Kterak se Jaruška konečně provdala, aneb svatba století v zapadlé vesnici.
Svatba na vesnici byla vždy velikou událostí. Všichni vesničtí křupani a hlavně jejich rodiče, se snažili, aby právě ta jejich svatba byla událostí roku. Předháněli se v idiotských nápadech, jak přetrumfnout ostatní a přijít s něčím opravdu originálním.
Prim zatím vedl Jirka Šarboch, který si před několika roky na svoji svatbu objednal starodávný fiakr se čtyřmi koňmi. Toto spřežení jej s nevěstou mělo odvézt z jejich stavení na Místní národní výbor, kde měl proběhnout obřad. Celková vzdálenost k Obecnímu úřadu, jak pořád starousedlíci budovu MNV nazývali, byla sice jenom asi 400 m a pěšky by tam byli snoubenci skoro dřív, ale Šarboch se choval jako sedláci z Našich furiantů.
Jízdu kočáru doprovázela břeskná muzika místní kapely, která ve stejném složení hrávala na místních tanečních zábavách, i na pohřbech. Kočár měl jel krokem, doprovázen davem slavnostně oblečených svatebčanů, těšících se hlavně na žranici, která byla přichystaná v sále místní hospody.
Samotný obřad proběhl bez problémů a měla následovat slavnostní jízda novomanželů k hostině, což bylo přes náměstí, asi tak 100 m. Po obřadu, který trval asi půl hodiny, novomanželé vyšli z budovy. Přetrpěli obvyklé fotografování, sypání rýže a rozbití talířku. Nechyběl ani tradiční chomout, nasazený ženichovi a pak následoval šok.
Před budovou stálo pouze čtyřspřeží a fiakr zmizel. Po krátké chvíli zmatků bylo zjištěno, že jej neznámí dobráci stačili vypřáhnout, rozebrat a znovu složit na ploché, mírně šikmé střeše stodoly, hned vedle budovy MNV. Následovala rozčílená debata mezi nyní již spřízněnými rodinami novomanželů a nakonec svatební pár, s křečovitými úsměvy, vyrazil do hospody pěšky.
Rozjaření svatebčané je za hvízdání, pochechtávání a bujarého pokřikování následovali a další průběh byl už standardní. Hodně lidí se tam ožralo, ale nikdo se nepopral a Šarboch si nakonec užil svých 15 minut slávy, i když poněkud jinak, než si představoval.
Naše milenecká dvojice, Jaruška a Viktor, však nehodlala tradici velkolepých vesnických svateb dodržet. Rozhodli se pro tichou a nenápadnou svatbu. Viktor byl v podstatě zakřiknutý, nenápadný člověk, který byl nerad středem pozornosti. A Jaruška měla rovněž své důvody, proč nechtěla okázalou svatbu. Dovedla si přestavit těch několik desítek příležitostných milenců, kteří by si jistě nedali ujít příležitost přijít ji na svatbu a tam ji třeba nějak znemožnit. Viktor byl inspirován svatbou svého bráchy.
Tento vysokoškolský student a recesista se minulý rok oženil s holkou, s kterou chodil, naprosto nečekaně a kuriosně. Během prázdnin sjížděl s partou vodáků Vltavu a když projížděli Českým Krumlovem, město se jim tak zalíbilo, že se tam zdrželi několik dni. Viděli tam jednu svatbu a najednou je to napadlo. Což si takhle udělat recesní vodáckou svatbu? Jejich nadšení zchladil až pořadník obřadů, který byl na celé prázdniny beznadějně plný. Při sondáži na radnici však došlo k malému zázraku, který rozhodl. Úřednice matriky náhle zjistila, že jeden obřad byl odřeknut, takže pozítří by bylo jedno okénko, které by jim mohla nabídnout. Snoubenci na nabídku okamžitě kývli a tak o dva dny později byla v Krumlově svatba, jaká tu dosud nebyla.
