dva v jedne
Toto je 1 díl z 2 v seriálu Smolný den

Ten den se Miriam vůbec nevyvedl. Ráno zaspala, v práci měl šéf svůj den hysterických záchvatů a odpoledne měla v marketu výpadek mysli a schovala si do kabelky lahvičku parfému, co jí tak příjemně voněl. Samozřejmě ji odhalili.
V rychlém soudním řízení ji nepříjemný soudce s pichlavým pohledem odsoudil k týdennímu vězení do San Antonia a za chvíli už seděla ve vězeňském voze. Vše proběhlo tak rychle, že si ani nestačila srovnat myšlenky v hlavě a připadala si jako ve snu.
Nechápala, proč ji neodsoudili k finanční pokutě a proč jede do San Antonia, když si těch pár dnů mohla odsedět v městském vězení.

Auto, doposud svižně ujíždějící pustinou, náhle zastavilo.
Pak slyšela hlasy, jakési dohadování, následovaly dvě tlumené rány a ticho. Náhle zachrastil klíč v zámku a dveře se otevřely.
„Tak, slečinko, konečná stanice to ještě není, ale teď pojedete s námi!“
Stál tam urostlý muž v uniformě s nápisem „Prison Berkeley“.
„Ale já jedu do San Antonia,“ namítla Miriam.
„Došlo ke změně plánu,“ suše odvětil dozorce, a když vystoupila, zkroutil ji ruce za záda a zacvakl pouta.
Než se zmohla na odpor, ztuhla jí krev v žilách. Před autem ležel její doprovod s prostřelenými hlavami a nad nimi stál muž s pistolí v ruce.
„Hmmm, jsi pěknej kousek!“ Drsně se zasmál, vzal ji za pouta a odvedl k opodál stojící dodávce, nedbaje jejích protestů a dotazů, oč jde.
Vysadil ji dozadu a přicvakl pouta k ocelové tyči nad hlavou a sedl si naproti.
Druhý usedl za volant a vůz se prudce rozjel. Strážce si přihnul whisky a nabídl i jí. Odmítla a stále se zajímala, o co jde.
„Proč jste mě unesli a kam vlastně jedem?“
„Mě se na nic neptej. Jednám na zakázku. Dostal jsem tu práci a tu jsem udělal. Co s tebou bude, je mi fuk!“ odvětil únosce a dodal a hlasitě se rozchechal: „I když ke tvý pěkný vizáži, si myslím, že tě čeká moc milejch zážitků.“
„Hele, Brete, co kdybychom ji oprubovali, jestli je dobrá, abychom zákazníkovi nepředali zmetek, viď kotě?“ otočil se na vyděšenou Miriam a sprostě ji sáhl na prsa a prohmatal je. „Tak spolupracuj nebo ti rozbiju tvůj hezkej obličejíček a pro zákazníka si zajedem pro tvou hezkou sestřičku!“ zamával jí muž před očima fotkou z její peněženky.
„Patsy! Proboha, ne, udělám, co budete chtít, ale Patsy nechte být, je to ještě dítě!“ rozplakala se.
„Klid dámo!“ řekl Bret. „Nech si ty kecy,“ obrátil se na kolegu Paula.
„Jasný, že nás vaše sestra nezajímá, ale tady Paula pustili nedávno z lapáku a čtyři roky neviděl ženskou, tak má trochu nekontrolovaný chování. Já se týhle hry ale nehodlám zúčastnit, takže si to užijte a já se jdu projít.“
Tak já tu zůstanu sama napospas tomuhle zvířeti? Blesklo Miriam hlavou.
Paul ji vytáhl ven z vozu, povalil na zem a vytáhl si z kalhot ocas, tlustý a dlouhý i v povislém stavu.
„Tak holka, to si dáš,“ zachechtal se Paul a vecpal ji ho do pusy a dál zálibně mačkal a hladil obliny jejího těla. V puse ji ocas ještě narostl, že ho nedokázala pořádně kouřit a ještě se dávila, jak se jí tlačil hluboko do krku.
„Hergot, kuř pořádně… máš malou pusu, nebo co?“ nadával Paul a přirážel ji hlavou proti naběhlému penisu.
„Puf“ ozvala se dutá rána, Paul strnul a bezvládně se svezl k zemi.
Pak se objevil Bret, který mrtvolu Paula odtáhl stranou.
„Myslím, že to stačilo. Paul by vás živou asi nikam nedovezl!“ odvázal Miriam pouta.
„Ustrojte se a pomůžete mi!“
Společně ho pak odnesli do lesa a místo jeho věčného odpočinku důkladně zamaskovali větvemi.
„Pustíte mě?“ otázala se Breta.
„Nejde to, šli by po nás a v ohrožení by byla i má rodina, víc po mě nechtějte.“
Miriam rezignovaně usedla zpět do vozu, ale Bret už ji nechal bez pout.

