Toto je 5 díl z 12 v seriálu Šikula

ŠIKULA 5/12

Oněch pět fiktivních vesnic – Alíkov, Bulíkov, Culíkov, Dudlíkov a Ejhlíkov – mělo nejenom svérázné tradice, ale i svérázné oslavy. Státní svátky je zajímaly jen coby volné dny, měli přece své, ničím nezaměnitelné. Jedním z nich byl svátek Přírody, který se však skládal ze čtyř slavností – Jarní, Letní, Podzimní a Zimní.

Oslavy se konaly vždy příslušnou sobotu v týdnu, kdy nadešel slunovrat, či nastala rovnodennost. Podle ročního období se od sebe trochu lišily, ale jednu záležitost měly společnou – Velké losování. A o co že jde? Nechte se překvapit.
Letní slavnost se pořádala, pokud počasí dovolilo, na návsi před hospodou. Prostranství bylo dostatečně velké, aby se na něj vešly i nějaké atrakce pro děti. Před hospodou rozkvetly slunečníky zastiňující stoly a židle, to vše přinesené ze zvláštního skladu, kde byly připravené jen pro tuto příležitost. Začátek slavnosti byl stanoven vždy na jednu hodinu po poledni. Pro děti byly nachystány různé hry, soutěže a letos dokonce i dětské divadlo, které nastudoval jeden nadšenec s místními dětmi. Pro dospělé pak hlavně jídlo a pití a především – Velká losovačka.

Kdysi dávno dospěli lidé z vesnic, že není spravedlivé, že si výhod tradic mohou užívat ponejvíce řemeslníci, a proto se dohodli, že v době slavnosti vylosují dvacet manželských párů z řad neřemeslníků, aby i oni dostali možnost si užít tradic. Oběma byly dány lístky se stejným číslem, ovšem různé barvy. Muž lístek modrý, žena červený. Pak se střídavě losovala čísla modrá a červená a určovala dvojice, které si spolu půjdou zalaškovat, a to vždy do domku, kde bydlela žena. Aby se vyhnulo nedorozumění, platilo jedno důležité pravidlo. Žena, která nemohla nebo se jí, ať už z jakéhokoliv důvodu, nechtělo, musela mít ve vlasech červenou stužku, případně červený šátek na krku. Totéž platilo i pro muže. Byla to zdlouhavá procedura, ovšem v dnešní elektronizované a počítačové společnosti se výrazně zkrátila. Jeden mladý počítačový maniak na to vymyslel program, který zabezpečil, aby se v průběhu roku vystřídala většina a na nikoho se nezapomnělo.

Losování probíhalo zásadně v sále hospody. Poté, co bylo během několika vteřin zpracováno, nastoupilo prvních deset mužů do řady a vyvolávala se čísla žen, které se k nim mají přidat. Totéž platilo i pro druhou desítku. Nikomu nevadilo, že každý bude vědět kdo s kým si pošpásuje. Každý to každému přál, neboť přece na každého jednou řada dojde. To barevné označení mělo své opodstatnění, hlavně u mužů, v další zavedené tradici. Usoudilo se totiž, že i svobodní, rozvedení a ovdovělí mají mít stejnou možnost, a tak kterákoliv žena z výše uvedených, a jen a pouze žena, měla právo přijít k vyhlédnutému mužskému a říci mu, že si ho „vylosovala“. Bylo pak povinností osloveného vyhovět. Nesměl ovšem mít červený šátek. Všichni vylosovaní a „vylosovaní“ poté měli vymezeny dvě a půl hodiny na své hrátky. Závěrem by bylo dobré ještě podotknout, že lidé od šedesáti výš se jaksi „ze slušnosti“ těchto radovánek již neúčastnili a ti od pětapadesáti jen velice zřídka. A pokud ano, tak spíše využili osobní domluvu na „losování“.

