Toto je 1 díl z 2 v seriálu Slečna tajemná

Vysokoškolská léta jsou tím nejlepším životním obdobím. Tímto často omílaným klišé mě pravidelně zásobovali nejzkušenější mužství členové naší rodiny a já toho měl prostě plné zuby. Ne, že bych jim jejich tehdejší studijní bezstarostnost nevěřil, ale doba se změnila. Já nevnímal nástup na vysokou školu, vzdálenou přes dvě stě kilometrů od mého domova, jako příliš zásadní převrat v mém životě.

Jistě, mít možnost osamostatnit se, nemuset starostlivým rodičům vysvětlovat, kde se po nocích toulám, a hlavně mít příležitost být pánem vlastního osudu, to jsou pozitiva, kterých jsem si i já ve své již poměrně slušně zapuštěné apatii všiml. Ale to bylo všechno. Pryč jsou doby orgií na studentských kolejích, pryč jsou vztahové kolotoče let minulého století.
Ze mě se stal vysokoškolák nové generace. S průměrně náročným studiem a každodenní dávkou Facebooku. Vysokoškolák bydlící se spolužáky na privátě, který se od skromných podmínek historických kolejí dost podstatně lišil.

Nová doba přinesla nové pohodlí, naprosto odlišné podmínky a s sebou si vezla také předčasné dospívání. Z vyprávění mého otce i dědečka jsem si možná období na univerzitě až moc idealizoval. Pro mě byl nástup zcela průměrný.
První semestr jsem se ještě snažil všemi silami zachránit tříletý vztah s ex přítelkyní, se kterou jsem chodil takřka po celou dobu na gymplu. Byla to hodná i chytrá holka, ale když se naše kroky po střední škole rozešly naprosto odlišnými směry. Oba jsme tušili, že to nemůže dlouho vydržet, a to nejen kvůli vzdálenosti. Po divokých prvních měsících, které nás oba uvedly do sexuálního života a my se s chutí a touhou pouštěli do všemožných radovánek, se časem náš sex zasekl na nadprůměrném, ovšem ryze stereotypním bodě.
Zatímco Kamile, jak se má první a dlouholetá láska jmenovala, to takto vyhovovalo a postupně jí vystačilo se mnou spát maximálně jednou za týden, protože „kvalita je přece důležitější než kvantita, Aleši!“, já tušil, že mi uniká to nejlepší.

Můj zájem o sex, erotiku a vše kolem intimity začal už v dětství, a proto mi zamrznutí sexu v našem vztahu na úrovni třicetiletého manželství prostě nevyhovovalo.
Tušil jsem, mnohdy právě díky vyprávění dědečka, že mě na výšce čekají neobjevené možnosti a budu mít jistě příležitost okusit ještě spoustu toho nejlepšího z těl mých spolužaček. Tento pocit, doprovázený odloučením, nakonec přispěl k tomu, že jsme se s Kamilou kamarádsky rozešli.
Mně se po prvním semestru otevřely nové možnosti. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Opak byl pravdou. Jakmile jsem zjistil, že ty nejhezčí spolužačky už dávno někoho mají a že zrovna nejsem ideální typ baliče na párty v klubech, docházely mi nápady.
Sex jsem hrozně potřeboval, chtěl ho, myslel na něj stále, i před náročnými zkouškami. Jakmile spolubydlící z pokoje odešel do školy, už jsem zapínal porno všeho druhu, pročítal erotické povídky i zážitky zkušenějších a s tvrdým pérem v ruce snil o tom, jak se i já konečně dočkám.

„Že jsem nezůstal s Kamilou a nespokojil se s jedním slušným číslem týdně,“ nadával jsem si. Pravidelná masturbace, teoretická znalost všech možných technik a hlavně stále stoupající náročnost školy ale způsobila, že jsem se s novou situací tak nějak apaticky spokojil. Věřil jsem, že to časem přijde a rozhodl se netlačit na pilu. Sex přestal být bodem číslo jedna a já se spokojil s tím, že mi dědeček i otec lhali a teď je prostě čas se soustředit na školu. Vyhonit si ho za pár minut můžu vždycky a zbytek přijde. Snad.

A přesně v tomto období začíná můj příběh.
Říká se, že klíčové okamžiky i osudová a zásadní setkání našich životů si často skoro ani neuvědomíme. Platí to i pro den, kdy jsem slečnu Tajemnou uviděl poprvé.
Byla to zrovna přednáška ze švédštiny. Šlo o nepovinný předmět, kde sedělo asi sto studentů ze všech možných oborů, od humanitních po ty lékařské. Prostě oddechovka, možnost naučit se nový jazyk.

S kamarády jsem seděl na druhé přednášce, čtvrtý semestr mého studia právě začal.
Skoro jsem si jí ani nevšiml. Přišla pozdě, prošla kolem naší lavice a sedla si několik míst před nás.
Kdyby jí o pár minut později nezazvonil na celou aulu telefon, načež ji přednášející dost nevybíravě napomenul: „Pozdě a ještě ruší!“, její přítomnost bych nezaznamenal.
Protože jí ale veřejné ponížení zřejmě nebylo příjemné, párkrát sebou šila a koukala se kolem sebe. Hned šlo poznat, že zčervenala.
Na první pohled to byla sympatická a milá holka, o které by téměř každý řekl, že je hezká. Stejně tak z ní ale nikdo úplně nepadal na zadek. Takových spolužaček, se kterými bych si vášnivý sex dokázal představit, bylo spoustu.

