Toto je 3 díl z 4 v seriálu Pohádky pro dospělé

Před dávnými časy žili král a královna a ti si každého rána říkali: „Kdybychom tak měli děťátko!“
I stalo se jednou, že královna zrovna seděla ve své kádi při koupeli, když tu z vody vylezla nahnědlá žába, přihopkala k ní a zakuňkala: „Tvoje přání se splní, dříve než uplyne rok, narodí se ti dcerka.“
Rozradostnělá se rychle osušila a běžela za svým chotěm. Když mu sdělila žábino proroctví, vzal ji do náruče a odklopýtal s ní na lože.
„Moje drahá,“ pravil, „nemá cenu to odkládat, musíme to zkusit hned.“
Královna, ke všemu svolná, se v rychlosti odstrojovala a pak se přitiskla k svému muži: „Milý můj, líbej mě a mazli se, chci si to dnes pořádně užít.“
Začal líbat její bělostnou šíji, pomalu klouzal polibky po oblině jejich ňader, až se nakonec přisál na ztvrdlé růžové špičky naplněné vášní. Prudký výdech a vzepětí těla mu signalizovalo, že jeho choť je ve stadiu nejvyšší rozkoše. Přemístil se do nohou a svůj královský majestát s rozkoší vnořil do svírající se jeskyňky plné vláhy. Pomalu, s rozkoší, klouzal v hloubi vlhké dírky, pak zrychlil a když opět královna vybuchla rozkoší, oblažil ji velkou dávkou svého královského moku. Aby to bylo co nejjistější, tak si to po krátkém odpočinku ještě jednou zopakovali.

Co žába řekla, to se stalo, královna povila děvčátko, které bylo tak krásné, že král se samou radostí neudržel a uspořádal velkou slavnost. Pozval na ni nejen své příbuzné, přátele a známé, ale také sudičky, které měly dítěti přinésti do vínku rozličné ctnosti a nadání. Sudiček bylo třináctero do počtu, král měl ale jen dvanáct zlatých talířů, ze kterých měly jíst, a tak musela jedna z nich zůstat doma.

Křtiny slavili ve vší nádheře a když se slavnost chýlila ke konci, jaly se sudičky dítě obdarovávat podivuhodnými dary. Jedna mu věnovala ctnost, druhá krásu, třetí bohatství a tak dále prostě vše, co si lze na světě přát. Když pronesla své přání jedenáctá sudička, tu pojednou vpadla do sálu ta třináctá a protože se chtěla pomstít, že nebyla pozvána, bez toho, že by někoho pozdravila nebo se na něj jen podívala, zvolala silným hlasem: „Královská dcera se ve věku patnácti let píchne o vřetánko a zemře!“ A bez dalšího slova se obrátila a odešla ze sálu.
Všichni byli ohromeni úlekem. Tu předstoupila dvanáctá sudička, která své přání ještě nepronesla. Nemohla sice tu zlou sudbu odvrátit, ale mohla zmírnit její dopad, pravila tedy: „Neupadne do smrti, ale do stoletého spánku.“
Král, který chtěl milované dítě před neštěstím ochránit, vydal rozkaz, že všechna vřetena v celém královstvím mají spálit.

