Toto je 4 díl z 12 v seriálu Šikula

Anežka ležela přitisknuta k Šikulovi, hladila ho po hrudi a kochala se těsnou přítomností jeho těla. Dokonce natolik, že přehodila svou nohu přes jeho, aby se svou chlupatou krasavicí mohla alespoň dotýkat jeho stehna, posunovat se po něm a dráždit nejenom svou představivost. Byli potichu, ale Anežka se najednou rozmluvila.

„Víš, Ferdinande, asi jsem příliš náročná,“ povzdechla si a vypadalo to, jakoby se chystala ke zpovědi. Šikulovi to tak nějak připadlo. „Já mám totiž představu,“ pokračovala, „že pořádný mužský musí být inteligentní a moudrý, zodpovědný, cílevědomý, ohleduplný a citlivý, tolerantní, čestný a charakterní, pracovitý, musí pro něj být samozřejmostí pomoc druhým, měl by umět dávat i brát, zkrátka měl by mít co nejvíc kladných vlastností a pokud možno žádné špatné. Jenže takový ideál neexistuje, a i když jsem se snažila své požadavky hodně snížit, přesto se mi nepodařilo na takového muže narazit. Zkoušela jsem to s několika, ale po pár měsících se nakonec vždycky našlo něco, co jsem nebyla ochotna tolerovat. Většinou si mě začali přivlastňovat a to je pro mne nepřijatelné. Jeden neskousl, že nemohu mít děti a jeden, jak se později ukázalo, byl ženatý. Asi zůstanu nadosmrti starou pannou,“ řekla smutně a ještě víc se k Šikulovi přitulila. „Já vím, jsem naivní,“ pokračovala po malé odmlce. „Naivní a hloupá jako nějaká pubescentka. A nejhorší na tom je, že právě ty zřejmě splňuješ většinu mých představ, ne-li všechny. A já na to nesmím ani pomyslet,“ vyznala se z toho nejtajnějšího, co se jí honilo hlavou.

Šikula si přitáhl její hlavu a políbil ji. „Anežko,“ začal a díval se jí přímo do očí, „máš o mě moc vysoký mínění. Pochybuju, že sem, nebo někdy budu, rodinnej typ. Sem věčně v luftu, sem línej uklízet, sem línej vařit a podle toho to taky u mě vypadá. Vlastně sem strašně sobeckej, protože jak někdo zavolá, nechám všeho a jdu. Prostě na to asi nejsem. Ale svejch zásad se drž. Sama určitě dobře víš, že jedině ty tě ochráněj před nějakou vztahovou katastrofou. Moc si vážím toho, že ses mě dokázala vyzpovídat. To člověku hodně uleví a dost možná, že za tebou jednou přídu i já ke zpovědi. Můžem si jeden druhýmu dělat takovou tu vrbu, který můžem říct úplně všechno, protože věřím, že to vždycky zůstane tajemstvím jen mezi náma. Seš úžasná ženská, a kdybych nebyl takovej jakej sem, asi bych se nerozmejšlel. Ale, co bych ti povídal. Určitě mně rozumíš.“

„To ano. A potvrdilo se to, co jsem dosud spíše jen tušila – že jsi ten nejsprávnější mužský, kterého jsem kdy potkala. No, co se dá dělat, že to nejde, jak bych si přála. Ale napadlo mě…“
„Co tě napadlo?“
„No, víš, nechtěla bych vypadat jako nějaká lehká holka…“
„A proč bys měla?“
„Protože mě napadlo, že bychom mohli být alespoň milenci.“
Šikulovi to málem vyrazilo dech.
„Myslíš – jako my dva?“
„Ano.“
„Nó, já ti nevím. O mně ani tak nejde, ale tobě by to mohlo ublížit. A dělat to nějak tajně si ani trochu nedovedu představit,“ zapochyboval nad jejím nápadem.
„A jak by mi to mělo ublížit? Jak?“
„V našich vesnicích by se to okamžitě rozneslo a já si nejsem jistej, že by pak neříkali ‚No jo, pořádnej chlap je jí málo, ona musí honit zajíčky‘. Máš tady nějakou pověst a já bych nechtěl, aby se právě tímhle poškodila.“

Na chvíli se zamyslela. Dokonce Šikulu přestala i hladit, tak vážně o jeho slovech zapřemýšlela.

