Šikula 08

Toto je 8 díl z 12 v seriálu Šikula

ŠIKULA 8/12

Tentokrát Šikulu žádné divoké sny netrápily. Vyspal se do růžova, a když se kolem osmé probudil, ani se nedivil, že spal tak dlouho. Vstal, došel si ulevit a pak zamířil do ložnice probudit Anežku. Jenže postel byla prázdná. Zřejmě se jí nechtělo mu dávat ahoj, když věděla, že půjde oprašovat jinou. Její taktnost ho mile překvapila a vyloudila mu na tváři vlídný úsměv.

Šel si tedy nachystat snídani, a když ji v klidu spořádal, rozhodl se, že se pořádně vydrbe a osprchuje, aby nepůsobil jako nějaký vandrák. Po osvěžující sprše ani nepoužil ručník, nechal se oschnout jen tak na vzduchu a poté si oblékl jako obvykle volné kraťasy a tričko na holé tělo. Do dvanácté hodiny, v kteroužto dobu se měl dostavit na oběd k tetině Vostré, chybělo ještě dvě a půl hodiny. Nerozhodně se kolem sebe rozhlédl, čím by asi tak mohl zaplnit volný čas, když zaznělo cvrlikání mobilu. Který čerti zas votravujou, pomyslel si, ale telefon zvedl.

„Tady je Růža.“

„Jo? A která? Já znám aspoň čtyry.“

„Copak mě nepoznáváš? Přece Studená,“ ozvalo se rozhořčeně ve sluchátku.

„No, hlavně, že nejseš teplá.“

„Na srandičky, to tě užije!“

Pobouřený hlas Růži se mu opřel do ucha jako startující tryskáč.
„Nejde mi sporák,“ informovala ho se stejnou vehemencí.

„Jak by taky moh, když nemá nožičky,“ nepřestával si z ní Šikula utahovat.

„Hele, nech si toho, jó,“ zareagovala roztrpčeně. „Mě fakt ten sporák nefunguje a ty seš jedinej, kdo mě ho může spravit. Uděláš to pro mě?“ Poslední slova už zněla hodně prosebně.

Šikula konečně zvážněl.

„A zkusila si zapnout jistič?“ zeptal se.

„Jo, a furt zapnout nejde.“

„Dobře. Koukni, Růžo, jako všichni víš, že víkendy světím víc jak státní svátky. Takže po neděli. Navíc, mám na dnešek celodenní program. Ale abys neřekla, jedno pro tebe můžu udělat. Pučím ti dvouplotýnkovej plynovej vařič s malou bombou a možná se juknu, co by to asi tak mohlo bejt. V pondělí bych to snad už spravil. Jestli souhlasíš, za pár minut sem u tebe. Jestli se dobře pamatuju, bydlíš v Ejhlíkově.“

„Konečně je s tebou rozumná řeč. To víš, že souhlasím, a pamatuješ se dobře. Budu tě čekat.“

Telefon oněměl. Šikula vždycky brblal, když ho někdo o víkendu sháněl, nicméně tentokrát se mu hodilo, že má čím zabít čas, který mu do oběda zbýval. Sbalil si nejnutnější vercajk, vařič i bombu, sedl do auta a ujížděl do Ejhlíkova. Růžena na něj čekala před domkem, aby měla jistotu, že ji najde. Pomohla mu odnést vařič i s bombou a ukázala, kde má rozvaděč. Tam Šikula nezjistil žádnou vadu. Přemístil se proto do kuchyně a jal se proměřovat sporák. Po chvíli se postavil, nevěřícně kroutíc hlavou.

„Vůbec ti neudělám radost. Je tam tak šílenej zkrat, že se spekly přívody ke spodní topný spirále v troubě. Vypadá to, že pozdě zabral jistič, takže ho budu muset vyměnit. Pokud de vo sporák, tak bych ti vřele doporučil pořídit novej, protože tenhle je nejmíň třicet let starej a součásti sou děsně vopotřebovaný. Jestli chceš, tak ti ho v pondělí dovezu. Stejně jezdím nakupovat materiál,“ nabídl jí službu.