Den před tím bylo rozloučení se svobodou a tak před oddávajícího úředníka předstoupil pár, jaký ještě nikdy neoddával. Ženich byl v pruhovaném námořnickém triku, krátkých kalhotách a na nohou měl tenisky. Nevěsta měla sepranou sukni a blůzku s krátkými rukávy, ale zato s odvážným výstřihem. Oddávající byl z toho na mrtvici a chvíli se radil s tajemnicí a matrikářkou. Obě dámy sice rovněž neschvalovaly tuto frašku, ale nakonec se všichni shodli na tom, že dvojice splňuje všechny zákonem požadované formality a jejich doklady jsou platné. Protože předpisy se naštěstí nezmiňovaly o oblečení svatebčanů, nakonec obřad proběhl.
Oddávaný pár, dva svědkové a za nimi houf asi dvaceti podobných hastrošů, neunikly pozornosti veřejnosti a fotoreportér místních novin dokonce stačil udělat několik fotografií. Ty potom vyšly druhý den v novinách a vzbudily patřičnou senzaci.
Viktor rozhodně netoužil po podobné senzaci, ale zaujala jej myšlenka na tichou a nenápadnou svatbu. Jenom on, jeho milovaná a nezbytní dva svědkové. A obřad kdekoliv jinde, jenom ne na zdejší radnici. Jaruška nadšeně souhlasila. To se ovšem hrubě nelíbilo Jaruščině matce, která se nechtěla vzdát svatby století. Budoucí tchán František se jako vždy zdržel hlasování. Při večeři však proti svému zvyku pronesl cosi jako projev.
„Podívejte se, já myslím, že ta tichá svatba není tak hloupý nápad. Ptal jsem se Ferdy Procházky, co jej stála svatba syna a řekl mi, že skoro 50 tisíc. Pozveš tam kdekoho a nakonec tě lidi ještě pomluví. Když to tedy pořídíme levně, tak si mohou mladí za ty peníze pořídit v létě svatební cestu někam k moři.“
Na Františka to byl neobvykle dlouhý projev, ale jeho argumenty byly natolik silné, že přesvědčily i jeho sedmou svátost. Ta si však vymínila, že veškeré formality zařídí sama. Vybrala Libeňský zámeček, kolem kterého chodila, když občas jezdila do Prahy na rehabilitační cvičení. Několikrát tam viděla houf svatebčanů a domyslela si, že se tam provádějí obřady. V následujícím týdnu tam zajela a zamluvila termín.
A tak v den D a hodinu H dorazil k obřadní síni velmi skromný svatební „dav“. Ženich s nevěstou a dva svědkové. Viktor sice nechal udělat několik ručně psaných a malovaných svatebních oznámení, kde :
„Novomanželé Jarmila a Viktor Bejčkovi oznamovali, že byli oddáni v Libeňském zámečku a za projevy gratulace srdečně děkují“, ale poslal je úmyslně jenom den před tím, aby měl jistotu, že nikdo z obeslaných se na obřadu neobjeví, ani náhodou. Oznámení mu udělal desátník Kouba, s kterým sloužil na palpostě v Kostelci a který byl v civilu výtvarníkem a aranžérem. Zároveň jej Viktor požádal, aby mu šel za svědka. Jarušce šla za svědkyni její spolupracovnice ze skladu.
Jmenovala se Helena. Byla to starší, rozvedená žena a také jediná důvěrná kamarádka, kterou Jaruška měla. Dotyčná dáma byla čtyřicítka, dobře zachovalá, ale z pohledu náročného muže nic moc. Žila sama v podnikovém bytě, ze kterého s pomocí šikovného advokáta vystrnadila bývalého manžela. Byla známá, jako Včelí královna, protože v nepravidelných intervalech žila na hromádce s různými zkrachovalými individui, do kterých by normální ženská ani nekopla. Helena zřejmě nebyla moc chytrá, nebo měla neobyčejnou smůlu. O svoje chlapy se svědomitě starala, vykrmovala je a dobře oblékala. Ale po čase, když ji dotyčný přestal bavit, sbalila mu kufr a s rámusem jej vyhodila, jako trubce, který přestal být potřebný.
V současné době měla období, že byla zrovna sama a dalo by se říci, že byla už pěkně nadržená. S Jaruškou v práci vedla velmi často ženské řeči a protože Stokilíčko neměla, komu by se svěřila se svými intimními záležitostmi, není divu, že Helana věděla všechny podrobnosti sexuálního života své mladší přítelkyně. Takže byla informovaná i o tom, že Viktor má výstavního žilnáče a při správném vedení s nim umí odvést kus pořádné chlapské práce.