Ale stačilo se na ní zadívat chvilku déle. Husté a krásné dlouhé černé vlasy, až překvapivě modré oči s těžko popsatelnou pronikavostí, extrémně roztomilá piha na tváři a hlavně pohled, který říkal všechno a v podstatě vůbec nic. Taková byla slečna Tajemná. Vyzařoval z ní klid, atmosféra, neznámo i inteligence.
Když přednáška skončila, teprve jsem mohl zjistit, jak vypadá vcelku.
Byla krásně oblečená, moderně, vkusně a přitom ne zbytečně extravagantně. Měla červeně nalakované nehty, jak to mám rád. To vše dohromady zdůrazňovalo její výjimečnou postavu. Kulatý zadeček, možná větší než u modelek, ale o to zajímavější. Byla štíhlá, ale přitom ženská. Když šla, zdálo se, že se spíše vznáší. I přes oblečení bylo znát, že má docela velká prsa. Ne přehnaně, ale dalo se odhadnout, že takový objem nevytvořila pouze kvalitní podprsenka.
Když naši lavici míjela, tehdy poprvé se naše pohledy střetly. Usmál jsem se. Ne proto, že bych ji chtěl sbalit, na to jsem vůbec nemyslel. Nemyslel jsem tehdy vůbec na sebe, jako bych v ten moment přestal existovat.
Mé myšlení směřovalo pouze k ní jako k bytosti, která si zaslouží pozornost. Ona můj úsměv ale neoplatila. Nemračila se, to ne. Vykouzlila na tváři výraz, jehož smysl jsem pochopil až mnohem později. Jeho význam mi unikal ještě dlouho poté a porozuměl jsem mu až v situaci, kterou vám časem s radostí popíšu. Ale teď je ještě příliš brzy.

Ten vzájemný pohled trval navíc tak pomíjivý okamžik, že si jej pravděpodobně ani neuvědomila.
„Jsi úžasná,“ měl jsem sto chutí vykřiknout na ni, když z auly odcházela.

Až v ten samý den večer, když jsem ji nedokázal pustit z hlavy, mi došlo, že touha, vášeň a chuť, jež se ve mně za poslední měsíce sexuálního strádání nahromadily, se tehdy ztělesnily do jediné osoby. Do slečny Tajemné.
Chtěl jsem o ní vědět víc, ale neznal jsem nic. Její jméno, studijní obor, kamarády, prostě nic.
Hledal jsem, dlouho. Ve školní informačním systému, na Facebooku. Přece jsem si ji nevysnil! Ale nic.
Musím se přiznat, že mě to ani moc netrápilo. Stále jsem si nijak nepřipouštěl, že bych se se svým neohrabaným způsobem balení holek pokusil někoho takového získat na svou stranu. Dokonce jsem si říkal, že je vlastně dobře, že ji neznám. Teď je prostě čas soustředit se na školu, zopakoval jsem si.
A tak to šlo dál, několik týdnů. Nepotkal jsem ji, nezapomněl, ale ani se neužíral zklamáním.
„Škoda, že jsem si ji neprohlídl více,“ napadlo mě akorát těsně před tím, než jsem se ve sprše při fantazii o její postavě udělal. Ale přesto, osud to asi chtěl, přesto se to stalo. Přesto to tehdy bylo osudové, minimálně pro mě. A výrazně osudovější už mělo být druhé setkání.

Bylo pondělí. Pro pracující nepříjemný začátek týdne, pro brněnské studenty čas pařby.
Šli jsme se spolužáky do jednoho klubu, zrovna se tam konala nějaká tematická akce. Bylo už docela pozdě, my popíjeli, hezky se bavili a v náladě dokonce tancovali.
Při troše alkoholu mi to nevadilo, odhodil jsem stydlivost a s kamarádkami tancoval docela natěsno. Hezké byly, což o to. Ale znali jsme se od prváku, holky měly většinou ve vyšších ročnících své idoly nebo dokonce i přítele a my kluci ze stejného ročníku pro ně byli fajn kamarády, se kterými můžou flirtovat. Nic víc. Ty hranice jsme chápali my i ony.
Po až příliš rychlé písničce jsem se rozhodl jít všem objednat panáky.
Za pár dnů jsem měl narozeniny, slavit jsem příliš neplánoval, ale jedna runda pro asi osm mých pařících kolegů mě nezabila. Ale nekoupil jsem ji.
U baru totiž seděla ona!

Bavila se s nějakou jinou slečnou, o které vím akorát to, že to byla slečna. Protože přesně v ten moment, když jsem ji znovu uviděl, směřovaly mé myšlenky opět jediným směrem.
Stál jsem u baru a koukal se na ni. Byla jen sotva dva metry ode mě. Asi jsem si to vsugeroval, ale měl jsem pocit, že cítím, jak krásně voní. Znovu byla hezky oblečená, k tomu perfektně a přitom přirozeně namalovaná a hlavně, usmívala se. Tentokrát se nečervenala, ani se mě nesnažila zmást výrazem, kterému jsem tehdy těžko mohl rozumět.
Byla očividně v dobré náladě. Nevím, jestli to bylo alkoholem, nebo se prostě skvěle bavila.
Já byl najednou v sedmém nebi. Stál jsem na místě, nic neobjednával, nic neříkal, jen se díval a žasl.
Jsou věci, které popíšete jen velmi těžko, musíte je to zažít. Tahle chvíle byla přesně taková.

