To je samička, ocenil jsem novou sousedku na patře. Štíhlá třicítka s černými vlasy pod lopatky, s prdelkou, kterou obdivuji u Brazilek, veselým hnědookým kukučem a ty kozy… Zkrátka lepidlo pro muže, kterým nedělá problém pustit chlup na pořízení luxusního přívěsku.
Jsem princ z Nemanic, ale i tak si mých drzých šestadvacet let dovolilo při každém setkání nahodit sympaticky vypadající obličej a pronést pozdrav, za který by se nemusel stydět ani Oldřich Nový: „Krásný den přeji, paní Hlaváčková!“
Odpovědí mi byl úsměv, který neurazil, ale také nic neslíbil.

Dny ubíhaly, pozdravy přibývaly a já se užíral touhou dostat se jí do kalhotek. Být králem neváhal bych vyměnit půl království za slib, že bude mou milenkou. Jenže jím nejsem…
Věřím, že jako sběratel úsměvů krásné sousedky jsem zralý na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Můj „koníček“ mě dovedl dokonce tak daleko, že jsem se přestal stýkat s děvčaty. Žádná nebyla pro mne dost dobrá, a protože sousedka patřila do kategorie „nedostupná“, skončil jsem zákonitě u samoobslužného vybíjení…

*****

Bylo čtvrteční odpoledne a já se coural z práce domů. Před barákem jsem uviděl svou „bohyni“ vystupovat z auta. Řidička jí pomohla vyndat na chodník velkou cestovní tašku.
Rozloučily se a já okamžitě využil příležitost, připsat si malé, k ničemu nevedoucí, plus: „Dobrý den přeji!  Dovolíte, paní Hlaváčková, abych vám směl odnést tašku nahoru?“
„Ani netušíte, pane Koláčku, jak ráda.“
Napnul jsem síly, hodil si tašku na rameno (vypadala těžší, než ve skutečnosti byla) a vyrazil po schodech „na konečnou“ třípodlažního činžáku.
„Můžu vás ještě poprosit o to, že byste mi tu tašku složil z ramene až v obýváku?“
„Jistě, neboť mladí a krásní lidé mohou žádat o všechno…“

Do sbírky jsem přidal okouzlující úsměv, který jsem tam ještě neměl. Tašku jsem položil na místo, které mi ukázala, a obracel se k odchodu.
„Počkejte! Nemůžete jen tak odejít. Musím vám přece poděkovat za vaší ochotu.“
„Už jste mi poděkovala vaším krásným úsměvem, který mi dnes večer nedovolí usnout…“
„Opravdu…?“ zalaškovala.
„Jako, že jste mojí sousedkou,“ a s hranou vážností jsem zvedl dva prsty k přísaze.
To ji rozesmálo. „Víte co…?“
„Nevím,“ vpadl jsem jí do řeči.
„Pomůžete mi s výběrem. Nemůžu se rozhodnout, ve kterém modelu mám vyrazit na jednu akci. Jste chlap a tohle dokážete posoudit líp, než já. Posaďte se do křesla a chvíli počkejte.“

Asi po čtyřech minutách se otevřely dveře ložnice, kam předtím odešla. Spadla mi čelist, protože přišla v monokinách. Zcela nepokrytě se mým překvapením bavila.
Stoupla si před křeslo a pomalu se otáčela. Všechno důležité bylo náležitě zdůrazněno. Pane Bože, za co mne trestáš, že se musím na tohle jen dívat… 

„Koukám, že se model líbí… Uvidíme, co řeknete na ten druhý,“ a opět zmizela v ložnici.
Tři minuty a byla zpátky v ještě úspornějším modelu. Spodní díl bikin dokonale zvýrazňoval její prdelku. Poprsí, které musel sochat sám Michelangelo Buonarroti, se dralo z koupacího úboru všemi směry.

„Vidím, že sklidily patřičný ohlas,“ okomentovala výmluvným pohledem bouli na kalhotách. Odpověděl jsem pantomimou – já nic, to on sám… Poslala mi vzdušný polibek a zeptala se: „Tak, který bys mi na tu akci doporučil vzít na sebe?“
„Oboje jsou úžasné,“ vytlačil jsem ze sebe, trávíc přitom nečekaný přechod na tykání, „tyhle se mi líbí víc.“
„Dobře. Myslela jsem si to. Děkuji ti za odborný posudek. To je vše. Můžeš jít.“

Musela vidět moje zklamání, i když jsem se snažil nedat nic najevo.
„Počkej!“ zastavila mne, „Uznávám, že tohle bylo poněkud drsný… Víš ty co? Vyfoť si mě, ať se ti líp usíná!“
Neváhal jsem, vytáhl mobil a začal ji fotit ze všech stran. Dokonce se stavěla do různých póz…
Zhruba po dvou minutách řekla, že by to stačilo a doprovodila mě ke dveřím. Ještě jednou mi poděkovala, dokonce jsem dostal pusu na tvář, a pak mne lehce vystrčila ze dveří.
Doma jsem okamžitě zhlédnul svou odměnu a odešel na záchod snížit přetlak…