„Tos teda neudělal,“ přikývla. „Kolik by to stálo?“ zeptala se věcně.

„Čtyři, pět, sedum, jak kterej.“

„A to bys kupoval ve Fučíkově?“

„Nejspíš.“

„A moh bys tam přijet kolem třetí a vyzvednout mě? Mohla bych si vybrat, kdybych byla s tebou a taky bych to hned zacálovala,“ řekla opatrně, aby si snad Šikula nemyslel, že mu nevěří.

„Jo, klidně,“ souhlasil.

Domluvili, kde má na ni čekat, a pak už se Šikula honem vracel domů, aby zavčas stihl přijít na domluvený oběd.

K Anděle Vostré se vydal pěšky. Už z dálky zpozoroval před jejím domkem malé červené autíčko, připomínající starý Fiat 500. Nemýlil se. Byl to skutečně malý Fiátek, ovšem v novém provedení. Došel ke dveřím, zastavil se a začal sledovat hodinky. Přesně ve 12:00 zazvonil.

„Ještě chvíli, a začínala bych se bát, že nepřídeš,“ přivítala ho Anděla. „Tak poď dál.“ Zavedla ho do kuchyně. Překvapeně zíral na svátečně nachystaný stůl ke slavnostnímu obědu, jako kdyby měla hostit nějakého potentáta. Nervózně se ošil, bylo to pro něj vyumělkované ovzduší, které neměl rád.

„Ještě než se posadíme ke stolu, seznámím tě s mojí neteří,“ oznámila mu Anděla a zmizela v obýváčku. V momentě se ale vrátila a s ní se objevila dívčina, tak o půl hlavy menší než Šikula, s dlouhými blond vlasy uprostřed s pěšinkou a vzadu stáhnutými do ohonu, a jak si stačil kupodivu i všimnout, s velkýma modrýma očima. Přes svou poměrně vyvinutou postavu měla obličejíček jako panenka, z čehož Šikula málem utrpěl šok. Než stačila Anděla něco říct, doslova vybuchl.

„Ty ses snad zbláznila,“ vyjel na ni. „To mě chceš dostat do kriminálu nebo co? Dyť jí nemůže bejt víc jak patnáct,“ rozčiloval se.

„Klídek, Ferďásku. Sice sem tušila, že tomu nebudeš věřit, ale takovejhle vejbuch sem nečekala.“ Obrátila se k neteři.

„Myslím, že bude nejvhodnější, když se legitimuješ.“ Neteřinka, jíž mezitím poněkud znachověly tváře, s tím zřejmě počítala, protože přes rameno měla kabelku, z níž vyndala obal s doklady. Popošla k Šikulovi a rozevřené mu jej podávala. V pouzdře byla občanka i řidičák.

Nejprve se podíval na datum narození. Následné zjištění ho skoro omráčilo. Jak si dokázal spočítat, tak před měsícem jí bylo rovných dvacet let. Nevěřícně střídal pohledy do občanky a na ni, než mu konečně došlo, že to tak prostě je a zdání jen klame. Doklady ji vrátil s nebývalou pokorou.

„Já… moc se omlouvám,“ řekl tiše. „Menuju se Ferdinand Mravenec,“ představil se a napřáhl ruku k seznámení. Přijala ji nečekaně pevným sevřením.

„Já jsem Anna Slušná,“ sdělila mu své jméno. „A neomlouvej se, jsem na to vcelku zvyklá.“

„Já jenom…,“ zarazil se Šikula na okamžik. „I když už vím, kolik je ti let, přece jenom… víš proč sem tady?“

„Ze stejnýho důvodu jako já. A teď už pojďme jíst, ať nám to nevystydne,“ usmála se a opět trošinku zrudla.

„Moje řeč,“ přidala se Anděla a začala nalévat z mísy horkou polévku.

Šikula musel uznat, že s obědem se tetina vytáhla. Silná slepičí polévka s domácími, ručně dělanými nudlemi a jako další chod bramborové knedlíky, červené zelí a pořádný kus uzeného dalo všem docela námahu to spořádat.