Nebyl jsem zamilovaný, já byl přitažený. Zpětně vím, že to nebylo jenom tím, že jsem se prostě krásné holky od Kamily nedotkl. Bylo to slečnou Tajemnou. Tím, jaká byla, tím, co dělala, tím, jak se tvářila, tím, jak mě přitahovala.
Chtěl jsem jí. Strašně moc, celou a hned. Ideálně hned na baru, před zraky všech ostatních. Chtěl jsem ji ochutnat, chtěl jsem ji ošukat, chtěl jsem, aby křičela slastí a chtěla mě taky. Nic víc, pak bych mohl klidně umřít.
Trvalo to všechno asi mnohem déle, než jsem si uvědomoval. Koukal jsem asi příliš nápadně, což nakonec bylo dobře, protože já bych ji v životě neoslovil.
Ale udělala to ona. Tuším, že její kamarádka někam odběhla a slečna Tajemná si proto všimla, že koukám, vlastně zírám.
Ze svého výrazu bych se vylhat nedokázal. Myslím, že jí z toho jednoho pohledu, našeho historicky druhého, bylo jasné, co chci a na co myslím. Bylo jí jasné, že mě má v hrsti.

„Jak ti jde švédština?“ uzemnila mě a probudila znovu do reality.
Ona si mě pamatuje?! Vždyť na té přednášce byla jedinkrát, přece si mě nemohla všimnout!
„Úplně mě to nechytlo, ale to hlavně proto, že na to nemám moc času,“ vykoktal jsem ze sebe. „Ty ses tam ale už dlouho neukázala.“
Jako by se trošku zamračila.
„Měla jsem jiné starosti…“ a já z té odpovědi neměl vůbec dobrý pocit. Připadal jsem si provinile, že s ní vůbec mluvím a zdržuju ji.
Asi na mně mé znepokojení bylo znát, protože hned dodala:
„Neboj, byly to příjemné starosti,“ usmála se na mě.
Během těch pár vět jsem se k ní přiblížil víc, a tak jsem měl příležitost si její dokonalou tvář prohlídnout zblízka. Stejně jako jsem si všiml, že má tentokrát nehty načerno. Ano, asi mám úchylku na nalakované nehty. Ale když ono je to tak vzrušující!

Její poznámka o příjemných starostech mě ale hlavně navedla na pocit, že si se mnou tak nějak hraje. Vůbec jsem nemohl tušit, jak blízko pravdě jsem byl.
A náš rozhovor pokračoval. Těžko vám můžu nabídnout jeho přepis. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale já si to prostě moc nepamatuju. Měl jsem už něco vypito, což se na tom jistě velkou měrou podepsalo. Ale já byl hlavně prostě regulérně unesen. Někam pryč, do dimenze, která byla jenom naše, aspoň jsem v to doufal. Do světa, ve kterém člověk neměl starosti. Stačilo být se slečnou Tajemnou.

Povídali jsme si docela dlouho. Kamarádka nepřišla a mí spolužáci si rundu objednali sami. Kluci takticky poznali, že mám jinou společnost, a holky se určitě zdálky hihňaly.
Povídala mi o tom, jak na přednášku ze švédštiny šla jenom ze zvědavosti, ani si ten předmět nezapsala. Prý ji jenom baví poslouchat o věcech, o kterých nic neví. A pak povídala dál o tom jak se před týdnem vrátila z Lisabonu.
Když jsem se ptal, co tam byla dělat, jenom tajemně odvětila: „Toulat se…“ A mně to stačilo.
Užíval jsem si ten moment a tetelil se blahem. Náš hovor postupně plynule přešel k různým tématům. Nešlo ale o nic konkrétního, z její strany, to rozhodně ne. Mluvila v hádankách, otázkách a šifrách. Trápila mě a mně to vůbec nevadilo. Neřekla mi o sobě vlastně nic pořádného.
Po dvaceti minutách jsem o ní nevěděl prakticky nic víc, než před začátkem naší konverzace.
Jediná novinka, která mi na mysli přistála, bylo zhodnocení, že je ještě mnohem lepší a chytřejší, než jsem si myslel.
„Jak se jmenuješ?“ omlouval jsem za otázku, která měla být jedna z prvních.
„Jak bys chtěl, abych se jmenovala?“ zaskočila mě.
„Na to se mě ještě nikdo nezeptal. Nechci si přát… chci to vědět.“
„Nijak mě neoslovuj. Není to potřeba,“ culila se.
„Já jsem Aleš!“ vyhrkl jsem a doufal, že mi stejně řekne víc. Neřekla.
Začala povídat o tom, jak jsou polární medvědi ohroženým druhem. Po chvilce jsem se snažil přeci jen zjistit něco nového. Odkud je, kde bydlí, co studuje.
„Vždyť to jsou nedůležité a povrchní věci,“ řekla takovým tónem, že to neznělo jako nějaká trapná pseudointelektuální póza.
„Ale když já jsem zvědavý…“ prosil jsem očima.
Z jejích reakcí bylo zřejmé, že si se mnou povídá ráda, a tak mi trošku narostlo sebevědomí. Tak, že jsem přestal být nervózní. Cítil jsem se prostě skvěle.
„Já jsem taky zvědavá. Hodně.“
„Zdá se mi to, nebo se mnou flirtuje?“ lítalo mi v hlavě.