Bylo už pozdě večer, když zastavili u velké vily. Otevřely se dveře a tam stál usměvavý sympatický mladý muž.
„Prosím, slečno Larsennová, račte mě následovat. Jsem váš osobní asistent. Říkejte mi Richchi.“
Vývojem situace zkoprnělá Miriam se nechala odvést do patra vily, kde ji Richchi seznámil s interiérem a odešel. Miriam se podívala oknem. Vkusné, ale nezdolatelné mříže. Zkusila kliku. Zamčeno.
Takže stejně vězení i když ne San Antonio ani Berkeley, pomyslela si hořce. A co ji zde čeká? Budou ji mučit, znásilňovat? Uvítání tomu moc neodpovídalo. Tyto a jiné myšlenky ji pronásledovaly ve sprše i ve spánku. Až bylo ráno.

V osm hodin vešel do pokoje Richchi se snídaní a další urostlý muž, také vcelku příjemného zevnějšku.
„Dobré ráno. Jsem Bud, asistent jeho excelence. Posnídejte a ve skříni si najděte vhodné šaty. Jste zvána na dopolední čaj k jeho excelenci. Zastavím se pro vás.“
„Kde to jsem a co se mnou bude?“ ptala se Miriam.
„Vše vám vysvětlí jeho excelence, přeji dobrou chuť,“ odpověděl za Buda Richchi a muži odešli.
Miriam se najedla a ve skříni si z nepřeberného množství šatů vybrala ty, které považovala za vhodné a nepříliš vyzývavé. A už tu byl Bud.
„Následujte mě, slečno Larsennová,“ pousmál se na ni a vedl dlouhými chodbami a do sluncem zalitého pokoje.
„Vaše excelence, slečna Larsennová,“ promluvil Bud k postavě u okna a ta se otočila. Byl to muž středního věku, vysoký, statný, s ostrými rysy obličeje.
„Vítám vás, slečno Larsennová na Šťastné hvězdě, mém sídle. Jsem Enrie Regazzo, po otci Ital, po matce Španěl. Prosím, přijměte pozvání k čaji.“
Usedli ke stolku, Bud je obsluhoval a Miriam měla na jazyku tisíc otázek.
Enrie ji předešel a ihned spustil.
„Jste tu, abychom vás uchránili od vězení. Hezká žena si za tak směšný čin, jakou je krádež parfému, nezaslouží takovou díru, jako je San Antonio. Dějí se tam nehezké věci, mužská část sousedí s ženskou a není problém za peníze se dostat z oddělení do oddělení. Vás by si jistě také brzy povšimli.
Nabízím vám jiné řešení. Můžete odmítnout a jet do San Antonia nebo zůstat zde, ale za péči vám věnovanou tu musíte zůstat celý měsíc. Na sídle je zřízen exkluzívní pánský klub a dívky zde pracují jako společnice a jsou návštěvníkům plně k dispozici.
Nejedná se však o nějaký veřejný dům. Mnozí muži zde netouží po ženském těle, ale chtějí společnost, či si jen popovídat. Po měsíci zde můžete zůstat, podepsat smlouvu a pracovat jako společnice za plat, nebo se vrátit domů. To už je jen na vás.“
„Jak jste se o mně dozvěděli? Odkud o mně všechno víte?“ ptala se Miriam, zaskočená nabídkou.
„Myslím, že o zdroji pomlčíme. Nuže?“ pousmál se Enrie.
„A odkdy mám..ehm..nastoupit?“ třásl se jí hlas, protože už věděla, že tu zůstane a že ji tu čeká měsíc, kdy musí zatnout zuby a vydržet.
„Okamžitě,“ řekl Enrie. „Pochopte, že nejsme žádné sociální zařízení či charita pro kriminální živly. Sama jste se rozhodla a jste tu na plný úvazek. Ve chvílích volna se můžete volně pohybovat v určené části domu a na zahradě a být k dispozici personálu k pomoci v kuchyni či v zahradě, budete-li požádána.
Nyní vás Bud dovede k vaší spolubydlící. Je zde již tři měsíce, takže vás jistě seznámí se všemi pravidly a zvyklostmi. V případě jakýkoliv problémů vše vyřídí váš asistent. A teď mě omluvte,“ dopil Enrie čaj, povstal a Bud ji pokynul, aby ho následovala.

