nich spočinou i oni a oddají se tělesné rozkoši. Anna tedy vzdychla a pokračovala v práci.

Johann zatím podával kupy sena Barboře na půdu a pak vylezl za ní, posunout hromadu více dozadu, aby se tam vešla ještě poslední fůra. Začali se i škádlit, házeli po sobě seno, smáli se, až najednou padli do hromady a Johannova ruka, nechtíc, skončila na oblině dívčina ňadra.
„Co děláš?“ pohlédla na ruku Barbora a zrudla.
„Já..ehm … promiň, nechtěl jsem,“ odtáhl ruku níž Johann a objal tak dívku v pase.
„Mám tě moc rád a takto blízko…jsem ještě nebyl. Chtěl bych tě políbit,“ zašeptal.

Barbora zavřela oči a čekala, až jejich ústa splynula v polibku. Johann jí jazykem jemně vjel do úst a dívka sebou nejdříve trhla, ale pak ho přijala a učinila stejně. Přitom se pomalu a vzájemně zbavovali šatů.
Johann laskal a líbal dívku na hrudi a jemně ji mnul a líbal pevné prsy se vztyčenými hroty bradavek. Olízl i dvorce a Barbora jen tiše vzdychala a celá rudla, když cítila jeho prsty v klíně.

„Ach…bože… to nesmíme,“ celá rozpačitěla.
Vzápětí polilo horko a slast, když prsty pronikly dovnitř a jemně jí masírovaly panenský otvor. Johann v polibcích postupoval níž a níž, a když se jazykem dotkl vlhkého vstupu, Barbora vyjekla a do úst mu vytryskl pramének šťáv.
„Áááhh…co to bylo? To bylo…moc krásné!“ udýchaně se ptala dívka a dál podvědomě přirážela pánví proti jazyku, kmitající a dráždící celý klín. Štěrbina se otvírala a uvolňovala stále více, že si Johann vytáhl z kalhot naběhlý ocas, jemně dívku položil na záda a pomalu na ní nalehl. Kolenem ji rozevřel nohy více od sebe, nasadil žalud na otvor a jemně zatlačil.
Barbora jen vydechla a pak bolestně sykla, když pronikal dál.
„Auu..to..bolí..nechme…toho!“ začala protestovat a uhýbat tělem.

Johann zatlačil víc a za bolestného výkřiku se Barbora stala ženou. Johann už jen párkrát přirazil na dno, to už byla pochva volnější a poddajnější, rychle z ní vyjel a vystříkal semeno stranou.
Když se vydýchali z prožitých okamžiků, vydali se zpět na pole. Barbora mlčela, neboť si vše představovala jinak a tvářila se naštvaně.
„Kde jste tak dlouho?“ přivítala je Anna a zkoumavě pohlédla na dceru, zatímco Josef si jen spokojeně pohvizdoval.

Večer, když šly ženy spát, vzal si Josef Johanna na paškál.
„Trochu jsem popřemýšlel o tom, co se změnilo, když jste sem přišli. Tys také ze selského pytle a hospodářství rozumíš. Stárnu a statek potřebuje nového hospodáře. Syna nemám, a proto vkládám naděje do tebe. Anna si mě vzít nechce a nemám komu vše předat.
A tak je tu jediná možnost, že by sis vzal Barborku a rod Jezdínských by zůstal zachován a dál tu hospodařil. Anna už mi něco naznačovala, ale jak to ve skutečnosti mezi vámi je, víte jen vy sami. Statek potřebuje pevnou a šikovnou ruku a srdce sedláka a to ty máš. Vyložme si tedy karty na stůl.“

„Otče,“ pronesl Johann. „Já Barborku opravdu z celého srdce miluji a hodlám s ní vstoupit v posvátný svazek. Ovšem nechtěl jsem vše uspěchat.“
„Dobrá tedy,“ přerušil ho Josef. „To jsem chtěl slyšet. A jinak? Už jste spolu měli…tento?“ Johann zkoprněl nad tou přímou otázkou.
„No…tedy…proč vás to zajímá?“ kroutil se nad odpovědí.
„No. Já jen, že Anna byla na poli celá nesvá a musel jsem ji držet, aby vám nebyla v patách. Holku si hlídá jako ostříž, tak aby nebyl malér. No a jinak jsi muž a potřebuješ to povyražení jako každý jiný, co si budem povídat!“
„Vím,“ pousmál se Johann. „Co na to říká Anna?“
„Chlapče,“ mávl rukou Josef. „Anna je skvělá žena, ale ona se stále dovolává na boží přikázání s tím, že jsme příbuzní. Já osobně jsem shledal příbuznost až někde před mnoha lety. Předci Anny odsud vyšli, ale to je tak dávno…. Pchá,“ dolil sklenky pálenky a oba si zavdali.

***

Dny ubíhaly, až jednoho dne se Josef vřítil na dvůr.
„Johanne, rychle se schovej, jdou sem verbíři!“
Ten se rozeběhl do stodoly, kde si v kupě sena připravil dobře maskovanou skrýš. Teď se hodila.
Sotva zmizel v seně, už slyšel, jak strýc rozmlouvá s vojáky. Za chvíli se rozletěla vrata od stodoly a zazněl hrubý hlas.
„Všechno prohledat!“
Delší dobu pak slyšel šustění a přecházení, ale vstup do skrýše zůstal neodhalen.