Slečna Tajemná stále seděla na barové židli, já stál vedle ní, koukal se jí do očí a upíjel panáka, kterého jsem před chvíli objednal a žasl nad tím, jak rychle jej do sebe vyklopila. O pár okamžiků později ukázala směrem ke dvojici našeho věku, mohlo jim být těsně nad dvacet.
„Copak?“ zvědavě jsem se ptal.
„Teď vyšli ze záchodu. Co myslíš, že tam dělali?“
Nervozita byla zpátky. Myslí si to, co si myslím já?
„No…“ nevěděl jsem, co říct.
„Na tom klukovi jde úplně vidět neskutečné štěstí po orgasmu. Ona se sice taky tváří spokojeně, ale je jasné, že ji neudělal. Hrůza,“ řekla zcela bez ostychu a jistotou v hlase.
Na tohle jsem nebyl zvyklý, ze sexu jsem si dokázal tak akorát nahlas dělat srandu, ale ona to řekla naprosto vážně a bez rozmyslu.
Nechápal jsem, kde se v ní ta upřímnost bere. Před chvilkou byla skoro ochotná odjet zachraňovat lední medvědy a teď lituje neznámou holku, že neměla orgasmus? Ach jo, tohle je nečekané.

A pokračovali jsme dál. Zábava se uvolňovala, my se smáli a já se na ni nemohl přestat dívat. Zdálo se, že jsem jí taky sympatický a teprve tehdy mě poprvé napadlo, že bych třeba mohl mít byť jen teoretickou šanci, že tuhle krásu poznám i jinak, než jen při rozhovoru, který byl mimochodem naprosto skvělý.
Poprvé jsme se dotkli, to když povídala jednu originální historku a přitom se rukou lehce otřela o mé rameno. Vysílala signály, ale jen letmé, neurčité. Já ji znal zatím jenom půl druhé hodiny, třeba je taková na všechny.
„Štěstí může pominout, Aleši,“ varoval jsem sám sebe a dobře jsem udělal.
„Počkej chviličku, prosím,“ řekla a někam utekla, ani jsem nestihl zaregistrovat, kam šla. Asi na záchod, kdo ví.
Jenže to se ukázalo jako mylná domněnka. Uplynulo pět minut, pak deset, pak patnáct a Tajemná nikde.
Po skoro půl hodině jsem upadl do naprostého smutku a zklamání. Tak velkého, že si ke mně přisedli tři spolužáci, kteří v klubu ještě zůstali, ostatní se prý přesunuli jinam.

Nedokázal jsem jim ani říct, co se stalo, protože jsem to nechápal. Byl jsem šťastný a najednou úplně prázdný.
Utekla. Asi jsem ji nebavil, asi jsem ji unudil. Ani se nerozloučila, neřekla mi své jméno, nedala telefonní číslo, tohle je definitivní.
A tak jsem u baru seděl, poslouchal kecy svých opilých spolužáků, kteří seděli na jejím místě. Tragická rošáda tak byla zcela umocněna a sám upadal do větší opilosti. Jedna runda, druhá, třetí. Bylo nám to jedno.
Sice jsem ještě nepadal na zem, ale v kombinaci se smutkem jsem nebyl ve vůbec dobrém stavu.
Mobil ukázal půl druhé ráno a kamarádi usoudili, že je čas odejít. Ve mně se to ale nějak zaseklo. Odmítl jsem. Ještě chvilku počkám. Třeba. Přání je mnohdy otcem myšlenky. A tak jsem tam zůstal sám.
S nikým jsem nemluvil, jen si ještě objednal a prázdně hleděl do baru, zatímco se kolem mě divoce tančilo a všichni se bavili.
Brněnská zábava z pondělí na úterý byla v plném proudu.

„Kdo je?“ ozvalo se, když mi neznámé ruce zakryly oči. Hlas jsem poznal hned.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ prudce jsem se otočil a spatřil Tajemnou, jak se na mě směje. Rázem byl jakýkoliv smutek pryč.
„Počkal jsi, tak to tak dlouho trvat nemohlo,“ odpověděla jasně.
„Na tebe bych počkal vždycky,“ reagoval jsem upřímně díky spoustě alkoholu.
„Nepůjdeme někam jinam? Je tady moc plno…“ navrhla a já se bez rozpaků zvedl.
Chytla mě za ruku a vedla z klubu pryč. Bylo mi jedno kam. V hlavě jsem měl trošku zmatek, trošku touhy, spoustu vzrušení projevující se na střední erekci a ještě více otázek. Vnímal jsem jen příjemný pocit její ruky. A pak ještě jeden pocit.
Jak jsme totiž vyšli ven, udělalo se mi zle. Nechtělo se mi zvracet, ale vůbec jsem nebyl ve formě. „Hlupáku, máš to takhle vždycky, když chlastáš a dlouho sedíš na jednom místě!“ vyčítal jsem si, proč jsem to nemohl v tomhle případě vymyslet nějak taktičtěji.
Vždyť přede mnou stojí tak nádherná holka. A já ji tak chci. A teď tohle.
„Jsi v pohodě?“
„No, úplně ne, není mi moc dobře…“ nelhal jsem.