Po obědě tetka s Aničkou umyly a utřely nádobí. Šikula se cítil poněkud nesvůj, když ho ode všech prací odehnaly a nenechaly ho s ničím pomoct. Seděl u stolu jako hromádka neštěstí, až se obě rozesmály a dělaly si z něj legraci, že tam trůní jako paša před bankrotem.

„Tak, milánci,“ obrátila se k nim Anděla, když bylo vše hotovo. „Já teď pudu na špacír a vy si tu dělejte, co chcete. Vrátím se až večer.“

„To je zbytečný, teto,“ ozvala se Anička. „Zajedeme si na naši chalupu, ať se nemusíš kvůli nám omezovat. Je to jen hodinka cesty a včera jsem tam zapnula elektriku, tak tam budeme mít pohodlí. A kdyby se nám to líbilo, třeba bysme se vrátili až zejtra.“

„No, jak myslíš. Ale to vám nachystám sebou nějaký jídlo, abyste neměli hlad,“ poznamenala teta a hned začala připravovat balíčky jak studené stravy, tak na ohřátí. Samozřejmě, že neteřinka ji při tom pomáhala.

Nachystaly spolu jídla, jakoby měli jet na půl roku do Antarktidy. Naložili to do auta a vydali se na cestu. Zamířila na opačnou stranu, než do Fučíkova.

„Já se ti, Aničko, ještě jednou moc omlouvám,“ začal Šikula rozhovor, jakmile se ocitli na státní. „Když ty ale vopravdu vypadáš jak vodvážná školačka a já − teprv až teď − v tobě vidím dospělejší holku.“

„No, ještě že tak,“ usmála se a koutkem oka na něj mrkla. Jinak se poctivě věnovala řízení.

„Sem holt na některý věci ňouma,“ pokračoval. „Taky až teď sem si všim, že máš na sobě červenou sukni a bílou halenku. A kdo ví, co všechno sem ještě přehlíd.“

„Tak to se budeme pěkně doplňovat,“ odpověděla. „Já zase vidím kdejakej detail a snad nic mi neunikne. To bude paráda. Budu tě o všem informovat a ty se budeš divit, jak ti to mohlo utýct.“

„No to radši ne. Někdy je lepší nevědět. I když upozornění na rozepnutej punt příde vhod, to je fakt.“

„Tak ten rozepnutej nemáš, to už bych ti řekla,“ usmála se znovu a začala se vyptávat. Řekl jí o sobě snad všechno, jen na velikost bot a košile se nějak nedostalo.

V družné rozpravě cesta rychle utekla. Po necelé hodině dojeli do jakési miniaturní vesničky s nezvyklým názvem Něžná, asi tak pět kilometrů od hlavní silnice. V řadě podél cesty stálo s různými odstupy od sebe asi patnáct chalup. Hned u té první byla obrovská zahrada a na její zdi se skvěla cedule s nápisem Místní národní výbor, pod níž byla druhá cedule s nápisem Obecní úřad.

„Co to má bejt?“ ukázal Šikula na onu chalupu.

„To je jedinej místní obyvatel a má to tam ze srandy, aby se odlišil od ostatních, neboť zbytek jsou všechno chalupáři. Ta naše je až na konci,“ informovala pohotově Anička.

Chalupa Slušných byla krásná dřevěná roubenka, naprosto stejná, jako všechny ostatní chalupy. Vypadalo to skoro, jako kdyby vesnička byla kdysi vystavěna na zakázku. O tom ale Anička nic nevěděla a Šikulu pobídla, ať se chopí zásob jídla, že zatím otevře. Vzal to jako samozřejmost a když vstoupil dovnitř, zůstal překvapeně stát. Dýchla na něj starobylost pečlivě skloubená s moderností. Do chaloupky byla zavedena elektřina a dokonce i vodovod, získávající vodu z miniaturní vodárny, vybavené dokonce i úpravnou vody z jediné, avšak vydatné studny. Anička Šikulovi ukázala nejenom celou roubenku, ale provedla ho i kolem ní. Líbilo se mu, jak je všechno pěkně a účelně uspořádáno, hlavně pak to, že v roubence je i klasický záchod a dokonce i malá koupelna se sprchovým koutem a 80ti litrovým elektrickým bojlerem, zajišťující teplou vodu. V jediné velké místnosti, asi tak 5×5 m, byl malý kuchyňský kout se sporákem, mikrovlnkou a malou lednicí, u protější stěny pak byl gauč a nízký stolek. Po stranách stály patrové postele, u každé z nich pak skříň a uprostřed trůnil velký stůl a čtyři židle. Mezi dveřmi a kuchyňskou minilinkou stála kamínka se zásobou dřeva pro chladnější dny. Televize chyběla, jen u jednoho okna se na parapetu krčil tranzistorový přijímač.