„Nejspíš budeš mít pravdu,“ odtušila zadumaně, „přesto se určitě nějaká příležitost najde. Sice ne mnohdy, ale najde. A zkusím něco vymyslet, aby to mohlo být častěji. Tedy, jestli nebudeš proti.“
„Myslím, že ne,“ usmál se na ni Šikula. „A můžu ti říkat Any?“
„V soukromí? Proč ne. A mohu ti já říkat Ferdo nebo Ferdíku?“
„Jakkoli chceš.“
„Tak to jsem moc ráda,“ zajiskřily jí oči a mrštně se překulila na Šikulu. „A taky bych moc ráda, kdybys už mi mohl opět protáhnout kundičku a vrchovatě ji naplnit,“ zvěstovala dychtivě, vsunula mu ruku mezi nohy a jala se mnout povadlého kamaráda.
„Když se budeš snažit, dočkáš se možná hodně brzo,“ povzbudil ji s úsměvem.

A Anežka se snažila. Tak jak postupně mohutněl a tuhnul předmět její touhy, usmívala se víc a víc, a když konečně nasedla do sedla, rozlil se jí v obličeji tak blažený výraz, jaký se hned nevidí. Jak tak seděla, či spíše ležela na Šikulovi, nejenom že popojížděla po jeho tvrdém mrťafovi, ale i převalovala po hrudi své naducané pomeranče. Samozřejmě, že se mu to líbilo, ale přesto se zeptal:

„Necháš tomu volnej průběh, nebo bys chtěla, aby to trvalo dýl?“
„Třeba do rána,“ vydechla chtivě a vzepřela se na rukách, aby byla v lepší pozici.
„To nevydrží ani jeden z nás, ale zkusím, co půjde. Až ukážu, dáš si pauzu do doby, než ti dovolím pokračovat. Seš pro?“
„Aby ne,“ souhlasila bez váhání.

Shýbla se, plná blaženosti ho políbila a poté se napřímila, aby mohla dosedat až na doraz. Přestože se snažila o co nejhlubší zásun, pohybovala se pomalu, skoro by se řeklo, že líně. Zpestřovala to však všelikými pohyby do stran či jemným kroužením pánve, aby si užila co nejvíc potěšení. Šikulu to ovšem dráždilo víc, než by si přál, a tak po několika minutách byl nucen dát znamení pauzy.

Anežka dosedla a přestala se pohybovat. Začal lehce přirážet proti ní a trošku ji přitom nadzdvihoval. Ocitl se zrovna v horní úvrati, když nabyl jistoty, že sebemenší pohyb dolů spustí nezadržitelnou lavinu. V okamžení ztuhnul a snažil se udržet bez pohybu nahoře i s Anežkou coby zátěží. Napětí v něm jen zvolna polevovalo, ale vydržel. Když konečně usoudil, že nebezpečí pominulo, dal jí pokyn k pokračování.

„Teď už můžeš cokoli,“ vydechl s úlevou a klesl na válendu.
Jenže Anežka nechtěla cokoli. Chtěla si co nejdéle užít těch slastných okamžiků, kdy mohla sama určovat, co ji bude nejvíce uspokojovat a vzrušovat. Netrvalo dlouho a tělem jí proběhly jiskřičky nebývalé rozkoše. Na Šikulu to ale nemělo žádný vliv. Dost možná, že ani nepostřehl, že se právě udělala. Trochu ji to zamrzelo, ale nepřestala. Cíleně, i když jen zvolna, zrychlovala tempo a trvalo, i pro ni, docela dlouho, než dosáhla vytoužené mety. Šikula proti ní znenadání prudce přirazil, až ji vysoko nazdvihl a současně do ní vystříkl první dávku spermatu. Horkost, která se v ní rozlila, nečekaně spustila její druhý orgasmus. Úplně se zkroutila pod intenzívní rozkoší, která se jí zmocnila. Přesto dokázala ovládnout své tělo a přirážela dál až do chvíle, kdy z ní ochablý stříkač vyklouznul.

Unavená, ale nesmírně šťastná na Šikulu doslova padla. V klidu však nezůstala. Začala ho vášnivě líbat a on se tomu nemínil bránit. Chápal její pocity a rozpoložení a sám měl radost z toho, že se cítí tak spokojená a blažená. Lehce ji hladil po zádech a čekal, že se z toho svého pobláznění vzpamatuje. Konečně Anežčiny emoce klesly natolik, že mohla promluvit.