Když se Šikula ráno probudil a uvědomil si, co je za den, bylo mu rázem jasné, kdo si ho asi „vylosuje“. Musel se v duchu usmát nad tím, jak to včera Anežka zaonačila, aby se musel na slavnost dostavit a až ho osloví, samozřejmě jí i vyhovět. V klidu posnídal chleba s máslem a hrnkem kafe, a zlomyslně si pohrával s myšlenkou, zda si nemá na tu slávu uvázat na krk červený šátek. Jenže když si představil tu slušnou a vychovanou paní učitelku, neměl to srdce jí takovou hanebnost provést.

Najednou se zničehonic rozezpíval mobilní telefon. Chvíli na něj udiveně zíral s vědomím, že lidi přece vědí, že o víkendu nedělá, ale nakonec ho zvedl.

„Tady je Vostrá. Mám problém,“ ozvalo se ve sluchátku.

No teda!! Anděla Vostrá měla do anděla hodně daleko. Byla to rázná pětačtyřicátnice mánesovských tvarů, která si nikdy nebrala servítky a mluvila, jak jí zobák narostl. Přes svou navenek zemitou povahu to byla dobrosrdečná ženská, která si jen nenechala nic líbit. Sebejisté frajírky z venku vždycky setřela, že by od nich pes kůrku nevzal, ale jinak nezištně pomohla každému, kdo to potřeboval. Byla tři roky vdovou, nicméně šuškalo se, že za ní občas někdo v noci tajně zajde. Nikdy se však nikomu nepodařilo zjistit pravdu, ačkoliv se našli tací, kdo se o to snažili. A nyní tato svérázná žena potřebovala pomoc.

„Zdravíčko, teta,“ ozval se Šikula zaběhaným oslovením pro starší čtyřiceti let.„Nedoslech sem se, že byste vy měla někdy ňákej problém.“
„Jo, ale mám. Nevodtíká mi voda z vany.“
„A to jako jen tak, ze dne na den, zničehonic?“
„Né, vodtíká čím dál pomalejc už delší dobu. Až dneska si ta mrcha postavila hlavu a drží vodu furt.“
„Teda teta, zrovna dneska, jó! Mně teda dáváte zabrat. Tak koukejte – vemte ňákej hrnek, a co pude z tý vany vyberte, ať se nemusím moc zdržovat, až přijedu. Za chvíli sem u vás,“ instruoval Šikula Vostrou a šel si nachystat věci.

Po půlhodině, tak kolem osmé, zazvonil u jejích dveří. Chvilku trvalo, než přišla otevřít.

„Ty ses sem přišel utábořit?“ podivila se, vidouce ho, jak má přes rameno starou vypelichanou deku. Kabely s nářadím si nevšimla.
„Jo, hned vedle vany. To víte, teta, dlaždičky studěj,“ odpověděl vesele a hrnul se dovnitř.
„Ale já to ještě nemám hotový,“ volala za ním Vostrá a snažila se s ním srovnat krok.
„To nevadí. Ve dvou nám to pude rychlejc,“ odtušil Šikula a poslal Vostrou pro druhý hrnek a pokud možno také hodně savý hadr. „Musíme to vytřít do sucha, jinak bude pod vanou hotová potopa, až to rozdělám,“ vysvětlil jí.

Sotva se pustili do vylévání, tetka spustila:

„Tak co, Ferďásku, takhle ti říkala mamka, když si byl malej. Pamatuješ se na to?“
„Jen tak matně.“
„Hmm. A máš už ňákou holku?“ pokračovala ve výslechu.
„Kdepak ale, na to já nemám čas.“
„No jo, no jo, voni ti asi stačej ty paničky u kterejch máš kšefty, co?“ vyzvídala dál.
„Ste nějak informovaná, teta. Ale vono to není tak horký, jak si možná myslíte. Ne s každou si lehnu.“
„To seš tak vybíravej?“
„Vůbec nejsem vybíravej a podle toho jak vypadaj už vůbec ne. Ale když mám náhodou víc kšeftů, tak tý první řeknu, že ne, protože bych jich tolik nevobsloužil, no a ty poslední zase, že už mám něco za sebou a nezvlád bych to. Ale stejně každej řeknu, že na tradici netrvám. Nechci aby to dělaly že musej, když se jim do toho nechce a třeba nemaj náladu. Prostě jim dávám možnost si vybrat.“
„Vážně?“ podivila se tetina a vychrlila ze sebe další otázky, na které Šikula většinou odpovídal jednoslovně.

