Věrka dlouho se znepokojením sledovala, jak se ji dlouholetá kamarádka mění před očima a ze vždycky veselé dívčiny se stává uzlíček nervů. Bojovala a pomáhala jak se dalo, pěchovala rady a rozumy do mladé paničky, co se do ní vešlo a modlila se, aby alespoň něco z jejího snaživého monologu v ní zůstalo. Předhazovala zástupy zodpovědných mužů, náhradní partnery či alespoň milence, protože mladá Tereza strádala nejen finančně, ale i fyzicky.
Sama sobě Tereza krach svého manželství nechtěla přiznat. Odhodlaně v manželství přetrvávala i když její mladý, naprosto neodpovědný floutek trávil veškerý čas po hernách nebo zakouřených lokálech. Při pozdních návratech domů dovedl vyvádět pro jakoukoliv maličkost a tím odváděl pozornost od svého buranského chování.
Každý den se Tereza potýkala s nějakým restem, který se přes noc dokázal vylíhnout. Nebylo dne, aby se nebudila utrápená a hlavně sama. Bála se jít do schránky, protože bylo celkem jisté, že tam najde nějakou upomínku. A přes den si musela často vymýšlet trapné výmluvy při telefonních hovorech, které neodbytně pátraly po jejím manželovi.
I v den, kdy Věrka navztekaně popíjela kafe v kamarádčiné kuchyni, svítila na stole další obálka do sbírky.
„To mě teda pěkně štvě! A co s tím hodláš jako dělat?“ doufala konečně v zápornou odpověď Věra.
„Mám volno. Obleču se, projdu se městem a zajdu to spláchnout ať je celej měsíc klid,“ odpověděla laxně Tereza.
„Hm, takže klasika. On něco podělá a ty to za něho zamázneš. Místo, abys vzala litr a šla si konečně dopřát něco pro sebe, tak teď půjdeš a zaplatíš to na první přepážce, kterou tam maj,“ syčela otráveně Věra a stále doufala, že tím zoufalku vyburcuje, aby místo krytí manželovy prdele se rozhodla k revoltě.
„Je hezky, vezmu to pěšky,“ zamlouvala kamarádčin monolog Tereza a chystala si na opěradlo židle propínací šaty.
„Teď je to litr, zítra třeba dva a to nemluvím o tom jestli se ti do zejtra vůbec ukáže! Vem tu tisícovku a pojď se mnou. Koupíš si za to boty, kabelku, šaty, nebo to propiješ, projíš, cokoli! Ale rozhodně pořád neplať jeho dluhy!“ přemlouvala ji rezolutně Věrka, ale bez odezvy.
Místo kladné reakce se Tereza narychlo převlékla, zkontrolovala poslední fialový papírek v peněžence, přehodila si kabelku na pošťáka a zachrastila klíči na znamení odchodu.
„Ty jsi neskutečná! Dobře, tak aspoň se pak stav u nás. Vezmu nákup domů, něco připravím a zvu tě na kafe pro změnu k nám, jo?“ snažila se ze všech sil chápat kamarádčino chování Věrka a zvedala se k odchodu domů.
Před domem si znovu slíbily odpolední schůzku a zatím co Věrka odběhla domů péct jednu z jejich vyhlášených dobrot, Tereza si to štrádovala procházkou ke vzdálené pokladně. Z dnešní naučné přednášky si ale vzala víc, než si navztekaná Věra mohla myslet. Ani ve snu by ji totiž nenapadlo, že všechny její slova šly sice vniveč, ale uvnitř zoufalého srdce se poskládaly vedle předchozích sáhodlouhých debat.
Tereza si čistila mozek okolím, krásně teplým počasím a procházkou okolo výloh a přitom si dokola připomínala přátelská slova, které kloubila s realitou.
Zastavila kroky u kouřové výlohy s letním outfitem. Figurína ozdobená letními šatkami, doplněná pantoflíčky a psaníčkem do ruky, se pyšnila ve skleněné vitríně a jakoby volala přes hnědé sklo: „Kup si mě, prosím…“
Dlouho se Tereza rozmýšlela než se odhodlala odlepit od skla a pokračovat v cestě bez útraty. O to větší mrzutost si nesla. Figurína ji strašila v hlavě, rozumná cena taky a slova Věrky přesvědčovaly čím dál víc. Dusilo jí to uvnitř, vybavovala si každou minutu zmařeného pokusu o láskyplné manželství a přetáčela si do zblbnutí každou scénu, kdy na ni manžílek vyjížděl kvůli hloupostem.