„Tak jak se ti tu líbí?“ zeptala se Anička, když dokončili prohlídku.

„Nevím, jak to říct. Prostě − líbí. Připadám si skoro jako v pohádce,“ nadneseně odpověděl Šikula.

„Jako v pohádce? Tak to bys, můj princi, měl začít obdivovat a poznávat svou princeznu. Co kdybys začal třeba s knoflíčky na mý halence,“ upřela na něj své velké modré oči a popošla až těsně k němu. Stáli vedle stolu a Šikula se jaksi k ničemu neměl.

„Nepamatuju, že bych byl někdy v životě tak rozpačitej, jako právě teď,“ vyklouzlo z něj tak ostýchavě, že ani sám sebe nepoznával.

„Prosím tě proč?“ nechápala Anička.

„Protože… vypadáš jako poupátko,“ vysoukal ze sebe tiše. Styděl se, že to zní moc básnicky, jako od puberťáka.

„Jako poupátko. To je krásný,“ rozzářila se jako sluníčko. „Ale abys poznal plnou krásu květiny, musíš ho rozvinout.“ Vzala ho za ruce a položila je na knoflíčky halenky. „Tak se do toho pusť,“ dodávala mu odvahy.

Začal je pomalu rozepínat jeden po druhém. Když odepnul poslední, přehrnul halenku přes ramena, z rukou stáhl dolů a přehodil ji přes opěradlo židle. Do mírného přítmí místnosti zasvítila sněhobílá podprsenka. Tu si však Anička rozepnula sama a pomalu odložila k halence. Odhalila tak pevné, kulaté broskve ňader, až se z toho Šikulovi tajil dech. A nejenom to. Začal neomylně vnímat, jak se mu zrychluje dech a zvyšuje tlak.

„A teď já,“ řekla, vyhrnula mu tričko až k bradě, přetáhla přes hlavu a přidala ho ke své hromádce na židli. „No, tak pokračuj. Ještě zbejvá odhalit stonek a okvětní lůžko,“ vyzvala ho šibalsky a ukázala místo, kde může uvolnit sukni. Poslechl ji. Způsobně zvedla postupně nohy, aby překročila odnímanou část oděvu, která skončila přehozená na ostatních svršcích. Pochlubila se bělostnými kalhotkami a pak se bez dalších průtahů pustila do Šikulových kraťasů. Po rozepnutí je lehce popotáhla dolů, ale nějak se zadrhly. Tak jimi škubla, že sletěly až na zem. Šikula tak rázem stál před ní nahý a se vztyčenou žerdí. Nečekala to a překvapením až vyjekla.

„Já… netušila jsem, že pod tím už nic nemáš,“ vypískla nešťastně. „A to vadí?“ „No to ne, ale chtěla jsem bejt já poslední, kdo koho bude svlíkat. A teď tohle,“ posteskla si.

„Nebreč, tak to prostě vyšlo na mně, nó,“ řekl konejšivě. Poklekl a začal ji stahovat kalhotky. Pěkně pomalu, centimetr po centimetru odkrýval tajemství jejího klína. Když jej naplno odhalil, nevydržel to, stáhl kaťátka prudce dolů a zabořil obličej do zlatavého porostu.

„O… óóh… Ferdíku, počkej!“ zaúpěla.

Zvedl hlavu a podíval se do jejích očí.

„Co se stalo?“ zeptal se překvapeně.