Mohlo by vás zajímat  Tenistka

Temnými chodbami ji zavedl do jiného křídla budovy a otevřel dveře jednoho pokoje
„Zde je váš pokoj společný se slečnou Jane.“
Miriam vstoupila dovnitř a hle, pokoj už neměl mříže. Na posteli ležela pěkná blondýnka. Hned však vstala a podala Miriam ruku.
„Ahoj, já jsem Jane a ty?“
„Miriam.“
„Hm, že tě neznám. Jsi tu prvně viď, nebo jdeš z domečku?“ zkoumavě si ji Jane měřila.
„Co to je, z domečku?“ zeptala se zvědavě Miriam.
„Nic, nic,“ Zamluvila to Jane. „Pojď, seznámím tě s ostatními.“
V domě bylo 12 dívek s různou délkou „pobytu.“ Vesměs to braly jako ránu osudu, kterou je nutno překousnout a že je rozhodně lepší být tady, než ve skutečném vězení.
Miriam se i dozvěděla, že co říkal Enrie, se nezakládá moc na pravdě. Vila je sice exkluzívní klub, ale muži sem chodí hlavně za sexem. Jen o tom domečku žádná nechtěla mluvit. Miriam zapřísahaly, aby chodila jen povolenými místy, nebo že ji potká něco zlého. V družném hovoru se den naklonil k večeru a dívky vyrazily dolů do klubu.

Ten večer se nic moc nedělo. K Miriam přisedl připlešlý dědek, objednával jeden drink za druhým, cosi stále povídal a rukou ji osahával stehna a koleno. Dědek funěl a druhou rukou si stále přejížděl rozkrok. Pak ztuhl, hekl a nepřítomně se usmál.
„Ten magor se asi udělal,“ blesklo Miriam hlavou.
Dědek něco zablekotal a odešel na toaletu.
Večer pak už končil a dívky šly spát. Jen Jane si postěžovala, že ten její ho měl jako kůň, a že je dole celá natržená.

Druhý den dopoledne se Miriam šla projít. Prošla jídelnou, kolem bazénu, ven na zahradu. Vymezený prostor lemoval řídký lesík, rybníček a potok, který ho napájel. Za potok a do lesa se už nesmělo, třebaže přes potok vedly můstky. Na druhém břehu právě Bud sekačkou kosil trávník.
„Hej, Miriam, pojďte mi pomoct!“ Zavolal, když ji spatřil.
Miriam automaticky nakročila k můstku, když se náhle z okna vily ozvalo:
„Miriam, co to děláš, na druhý břeh přece nesmíme!“ Byla to Jane.
Miriam se zastavila a pohlédla na Buda, který do okna hodil zlostný pohled a na Miriam se zašklebil, pokrčil rameny a pokračoval v práci.
Jane pak vysvětlila Miriam, že se jí může stát, že ji bude kdekdo pokoušet o překročení zákazu a ať má tedy oči na stopkách.
„Jsi moc hezká, tak buď opatrná,“ ukončila Jane debatu, aniž cokoli dalšího odhalila.
Večer si Miriam vybral starší muž, který se později představil jako realitní makléř. Vedl hovory o své duševně nemocné manželce a o troše toho citu, co potřebuje.
Nakonec si ho Miriam odvedla do pokojíku. Muž se s ní, ani se sebou moc nepáral.
Sotva se svlékli, houkl: „Koukej si lehnout a roztáhni nohy!“
Miriam si poslušně lehla a muž na ní nalehl a hned ho do ní tvrdě zarazil. Přes bolestné sténání ji tvrdě projížděl a po několika přírazech se s táhlým hekáním udělal.
„Joooo..úúúúhh!“ Asi to opravdu moc potřeboval.
Miriam vlastně, kromě přívalu semene, nic necítila. Spokojený muž ji dole ještě pozval na drink a večer pak už končil.

