Toto je 3 díl z 3 v seriálu Sestřenka

Od doby, co jsem byl Hance pomoct sestavovat skříňku, už jsem neměl to štěstí si s ní znovu zařádit. Nějak nebyla příležitost.

Asi po třech měsících od našeho setkání mi po skypu sdělila radostnou zprávu.

„Ahoj bratránku.“
„Ahoj mamino,“ dělal jsem si z ní legraci, protože právě kojila dcerku.
„Mám pro tebe zprávu. Na první víkend v červnu si nic neplánuj.“
„A proč?“ zeptal jsem se a v hlavě honem listoval v diáři, jestli už tam něco nemám.
„Stane se ze mě vdaná panička, takže tímto bych tě chtěla pozvat a hlavně požádat, jestli mi půjdeš za svědka.“
„Já? To nemáš žádnou kamarádku?“
„Mám, ale tebe mám nejradši. Nebo snad nechceš?“
„Jasně, že chci, bude mi ctí.“
„Fajn. A o doprovod se ti postarám. Jsi stále nezadaný, že jo?“
„Jsem. A kdo to bude?“
„Moje dobrá kamarádka, a v určitých věcech je mi dost podobná…“
„Vážně? A v čem?“
„Hele nech se překvapit. Však ona se na tebe také těší, zvlášť po tom, co všechno jsem jí navyprávěla.“

Malá se jí začala na ruce nějak moc vrtět.

„Promiň, musím jít přebalovat. Zatím se měj.“

Zaklapla notebook a já zůstal zírat na černou obrazovku. Hlavou mi táhly nejrůznější myšlenky.

Čas do svatby utekl jako voda. V inkriminovaný den jsem brzy ráno sednul do auta, oblek i dárek jsem měl v kufru a vyrazil na místo konání.

Když jsem přijel na místo, vítala mě Hanka s nějakou kamarádkou. Nachystanou autosedačkou a malou Aničkou.

„Ahoj, už jsem se bála, abys dorazil. Tohle je Petra, tvůj doprovod,“ oznámila mi, „A teď honem, musíme ke kadeřnici.“

Než jsem se nadál, už byla autosedačka nainstalovaná a všechny tři seděly u mě v autě a navigovaly mě ke kadeřnici. Cestou mi bylo oznámeno, že Hance vypadlo domluvené hlídání, tak to na dopoledne bude muset vzít Petra, případně se musím obětovat já. Takže krom toho, že budu dělat taxikáře, s čímž jsem i počítal, ze mě bude ještě chůva. Zatímco Hanka bude u kadeřnice, Petra bude hlídat, budu muset všechno objet – vyzvednout a odvézt dort, dojet pro šaty, pak s Petrou a Aničkou ke kadeřnici, s Hankou k vizážistce a tak podobně. Navíc mě čekalo ještě ozdobení auta. Zkrátka spousta práce a žádná zábava.

S Petrou jsem prohodil jen pár slov při těch několika málo přejezdech. Ani jsem si ji nestačil pořádně prohlédnout. Všechny úkoly jsem svědomitě plnil a utěšoval se vidinou toho, že si to všechno vynahradím na svatbě. Hlavou mi probleskla mi myšlenka, jak tam někde klátím svou sestřenku ve svatebních šatech.

Když bylo všechno odvezeno a přivezeno, auto ozdobené, šel jsem se také nachystat. Holky už se také oblékaly, jen mě bylo zakázáno u toho asistovat, přestože jsem ochotně nabízel, že přiložím ruku k dílu. Hanka mě ihned odbyla s tím, že bych určitě ruku přikládal jinam. A Petra si přisadila, že se přede mnou nebude svlékat, když se sotva známe, jen v jejím hlase bylo slyšet, že to nemyslí tak docela vážně. Jestli prý nemám co dělat, tak se mám postarat o Aničku, aby se náhodou někde neumazala, když už je také oblečená.

Bez dalších protestů jsem vzal tedy kočárek, samozřejmě také se svatební výzdobou, posadil do něj Aničku a šel s ní ven. Po dvaceti minutách zvonil telefon. Holky byly nachystané a já se měl vrátit.