Když byli s vodou hotovi, rozložil si vedle vany deku, oddělal krytku a vleže ponořil ruce do otvoru, aby dosáhl na vanový odpad. Nahmatal matici spojující sifon s trubkou a snažil se ji povolit. Jenže to nešlo.

„Doprdele,“ zasakroval a vší silou se snažil spojení uvolnit. Hekal a kroutil se u toho námahou, ale bezúspěšně.
„Krucinál, nejde to povolit,“ vytáhl ruce zpod vany a posadil se. „Kdybych se tam aspoň dostal hasákem, jenže tam na to není místo,“ postěžoval si. Nakonec to ze zoufalství přece jenom zkusil, ale jak sám řekl, nešlo to.

Tetina ani nedutala. Chápala, že na nějaké plky teď nemá ani pomyšlení. Jen se v duchu modlila, aby se při všech obtížích povedlo dát odpad do pořádku.

„Myslíš, že to nepude?“ zeptala se s obavami.
„Musí to jít, i kdybych mě tu vanu sundat,“ prohlásil zarputile. Znovu se pustil do souboje s nezdolnou maticí. Už víc jak čvrt hodiny funěl, sakroval, nadával a… „No – no – nó – eště chlup,“ hekal s krajním úsilím, až nakonec sotva slyšitelně vydechl: „Hotovo.“

Matice konečně povolila. Odšrouboval ji a hned nato uvolnil i šroub svrchu. Posadil se a v rukou držel nedobytný sifon.

„Nechceš si trocha vorazit? Dáme si práska,“ navrhla tetka, když viděla jak je celý zmořený námahou.

Zadýchaný Šikula přijal nabídku s povděkem.

„Tak jo,“ s viditelnou úlevou souhlasil a vzal si nabídnutou cigaretu. Bezmyšlenkovitě sáhnul i po přineseném panáku slivovice.
„Doprdele, dyť sem tady autem,“ zaláteřil, když si uvědomil sílu domácí pálenky.
„No a co, máš to kousek a tady tě nikdo kvůli tomu honit nebude,“ uklidňovala ho Vostrá a hned se zeptala: „Tak jak to vypadá?“

Na ta slova se Šikula pustil do prohlídky sifonu.
„No, teta, to je snad ještě starší kousek než vy. A je pěkně zasranej,“ pokýval ustaraně hlavou. Na jeho popud, aby nezaneřádil koupelnu, odnesli potřebné věci na dvorek, kde se pustil do obtížného čištění. Tetka nevydržela a oblažila Šikulu přívalem otázek, zaměřených převážně na jeho vztah k ženským. Odpovídal, jak nejstručněji to šlo, ale občas se delší odpovědi nevyhnul. Když byl hotov s pucováním a sifon skoro svítil novotou, prostě se sebral a šel ho namontovat zpátky, doufajíc, že veletok otázek ustane. Mýlil se. Vostrá mu za zadkem mlela dál, nedala pokoj ani na chvilku. Jakmile dodělal práci, nevydržel to a obrátil se k ní.
„Sakra, teta, to chcete popsat podrobnosti, jak sem kterou přefik, nebo co?“ vyjel na ni, evidentně naštvaný.
„To by nemuselo bejt špatný,“ odvětila spokojeně, jako kdyby ho dostala tam, kam chtěla. „Víš, že máš docela pěknej vercajk?“

Šikula se zarazil.