„Víš, já bych si přála, když teď budeme spolu poprvé to… se milovat, tak bych tě chtěla poprosit, jestli by to mohlo bejt podle mýho. Chtěla bych ti něco ukázat, teda, jestli se mi to povede,“ požádala ho skoro provinile, jako kdyby po něm chtěla kdoví co. Avšak na tyto a podobné žádosti byl Šikula zvyklý.

„No jasně, když ti to udělá radost…,“ vyhověl ji a postavil se. Okamžitě ho objala a vlepila mu pořádnou pusu.

„Tak si pojď lehnout třeba tam na tu postel a o ostatní se postarám já,“ zajásala. Rychle vytáhla z kabelky krabičku s prezervativy a utíkala za ním.

Klekla si nad něj a chvíli jen pozorovala jeho tvář. Pak se shýbla, vzala mu hlavu do dlaní a dlouze ho políbila.

„Jsi tak nedočkavej jako já?“ zašeptala mu horce do ucha. Přikývl. Narovnala se, rukama přejela po hrudi téměř až do klína, aby poté sáhla vedle sebe pro nachystanou krabičku, rozbalila preservativ a položila mu ho na břicho.

„Ještě o jedno tě musím požádat,“ řekla s nezvyklou vážností. „Protože to, co ti chci ukázat, vyžaduje naprostý soustředění, chci, abys byl absolutně potichu a teprve, až to na tebe bude přicházet, mě smíš říct dost nebo už, abych věděla, že musím přestat. Zvládneš to?“

Teprve když přikývl, chopila se tvrdého amanta a vsunula ho do své, pro Šikulu dosud tajemné sluje. Pomalu na něj dosedla plnou vahou a několik vteřin tak zůstala naprosto bez pohybu. Najednou zničehonic Šikula pocítil, jako kdyby mu ho sála dovnitř a pár okamžiků nato ho zase pudila ven. To se několikrát opakovalo, aniž sebou Anička sebeméně pohnula. Na chvilku to přestalo, ale vzápětí se objevil pocit, jako když se mu po tvrdolínovi převalují vlny tam a zase zpátky. Ani tentokrát nebyl poznat jakýkoliv tělesný pohyb. Anička seděla strnule vzpřímená jako z kamene. Znát snad bylo jen její usilovné soustředění. Zato na Šikulu působilo vlnění jako katalyzátor při chemické reakci. Rychle vykřikl na znamení, že už to na něj jde.

Okamžitě poslechla. Sesedla ze sedla, opatrně vzala připravený kondom, nasadila ho na nadupaného Cipíska a znovu se na něj nehybně posadila. Tentokrát Šikula ucítil jakési tepání a pulzování, které posléze volně přešlo v prvotní vcucávání a puzení, a chvíli nato na usilovné vlnění. Tak intenzívní dráždění nemohl zvládnout. Škublo mu ve slabinách a už se to z něj řinulo. Anička vyčkala, až gejzír dostříká, pro jistotu přidržela gumový kabátek a skulila se vedle něj.

„Líbilo se ti to?“ zeptala s trochou obav, jak přijal její iniciativu.

„Já… já nemám slov. Co to prosím tě bylo?“ otočil k Aničce hlavu, dívajíc se na ni nevěřícíma očima.

„Říká se tomu pompoir.“

„Proboha, co to je?“

„Údajně to je nějaký tajný hinduistický učení, starý několik tisíc let. Narazila jsem na to náhodou na netu a protože mě to zaujalo, začala jsem hledat o tom víc. No, a našla, začala cvičit a trénovat, až jsem se to naučila. Akorát, že to trvalo skoro rok, než jsem se dopracovala k tomu, co jsem ti předvedla,“

„No to je teda něco!“ vydechl obdivně a pohladil Aničku po tváři.

„Takže se ti to líbilo,“ spíše konstatovala, než se ptala. Šikula horlivě přikývnul. „Tak to jsem moc ráda. A teď pojď, vlítnem pod sprchu.“ Vyskočila z postele a hned ho táhla za sebou.