„Co to je?“ zeptal jsem se, když jsem za dveřmi téměř zakopl o tři tašky.
„To vezmi do auta, jsou tam věci na převlečení, taky věci pro Aničku, pár hraček a tak…“ instruovala mě zpoza dveří Hanka, „Aničku nám tu nech, my tam s ní za chvíli přijdeme.“
„Ještě do auta přijde moje taška,“ ozvala se Petra.

Uposlechl jsem rozkaz a odnesl věci do auta. Měl jsem co dělat, abych to tam všechno poskládal a zbylo ještě místo na kočárek a Petřinu tašku.

„Nekoukat,“ ozvalo se od vchodových dveří.

Otočil jsem se zády k nim a alespoň v odrazu na kapotě se snažil něco zahlédnout. Nakonec jsem toho nechal a zavřel oči, nechtěl jsem jim zkazit překvapení. Hanka s Aničkou se usadily vzadu, Petra seděla vedle mě vepředu. Ještě jsem se naposledy zeptal, jestli mají všichni všechno a vyrazili jsme na místo činu.

Obřad i hostina se konaly na jednom místě. Bylo to takové velké stavení, kdysi to býval nejspíš statek, teď z toho byl udělaný penzion s velkým uzavřeným dvorem.

Na místo jsme dorazili s pětiminutovým předstihem. To bylo tak akorát, vyndal z kufru auta kočárek a usadil do něj Aničku. Pomohl jsem ještě Petře vystoupit. Zůstal jsem na ni v němém úžasu zírat. Nádherné přiléhavé šaty bez ramínek, zdůrazňovaly její přednosti i zadnosti, vyčesané vlasy a to líčení.

„Měli bychom jít,“ vyrušila mě z rozjímání.
„Jasně, promiň. Já jen, že je to vlastně poprvé, co si tě takhle můžu prohlédnout. Zatím jsem to nestihl.“
„A jak se ti líbím?“
„Tak moc, že mi chybí slova, kterými bych to vyjádřil. Říct ti, že jsi nádherná a moc ti to sluší, se ani zdaleka nepřibližuje ke skutečnosti.“
„Děkuji.“

Obešel jsem auto a pomohl vystoupit ještě Hance. Z další zírací scény mě vyrušila sama nevěsta.

„Jestli na mě budeš zírat tak, jako na Petru, tak bude ženich žárlit… a navíc erekci v obleku nezakreješ…“

To už se blížil strejda, tedy otec nevěsty, aby ji doprovodil k oltáři. Všichni hosté už stáli na svých místech a čekalo se jen na nás. Došel jsem tedy k Petře a společně jsme před sebou tlačili vyzdobený kočárek se spící Aničkou. Cestou jsem zaslechl pár poznámek o tom, jaká jsme šťastná rodinka, a jak nám to spolu sluší. Za námi už šla jen nevěsta s tatínkem.

Díky tomu, že malá všechno prospala, proběhl obřad naprosto hladce. A u oběda už to bylo jedno. Navíc na dvoře byl i dětský koutek, tak se vždycky někdo našel, kdo mohl Aničku pohlídat.

„Tak co, kdy mě vyzveš k tanci?“ ozvala se Petra, která se znenadání zjevila vedle mne.
„Třeba hned. Ale může se stát, že tě už nepustím.“
„Opravdu?“ ujišťovala se.
„Ano,“ odpověděl jsem a zamyslel se, „snad s jednou výjimkou, ještě bych si rád zatancoval s nevěstou, než se na ní všichni vystřídají.“
„Ale se mnou ještě nikdo nebyl,“ řekla dvojsmyslně, „zatím všechny nabídky odmítám…“
„Opravdu?“ vrátil jsem jí to stejným tónem, „takže budu první?“
„Jistě. Nebo snad nechceš?“

Dál už jsem to raději nerozváděl, popadl ji za ruku a táhl ji na parket.