Miriam vešla na pokoj, ale než stačila rozsvítit, čtyři silné paže ji sevřely, ucpaly pusu a zbavily šatů. Nahou a zmítající jí pak vlekly k posteli, kde ležel nějaký muž se ztopořeným ocasem. Postavy ji nadzvedly, roztáhly nohy a spouštěly ji přímo na připravený úd.
Pomalu začal pronikat do jejích útrob. Když naplno dosedla, muž začal rytmicky přirážet a Miriam se sténáním začala odsedávat.
Zaslechla i nějaké zvuky hned vedle. Podívala se stranou a spatřila Jane, jak ji v sendviči klátí dva chlapi a třetímu kouří péro, které v celé délce jí vyjíždělo z pusy a zase s mlasknutím zajíždělo dovnitř, až po koule.
Náhle Jane proud semene vytryskl z pusy, ale muž dál přirážel, dokud mu ho neočistila jazykem.
Miriam zatím nadskakovala na tvrdém péru, když ležící muž náhle vyjekl a plnil jí dělohu semenem.
Strážci ji hned zvedli a muž vstal a odešel. Vedle se s hekáním zatím odbavila Jane se třemi muži a poté všichni zmizeli.
Miriam vzdychla: „Jane, to se tady běžně děje?“
„Ano. Je to asi nějaký příjímací rituál. Taky se mi to stalo, sotva jsem sem přišla. Zkoušela jsem si stěžovat Budovi i Richchiemu, ale kdoví, jestli to nejsou oni sami. Nebo snad někdo ze stráže…ale ti chodí do dom…,“ přerušila Jane řeč.
„Do domečku! Co to je?“ zeptala se důrazně Miriam.
Jane vzdychla.
„Domeček je místo, odkud většinou není návratu. Když dívka z klubu poruší zákaz, nebo neposlechne, odvedou ji do domečku v zahradě, kde slouží k pobavení veškerého personálu ve vile i komukoliv z vesnice, pokud si zaplatí.“
„A tys tam někdy byla?“ Zeptala se Miriam.
„Jednou, na tři dny. Nechtěla jsem vypomoct v kuchyni, což znamenalo vykouřit ocas vrchnímu kuchaři a dostala jsem trest tři dny v domečku.
Za tu dobu se na mě vystřídalo spousta chlapů, parchanti hnusný!“ otřásla se Jane nad nepříjemnými vzpomínkami. „Pár dní trestu se dá přežít, ale holky, co dostaly tresty víc jak týden, se už nikdy nevrátily. Ušukali je tam asi k smrti. Tam neplatí žádná pravidla. Zapřísahám tě, Miriam, neporuš pravidla. Já půjdu domů a chci na všechno zapomenout, ale tebe mám ráda a budu čekat, až se zase sejdeme.“
„Odsud se dá odejít?“ zeptala se nevěřícně Miriam.
„Ale ano. Po měsíci tě pustí, když podepíšeš slib mlčenlivosti. Pak tě odvezou do města, odkud jsi sem přijela.“
„Mě unesli,“ řekla smutně Miriam. „Nějakej Bret, ten byl dobrej a pak jedno prase… Paul se jmenoval. Chtěl mě znásilnit a Bret ho musel zastřelit.“
„Paul tady měl pověst věčně nadrženýho kance. A v domečku po jeho návštěvě pár holek skončilo v nemocnici. Toho Breta neznám. A teď jdu do sprchy a spát,“ skončila debatu Jane a Miriam usínala s pocitem naprosté marnosti a s temnými představami, co jí tu ještě čeká….

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
5129
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriáluSmolný den 02 >>

4
Komentujte

avatar
3 Comment threads
1 Thread replies
4 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
ShockChildeTryskyMartin Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin
Host
Martin

Slušně rozepsány příběh . Čtenář cítí erotičnost , ale i temnou stránku příběhu . Jsem opravdu zvědav jak se bude děj vyvíjet a zda se vůbec Jane a Miriam setkají mimo dům .

Trysky
Člen

Hmmm, opravdu zajímavé počtení. Jsem zvědavý na další pokračování.

Childe
Člen

Moc hezký začátek. Jsem zvědavý na další osudy hlavní hrdinky.

Shock
Host
Shock

Osudy hrdinky jsou temné, ale nakonec jsem to zvrátil ku šťastnému konci