Rozčilením přidala do kroku, aby celou záležitost měla brzo z krku a rozhoupala své dokonalé křivky, které dlouhé měsíce nikdo neocenil. Za celý manželský svazek poznala pár vysněných chvil, jen těsně po obřadu, ale pak, s první společnou výplatou přišel i první problém. Ukázala se pravá tvář mladého týpka. Začaly se ztrácet peníze, později i věci z bytu a přidalo se trápení, noční scény a psychický teror.
Tereza už skoro běžela. Až na dané adrese, kde měla v plánu odevzdat obnos za rest, se kterým neměla nic společného, se zastavila, aby znovu dlouze popřemýšlela.
„Nevíte jak se tam dostanu?“ zajímal se o vstup na zvonek mladík, který zápasil s prazvláštním systémem otevírání dveří.
„Aha, počkejte, nevím,“ probudila se z dumání Tereza a pustila se do zjišťování.
Oba poskakovali, zvonili na označený zvonek a naslouchali bedlivě tichému a nenápadnému cvaknutí, při kterém se podle manuálu mělo za dveře zatáhnout. Pekelný vstup jim dal oběma zabrat avšak přesto, že oba neřešili zrovna příjemnou věc, celá situace proběhla se smíchem, díky mladíkovu vtipu a trefným hláškám.
Tereza jej pečlivě sledovala, vnímala jeho chování a srovnávala s buranem, kterého si vzala. Smála se jeho připomínkám a nahlížela do veselých očí mladého muže, který roztomile přebíhal od tlačítka ke dveřím.
„Konečně. To je fakt den k zbláznění, pojďte,“ podržel gentlemansky dveře a chtěl pustit rozesmátou Terezu dovnitř.
„Já nejdu,“ změnila najednou výraz v tváři mladá žena.
„To je škoda. Mohli jsme se ještě zasmát,“ posmutněl mladík a s pokrčenými rameny naposledy věnoval pohled, přes skleněnou výplň, spokojeně vypadající Terce.
Odjel výtahem nahoru a Terezka vykročila směrem zpátky. Rozhodnutá něco změnit, někde znovu začít, se usmívala na lidi okolo a pomalu se šourala k domu Věrky. Pár zdržení u dalších výloh zapříčinilo druhé setkání s nešikovným mladým „vrátným“.
„Tak to už asi nebude náhoda,“ zářil mladík a přiskočil rychle k Terezce, aby mu náhodou zase nezmizela.
„To asi ne,“ smála se znovu mladá panička a zálibně se zaposlouchala do dalších spršek jeho vtipů.
„Jsem Martin,“ podal ruku na bližší seznámení.
„Tereza, těší mě,“ radostně přijala seznámení a přestala konečně odolávat jeho svodům a výzvám.
Sunula se dál městem a užívala si jeho poskakování, letmých doteků, sluníčka a letního flirtu, který už nechtěla ukončit jen tak odchodem. Přijímala hru na lovce a křehkou kořist, cítila jeho i svoji radost ze souhry a sama se přistihla jak radostně kývá i na pozvání k němu do bytu.
„No dobře, dobře,“ kývala na jásajícího Martina a nechala se vést jeho cestou. Prodloužená procházka, během které se malinko víc poznali, končila na konci slepé ulice před činžovním domem. Tereza, rozhodnutá zažít cokoliv nového, vešla do chladivé chodby, nechala se vyvést svým liftboyem do patra a následovala jeho kroky k bytu s krásně zdobenou jmenovkou.
„Nemám tu moc uklizeno,“ omlouval mládeneckou garsonku Martin.
„To mi nevadí,“ tetelila se Tereza a s velikým zájmem si prohlížela malou klícku cizího muže, ke kterému měla důvěru snad víc, než sama k sobě.
„Posaď se tady a já udělám to kafe,“ nabízel rozestlanou sedačku, kterou ve spěchu zastýlal a v rychlosti upravoval k pohodlnému posezení.
Schovával rozházený binec, rovnal dečky a polštářky, bavil svou návštěvu dalšími vtípky a přitom si Terezu moc dobře prohlížel. Od první chvíle se v něm probouzela touha a potřeba zrovna tuhle samičku dostat, i když čekal větší výdej energie. Počítal s odmítnutím a místo toho jej tahle krasotinka málem předběhla.