„Nejdeš na to napoprvé nějak zostra?“ podotkla.
„Musím, než si to rozmyslíš. Ale neboj,“ zaposlouchal jsem se, co právě hrají, „dál už to bude pomalu a něžně…“
„To jsem ráda.“

Ve vší počestnosti jsme se k sobě lehce přitiskli a začali se vlnit do rytmu hudby. Zachovávali jsme dekorum vhodné pro svatbu a brzké odpolední hodiny. I ruku jsem měl položenou na jejích zádech a nikoli tam, kde končí a přechází v nádherné nohy. Vedli jsme spolu tichou konverzaci o všem možném. Lechtivé narážky a dvojsmyslné poznámky byly naprostou samozřejmostí, jako bychom se znali už roky a ne sotva pár hodin.

„A je pravda, že zrzky jsou vášnivé?“ zeptal jsem se, když jsem jí urovnával neposedný pramen vlasů.
„To nevím, ale třeba to zjistíš. Já mám tu barvu teprve pár dnů.“
„Má to být nabídka?“
„Hele nevěsta je volná, můžeš si s ní skočit,“ přešla mou otázku Petra, „a ještě se jich tam tolik nevystřídalo. Určitě nebudeš poslední…“
„Hmm, ale ani první,“ poznamenal jsem a trochu se zamyslel.
„Přemýšlíš, co je lepší? Jestli být první nebo poslední?“
„Jo. A nejlepší by bylo být první i poslední. Ale to asi nehrozí.“
„U nevěsty určitě ne, ale třeba jinde jo,“ mrkla na mě.
„A kde?“
„Třeba u mě.“
„Ty mě nebudeš chtít vyměnit a vyzkoušet někoho jiného?“
„Ani ne. Dojdu se občerstvit a pak budu mít hlídací službu.“
„Aha, tak to když mě vyměníš za ženskou, tak s tím se nějak smířím…“
„Neříkej dvakrát.“

Doprovodil jsem Petru ke stolu, donesl jí něco k jídlu a pití a vytratil se za Hankou.

„Konečně jsem se k tobě taky dostal,“ prohlásil jsem majetnicky, přitiskl ji k sobě a odtáhl na parket.
„Ale… ale…“
„Já vím, budu jen další v řadě, ani první ani poslední… holt si to dneska musíš užít se všema…“
„Však ty si to taky dobře užíváš, nebo snad ne?“
„Ale jo.“
„Hele, jen se nedělej, vždyť vidím, že se od sebe s Petrou ani chvilku nehnete… a to vaše neustále špitání a hihňání…“
„No jo… a proč taky ne, vždyť je to supr holka.“
„To jsem ráda, věděla jsem, že si budete rozumět.“
„Je to skoro stejné jako s tebou, sestřenko.“
„Však to je dobře. Třeba to dáte dohromady a ty konečně přestaneš myslet na mě.“
„I to je možné, ale určitě na tebe nezapomenu…“
„Ty kecko,“ přitiskla se ke mně ještě víc a dala mi pusu.
„Dobrý,“ řekl jsem, „a něco víc by nebylo?“
„To si řekni jinde…“
„Říkala si jinde nebo jindy?“
„Jinde.“
„Myslíš, třeba nahoře ve tvém pokoji? Protože to by se mi líbilo, zprznit nevěstu ve svatební den a ještě v šatech…“
„Ne, já tím myslela, že si máš říct někomu jinému. A třeba se časem i dočkáš toho, že si zprzníš nevěstu…“

Najednou jsem nevěděl, co jí na to odpovědět.

„Koukám, že ti nějak došla slova…“
„Nebereš to nějak hopem? Ráno si nás seznámila, ani jsme neměli čas si pořádně popovídat, a teď už nás ženeš do chomoutu.“
„Ale, snad by ses nerozčiloval,“ dráždila mě dál.
„Jaké rozčilování?“
„No, pro pravdu se člověk nejvíc zlobí… Ještě řekni, že by sis nedal říct…“
„Jí bych se rozhodně nebránil… ostatně to ani tobě…“
„Tak už běž za ní, stejně se ke mně hrne další zájemce o tanec,“ vyzvala mě, „Jo a ne že první Aničky slovo bude sex…“
„Co se v mládí naučí…“ rýpnul jsem si ještě na odchodu.
„Jo, ale na tohle má času dost.“
„No nevím, dneska s tím začínají všichni dost brzy…“
„Ty… nech si toho, jo.“

Raději už jsem ji nechal dalším tanečníkům a téměř se rozběhl za Petrou. Usadil jsem se vedle ní.