„Co s tím má co společnýho vercajk? To se ví, že mám jen kloudnej a kvalitní, jinak bych furt musel kupovat novej.“
„Nó, ten mě zrovna nezajímá. Já mluvím vo tom, co ti koukal z kraťasů, když ses u tý vany tak kroutil,“ řekla provokativně a vyzývavě na něj upírala zrak.
„Že vy ste ale všímavá…“ utrousil ledabyle a začínalo mu být jasné, o co Anděle Vostré jde.
„No to víš, to ženská musí. Zvlášť když je zvědavá, co ji může potkat,“ znovu zaprovokovala.
„Aha. Nó, teta, řeknu vám to jako každý ženský. Že na tradici netrvám.“
„A to jako proč? Protože si myslíš, že mám kundu horší než ty vostatní?“ dělala uraženou.
„Né, to né. Jen mě to připadá takový… neobvyklý, aby takovej cucák jako já nevohrabaně vojížděl takovou zkušenou ženskou. To se snad ani nesluší…“
„Dost!“ zašermovala mu rukama před obličejem. „Ty už žádnej cucák nejseš. Naopak. Pro zkušený paničky seš vítaným zpestřením, protože jejich lenivejm manžílkům se většinou už moc nechce. Ten můj byl výjimkou, jenže před třema rokama zničehonic umřel a já vod tý doby neměla chlapa, takže si žádný kraviny nevymýšlej a poď sem,“ nekompromisně ho vybídla.

Mohlo by vás zajímat  Moničino studium 04 - Pondělní večer

Sotva se k ní Šikula jen přiblížil, popadla ho za ruce a položila si je na ňadra.

„To sou kozy, co? Takový se jen tak někde nepasou. Jen si je pěkně vošahej, ať víš, co to sou pořádný vemena,“ brebentila dychtivě. Najednou se zarazila.
„Takhle je to na hovno, dyž sou v chlívku. Musej ven,“ uvědomila si drobný nedostatek a v mžiku si rozepnula halenku, uvolnila podprsenku a obojí odhodila v dál. V ten okamžik zapůsobila zemská gravitace, ne však natolik, aby jí bradavky brnkaly o podlahu. Vzápětí nespokojeně dodala: „Já nevím, co se s tím tak seru,“ a než se Šikula vzpamatoval, byla před ním nahá.

Zíral na ni málem s otevřenou pusou. Ta snad opravdu stála Mánesovi modelem, pomyslel si a zároveň si připomněl, co se o ní povídá. Že je to ženská, co si nenechá nic líbit, řekne co si myslí a mluví jako pověstný dlaždič. Ale že by až takhle…?

„Tak už se s nima pomuchluj a taky si šáhni na frndu, ať víš, do čeho deš,“ vytrhla ho z myšlenek. „Já se zatím kouknu po tvým krtkovi.“

Rozepnula mu kraťasy a nechala je spadnout na zem.

„No páni! Von už ti stojí,“ vykřikla radostně a na nic nečekajíc, dostrkala ho silnými pažemi do ložnice k posteli.
„Teda teta, vy fakt nezahálíte,“ uznale zkonstatoval a zároveň si přetahoval tričko přes hlavu. To už tetka ležela na posteli v plné pohotovosti.
„Tak už nezdržuj a poď mě přerejt záhonek,“ zamrmlala nedočkavě a rozevřela bránu zahrady.
„Vy ste fakt síla. Nakonec z vás dostanu panickej strach,“ poznamenal Šikula, když si uvědomil její chlípnou chtivost.
„Ale hovno. Ty už dávno žádnej panic nejseš, tak jakejpak panickej strach. Už ať seš ve mně, jinak si mě nepřej!“ zavelela netrpělivě a ještě víc roztáhla nohy.

Šikula uznal, že víc to natahovat nemá smysl. Přelezl mezi silná stehna a bez dalšího otálení se vnořil do hustě zarostlé zahrady mezi nimi.