Už jenom při pomyšlení na toho chlapáka ji vlhla kundička a hezky dlouho sama se sebou vedla boj. Pořád si představovala, jak ji Viktor ukázkově klátí. Jak ji protahuje její natěšenou houštinku a při tom ji hrubě a násilně plení kozy.
Z jedné strany sama sobě vymlouvala, že takovou lumpárnu Jarušce udělat nemůže, ale z druhé strany se jí stále víc zmocňoval chtíč. V poslední době však žlázy vítězily a Helenka nemyslela na nic jiného, než jak Viktora svést. V souvislosti se svatbou ji napadla spásná myšlenka.
Na každé svatbě se tradičně praktikoval únos nevěsty. Protože svatba Jarušky a Viktora měla být netradiční, tedy bez veřejné hostiny, bylo zřejmé, že k únosu nevěsty ani nedojde. Helenu však stále pronásledovala myšlenka, že by nebylo špatné zařídit cosi, jako únos ženicha. Prostě si jej nenápadně vypůjčit a nechat si od něj profouknout trubky.
Od okamžiku, kdy se dověděla, že bude nevěstinou svědkyní, nemyslela na nic jiného. Málem ji už z toho bolela hlava, jak se snažila něco vymyslet a pořád nemohla na nic přijít. Obvyklá praktika, že se ožralému ženichovi ztratila nevěsta, se použít nedala, protože Jaruška moc pití neholdovala.
Nakonec Helenu napadly prášky na spaní. Teď ještě zbývalo vymyslet jak a kde. Po obřadu byl pro čtveřici zúčastněných objednán stůl v restauraci Pelikán a plánovalo se asi hodinové posezení nad dobrým obědem. Pak se měl desátník vrátit do kasáren a zbylá trojice se měla autobusem dopravit domů, kde by měla být oslava v úzkém kruhu rodinném.
Pokud se akce měla uskutečnit, bylo zřejmé, že k ní musí dojít přímo v Jaruščině rodném domě. Před obřadní síní je ještě čekalo malé překvapení.
Nemožně oblečená stará dáma se tam přihlásila k Viktorovi jako jeho pražská prababička. Ten se s ní přivítal a jenom v duchu proklínal poštu, že proti předpokladu doručila oznámení natolik včas, že stařičká příbuzná stihla dorazit.
Samotný obřad proběhl bez problémů a po půlhodině už novomanželé se svědky nasedali do tramvaje, aby se přepravili Na Příkopy, do hotelu Pelikán. Poobědvali a pokecali v naprosté pohodě a potom se na ulici rozloučili. Desátník Kouba vyrazil za zábavou, neboť měl výjmečně vycházku až do půlnoci. Zbylá trojice se vydala pěšky na autobusové nádraží Florenc, odkud měli přímé spojení až domů.
V autobuse sice jelo několik známých, ale pouze se navzájem pozdravili. Nikoho ze spolucestujících ani nenapadlo, že se naše trojice vrací z tak významné akce. Cesta z náměstí domů trvala jen několik minut a již se všichni tři ocitli ve stavení, kde již byli očekáváni.
Stará budova z minulého století byla původně zemědělská usedlost menšího gruntu. Hned vedle byla stodola a stáj. Po vzniku JZD se hospodář předělal na kovozemědělce. Polnosti odevzdal družstvu, spolu s hospodářskými budovami a dobytkem. Sám však začal pracovat v nově vybudované fabrice a zemědělství se věnoval jenom tak levou rukou, na půlhektarovém záhumenku, které mu družstvo milostivě ponechalo.
Obytná budova byla postupem času zmodernizovaná a poskytovala docela pohodlné bydlení, kde se na nějaký ten metr nekoukalo. Dvě světničky v podkroví, které tchán mladým připravil k bydlení byly spíše jen tak něco navíc, aby mladí měli své soukromí. V prostorné jídelně byl obrovský stůl, u kterého se, v časech minulých, shromažďovali k jídlu všichni, kdo na statku pracovali. Nyní tam bylo prostřeno pro 5 lidí, k malé domácí oslavě.