Nic se nestalo, uklidňoval jsem se marně, když jsem další dny sbíral jen a pouze další úsměvy. Byl jsem jí doslova posedlý. Někdy i pětkrát denně jsem si hrál s představou, jak spermie místo v záchodové míse či umyvadle končí v sousedce…

Zrovna jsem splachoval, když se bytem rozdrnčel zvonek. Umyl jsem si ruce a rychle zamířil ke dveřím. O kom se snívá, v kukátku bývá…
Otevřel jsem dveře a s nehraným překvapením se zeptal: „Co mohu pro krásnou sousedku udělat?“
„Rozumíš elektrice?“
„Trochu jo.“
„Zapnula jsem rychlovarnou konvici, ozvala se rána a teď mi nic nejde, i když jsem jističe nahodila.“
„Moment, vezmu si šroubovák…“
Ověřil jsem si, že jističe v bytě opravdu jistí, takže vyletěl i ten na chodbě. Šroubovákem jsem otevřel skříň, našel jistič a nahodil ho.

„Ty jsi poklad! Ani nevím, jak bych se ti odměnila…“
Nic jsem neřekl, ale z obličeje dokázala vyčíst, na co zrovna myslím. „Omlouvám se za svou troufalost… Vím, kam patřím…“
Otočil jsem se a šel do svého bytu.
„Cos myslel tím „kam patřím“?“
Odpověděl jsem přes rameno se smutným úšklebkem: „Mezi plebs, který může svou bohyni jen uctívat.“
„Proč myslíš?“
„Protože jedna a jedna jsou dvě. Ahoj!“
Zavřel jsem dveře od svého bytu a hlavu opřel o skříň  v předsíni. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle stál.
Do reality mě vrátil domovní zvonek. Chvíli se ve mně prala touha s malomyslností, zda otevřít či nikoli.
„Co se rozbilo tentokrát?“ vysypal jsem ze sebe a snažil se k tomu přidat milý úsměv.
„Ty! A proto přijdeš zítra v sedm ke mně!“
„Abys mě odměnila fotkou ve spodním prádle a já si ho potom při koukání na ní utrh?“
„To nebudeme řešit na chodbě. Pojď ke mně! Hned!“

„Piješ Jägra?“ ukázala mi lahev, když jsem seděl u ní v obýváku.
„Jo.“
„Tak na co?“ zeptala se, když držela frťana v ruce a přitom se mi dívala do očí.
„Na tebe.“
„A proč ne na tebe?“
„Protože ty jsi dcera Afrodity. Já nikdo.“
„Přeháníš…“
„Přeháním jo…? Kvůli komu se brzo stanu vlastníkem tenisovýho lokte? Můžeš hádat! Máš jen jednu možnost.“
„No to mě podrž… Věříš, že mi ještě nikdo neřek, že si kvůli mně honí pinďoura?“
„Omlouvám se, pokud jsem…“
„Neomlouvej se!“ přerušila mě. „Náhodou to je originální a mě to lichotí… Ukážeš mi, jak si ho honíš?“
„Prosím?“ nevěřil jsem tomu, co jsem slyšel.
„Snad by ses nestyděl?“ zeptala se zcela vážně.

Nevěděl jsem, co na to odpovědět a pokoj ovládlo ticho. Dusila mě ve vlastní šťávě. Naštěstí to nenechala přerůst do trapnosti.
Usmála se a přitom se dotkla mé ruky: “Promiň, to jsem neměla, jenže já musela zasmečovat, když jsi mi tak krásně nalil…“
„To nic… Dobře mi tak… Už půjdu. Děkuju za pití.“
„Rádo se stalo a ten zítřek v sedm pořád platí!“

Druhý den po návratu z práce jsem ve schránce našel lístek, kde stálo, abych v těch sedm určitě přišel!
„Možná mám řešení…“ bylo připsáno na konci. Mám tomu rozumět tak, že… To určitě. Nikam nejdu! 

Přesně v sedm jsem u své krásné sousedky zazvonil.
„Ahoj, pojď dál! Už na tebe čekáme.“ Překvapeně jsem se na ni podíval. Obdařila mne jedním ze svých kouzelných úsměvů a naznačila, abych vstoupil: „Běž do obýváku a uvidíš…“ 

Sedělo tam asi dvacetileté děvče s nádherným obličejem, krátkými černými vlasy, veselým hnědookým kukučem a s výrazně menšími prsy, než má sousedka.
„Moji sestru Ráchel asi ještě neznáš…?“

5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments

Zajímavý začátek….. Teď jen, jestli mu za sebe nabídne sestru, nebo bude trojka.

Pekna poviedka. a ocakavma odpanenie sestry . ale aj trojka by bola fajn 🙂 Susedka je pekny vykuk. len co je pravda. hra sa s nim

Otázka je, zda bude mít povídka pokračování, nebo to zůstane na čtenářově fantazii. Ať tak nebo tak, za mě palec nahoru.

Krásná povídka, která si přímo říká o pokračování. Samozřejmě si mohou čtenáři domýšlet různé varianty jak by se to mohlo vyvinout, ale určitě by všechny zajímal autorův pohled a idea.