Chytla mě za paži, skoro mě podepřela, jako bychom byli dlouholetí nejlepší kamarádi.
„Pojď, bude líp,“ dodala a už jsme směřovali vstříc městem.
Myslel jsem na ni, na to, jak je úžasná a teď ještě navíc starostlivá. Motala se mi hlava a pořád si v duchu jenom nadával. Musel jsem to takhle zkazit?
„Nic jsi nezkazil, hlupáčku,“ odpověděla a já si náhle uvědomil, že jsem své myšlenky občas prezentoval nahlas.
Dalších patnáct minut jsme mlčeli. Teda já.
Ona si pobrukávala nějakou písničku a situace, kdy městem vede sto osmdesáti centimetrového a sedmdesát kilo vážícího, pro ni úplně neznámého opilého kluka, ji nijak nevyvedla z míry.

A pak jsme došli k jednomu činžovnímu domu. Tajemná z kabelky vytáhla klíč, na chvíli mě pustila, prošla kolem mě, čímž se mé tváře dotkly jejích vlasů a já znovu ucítil její vůni a otevřela dveře, které směřovaly nahoru do schodiště.
„Já myslel, že nechceš, abych věděl, kde bydlíš,“ udivil jsem se.
„Však já tady nebydlím,“ odpověděla a už mě vedla o dvě patra výš.
Tam otevřela neznámý byt a vedla mě dál.
Můj stav se příliš nezlepšil, a tak jsem ve tmě jenom mžoural kolem sebe. Byl to byt zřejmě těsně po rekonstrukci, ve vzduchu byl cítit pach čerstvě natřené barvy a nábytku tam bylo minimum. Místo světel ze stropu visely žárovky.
„Takže tady bydlet teprve budeš?“ nepřestával jsem se zvědavostí, když mě dovedla do největšího pokoje.
„Nebudu.“
A to bylo zase vše. Nic víc, žádné vysvětlení. Řekla mi, ať si sednu na zem, že hned přijde.
Neprotestoval jsem. Alkohol působil čím dál víc a já už ani neměl čas litovat vlastní hloupost. Kdybych byl střízlivý, tuhla by mi krev v žilách a já bych myslel jenom na to, co se bude dít. Už z její přítomnosti bych byl vzrušením bez sebe.
I tehdy jsem vzrušení cítil, jenom jej přebil alkohol.

Seděl jsem tak na zemi v neznámém bytě neznámé holky a čekal. Cítil jsem, že trošku usínám, ale snažil jsem se tomu zabránit.
Po chviličce Tajemná přišla, tedy s sebou spíše přitáhla něco, co připomínalo matraci.
„Počkej, pomůžu ti,“ zkusil jsem to, ale ani se nezvedl.
„Dobrý pokus, hrdino,“ zasmála se tak, že se to rozlehlo po celém prázdném pokoji. Matraci položila vedle mě, hned těsně u stolu, chytla mě za ramena a zatlačila přímo na ni.
„A teď dobrou noc,“ ukončila jakékoliv mé další námitky.
„A co ty?“ snažil jsem se být starostlivý, zatímco mé bezvládné tělo pomalu pohlcovala matrace.
„Já si jdu pro druhou matraci a budu hned vedle tebe,“ řekla a rázem tak i udělala. Ale to už jsem spal.

Nevím ani, co mě probudilo. Stále byla tma, mně bolela hlava, ale zároveň jsem cítil, že se mi přeci jenom udělalo trošku líp. Chvilku jsem musel pátrat v paměti, než mi došlo, co se vlastně stalo a kde jsem. Místnost navíc byla příliš tmavá, a tak jsem dokázal jenom kousek od sebe rozeznat siluetu slečny Tajemné. Zdálo se, že spí.
Když jsem si na tmu přeci jen maličko přivykl, zdálo se, že se na ni něco změnilo. Vždyť ona tam leží jenom ve spodním prádle! Leží na boku a já se teď dívám na její krásný zadek, doplněný jen tenkou látkou tmavých kalhotek. Ach Bože!

Bolest hlavy byla pryč. Trošku jsem se předklonil, abych rozeznal víc, ale nedařilo se mi. Vypadá to na kvalitní žaluzie na oknech a taky mou dost velkou smůlu. Kdyby bylo jen trošku víc světla, mohl bych si ji prohlédnout a třeba na ni sáhnout. Vždyť jsem jen takový kousek. Stačí natáhnout ruku a dotknout se její pokožky, jejího překrásného tělo. Chci ji.
Pak jsem si uvědomil, že ležím jenom v trenkách a tričku. Musela mě svléknout.
Já teď bezpochyby cítím, jak mi péro tvrdne neskutečným vzrušením. Dokonalá slečna Tajemná leží vedle mě, já myslím pouze na ní a na to, jak moc bych s ní teď chtěl dělat úplně všechno na světě a jak moc si chci penis vytáhnout ven. Jak moc ho do ní chci zasunout. Jak moc mě zajímá, jak vypadá nahá. Jak moc ji chci slyšet vzdychat.