„Tak jaký to bylo s nevěstou?“ zeptala se.
„Hmmm…“ rozmýšlel jsem se nad odpovědí.
„No?“
„Takový jako s tebou to nebylo… Na tebe nemá…“
„No proto, už jsem se začínala bát.“
„Ale od ní jsem dostal pusu a od tebe ještě ne,“ posteskl jsem si.
„Aha. A ty sis o ni řekl? Nebo se o to alespoň pokusil?“
„Asi ne, to máš pravdu.“
„Tak vidíš.“
„A co bude s tím polibkem?“
„Tak pusu nebo polibek?“
„Polibek a pořádný, když už na něj čekám celý den.“

Zajela mi prsty do vlasů, přitáhla mou hlavu ke své. Dlouze se mi zadívala do očí, pootevřela rty a mezi nimi kmitl hbitý jazýček. Čas se téměř zastavil, ani jsem nedýchal. Pomaloučku se přibližovala, až se naše rty lehce dotkly. Hebké, teplé, měkké rtíky… I ten letmý, téměř neznatelný kontakt mi přinesl velkou dávku vzrušení. Tiskla svá ústa na má a najednou vsála můj ret. Tiše jsem zasténal, úlevou i vzrušením. Pomalé líbání se změnilo v divoké a vášnivé. Dráždivě mi přejížděla jazýčkem po rtech, dokud jsem je nepootevřel. Vtrhla dovnitř. Byla jako uragán, jako by do toho jednoho polibku vtěsnala naprosto všechno, touhu, vzrušení, vášeň. Aniž bych si to uvědomoval, péro mi stálo snad jako nikdy předtím. Z ničeho nic bylo po všem. Byl to ten nejlepší polibek, jaký jsem kdy vůbec zažil.

„Tak co? Stálo za to si počkat?“ zaslechl jsem Petru, jakmile jsem se z toho vzpamatoval. „Koukám, že ještě stojí…“
„Co…?“ zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe.
„To je teda reakce. Tohle jsem opravdu nečekala.“
„Promiň. Já jen nemám slov… bylo to… bylas… něco takového… já…“ koktal jsem.
„Aha. A mohl bys alespoň jednu myšlenku nějak smysluplně dokončit?“

Nádech, výdech a pokusil jsem se sestavit alespoň jednu smysluplnou větu.

„Tenhle polibek, byl naprosto dokonalý. Bylo v něm naprosto všechno. Netuším, jak se ti povedlo vtěsnat do tak krátkého okamžiku tolik věcí. Jako bych se v těch několika sekundách rozplynul s tebou v nekonečnu a ve věčnosti.“
„No teda, tak to už je lepší. Takovou pochvalu jsem za polibek ještě nedostala.“
„A můžu mít jednu osobní otázku?“
„Zkus to.“
„To ostatní ovládáš také tak dokonale?“
„Třeba budeš mít šanci to poznat,“ odpověděla s velkým příslibem.

Jak oslava pokračovala, přibývalo prázdných lahví a ubývalo masa na rožni i ostatních pochutin. I osazenstvo řídlo, jak se někteří vydali na cestu domů. Nevěsta už na sobě neměla ty krásné bílé šaty, i ženich někde odložil sako a kravatu. Volná zábava byla v plném proudu.

Najednou se k nám přihnala odněkud Hanka.