Tchýně již měla všechno nachystáno a sotva příchozí odložili kabáty, začala nosit na stůl. Nic nedbala na protesty, že se dobře najedli v Praze. Však taky přípravě jídla věnovala maximální péči. Měla nachystané jednohubky, několik táců obložených chlebíčků, studený rostbíf, velký hrnec kulajdy a zlatým hřebem byly krůtí řízky s vlašským salátem. Svatbě padl za oběť vykrmený 10 kg krocan a jídla bylo jako pro regiment vojáků, jak trefně poznamenal tchán František. Jeho polovička jej však usadila, že co se nesní dnes, zbude na víkend, protože je teprve pátek.
Takže po chvíli dohadování si všichni sedli a jedli a pili a dobrou vůli spolu měli. Přemíra těžkého, i když dobrého jídla a hojnost pití nakonec způsobila, že se u všech hodujících dostavil útlum. Nejprve odpadl František. Byl sice pivař, ale dneska si vedle svého oblíbeného moku dopřával i víno a měl i několik panáků brandy. Nakonec se omluvil a nejistým krokem zamířil do ložnice. Jeho polovička sice setrvala, ale přišla na ni plačtivá opička.
„Já si to nedovedu představit. Ode dneška jsem stará hospodyně, když je tady najednou mladá hospodyně. To mi někdo vysvětlete, jak může člověk tak najednou zestárnout,“ rozvíjela svůj světobol a utírala si slzy.
„Mami, takhle to neber, jakápak ty jsi stará hospodyně? Stará budeš, až se dožiješ důchodu a to bude ještě za hodně dlouho,“ snažila se ji upokojit Jaruška. Pokusila se trochu ji zvednout náladu panákem, ale výsledek byl spíš opačný. „Stará“ hospodyně byla po něm ještě více grogy a bez odporu se nechala odvést do ložnice a uložit do postele.
Tento namáhavý úkon provedly Jaruška s Helenou. Viktorova pomoc byla odmítnuta s tím, že maminku musí svléknout a u toho by chlapa nepotřebují.
Když potom seděli ve třech zase u stolu, usoudila Včelí královna, že nastala její chvíle. V duchu si blahopřála, že ji byl osud nakloněn a odstranil nenásilně dvě nadbytečné osoby, které mohly zkřížit její plány. Ochotně se nabídla, že uvaří kávu na vzpružení a odfrčela do kuchyně dřív, než se Jaruna zmohla na nabídku pomoci. Připravila 3 hrnky silné kávy a do jednoho z nich hodila tabletu Rohypnolu. Jeho účinky již měla vyzkoušené. Jeden z jejích šamstrů byl násilnické povahy a když se někdy ožral za její peníze, měl tendenci ji mlátit. Tehdy si nechala poradit od známé lékarnice a když fešák začal trojčit, nabídla mu kávu na vzpružení. Frajera potom brzy vyhodila, ale měla na něm vyzkoušené, že po jediné tabletě každý normální člověk do 20 minut zvadne a je v limbu.
Když nakráčela s podnosem, na kterém byly tři kouřící hrnky lahodně vonící kávy, s pobaveným úsměvem vzala na vědomí, že Viktor s novomanželkou se věnují svoji oblíbené zábavě. Drželi se v objetí, líbali se a připitý Viktor masíroval ženušce poprsí. Ta jen slastně přivírala oči a málem předla jako kočka. Helena opět pocítila příjemné šimrání v podbřišku a tak se raději soustředila na servírování kávy. Velmi pozorně přidělila kamarádce správný hrnek a pobaveně si přestavila, jaký konec v její režii bude tato svatební noc mít.
Zatím seděli ve třech a povídali si o průběhu dnešního dne. Viktor byl také pěkně líznutý, ale vypadalo to, že jej silná káva skutečně trochu osvěžila. Včelí královna na tom byla nejlíp. V průběhu večera pila jen zdrženlivě a to se projevilo.
Zato Jaruška začala po vypití kávy zřetelně vadnout. Její řeč byla stále víc rozmazaná a odpovídala jen s dlouhými odmlkami. Nakonec položila hlavu na ruce, složené na desce stolu a přestala komunikovat úplně. Viktor to ve své otupělosti téměř nezaznamenal. První si toho všimla Helena, která to ostatně už očekávala.