„Nespíš?“ vytrhla ticho šeptem.
„Ne.“
„A co děláš?“ zeptala se hlasem, který s označením slečna Tajemná zcela korespondoval.
„Přemýšlím… teda spíše myslím…“ Vzrušení v mém hlase muselo být znát.
„Na co myslíš?“
„Na tebe.“
„To jsem ráda,“ řekla, z boku se překulila na záda a hlavu natočila směrem ke mně.
Neviděl jsem jí do obličeje, nedokázal jsem rozpoznat, jak se tváří, ale bylo jasné, že se na mě dívá. „A na co myslíš konkrétně?“
„No…“ Najednou jsem se neuměl vyjádřit, i když jsem věděl, že něco ze mne vypadnout musí.
„Řekni mi to, Aleši!“ naléhala.
„Na to, jak asi vypadáš bez té podprsenky a kalhotek,“ odvážil jsem se.

Chvilku bylo ticho.
Pak se stalo něco, čemu jsem nechtěl věřit a myslel si, že jde jenom o sen nebo představu.
Tajemná se nejprve lehce zvedla na loktech, místností se ozval zvuk spony a pak zvuk dopadající podprsenky. Sundala si ji. Tma mi sice bránila vidět pořádně, ale bylo to jasné. Ve tmavém horizontu se rýsovalo její světlé tělo a dva velké kopečky jistě těch nejkrásnějších prsou.
A tím to neskončilo. Najednou nadzvedla zadeček a přes něj si pomalu sunula dolů i kalhotky, které odkopla někam pryč.
Vzrušením jsem nedýchal. Trenky jsem měl napnuté k prasknutí, veškerá krev se přesunula do péra, které bylo větší než kdy jindy. Konečně jsem věřil tomu, že na velikost může mít míra vzrušení, alespoň trošku nějaký vliv.
Přeběhl mě mráz, vždyť ona je nahá.
„Vypadám asi takhle,“ řekla zcela klidně a ani se nehnula.
Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem se trošku zvedl a chtěl se k ní přiblížit.
„Zůstaň tam, kde jsi!“ napomenula mě opět úplně klidně.
„Ale když já nic nevidím…“
„To přece vůbec ničemu nevadí. Představuj si. A jedno víš. Jsem tady, jenom s tebou a nahá.“
Vydechl jsem.
„Líbí se ti to, Aleši?“
„Ani nevíš jak…“ rukou jsem se hladil přes trenky.
„Chci, abys byl taky nahý. Svlíkni si tričko a odhoď už ty trenky…“ řekla s mírným rozkazem v hlase.
Já, normálně plachý a stydlivý, jsem ani na moment neváhal. V mžiku jsem tam vedle ní ležel taky úplně nahý.
„Ano… nechci, aby ses mě dotkl. Nechci, abys šel blíž. Chci, aby sis sjel rukou mezi nohy a začal si to dělat,“ navedla mě.
Tentokrát jsem chvilku váhal. Nebylo to zklamáním, že ji nemůžu mít. Že nechci, abych se jí dotkl. Vážně si to mám dělat?
„Budu dělat to samé…“ řekla a i ve tmě šlo poznat, že se pohnula.
Z pohybu kůže a taky díky mé fantazii bylo zřejmé, že její ruka sjela přes prsa přesně mezi její nohy.

To už jsem nevydržel. Chytil jsem si tvrdé péro do ruky, přetáhl předkožku a začal. Zrychloval jsem a slastí vydechl. Byla to ta nejerotičtější situace, jakou jsem kdy zažil. Zvuky i pohyby od vedle jasně naznačovaly, že slečna Tajemná si hraje a že si právě dráždí kundičku.
Nevěděl jsem, jak přesně, ale její zrychlený a hlasitější dech naznačoval, že to rozhodně umí.
A ani já nezůstal tichý.
„Hoň si ho. Pořádně si hoň to svoje krásný péro, na které mám takovou chuť!“
Upřímnost je zpátky.
„Tak si ho vezmi,“ navrhl jsem jí a nepřestával.
„Dnes určitě ne… Pokračuj, prosím. Hoň si a hraj si, jak nejlíp umíš. A nestyď… se… vzdychat!“ zvýšila na intenzitě a podle zvuků i stínů taky na rychlosti.
Na chvíli jsem zavřel oči a myslel na její kundičku. Jaká asi je, jak moc je vlhká. Co přesně teď Tajemná dělá? Hraje si s poštěváčkem? Zajíždí prsty dovnitř? Nebo obojí? Podle pohybu rukou si hladí taky prsa a bradavky. Ach…