„Už je čas uložit Aničku. Tak až ji uspím, třeba se ještě vrátím, kdyby ne, tak doufám, že jste si to dostatečně užili a ještě si to užijete.“
„To víš, že jo. Ty si hlavně užij svatební noc… a pozor, ať zase za devět měsíců nechováš…“ dobíral jsem si ji.
„Ještě něco jsem chtěla,“ řekla, když už byla skoro na odchodu s Aničkou v náručí, „jo, už vím. Doufám, že vám nebude vadit, že budete spát v jednom pokoji. Nějak se to semlelo a na vás zbyl jen jeden pokoj. Tak si to užijte…“

Ještě nám zamávala a zmizela. A my tam zůstali stát jako solné sloupy.

„Ta dohazovačka…“ původně jsem měl na jazyku ostřejší slovo, ale nakonec jsem se ovládl.
„Tobě to vadí?“ zeptala se Petra.
„Co myslíš? Že máme společný pokoj, nebo to, že nám to řekla až teď?“
„Nevím, asi obojí.“
„Společný pokoj mi nevadí, nějak se určitě poskládáme. A to druhé? No asi také ne. Znám ji, tak mě mohlo napadnout, že něco takového udělá. A co ty? Tobě to nevadí?“
„Nevím, jak to říct. Když už mám s někým spát, tak bych si o tom ráda rozhodovala sama.“
„To chápu. A ty myslíš, že bychom spali?“ nadhodil jsem.
„To jsem si mohla myslet, že ti jde o sex.“
„Však tys taky nemyslela na spaní. Ale neboj, já se vyspím na křesle, nebo na zemi. A kdybych ti tam moc vadil nebo chrápal, tak klidně i v autě. Co bych pro tebe neudělal.“
„No a? Tak fajn.“
„Jen budu mít malou prosbu, skočil bych si předtím ještě do sprchy.“
„To klidně můžeš.“

Protančili jsme spolu zbytek večera a kus noci. Najednou jsme zjistili, že společnost kolem nás se nějak rozpadla a rozutekla, a že jsme jedni z posledních, co zůstali na parketu.

„Asi bude čas jít,“ navrhl jsem.
„Dobře. A co panáka na cestu, aby ti v autě nebyla do rána zima?“
„Fajn,“ souhlasil jsem.

Dali jsme si panáka a vyrazili do pokoje.

„Jediné, co mě utěšuje je, že alespoň hříšné myšlenky na tebe mi nemůžeš zakázat, když budu spát v autě.“
„A nevadilo by ti, kdybych šla do sprchy první?“
„Nevadilo.“

Petra tedy zamířila do koupelny a já se usadil v křesle. Sundal jsem sako, kravatu a rozepnul si košili. Hlavou se mi honily nejrůznější představy a touhy, které se pravděpodobně nesplní, když mě čeká studené auto místo teplé postele. Alkohol způsobil, že mi odpadly zábrany, a fantazie pro změnu lehké vzrušení. Jen tak přes kalhoty jsem několikrát promnul polovičního ztopořence.

„Mohl bys mi pomoc?“ ozvalo se z koupelny.
„Když pomůžeš ty mě,“ blesklo mi hlavou, ale nahlas jsem odpověděl, „Klidně.“

Zvedl jsem se a vydal se za ní.