„Jaruno, no ták, co je s tebou? Snad bys tu nechtěla spát? Prober se, holka, tu máš, napij se ještě kafe, to ti udělá dobře,“ domlouvala ji kámoška licoměrně. Jaruška sice vypila zbytek kávy, ale očekávaný důsledek se nedostavil. Vlastně ano, dostavil, ale ten, který tak skvěle zapadal do scénáře její práskané přítelkyně. Když se dvojice přesvědčila, že oživovací akce zůstávají zcela bez odezvy, bylo rozhodnuto, že bezvládnou nevěstu dopraví do ložnice.
Vzali to Sto kilo krásy mezi sebe a s velkými obtížemi napůl nesli, napůl vedli ten masiv po schodech do podkroví.
„Když si představím, že bys ji měl po staročesku přenést v náručí přes práh, tak ti mohu jen blahopřát, že se na to nějak zapomnělo, jinak bys měl oboustrannou kýlu,“ zafuněla Halena přes Jaruščinu svěšenou hlavu směrem k Viktorovi. Ten se tomu jen nevesele usmál a s úlevou složil a nebo spíš shodil své sladké břímě na širokou manželskou dvojpostel. Svlékání se ujala Helena, ale brzy si vyžádala Viktorovu pomoc.
„Pomoz mi ji obrátit! Tak dělej, přece jsi ji už viděl nahou a nakonec, ode dneška je to tvoje žena. Tak si to užij.“
Konečně proces ukládání skončil a oba se na sebe rozpačitě podívali.
„Já asi také zalehnu. Jsem nějaký zmožený,“ řekl Viktor.
„Chudáčku malý, vždyť ty vlastně přijdeš o svatební noc, když se ti nevěsta takhle zřídila. Co s tím uděláme?“
Helena to řekla tak významně, že to trklo i připitého Viktora. Ale pro jistotu dělal blbého.
„Co bychom s tím mohli dělat, ta je tvrdá, že by ji mohli u hlavy střílet.“
„Doprovodím tě domů, leda bys chtěla spát tady vedle na gauči,“ mávl neurčitě směrem k sousední místnosti. Helena se toho hned chytla a souhlasila s odůvodněním, že cesta domů by byla dost riskantní.
„Mám ji jako z praku a ještě bych mohla někde upadnout a něco si zlomit. Nebo by mne mohl přepadnout nějaký úchyl,“ zahihňala se a vykročila k spojovacím dveřím. Šel za ni a při tom si ji zezadu zcela po chlapsku prohlížel. Měla pěknou, souměrnou postavu, akorát na váhu byla tak poloviční, než jeho žena.
Viktor rozhodně neměl nedostatek sexu. Jaruška byla velice náruživá. Těch pár týdnů, co spolu společně bydleli v podkroví, doslova promrdali. Vlítli na to, kdykoliv se jim naskytla příležitost. Takže to byla jedna šukačka večer, sotva si lehli, jedna uprostřed noci, když se jeden z nich vzbudil a jedna po ránu. Přes den si ještě stihli seknout nějakou tu rychlovku a někdy i dvě. Viktor tedy rozhodně nebyl nadržený, ale jako každý správný chlap byl vždy při chuti a navíc bylo jasné, že dneska už si se ženuškou nezaprcá. Navíc si říkal v duchu, že by neškodila malá změna. Místo té svoji nafukovací matrace by docela rád oklátil i něco jiného, méně rozměrného. A Helena byla nejen při ruce, ale také při chuti a dávala najevo, že by proti nebyla.
Zrovna si ustýlala gauč ke spaní a jak byla předkloněná, špulila na Viktora svoji rozkošně tvarovanou prdelku. Potom si ztěžka sedla a začala si rozepínat blůzku. Naprosto bez ostychu ji sundala a nabídla tak Viktorovi pohled na své krásně tvarované trojky, uvězněné v rajcovně černé, krajkované podprsence.