Pokračoval jsem dál a cítil, že musím zpomalit, jinak za okamžik nekontrolovatelně exploduju. Moc jsem ji chtěl a přitom jsem ji tak moc respektoval, že jsem se o to ani nepokusil. Tak moc mě okouzlila. Ale i tenhle okamžik mě naplňoval tím nejvzrušivějším, perverznějším a nejlepším pocitem, jaký jsem kdy v posteli zažil.
A tak jsem zpomalil, předkožku přetahoval jen velmi zlehka, občas si pohladil koule a koukal se vedle, zda aspoň trošku něco rozeznám.
„Ach, tak se mi to líbí. Je to tak skvělý pocit, dělat si…. to… u tebe…“ vzdychala Tajemná.
Když na maličký moment ztišila hlas, rozeznal jsem ve vzduchu další zvuk. Bylo to něco jako čvachtání. Ona je vlhká a prstí se! Musí být mokrá a musí být celá bez sebe, stejně jako já.
„Slyším ji…“ řekl jsem a hned si uvědomil, že to vyznělo docela hloupě. Ona mě ale uklidnila.
„Myslíš kundičku?“ zasmála se ve vzdychu a očividně přidala na další intenzitě, protože se zvuk mokra a vlhkosti jejího lůna ozval ještě výrazně hlasitěji.
„Ano.“

Znovu se ozvalo čvachtání a najednou jsem zaznamenal větší pohyb. Během sekundy jsem poznal, že jedna ruka směřovala najednou od její kundičky směrem ke mně. Maličko se přiblížila, já jen zůstal v napětí na místě, pouze ruka na mém penisu se stále pohybovala, abych ani na moment nepřišel o ten slastný pocit.
Dva její natažené prsty šly až přímo k mému obličeji a my se poprvé a naposled při tomto zážitku dotkli. Její prsty se totiž otřely o mé rty a já na nich mohl jasně cítit mokro, vůni vzrušené a nadržené vagíny a jejích milostných šťáv.
Intuitivně jsem pootevřel pusu a udělal zřejmě přesně to, co si přála, protože prsty ihned do pusy zasunula a já je obejmul rty.

Začal jsem jí je cumlat a v ten moment jsem očekával erotický infarkt. Olizoval jsem jazykem prsty, které před pěti vteřinami opustily její kouzelnou kundu, aby mi mohla dát ochutnat, abych věděl, jaká je. A já se nemohl nabažit.
Nedokážu říct, jak chutnala, ale bylo to skvělé. Skoro jako bych jí lízal celou kundičku. Teď jsem byl štěstím bez sebe i ze dvou promáčených prstů, které jí způsobovaly takovou rozkoš.
Dle pohybů bylo zřejmé, že v práci druhou rukou pokračuje a já taky nezůstával stranou.
Začal jsem honit znovu velmi rychle a do toho vzdychat, pokojem se rozléhalo naše sténání a zvuky rukou dráždících pohlaví.
Po chvilce prsty z mé pusy vytáhla a stále pokračovala v hraní, stejně jako já.
„Chutnám ti?“
„Hrozně moc.“

Cítil jsem, že to na mě brzy přijde a ona zřejmě taky nebyla daleko.
„Jooo… to je tak úžasné… ano, dělej si to!“ začala skoro křičet.
Já poslechl a ještě zrychlil. Nechápu, jak to dělala, jak bylo možné, aby mě takto dokázala odhadnout, ale hned na to řekla něco, co jsem si přál po celou dobu slyšet, přestože jsem nevěděl, jaké konkrétní rozměry to nabude.
„Pojď sem!“ vydechla ze sebe.

A já to udělal. Netušil jsem, co přesně ode mě očekává, ale zvedl jsem se na kolena a pomalu se k ní blížil a začal blíže vnímat detaily té přenádherné ženy kousíček ode mě.
Tajemná měla nohy široce rozevřená od sebe. Jednou rukou si zřejmě velmi pevně mačkala prsa, která byla opravdu velká a podle všeho i pevná. Mžoural jsem do tmy a zahlédl i tmavý ostrůvek bradavek. Nebyl to ostrý pohled, ale byl to pohled, který ve spojení s mou nadrženou fantazií dal dohromady snový obrázek. Její druhá ruka rejdila mezi nohama a podle pohybu velmi rychle dráždila klitoris, který třením a také občasným vniknutím prstů dovnitř té slastné kundičky vytvořil dokonalý zvuk nejkrásnější masturbace, jakou jsem kdy viděl.

Její vzdychot byl slyšet ještě zřetelněji, vždyť jsem byl hned u ní.
Péro trčelo přede mnou a já jej stále držel a stále nadrženě honil. Nevěděl jsem, co přesně udělat a co ode mě čeká, ale na povel a její přání jsem nemusel dlouho čekat.
Klečel jsem už těsně vedle ní a péro mi viselo někde nad jejími prsy. Posunout se kousek stranou, mohl bych naběhlým žaludem pohladit její rty…
„Postříkej mě! Postříkej mě úplně celou! Teď hned. Prosím!“

Nepřestávala se dráždit. Ve tmě jsem rozpoznal i její pohled a oči.
Dívala se na mě, tedy spíše na mé péro. Byl to upřený pohled, který jasně říkal, co si přeje a co chce. Já to chtěl taky. Tak moc jsem chtěl explodovat.
„Chci to všude!“ řekla těsně před tím, než jsem péro naposled podráždil a pak ze sebe začal stříkat silnou dávku sperma.
Stříkal jsem jako pominutý, vzdychal jsem na celou místnost a u toho si ho zběsile honil. Byl to možná nejintenzivnější orgasmus, jaký jsem kdy zažil. Bylo to něco neskutečného. Prsty na nohou se mi kroutily, zakláněl jsem se a celé mé tělo pohltil pocit štěstí a blaha.
Sice jsem neviděl, kam přesně stříkám, ale nebylo těžké to odhadnout. Většina mé dávky musela dopadnout Tajemné na kozičky, ale protože jsem sebou hodně výrazně šil, byl jsem si skoro jistý, že jsem jí postříkal i bříško a hlavně obličej.
Pohyb jejího obličeje, který napověděl i vypláznutý jazyk, mi to potvrdil.
Naposled jsem vydechl a pak se vzrušením a vyčerpáním sesunul na nohy. Otevřel jsem oči a snažil se rozpoznat slečnu přede mnou.
Strašně jsem si přál rozsvítit, vidět její tělo, její vzrušený výraz, její kundičku, se kterou si právě teď podle všeho zrovna přestal hrát, její postříkaná prsa i její rty oblepené mým spermatem.