„Bylo to… no prostě báječné,“ prohlásila zasněně a skulila se vedle Šikuly. „Tohle bych mohla každý den. Já se snad do tebe zamiluju,“ dodala procítěně.
„Tak to teda ne!“ naježil se Šikula. „Jestli máš sebemenší pocit, že tě postihlo něco takovýho, tak se toho co nejdřív zbav. Jinak se tady už v životě neukážu,“ pohrozil jí.
„A ty máš v úmyslu se tady ukázat?“ zeptala se nevinně.
„Ještě nevím,“ neochotně odpověděl a v duchu si nadával, že se od ní nechal nachytat.
„Tobě se to nelíbilo?“ zeptala se přímo.
„Ale jó. Po pravdě řečeno, tak mnohem víc, než když vojedu nějakou ženskou, u který sem momentálně na kšeftu, protože tohle bylo úplně jiný. S nima to probíhá tak, jako kdyby řekly – ‚Tak mě vošukej a pak si di po svým.“
„Takže bychom přece jen mohli být milenci?“ chtěla najednou honem vědět.
„Jak je to dlouho, co sme nechali zapnutej ten bojler?“ záměrně přešel její otázku. Anežka se zklamaně podívala na budík.
„To snad není možné! Už tři a půl hodiny,“ nevěřícně vrtěla hlavou.
„Tak se na to mrknem,“ prohlásil rezolutně, vyskočil z válendy, ani se neoblékl a zamířil k bojleru. Anežka ho, též jak byla, následovala.
„No vida, je to skoro na padesáti stupních,“ spokojeně konstatoval Šikula a obrátil se k Anežce. „Tak to se teď můžeš dokonce v pohodě vosprchovat.
„Prima,“ skoro radostí poskočila, „ale jen s tebou.“
„Mně bude stačit vomejt prcka nad umyvadlem,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Kdo ví, jak by to dopadlo a já potřebuju jít domů, abych uklidil roztahaný věci a sněd nachystanou večeři, jinak bych ji musel vyhodit,“ dodal úmyslně, aby ho k ničemu dalšímu nelákala. Zklamaně protáhla obličej.
„No, když myslíš… Jenom jsem si ještě vzpomněla, že ti ta okna zítra nebudu moci umýt, protože dlouho učím.“
„To nevadí, nějak už to sfouknu,“ mávl nad tou informací rukou a dál si nad umyvadlem oplachoval šourek.
„Nenechals mě domluvit,“ řekla vyčítavě. „Své sliby plním, takže ti je umyju v pátek. To mám jen pár hodin a v poledne už budu u tebe.“
„Tak platí,“ přikývl, osušil si šulína a šel se obléct. Anežka cupitala za ním. Nečekala, až bude hotov a dala se do povídání.
„Víš, přemýšlela jsem o tom, co všechno ti při odchodu povím. Jenže, nějak se mi nedostává slov po tom všem, co jsem prožila. Bylo to něco tak nevýslovně krásného, že se to prostě nedá popsat. Jen bych si moc přála, aby to nebylo naposledy. Ale… to mi asi neslíbíš, že?“
„Ne, ale budu o tom přemejšlet,“ usmál se na ni a pohladil po tváři. „Teď už běž vlízt pod sprchu. Cestu ven najdu a v pátek tě budu čekat.“ A protože ji viděl na očích, že na to čeká, pohladil ji kozičky a lehce prohrábl pičulku. Pak už za sebou jen zavřel dveře.

V pátek dorazila Anežka k Šikulovi přesně v poledne, ale ten ještě doma nebyl. Přijel asi o čtvrt hodiny později a strašně se omlouval, že to dřív nestihl.

„To nevadí,“ usmála se na něj, „hlavně už otvírej dveře, ať můžeme dovnitř. Koupila jsem pizzu, protože bys jinak šel do hospody a to by nás moc zdrželo,“ informovala a vystoupila z auta s krabicí v ruce. „Mám tam ještě jednu tašku, mohl bys ji, prosím, vzít?“

Šikula popadl tašku a zvědavě do ní nakoukl. K jeho překvapení v ní bylo vše potřebné na mytí oken.

„Ale já přece na ty vokna všechno mám,“ zapřísahal se.
„Já ti věřím, ale kdo ví co. Přivezla jsem sebou osvědčené prostředky. Jestli je máš i ty, vezmu si je zpátky,“ zahlaholila už ve dveřích a Šikula honem pospíchal za ní.

Pizzu zblajzli než bys řekl švec. Ani kafe si po rychlém obědě nedali, jelikož Anežka prohlásila, že ji čeká práce jako na kostele a hned, jakmile se převlékla do pracovního, to je do plandavého trička a kalhot, se do ní vrhla. Šikula chvíli očumoval, jak jí to jde od ruky, a posléze usoudil, že raději nebude překážet.

„Pudu si udělat papíry, mám jich za tejden horu,“ prohlásil celý nesvůj, jak si tu informaci asi vyloží.
„Klidně si udělej, co potřebuješ. Zvládnu to,“ odpověděla vesele.