Sprchový kout byl pro oba samozřejmě dost těsný, ale Anička nedala jinak, než že se tam určitě vejdou. Vešli se. Sice skoro tělo na tělo, ale vešli. Ihned toho využila, polila oba vodou a donutila Šikulu, aby jí jednou rukou omýval kozičky a druhou propíral kudrnatý porost v podbřišku. Sama se pak něžně a velmi opatrně věnovala očistě jeho náčiní. Nic však netrvá věčně a tak i společné sprchování muselo jednou skončit.

S čerstvě uvařenou kávou se oba, teď již oblečeni, usadili na gauči. Šikula vyzval Aničku, ať mu i ona povypráví něco o sobě. Vzala to z gruntu, ale jemu v podstatě stačilo, že se dozvěděl, že je vyučená švadlena, prodává v obchodě s obleky, které podle potřeby upravuje na postavu konkrétního zákazníka. Jinak prý občas pro nějakou známou i něco ušije. Jejími koníčky prý jsou dobré filmy, četba, navrhovat i ušít si něco pro sebe a sex. Když se později rozpovídala o tom, jak se dozvěděla o pompoir, jak sháněla informace a jak se to učila, nezavřela pusu až do pozdního večera. Dalo by se i říct, že skoro do tmy.

„Hele, nemáš náhodou hlad?“ zeptala se najednou.

„Děsnej,“ uvědomil si po tomto dotazu Šikula.

„Já taky. Hned ohřeju to uzený, jinak bysme neměli sílu na pokračování,“ usmála se v očekávání věcí příštích. Došla rozsvítit, spustila žaluzie a už kmitala kolem sporáku. Nachystala pořádné porce, až se Šikula divil, jak to může taková drobná ženská sníst.

Po večeři si uvařili ještě jedno kafe a pak už nebylo jinak, než spolu vlézt do postele. Svlékání bylo rychlé. Šikula beztak pod oblečením nic nenosil a Anička protentokrát spodní prádlo také vynechala.

„Můžu si tě vošahat?“ otázal se trochu nesvůj, neboť takové praktiky předtím nepoužíval.

„Samozřejmě. A byla bych pro se osahávat navzájem. Co ty na to?“

„No, tak jo,“ přikývnul.

Anička připravila na stolek u postele krabičku s ochrannými prostředky, rozpustila si vlasy a teprve poté se přitiskla k Šikulovi, který se k ní mezitím přidružil.

„Dělej zhruba to, co já, a uvidíš, jak budeme nažhavený,“ řekla a uchopila jeho hlavu do svých dlaní. Přitáhla si jí k sobě a začala ho líbat s takovou vášní, že málem nemohl ani popadnout dech. Nezbylo mu, než jí to vracet. Zmocnila se ho závrať, jakou nikdy před tím nezažil. Pronikla jazykem do jeho úst a nepřestávala ho líbat, ani když jí dlaně pomalu klouzaly dolů. Hladila ho všude. Po rukách, po hrudi, po hýždích. Až když přišla na řadu stehna a lýtka, museli si k tomu dřepnout, avšak ani tehdy se jejich ústa nerozpojila, ale jen nakrátko. Protože to nebylo příliš pohodlné, rychle zase vstali a jejich ruce se soustředily na ústřední místa svých těl. Aniččina ruka se chopila díla na tuhnoucím péru a Šikulova na dychtící pičulce.

Dál už nebylo o čem mluvit. Oběma bylo jasné, co nutně musí následovat. Anička nejprve navlékla Šikulovi ochranný pláštík a poté se zvolna rozložila na posteli, očekávajíc Šikulův brzký zásun. Ten se už k tomu chystal, když Aničku něco napadlo.

„Poslyš, Ferdíku, umíš morseovku?“

„Ani moc ne. Proč?“ zeptal se, setrvávajíc ve startovní pozici.

„Napadlo mě, že kdybys třeba nevěděl, jestli máš přidat, mohl by ses mě na to zeptat pohybem v rytmu morseovky. Pojď, já ti to ukážu.“

Uvolnila mu místo, aby si mohl lehnout a nasedla na něj.