„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se mezi dveřmi.
„Zasekl se mi zip na šatech a nejde to rozepnout,“ posteskla si.
„Aha. Tak to mám zkusit?“
„Ano prosím.“
„A nebude ti vadit, že tě tak uvidím nahou?“
„Nějak to přežiju a navíc k tobě stojím zády, tak neuvidíš všechno. A třeba bych se ti bez šatů ani nelíbila…“
„Proč myslíš?“
„No to víš, třeba prsa mohou být dílem kvalitního střihu šatů nebo podprsenky, nebo třeba plastického chirurga… zadek a stehna mohou být plná celulitidy, břicho špekaté a povolené… a co teprve, jak holku dokáže změnit make-up a účes z toho zítra nic nebude.“
„A můžeš mi říct, kde by se to na tobě vzalo? Navíc si myslím, že tohle by mě určitě neodradilo.“
„No jo, pokud jde o sex, tak vás chlapy nic neodradí, pokud to tedy není nějaký extrém, co.“
„Na tom něco bude,“ připustil jsem, „myslím, že nic z toho chlapi moc nevnímají, ještě možná tak ta umělá prsa, když jsou špatně udělaná a je to moc znát. Ale sama dobře víš, že tam se to nestrká, takže v konečném důsledku na tom až tak moc nezáleží.“
„To jsem si myslela. A teď jedna čistě hypotetická otázka. Co když se s tebou vyspím? Ne proto, že nám Hanka dala společný pokoj, ale proto, že se mi líbíš. Ráno mě určitě opustíš a už se neuvidíme, že jo? Byla bych pro tebe jen taková svatební epizoda a to já nechci. Já nejsem jen na jednu noc, když už s někým spím, tak to není jednorázová záležitost.“
„A co když nebudu dost dobrý? Co když tě nedokážu uspokojit?“ položil jsem ji na oplátku pár otázek, zatímco jsem se stále pral se zaseknutým zipem, „Copak bys chtěla chodit s někým, kdo tě nedokáže uspokojit?“
„No to je pravda, “ připustila, „sex sice není všechno, ale bez něj vztah jaksi moc nefunguje.“
„A navíc bych se ti rád odvděčil za ten naprosto úžasný polibek.“
„Jo? A jak?“

Místo slovní odpovědi, jsem se pustil do díla. Odhrnul jsem jí vlasy z krku, dlaněmi přejel po odhalených ramenou a začal pomaloučku rozepínat zip. Sklonil jsem se k ní a lehce ji políbil na krk a pak na rameno. Cítil jsem, jak se zachvěla. Pokračoval jsem v rozepínání šatů. Šaty spadly na zem. Rukama si stydlivě zakryla ňadra, jako by se za ně styděla. Prsty jsem kopíroval křivku její páteře. Po prstech následovala ústa. Klečel jsem za ní a před obličejem měl její prdelku. Konečně jsem dostal odpověď na to, co mi vrtalo hlavou, má nebo nemá kalhotky. Dráždivě červená tenoučká krajka vedoucí kolem pasu a přes její zadeček, ztrácející se mezi půlkami burcovala mou fantazii. Zatoužil jsem vidět, jak vypadá zepředu. Prsty jsem přejel po horním okraji kalhotek od páteře až na boky a pak po spodním okraji zpátky. Přemáhal jsem nutkání zabořit obličej mezi ty nádherně tvarované svaly nebo je políbit. Alespoň jsem ji po zadečku pohladil. Dlaně sjely na nožky a začaly stahovat punčochy. Všiml jsem si, že Petřiny prstíky uchopily okraj kalhotek.

Přemýšlel jsem, co je pro mě v tuhle chvíli lákavější, jestli když si je stáhne sama a předkloní se u toho a já tak budu mít před sebou její vyšpulenou mušličku, nebo jestli ji přiměji se otočit, prohlédnu si ji zepředu a pak jí je svléknu sám.

Bylo rozhodnuto, jestli si je svlékne sama, já se neudržím. A to jsem nechtěl dopustit.

Položil jsem své ruce na její a přidržel je na bocích. Postavil jsem se a přitiskl se k ní. Cítila mou hruď na svých zádech, jak jsem měl rozepnutou košili. Opět jsem ji líbal na krk. Ruce jsem po okraji kalhotek přesunul na bříško. Cítil jsem, jak se chvěje, jak zrychleně dýchá vzrušením. Rukama jsem postupoval vzhůru. Čím víc jsem se blížil k prsům, tím víc se chvěla. Dal jsem si velký pozor, abych je jen obkroužil a nedotkl se jich. Skončil jsem s dlaněmi na jejích ramenou. Otočila hlavu stranou a nabídla mi svá ústa. Hladově jsem se na ně přisál. Lehký tlak rukou a pomaloučku se otáčela. Nedíval jsem se. Sice jsem po tom toužil, ale ne bez jejího svolení. Přitiskla se ke mně. Tuhé bradavky mě nádherně tlačily, cítil jsem je jako dva horké rozpálené kamínky.

„Víš, že je docela nefér, že já jsem nahá a ty stále ještě oblečený?“ sotva to dořekla rozepla mi pásek u kalhot.