Tereza se usadila, nadiktovala si kávu s mlékem a pohazovala nožkou, než cvakla rychlovarná konvice. Mezitím si v duchu představila možné orgie, nad kterými se sama začervenala. Orosené čelo otřela hřbetem zápěstí, rozpálený dekolt větrala rozepnutím a i když mozek celou akci na spadnutí brzdil, spodek si přímo říkal o pořádné proklepnutí.
Odpovídala zvídavému Martinovi na otázky, chichotala se jeho zkušebním dvojsmyslům, nabízela si z talířku sušenky a prsty vymetala zadrobený járek mezi bujnými prsy.
Chvíli se i přistihla, že si drobí i pro radost, protože byla opravdu sexuálně vyhladovělá a příležitost se ukojit byla na dosah. Proto víc a víc natřásala dekolt, juchala nahlas, aby Martin nepřišel ani o jeden pohled a zespodu kačenku už nenápadně lepila ke světle modrému čalounění.
„Tak já nemám mlíko,“ zabědoval Martin v předklonu, když zíral do poloprázdné lednice.
„Aha, tak to nevadí,“ přešla to ledabyle Tereza a odmítala odlepit zrak od vysportovaných samčích půlek.
Jasně si představila jak se v kleku připlazí, stáhne mu kalhoty a unikátní pánský zadeček poplácá, nebo se do něj něžně zakousne. Vyhovovalo jí dlouhé Martinovo přemýšlení, čím mléko nahradit, a mlsně se olizovala a poposedávala na úplný kraj sedačky.
„No jestli ti nevadí, že je z bombičky, tak ti můžu nabídnout šlehačku,“ otočil hlavu Martin ve chvíli, kdy si záhadně Tereza kontrolovala znovu dekolt.
„To mi nevadí. Dej teda šlehačku,“ zamrkala očkama a věnovala mu jeden ze svých spokojeně nadržených úsměvů.
Martin se napřímil, zavřel nohou dveře miniaturní chladničky a postavil před Terezu dvě balení rostlinné náhražky. Zadíval se na ni, bleskově vypočítal rovnici o poklidném soukromí, lačné slečince, svých chutí a celé situaci na spadnutí a vzal první šlehačku do ruky.
„Ještě tam něco je,“ štěrchal lahví kousek od rozkroku, což Terezu tenhle pohyb roztápěl ještě víc.
„Podržím ti,“ pronesla dvojsmyslně Terka a s naivně otevřenou pusinkou nabídla v sedě stojícímu samci svůj hrnek s kávou.
„Uvidíme kolik tam toho ještě bude,“ olízl se Martin, přiložil flašku k zipu kalhot a zmáčkl spoušť.
Terka nabízela poloprázdný šálek černého kofeinu, napomáhala pohybem hrnku chytat bílou pěnu proti Martinovým pohybům a občas slízla z prstů co jí na nich omylem přistálo. Mladík byl najednou ve svém živlu. Stál nad prsatou krasotinou, stříkal čůrek pěny a nenápadně se přibližoval k jejím rtům.
Až po chvíli se Terka odhodlala hrnek odložit na stůl a nabídnout ke svlažení svá ústa. Se špičkou jazyka čekala na kopeček sladké šlehačky v naprostém tichu, který narušil jen prskající vzduch z už prázdné lahve.
„Neboj, neboj, ještě mám! Počkej. Spapej tyhle zbytečky a dám ti další. Mám toho pro tebe ještě hodně,“ prskal na Terčin ksichtík bílé kapky zřídlých zbytků a už šahal pro novou zásobu, aby nenarušil dobře rozjeté divadlo.
„Chutná ti to? Polykáš viď? Jen si dej, holčičko. Dej si. Na jazýček, na pusinku, na nosánek, celou tě olepím,“ rozjel se Martin na adresu polykající nadrženky a tlačil si šlehačkovou bombičkou do tvrdého rozkroku.
Terka celá olepená od chemického sekretu, bojovala statečně s každým samčím zmáčknutí a ládovala se poslušně dál i když jí to teklo snad i ušima. Nechala si bílou smetanu roztírat po šatech, nechala si bílou čepicí šlehačky zajíždět za rozepnutý výstřih a přesně jak byla zmatlaná nahoře, tekla stejně i dole.