A tak se Šikula pustil do toho, co ho čekalo každý pátek. Nešlo jen o to, dát dohromady podklady pro účetnictví, ale též o to, aby si udělal seznam materiálu a náhradních dílů, které je třeba doplnit. Musel si také rozplánovat větší zakázky na další týden, pokud se mu nějaké sešly. Zatím věděl jen o dvou. Jednou byla revize elektrického rozvodu v jednom domku v Dudlíkově, druhou pak výměna staré vany za novou, plus přidělání sprchového koutu zase v jiném domku, byť ve stejné vesnici.

Tak se při plánování těch zakázek zabral, že ani nepostřehnul, že je hodně pozdní odpoledne a Anežka mu stojí za zády.

„Tak mám hotovo, Ferdíku. Ty ještě ne?“ ozvalo se za ním, až leknutím málem poposkočil.
„Nó, ještě né, ale už mi toho moc nezbejvá. V neděli to dodělám.“ Otočil se k ní. „Tys fakt umyla všechny vokna?“ optal se skoro nedůvěřivě. „Mně to trvá tak dva dny.“
„To víš, ženská praxe. Pojď se podívat,“ vyzvala ho.

Obešel s ní celý domek a nestačil se divit. Sklo se lesklo jako nové a měl neurčitý pocit, že najednou přes něj vidí ve Full HD rozlišení.

„Nevím, co na to říct,“ hlesnul rozpačitě. „Je přímo neskutečný, jaks je vypucovala a poděkovat ti asi bude málo.“
„Také si myslím. Tak pojď. Předevčírem byla řada na mě, dnes je na tobě, abys tradici učinil zadost.“
„Nó, tak to bude asi problém,“ povzdechl nešťastně.
„Proč by to měl být problém?“ nechápala.
„Já ti to vysvětlím,“ řekl, vzal ji za ruku a dovedl do kuchyně, kde postavil a kafe. Posadili se ke stolu a Šikula se dal do líčení, co ho ten den potkalo.

„Večír mi volal Plachej z Bulíkova, že se jim poďál vypínač v komoře, tak sem mu slíbil, že se hned ráno stavím. Von na to, že v tu dobu už maká, ale že někdo doma bude. Ani ve snu mě nenapadlo, že to budou jejich dvojčata. Čerstvý vosumnáctky, jedna jako druhá, naprosto k nerozeznání. Jedna mě dovedla do komory a druhá zmizela jak pára nad hrncem. Vyměnil sem vypínač a ta první povídá, ať du do obýváku, že dá zatím na kafe. Když sem tam vlez, ta druhá tam ležela nahatá na gauči. A hned prej, že pudem na to. Tak sem jí řek, že na tradici netrvám, ale to sem si dal. Vyjela na mě, že když ji to neudělám, všade vyhlásí, že sem se ji pokusil znásilnit. To mě teda nakrklo. Řek sem jí, že ještě jednou uslyším takový či podobný vyhrožování, a žádnej řemeslník už jim nikdy nic nevopraví a neudělá. To ji trochu zkrotilo. Hned se ale ptala, proč ji teda nechci. Tak sem ji musel zvopakovat, že netrvám na tradici, ale když to mocí mermo chce, že ji klidně vojedu. Zařvala ‚Hurá‘ a ukázala prstem za mne. Votočil sem se. Za mnou stála její ségra a jasně, že taky nahatá. Křenila se na mě a hned povykovala, že ji musím vojet taky. Bránil sem se, že sebou nemám špecky a dvě najednou stejně nedokážu vobšťastnit.
Vobě vytáhly krabičky na znamení, že si nemusím dělat starost a zmínily se, že vošukám jednu po druhý. Namítnul sem, že to bude trvat nejmíň dvě hodiny a tolik času nemám. Nebraly na to ohled.Ta, co byla na gauči, se pohodlnějc uprdelila, a nastavila číču. Než sem se nadál, její ségra mi stáhla kalhoty a postrčila k ní. Brknul sem vo stažený gatě a spadnul na ni. Hned mě za něj rafla, jestli je dost tvrdej. Nebyl. Tak mu pomohla, bleskově na něj natáhla gumu a už to frčelo.“

Šikula se odmlčel, aby svlažil hrdlo douškem kafe. Anežka rychle natočila sklenici vody a podala mu ji, neboť správně odhadla, že mu při takovém proslovu řádně vyschlo v krku a jediný lok to nemůže napravit. Jinak se při jeho popisu situace náramně bavila a rozmarně se na Šikulu culila.

„No, co bych ti povídal. Ta holčina vůbec nebyla Plachá, byla hotová Čertice. Jela jak dráha, za chvíli bylo hotovo a to se ještě stačila udělat. Jenže tím to všecko neskončilo.