Než jsem se nadál, stál jsem tam jen ve slipech a ponožkách.

„To už je lepší. A teď i ten zbytek,“ zavelela.

Najednou jsem byl nahý. Už si téměř stahovala kalhotky, ale já ji zastavil.

„Můžu já?“ zeptal jsem se.

Přikývla. Poklekl jsem a pěkně zblízka jsem si prohlédl jak kalhotky, tak i to, co skrz ně prosvítalo. Kochal jsem se tou nádherou. Pomaloučku jsem jí je stahoval až ke kotníkům. Jakmile je měla dole, elegantním krokem z nich vystoupila.

Najednou jsme stáli pod sprchou a teplá voda skrápěla naše těla. Vzájemně jsme se umývali, hýčkali a dráždili. A líbali. Přesun do postele byl jen otázkou času. Zastavit vodu, zabalit se do osušek a už jsme leželi nazí na posteli. Nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Neustálé osahávání a líbaní, jen našim pohlavím jsme se zatím vyhýbali. Skoro jako bychom hráli hru kdo to déle vydrží. Ona tiskla svou vlhkou štěrbinku proti mému stehnu a já ji na oplátku šťouchal tvrdým pérem do břicha. Najednou se ocitla pode mnou. Už zbýval jen maličký kousek. Zastavila mě.

„Počkej prosím.“
„Copak? Ty to nechceš?“
„Víš, nechci, aby sis myslel, že tohle dělám často.“
„Myslíš milování? To se dá napravit.“
„To ne,“ řekla s úsměvem, „spíš to, že bych šla s někým hned první den. Ty seš vlastně první, komu jsem takhle podlehla.“
„To mě těší. A neboj, rozhodně si o tobě nebudu myslet nic špatného.“
„To jsem ráda.“

Usmál jsem se na ni a chtěl pokračovat. Ještě jednou mě zastavila.

„Neber si to zle, ale mohl bys použít… no však víš…“
„Kondom?“
„Jo.“
„Jistě, promiň.“

Zvedl jsem se, sáhl do kapsy saka a vylovil žádanou krabičku. Vrátil jsem se zpět k Petře. Jakmile jsem přišel k posteli, vzala mi krabičku z ruky. Prohlédla obsah a vybrala jednu pláštěnku. Klekla si na postel, trošku mě pokouřila, abych byl plně připraven a pak už mi jen navlékla čepičku.

„Tak a je to, už můžeme,“ svolila a stáhla mě k sobě do postýlky.

Lehce pokrčila a roztáhla nožky. Nasměroval jsem své kopí na příslušné místečko a pronikal dovnitř. Něžně a pomalu. Chvíli nám trvalo, než jsme se sladili. Pak už to byl parádní koncert. Nádherně a tiše vzdychala. Bohužel jsem byl tak vzrušný a nadržený, že jsem se udělal dřív než ona.

„Promiň, moc se omlouvám,“ kál jsem se, zatímco jsem opatrně sundával naplněnou šprckou.
„To nevadí,“ řekla a pohladila mě po tváři.

Přesunul jsem se opět mezi její nožky, a abych jí to vynahradil, dal jsem se do ochutnávání nektaru kanoucího z toho nejkrásnějšího květu na světě. Jazýčkem jsem si pohrával knoflíčkem, vsál jsem ho mezi rty. Brzy se dostavil žádaný účinek. Vjela mi prsty do vlasů a tiskla mi hlavu ke svému lůnu. Snažil jsem se jazýčkem prozkoumat každou skulinu, každé zákoutí její lasturky. Sotva jsem zapojil i prsty, sevřela mi hlavu stehny a prohnula se v milostné křeči.

Slastně oddychovala. A já byl znovu připravený k akci.

„Teď už bych měl vydržet dýl.“
„Opravdu? To je výzva.“

Najednou jsem se ocitl na zádech já. Z krabičky vyndala další ochranu, nasadila ji a osedlala si mě. Byl to pohled pro bohy. Přede mnou se pohupovala její ňadra, nádherné pevné plné dvojky. Dychtivě jsem je sevřel v dlaních. Hladil jsem je a palci dráždil bradavky. Vypínala je proti mně. Nadzvedl jsem se a přisál se k nim.