„Panebože, panebože, dyť já už skoro zapomněla, jaký to je, mít v sobě tvrdej vocas,“ zaskučela tetka a všemi končetinami přitiskla Šikulu na sebe. „Mrdej rychle a tvrdě až do konce. A nešetři mě!“ vyjevila své přání. Pak už se věnovala jen hekání a vzdychání, jež každou minutou sílilo. Hlasité sténání posléze přešlo v křik v okamžiku, kdy ucítila, jak se to ze Šikuly do ní hrne proudem.

„Jezuskote, můj bože, och och och, muj bože…“ řičela jak zjednaná a zmáčkla Šikulu jako v kleštích, takže se mu přestalo dostávat vzduchu.
„Zatraceně, teta, přestaňte se modlit a pusťte mě. Dyť nemůžu dejchat,“ přerývaně zachropěl v naději, že ho tetina ve vlastním kraválu uslyší. Měl kliku, uslyšela ho.
„Jeminkote, Ferďásku, promiň. Já jen, že po takový době… úplně sem z toho byla mimo,“ rychle se vzpamatovala a omlouvala. „Kdybys tak moh ke mně chodit každej den,“ zasnila se.
„Tak to ani náhodou, teta,“ řekl energicky a vstal. „Du se oblíct a pomažu domů. Musím se ještě nachystat na odpoledne.“
„A nemoh bys aspoň někdy?“ volala za ním.
„To teda nemoh. Ledaže byste zas něco potřebovala spravit,“ odpověděl ji, když se již oblečený ještě vrátil. „Copak nechodíte na slavnosti? Tam si bez problémů můžete někoho „vylosovat“. Aspoň byste zabránila různejm konspirativním drbům, který vo vás kolujou.“

Vostrá poznala, že to s odchodem myslí vážně, tak rovněž vstala a šla zahalit své majestátní tělo. Šikula ji následoval.

„Poslyš, Ferďáčku, ještě není tolik hodin, abys musel spěchat,“ začala zvolna mluvit již při oblékání. „Já bych si s tebou dala ještě kafe a taky bych ti chtěla něco říct,“ obrátila se k němu, jakoby očekávala souhlas. „Sedni si na zahradě ke stolu a já to kafe hnedle donesu.“
„Tak jo,“ podvolil se Šikula a zamířil do velké zahrady za domem. Tetina byla s kafem zpátky coby dup. A hned se dala do řeči. Nechtěla mu děkovat, přesto to udělala.
„Vím, Ferďáčku, že sis jako jiní myslil, kdovíjaká jsem stvůra. No, snad ses přesvědčil, že to sou všecko kecy. Nebudu ti za tu krátkou chvíli děkovat, ale mimo semene si do mě vlil novej život, a tak se odpoledne možná po někom povohlídnu. Ale to není to, co ti chci říct. Mám neteř, fakt hezkou, ale na kluky ňák nemá štěstí, jakoby jí ignorovali. V jedný intimní chvilce se mě přiznala, že si šoupla jen dvakrát v životě a moc se jí to zalíbilo. Jenže žádnej z těch připitomělejch fakanů, který ve městě sou, si jí ani nevšimne a tak, chudák malá, strádá. Dokonce natolik, že si pořídila aspoň to bateriový prcátko. Jenže, co bysme si povídali, že jo, to nikdy nemůže bejt vono. No, a vona ke mně příští sobotu přijede. Tak sem si říkala, Ferďáčku, kdybys tak moh bejt vod tý dobroty a chudinku holku pořádně vobtáhnul. Vona by měla radost, ty bys měl radost a já konečně taky. Co ty na to?“ Podívala se spokojeně na Šikulu, jak že mu to pěkně jemně naservírovala.
„Teda teta,“ zakroutil nevěřícně hlavou, „tak teď nevím, jestli ste dohazovačka nebo pasačka. To jako…“ Nenechala ho domluvit.
„Tak to bych si vyprosila, Ferďásku!“ řekla ostře. „Mně de jen vo její dobro a vo to, aby se jí taky dostalo potěšení, co každý ženský. A vo tobě si myslím, že seš citlivej kluk, kterej tohle pochopí a uzná, a může jí jednou za čas protáhnout pindu, aby taky měla ze života radost. A jestli se mejlím, tak sežeru pavouka,“ pohrozila s úsměvem, ale v duchu se modlila, aby ho nakonec nemusela sníst.
„To je až neskutečný, jak vy do mě vandrujete, abych uďál něco, do čeho se mi vůbec nechce a spolíháte na to, že vás toho pavouka ušetřím a kejvnu na všecky vaše řeči,“ pohoršoval se, aby se neřeklo.
„A ne snad?“ optala se tetka potměšile.