Pak si kdosi odplivl a promluvil.
„Joachime, viděl´s tu panenku venku? Kapitán je v domě, co kdybychom si ji vypůjčili?“
Další hlas něco zabručel, ozvaly se rychlé kroky a pak ze dvora křik Barbory.
„Pusťte mě, nechte..mmm,“ zmlkl její hlas a pak se ozvalo udýchaně.
„Zavři, ksakru, ty dveře! A pojď mi ji držet, kouše a škrábe, mrcha jedna! Ale dáme ji co proto! Uvidíš, panenko, že se ti to bude líbit. My umíme milovat, to mi věř!“
Vyhrň ji tu sukni!“ vzrušeně funěl druhý hlas, „rychle ho tam napasuj, mě taky stojí a nemáme čas!“

Johann už na víc nečekal, vyřítil se ze skrýše, popadl opodál opřené vidle a vojáka, který dívce právě vstupoval mezi násilím roztažené nohy, zezadu probodl.
Muž se s výkřikem skácel na zem a vidle mu zůstaly trčet v zádech. Druhý pustil dívku a tasil šavli. Johann popadl šavli mrtvého a nastal souboj. Brzy bylo jasné, že bývalý voják a verbíř je rozdíl.
Po několika výpadech voják padl s probodnutou hrudí. Johann se sklonil k Barborce, která byla v šoku a zoufale plakala.

Náhle se otevřely dveře a dovnitř vrazil důstojník.
„Což se zde děje!“ přísně se rozhlédl a spatřil své mrtvé muže a dvojici v objetí.
„Tos ty?“ otázal se a ruka mu sjela k opasku s bambitkou. „Odporuješ se vojenské moci a to….áááh,“ nedomluvil a s výkřikem padl na břicho.
Za ním stál strýc a teď si teprve Johann povšiml sekyrky v zádech kapitána.
„Už tě na vojnu neodvedou,“ řekl klidným hlasem Josef. „Ale musíme je uklidit.“

Mrtvoly byly večer zahrabány pod dno hnojiště a zrána bylo vše jako předtím.
„Ten hnůj se nikdy všechen neodveze, a kdyby, zem už bude slehlá. Dál už o tom nemluvme,“ a strýc všem nalil plné sklenky pálenky. „Zachoval jsi se jako pravý muž! No, Anno, co řekneš? Požehnat jim máš, vždyť bránil tvou dceru a tu si i zaslouží, tak!“

Všichni poněkud zrozpačitěli, že strýc to tak ohlásil, ale pak Anna Johanna políbila a požehnala oběma a přála jim mnoho lásky a štěstí.
Čerství snoubenci se políbili a v noci, když se v Josefově světnici rozvrzala postel pod milující se dvojicí i Johann s Barborkou se oddali tělesné radosti a rozkoši. Johann byl opět něžný a pozorný, vnikal do ní pomalu a až po dlouhém mazlení a laskání a nyní byla dívka plně uspokojena a z manželského lože již neměla obavy.

***

Pár dní nato se před vraty objevila skupinka jezdců, císařských husarů. Johann se schoval do své skrýše a strýc s nimi rozmlouval.
„Hej, hospodáři!“ ozval se jejich velitel. „Neviděl jsi tu naše muže, verbíře? Prý je tu někde v okolí viděli naposledy.“
„Ovšemže, pane,“ kývl Josef. „Byli tu a pokračovali dál do kraje. Kam, to však nevím.“
„Dobrá. A což nás trochu vyzásobit? Peníze máme a dobře zaplatíme,“ a už sesedali z koní.
„Bude mi ctí,“ procedil mezi zuby Josef a cítil, jak ho svrbí pěsti. Rekvírování však nebylo veliké. Dva vojáci sice zase obtěžovali Barboru, ale jen slovně a nabízeli jí potěšení, když je zde bez muže.
Velitel husarů pak skutečně za potraviny zaplatil a jezdci odjeli. Josef si odplivl a díval se za skupinkou, dokud nezmizela za zatáčkou
„Kdy už tohle skončí?“ povzdychl si a zavřel vrata.

Uběhly ještě dva roky, než do vsi přinesl krajánek novinu, že vojna skončila a byl vyhlášen mír. To již byl Johann ženatý a s Barborou měli dvě děti, Barborku a Josífka.

Navigace v seriáluStřípky z rodových archivů 02 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Shocku máš krásné příběhy s velkým rozsahem témat . Ale tvé převyprávění kronik , mě vždy velmi potěší . I ten sex je tam takový dovětek . Už se těším na další díl nové kroniky . Je to opravdu hodně zajímavé .

Bob Romil

Nestíhám, pomalu dočítám resty a komentuji se zpožděním – zase další supr výprava do historie v podání „Aloise Shocka Jiráska“ 🙂 🙂 Obával jsem se trochu, že sklouzneš opět ke znásilňovacím scénám, ale rozumně jsi je obešel. Příběhu to vůbec neuškodilo.

Drobná poznámka – v sedmém odstavci je věta – „Vdova smutně, protože opouštěli svůj dům, skrovnou živnost a majetek a Johanka plakala nad budoucností a strachem z vojenských hord, o nichž slyšela vyprávět jen samé hrůzy.“ – asi by tam měla být Barborka místo Johanky.

Junior

Skvělý začátek kroniky. Tvé historické povídky se mi strašně líbí je v nich velmi dobře vyvážen příběh i ten sex. Co víc si čtenář od autora může přát.