„Krátkej pohyb bude jako tečka, dlouhej a hlubokej jako čárka. Asi takhle,“ vysvětlovala a udělala tři krátké, tři dlouhé a znovu tři krátké pohyby. „To znáš, ne?“

„Jo, to je asi SOS.“

„No vidíš. A co znamená tohle?“ chtěla vědět a udělala dva dlouhé, pauzu, krátký, dlouhý a krátký, pauzu…, zkrátka to vypadalo takhle: – -/·-·/-··/·/·- – -„Tak co? Poznal jsi to?“ hned se vyptávala.
„Ani náhodou. Radši mi to řekni,“ rezignoval.

„To nemůžu.“

„Prosím tě proč?“

„Protože se stydím. Je to sprostý.“

„Nepovídej,“ řekl pobaveně, „Tak to sem tím víc napnutej, co to může bejt sprostýho. Já osobně žádný sprostý slova neznám. Tak spusť, nenech se prosit.“

„Když já se fakt stydím,“ sklopila oči a lehce nabrala červeň do tváří.

„Jak se můžeš stydět? Vidělas mě nahýho a já tebe. Tak jakýpak štráchy.“

„No… víš… v tý morseovce… jsem ti napsala – mrdej.“ A bylo to venku.

„Ale to já samozřejmě rád. Chceš zůstat nahoře nebo radši dole?“

„Dole,“ pípla nesměle a honem si se Šikulou měnila místo.

„Slibuju, že tě vymrdám ve stylu morseovky, i když to morseovka nebude. Třeba se ti to bude i tak líbit,“ nastínil, jakým směrem se bude ubírat a s vervou se do toho pustil.

Po několika minutách různorodého přirážení Šikula zpozoroval, že mu začíná rapidně stoupat tlak. Dal si proto malou pauzu a po odeznění kritického bodu v klidu pokračoval. Zanedlouho pocítil silné sevření, že se téměř nemohl pohybovat. Než však na to stačil jakkoliv zareagovat, sevření se změnilo v rychlé pulsování. Její orgasmus, při kterém zářila jako sluníčko, i jeho přivedl k brzkému vyvrcholení.

„Myslím, že se pudu trochu vomejt, abych tady nenaďál svinčík,“ řekl věcně Šikula, když se oba vydýchali a zklidnili po slastném souznění. Vstal a zamířil do minikoupelny. Cestou se na záchodě zbavil gumy a ve sprše udělal jen nejnutnější očistu.

Když se vrátil, Anička mezitím odněkud vyhrabala deku a už ji měla v posteli nachystanou, aby se měli čím přikrýt.

„Zhasni světlo, prosím. Snad budeš potmě trefit,“ požádala Šikulu. Ten sáhl po vypínači, a aniž cestou do něčeho vrazil, skulil se k ní do postele. Přikryla ho dekou a něžně se k němu přivinula.

„Po takovým mrdu se nám bude krásně spát,“ vzdychla slastně.

„No vidíš, jak ti to de,“ uzavřel Šikula spokojeně debatu a zakrátko se ponořil do říše snů.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2653
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1

Navigace v seriálu<< Šikula 07Šikula 09 >>

8
Komentujte

Please Login to comment
avatar
4 Comment threads
4 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors
MíraSmajdaNefMbLee Recent comment authors
WordPress spam blocked by CleanTalk.
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
bert9k
Host
bert9k

Opět krásná povídka. Nápad s morseovkou mě pobavil.

Mb
Host
mb

To mě těší. Děkuju.

Lee
Host
Lee

První písmenko morseovky máte špatně hoši, čárka je t, dvě čárky jsou m.

Mb
Host
mb

Špatně to není. To jen tak vypadá díky formátování, kdy se dvě čárky slily v jednu, stejně jako v posledním písmenu se tři čárky slily v jednu.

Smajda
Člen
Šmajda

Vložil jsem mezi pomlky mezery. V editačním rozhraní byly pomlky zobrazeny správně, ale po zveřejnění je systém “slil” do jednoho…

Nef
Host
Nef

Ahoj můžete opravit sikulu 03

Smajda
Člen
Šmajda

Opraveno. Díky za upozornění.

Míra
Host
Míra

Je to rozkošné počtení.Díky moc.