„Nestůj tam jak vyřezanej svatej a pomoz mi to rozepnout, mne nějak neposlouchají prsty,“ zavelela a Viktor bez protestu poslechl. Přistoupil k ni, trochu se sklonil a začal zápasit s háčky podprsenky. Zároveň pocítil, jak mu Helena začala povolovat pásek a rozepínat poklopec. V příštím okamžiku již vyprostila ze zajetí jeho chlapáka a vydechla radostným překvapením. Jaruška nelhala.
Byl to opravdu pořádný macek i když byl zatím jenom v polotuhém stavu. Během pár vteřin ho již měla v puse a začala na něm velmi zkušeně pracovat. Viktor jenom slabě zasténal a zároveň vyprostil její kozičky z podprsenky. Překloněný nabral obě hruštičky do dlaní a začal si s nimi pohrávat. Vychutnával si jejich tvar, hebkost a pružnost. Zároveň si uvědomil, že na jednu Jaruščinu kozu mu nestačily ani obě dlaně. Helena jej zkušeně kouřila, ale když zjistila, že jeho utahovák je už žulově tvrdý, přerušila tuto bohulibou činnost a stáhla mu kalhoty i s trenýrkami. Mezitím si Viktor již chvatně rozepínal košili. Pak se Helena zvrátila na záda a nadzvižením boků mu umožnila, aby ji stáhl malinké, průsvitné kalhotky.
Její hustě zarostlá černá kundička jej nadchla. Lačným pohledem přejel rajcovní podívanou, která se mu tady nabízela v plné kráse. Bříško bylo krásně a pro něj naprosto nezvykle ploché. Rozevřená stehna byla pěkně tvarovaná a pevná. Přiklekl ke gauči a začal tu nádheru zkušeně lízat. Helena se pod ním zmítala a tlumeně sténala.
„Jéééžíššš, to je nádhera, dělej, to je ono, ještě, ještě, ještě…… Nepřestávej. Já už to nevydržím,… Dej mi ho tam konečně…“
Viktora jeho řvaní přivádělo na vrchol blaha. Zvedl se z kleku a nalehl mezi její úslužně roztažená a vysoko zvednutá stehna. Vzápětí cítil jak její ruka uchopila zduřelého žilnáče a zavedla jej na okraj rajské zahrady. Lehce přitlačil a radostně vnímal, jak do ní vlítl se slyšitelným mlasknutím. Hned na to ji začal protahovat dlouhými, rychlými přírazy. Náhle si něco uvědomil.
„Nemám gumu,“ zafuněl Heleně do ucha.
„Na to kašli, klidně to do mne nastříkej. Já nemohu mít děti. Jejda, to je mrdáníčko,….. to je mrdáníčko,…… to jsem už potřebovala. Mrdej mne ty ďáble,……. jééé, kdybys věděl, jakou rozkoš mi děláš…“
Toto živočišné řvaní, mlaskání a čvachtání jejich vzorně spolupracujících pohlaví a těsné sevření ptáka dychtivou kundou dohromady způsobilo, že ztratil kontrolu. Divoce zrychlil své zásuny a s pocity nevýslovného blaha se do ní několika prudkými střiky vyprázdnil. Zároveň cítil, jak ta hladová chlácholinka z něj doslova vycucává spermáky do poslední kapky, jak nějaká vákuová pumpa. Po výstřiku zemdleně klesl na její břicho, ale pak si uvědomil, že neleží na měkoučké cejše, jak byl zvyklý a tak, aniž by z ní vyjel, stočil obě těla tak, že spočinula na boku. Když ji pohlédl do obličeje, zjistil, že je dokonale mimo.
Sám funěl, jak kdyby právě skončil se skládáním uhlí. V těsném objetí si trochu pospali a pak si to střihli ještě jednou. Téměř už svítalo, když se Viktor připlížil k manželskému loži a opatrně se zakutal pod deku, vedle spící Jarušky. Ptáci venku začali zpívat, ale jeho pták již dozpíval. Trochu znepokojeně si pomyslel, co bude ráno, až se Jaruška probudí a bude se dožadovat sladkého probuzení. Pustil to rychle z hlavy a doufal, že to snad nějak zvládne. Než stačil usnout, tak si spokojeně pomyslel, že jeho svatební noc se mimořádně vydařila a byla vskutku originální. Kam se hrabou svatby století.