Posadily si mě na gauč a střídavě mě hulily péro, abych byl co nejdřív k použití. Přitom sem se dozvěděl, že aby se nějak od sebe odlišily, nosej ve vlasech stuhu. Že ta s tou tmavší barvou je o pár minut starší a jmenuje se Petra, s tou světlejší barvou je Pavla. Stabilně že nosej zelenou, ale když maj krámy, tak Petra má červenou a Pavla oranžovou. Vyposlech sem si toho, až hlava brněla. Malinkou pauzu sem měl, když v kapse mejch kalhot zazvonil telefon. Pavla, která zrovna neměla plnou pusu vyskočila a fofrem mi ho doručila. Volala Ptáčková, jí nejde zapnout jistič a kvůli tomu nemůže zapnout sporák. Slíbil sem jí, že přijedu, jak jen dodělám rozdělanou práci. Holky se kvůli tomu co sem řek, mohly potrhat smíchy. Ale abych to neprotahoval. Zprovoznily mě fakt brzy a na řadu přišla Pavla. Byla stejně tak divoká, jako Petra, ne-li ještě vo chlup víc.

Ale aby nebylo všem dnům konec, když sem přijel k Ptáčkovej a vyměnil jí ten vadnej jistič, bez varování mě trapem zatáhla do ložnice a prej – ‚Tak na co se cejtíš, mladej‘? Copak vo to, na svejch asi čtyřicet vypadá slušně. Koziska ji trčely, jak dvě pyramidy a vočima mě už dávno svlíkla. Tak sem jí řek, že se necejtím na nic, protože mám už dvě čísla za sebou. Pohrdavě se na mě koukla a poznamenala, že pořádnej chlap to umí třeba pětkrát za sebou a ať dělám, jinak že to ze mě serve. Sama měla na sobě jen jakousi halenu a plandavý kalhoty, co pod tím, to absolutně netuším, protože najednou na ní nebylo vůbec nic. Vůbec sem nepostřeh, jak se svlíkla a nejhorší je, že sem nezaregistroval, ani jak svlíkla vona mě.

Mrskla se mnou do postele, a když zjistila, že mi nestojí, chňapla ho do huby a začala zpracovávat. Od první chvíle bylo znát, že v tom má dlouholetou praxi. Teda, aspoň podle mě, protože sem doteď nic podobnýho nezažil. Svou zběhlost v šoustacích praktikách ukázala i potom, když na mě hopsla. No, nedokážu to popsat, ale snad ti to někdy něco z toho budu moct předvíst, jestli to do tý doby nezapomenu.“ S výrazným oddechnutím dokončil Šikula svou story a s totálně vyschlým hrdlem vyprázdnil sklenici vody do dna.

„Ta dvojčata já znám, učila jsem je. Byly to pěkné nezbednice a nejhorší bylo, když si vymyslely něco dohromady. Takže si to dovedu představit, zvláště když tak barvitě vyprávěný příběh jsem snad ještě neslyšela,“ smála se Anežka. „To se ti fakt povedlo. Skoro, jako bych tam byla. A co se týká Ptáčkové, tak teď už jenom, abys mi předvedl to její umění,“ zaprovokovala.

Šikula se na ni vyděšeně podíval.

„Any, prosím tě né,“ zoufale žadonil. „Sem vycucnutej jak plechovka vod piva, nic bys z toho neměla.“
„Tak se pojď alespoň pomazlit,“ vytrvale loudila.
„Ani to ne,“ odmítavě zavrtěl hlavou. „Já na to moc nejsem a potom, kdo ví, jak by to nakonec dopadlo.“
„No právě!“ neúnavně se ho snažila zlákat k radovánkám.
„To je právě to PRÁVĚ. Nezlob se, vynahradím ti to jindy. Platí?“
„Beru tě za slovo a můžeš hned zítra na slavnosti.“
„Na jaký slavnosti?“
„No přece Letní, jako každý rok.“
„Jéžiši, na to sem úplně zapomněl. To bych asi přijít měl, jinak by to lidem bylo divný,“ potřásl nechápavě hlavou, jak je možné, že mohl něco takového opomenout.
„Také by mě to přišlo přinejmenším neobvyklé,“ s pochopením přikývla. „No, nechám tě tu samotného, ať se do zítřka dáš dohromady.“

Řekla to smutně, neodolala však, aby Šikulu na rozloučenou nepolíbila a něžně nepohladila.

Navigace v seriálu<< Šikula 03Šikula 05 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments

No mají to ty řemeslníci hezky nalajnovaný a nejhorší jsou neodbytné ženské co si nedají říci.