„Aaahh…“ zavzdychala.

Rukou jsem sjel do jejího klína, prsty nahmátl klitoris a stiskl ho. Stačilo to, aby dosáhla vyvrcholení. Já však nepřestával v jejím dráždění a prodlužoval tak její rozkoš, dokud se vysílená nezhroutila na mě. Stále zasunutý uvnitř jsem si užíval masáž poševními svaly.

Petra si lehla vedle mě a odpočívala. Ležela na břiše, tak jsem ji jednou rukou hladil po zádech a zadečku a druhou jsem se udržoval v pozoru. Petřina prdelka mě stále lákala k pomazlení. Změnil jsem polohu, abych si mohl pohrávat s těmi půlkami. Hnětl jsem je rukama, střídavě je i líbal. Roztahoval jsem je od sebe a pozoroval sevřenou zadní branku. Odhodlal jsem se a něžně přes ni přejel jazýčkem. Cukla sebou, ale nic neřekla. Jen víc roztáhla nožky. Umožnila mi tak přístup i k vlhké studánce. Chvílemi jsem laskal mušličku, chvílemi druhou dírku. Stále víc se tiskla k mému obličeji, až jsem měl pocit, že mě snad zadusí. Svěrač už trošku povolil. Stačil jemný tlak a prstík vklouzl dovnitř.

„Ne, to ne, prosím…“ bránila se.
„Promiň, když já nemohl odolat…“

Nadzvedla boky a umožnila mi alespoň průnik zezadu. Ale hlazení zadečku jsem se u toho neodpustil. Bylo to tak vzrušující, že jsem ztrácel zábrany a divoce do ní bušil, až to hlasitě pleskalo. Petře se to zjevně líbilo, protože mě povzbuzovala hekáním a výkřiky.

„Anoo… ooohhh… ještěééé…“

Rád jsem její příkazy vyplnil.

„Vydrž… už buduu… uuuhhh…“ vyrážela ze sebe.

Snad to vydržím, blesklo mi hlavou a snažil jsem se odvést myšlenky jinam, ale stejně se mi to moc nedařilo.

Najednou se na mě prudce narazila a zůstala bez pohybu. Třásla se a polštář tlumil projevy jejího vyvrcholení. Pomalými tahy jsem prodlužoval rozkoš, kterou prožívala. I mně už stačilo jen málo. Poslední příraz a s úlevným aaahhhh jsem plnil šprcku.

Naprosto vyčerpaní jsme se svalili na postel a postupně se propadali do říše snů.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3976
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Sestřenka 02

8
Komentujte

avatar
3 Comment threads
5 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
TryskyBob RomilTomášKubisMartin Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin
Člen
Martin

Prostě nádherně prožitá svatba i svatební noc . Sice bez nevěsty , ale s výborným zastoupením . Celý příběh je napsaný s velkým citem pro detail . Od postupného sblížení ve sprše , až po následný sex . Pravda dva díly byly o sexu se sestřenkou , takže jsem tak trochu doufal i na splynutí těl i o svatbě , ale celá pointa to vynahradila . A nikde není napsáno , že si spolu neužili a třeba i ve třech 😀 . Díky za super čtení

Kubis
Host
Kubis

Skvele napsana povidka.

Bob Romil
Člen

Na téhle povídce mě dostali parádně sepsané dialogy. To jiskření mezi postavami, kdy to člověk přímo cítí ve vzduchu, jak to srší energií.

Co se týče komentářů, tak to se tu řešilo mockrát a nic se s tím neudělá. Třeba já momentálně těžce nestíhám. Nebyl jsem tu víc jak týden a komentuji se zpožděním. To spíš mě zaujal ten počet shlédnutí, protože nedávno bylo za celý den pouhých 150 – 200 otevření. Tohle bylo opravdu demotivující. To že lidi nekomentují se dá strávit, ale to, že už nikdo ani nerozklikne povídku, to znamená, že není zájem.