Ruce se jí stále hýbaly, zdálo se, že si hladí prsa. A opravdu. Hladila celé své tělo a musela tím po sobě lehce rozmazat i to, co jsem na ní právě vycákal.
„Taky mi moc chutnáš,“ řekla najednou.
Péro mi postupně začínalo ochabovat, ale tahle její poznámka ve mně zase všechno znovu na moment probudila. Co jí na tohle můžu říct? Překvapením, co se to vlastně stalo a jak je možné, že se to stalo zrovna mně, jsem nedokázal nic říct. A navíc, jako by vzrušující okamžiky jenom na tuto chvíli přerušily mou bolest hlavy, která se začínala lehce vracet. Ještě chvíli jsme mlčeli.
„Děkuju… a teď… dobrou noc.“
A stejně, jako tomu bylo celý večer, jsem poslechl. Věděl jsem, že nemá smysl něco namítat.
Chtěl bych se jí dotknout, políbit ji, cokoliv, ale místo toho jsem se sesul na matraci, čímž jsem se od Tajemné zase vzdálil, a lehl si.
„Já taky. Dobrou noc,“ byla má slova, když se mi pomalu zavíraly oči.
Ty ještě ve tmě a hlavně díky ruchu rozeznaly, že se Tajemná zvedla a zamířila z místnosti někam pryč.
Zvuk vody a koupelny napověděl kam, ale to už jsem zase usínal…
Ach ten alkohol.

Když jsem ráno vzbudil, nejprve jsem neotvíral oči. Přemýšlel jsem a chvilku se bál, že zjistím, že to byl jenom sen. Nic víc. Nakonec jsem oči přece jenom otevřel.
Ve velké bílé místnosti, ve které byl jenom dřevěný stůl a dvě od sebe kousek vzdálené matrace, jsem byl sám. Byl jsem přikrytý nějakou dekou a hlavně jsem byl nahý. Mé tričko i trenky ležely kousek ode mě. Po Tajemné ale nebyla jediná stopa. Její matrace tam ležela úplně prázdná, bez známky proležení. Nikde nebyl ani kousek oblečení, vůbec nic.
Hlava mě znovu zabolela a já ucítil zklamání.
„Takže se ti to asi zdálo. Nebo sis to tady prostě v opilosti udělal v noci sám. Kdo ví? Prostě ti zblbla hlavu, Tak co se divíš?“ nadával jsem si, při snaze srovnat si to v hlavě.
Během chviličky jsem se oblékl a zamířil do chodby prázdného bytu.
Nikde nikdo.
„Jsi hlupák, Aleši!“ vykřikl jsem přes byt.
Prošel jsem všechny místnosti, kuchyň byla ještě rozpracovaná, koupelna asi čerstvě hotová, ale nic, co by mi aspoň náznakem připomnělo Tajemnou.

Naposledy jsem se rozhlédl a rozhodl se, že zamířím pryč. Kdo ví, jestli se po mně už spolubydlící neshání.
Už jsem otvíral vchodové dveře, když jsem si všiml, že je na nich zevnitř nalepený lístek s krátkým vzkazem:
„Ráda bych brzy v té hře pokračovala. Doufám, že i ty. Mám jenom jednu, jedinou podmínku. Pravidla určuji já…“

Navigace v seriáluSlečna Tajemná – Skleněná bariéra >>
4.7 27 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments

Dost dobrý!

Skvěle napsané, těším se na pokračování.

Skvělý! Velmi reálný úvod a velmi svůdný závěr. Těším se na pokračování.

Tlaskam! Jen dal!

Zajímavý začátek. Teď už nezbývá než čekat jak bude autor pokračovat a proto se těším na další díly.

Hele bobr! :-).
Povídka je převod ze starého eFenixu, existuje k ní jedno pokračování, které čeká na korekci.
Vzhledem k vašim pochvalným reakcím si ji budu muset asi taky přečíst :-).

Taky mi dalo hodně práce objevit ji v záplavě plevele 😉
Snažím se vždycky hledat něco zajímavého, jsem rád, že se povídka líbí

I já musím přijít se svou trochou do mlýna. Byla radost provádět korekturu na této povídce. Je velice dobře napsaná, děj má spád. Autentičnost příběhu je korunována určitě osobními vzpomínkami autora z jeho studií. I já si při této korektuře zavzpomínal na doby svých studií a věřte, že je na co vzpomínat.
Další díl je již ve frontě a určitě se ho do konce měsíce dočkáte.

Pokračování bylo super u tak hezky rozepsané povídky