Šikula uchopil hrníček se zbytkem stydnoucí kávy a pomalu ji dopil. Podíval se tetině upřeně do očí a zeptal se:

„To vždycky musí bejt po vašem?“
„Nó, vždycky ne,“ odvětila zvolna. Svým způsobem si byla jista, že dosáhne svého, přesto ji v jeden okamžik zamrazila nejistota. Než si ji však stačila plně uvědomit, bylo rozhodnuto.
„Já myslím, že pokaždý, stejně jako teď. Ukecala ste mě a já se pro jednou obětuju a zdůrazňuju – PRO JEDNOU!“

Tetce Vostré se rozsvítily oči jak uhlíky. Pusa se jí roztáhla od ucha k uchu v neuvěřitelně spokojeném úsměvu.

„Já sem věděla, že seš fajn kluk a že to pochopíš. Tak tě zvu v sobotu na voběd a seznámím tě s ní. Zrovna si to budete moct spolu rozdat. Určitě nebude proti. A když už vo tom mluvím, nechceš mě vojet ještě jednou? Já bych si dala říct,“ snažila se ho přemluvit k dalším radovánkám. Šikula se rozesmál.
„Tak to, teta, určitě ne. To bych vás taky moh tak uspokojit, že byste vodpoledne nikoho nesbalila. A navíc, Já už sem na ten čas vobsazenej.“
„Ale to mě vůbec neděláš radost,“ protáhla zklamaně.
„No, jestli vám vo to tak moc de, tak si vymyslete, co byste potřebovala spravit a já zase přídu. Dokonce vám dám tip. Kdybyste chtěla, tak vám místo vany můžu postavit sprchovej kout. Je to úspornější, a podle mýho, i zdravější.“
„Jó? A kolik by to stálo?“ projevila nečekaný zájem.
„Udělám přibližnej rozpočet několika variant a donesu.“
„Dones, uvidíme,“ pokývla souhlasně hlavou.
„Jo, a ještě sem si vzpomněl,“ ťukl se Šikula na čelo. „Měl bych jeden tip na vodpoledne. Najděte si Šimona Buráka. Je to takovej voprsklej kluk, co tady furt jezdí na drahý motorce a kdekomu se s ní chlubí. Hlavně před holkama, ale ty ho nežerou. Před kámošema se zase vytahuje, jaký má úspěchy u holek z města, ale ti si vo něm taky myslej svý. Myslím, že by potřeboval pořádně studenou sprchu, aby začal bejt normální. Řek bych, že vám by to šlo na výbornou, ale jaký to s ním bude, netuším. Nedivil bych se, kdyby to stálo za prd. No, bude záležet na vás, koho si nakonec „vylosujete“. Podíval se na tetku a zdálo se mu, že přemýšlí.
„Možná to za nějakou tu srandu bude stát,“ usoudila, „ale budeš mě ho muset ukázat. Nějak si ho nevybavuju.“
„Fajn, tak až pudu, stavím se pro vás,“ stvrdil Šikula tu malou rošťárnickou dohodu.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2031
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Šikula 04Šikula 06 >>
mb
m.bob@centrum.cz

Komentujte

Please Login to comment
avatar
  Subscribe  
Upozornit na