Přání sudiček se vyplnila, dívenka byla tak krásná, ctnostná, přátelská i moudrá, že kdo ji poznal, musel ji milovat.
Jednoho dne, to jí bylo právě patnáct let, nebyli král ani královna doma a dívenka zůstala v zámku úplně sama. Tak se procházela a prohlížela si komnaty i komory, jak jí bylo libo, a k posledku došla k jedné staré věži. Vystoupala úzkým točitým schodištěm vzhůru a dorazila k malým dvířkům. V zámku trčel zrezivělý klíč, a když jím otočila, dveře odskočily a za nimi byla komůrka, ve které seděla u kolovrátku stařenka a pilně předla.
„Dobrý den, babičko,“ řekla královská dcerka, „copak tady děláš?“
„Předu,“ odvětila stařena a pokývala hlavou.
„Copak je to za věc, která tu tak zvesela poskakuje?“ zeptala se dívka, vzala vřetánko a chtěla také přísti.
Ale sotva se vřetánka dotknula, tu se ta kouzelná předpověď vyplnila a ona se píchla do prstu. V tom okamžiku klesla na postel, která tam stála v koutě, a upadla do hlubokého spánku.
A ten spánek se rozšířil po celém zámku, král a královna, kteří zrovna přibyli domů a vešli do sálu, usnuli a s nimi všechno dvořanstvo. Spali také koně ve stáji, psi na dvoře, holubi na střeše, mouchy na stěně, také oheň, který plápolal v krbu, znehybněl a usnul, pečeně se přestaly škvařit a i kuchař, který chtěl kuchtíka, protože měl něco opatřit, zpohlavkovat, také usnul. A utišil se i vítr a na stromech kolem zámku se nepohnul ani lísteček. Okolo zámku začala růst houština divokých růží a každý rok byla o něco vyšší, až nakonec celý zámek obrostla, takže ho více nebylo vidět, ani tu korouhvičku na střeše.

Celou zemí šla pověst o krásné Šípkové Růžence, jak královskou dceru nazvali, čas od času sem přicházeli královští synové, aby skrze houštinu pronikli k zámku. Ale to se ukázalo jako zhola nemožné, neboť trniska jako by měla ruce, mladíky jimi chytala a oni v nich uvízli, zůstali tam viset a více se odtamtud nedostali, a tak ze světa sešli bolestnou smrtí.

A čas běžel, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
Po mnoha a mnoha letech přišel jednou do té země opět jeden princ a slyšel, jak nějaký stařec vypráví o Šípkové Růžence. Že tam někde stojí zámek, ve kterém už sto let spí překrásná princezna, které říkají Šípková Růženka, s ní spí i král a královna a celý dvůr. Stařec také od svého dědečka věděl, že už přišlo mnoho přemnoho princů a pokoušelo se ji najít, snažilo se proniknout skrze šípkovou houštinu, ale všichni v ní uvízli a bídně zahynuli.
Tu jinoch pravil: „Já se nebojím, jdu se na Šípkovou Růženku podívat.“
Ten dobrý stařec jej mohl odrazovat, jak chtěl, princ na jeho slova nic nedal.
A právě nyní uplynulo sto let a nadešel čas, kdy se měla Šípková Růženka opět probudit.

Když se princ přiblížil k růžové houštině, byly to tou dobou již velké a mohutné růžové stromy, tu se samy od sebe rozestoupily a nechaly jej nezraněného projít. A za ním se zase zavřely v neproniknutelné houští. Na zámeckém dvoře leželi a spali koně a strakatí lovečtí psi, na střeše seděli holubi a měli hlavy ukryté pod křídly. A když vešel do zámku, na stěnách spaly mouchy, kuchař v kuchyni měl stále napřaženou ruku, jak chtěl kuchtíka plácnout, děvečka seděla s černým kohoutem, kterého chtěla oškubat. Tu šel dále a viděl v sále ležet a spát dvořany, nahoře na trůnu ležel král i královna a spali. Tak šel stále dál a všechno bylo tak tiché, že slyšel svůj vlastní dech, až konečně přišel do věže a otevřel dveře té komůrky, ve které spala Šípková Růženka.
Tam tedy ležela a byla tak krásná, že se toho pohledu nemohl nabažit.
Napadlo ho: „Co toho využít a zašpásovat si, vždyť všichni spí, tak co?“
Opatrně odhrnul Růžence sukni a stáhl kalhotky.
Obdivně zíral na krásný pahorek obrostlý zlatavými chloupky. Sklonil se, začichal a podivil se: „Sakra, to jsou opravdu kouzla, já když se neumyji, tak druhý den smrdím jako tchoř. A ona tu prý leží sto let.“
Nelenil, vyprostil z kalhot svého dobyvatele, pozvedl dívčiny nožky a vtlačil ho do panenské dírky.
Růženka ve spánku zasténala, tělo se jí bolestí vzepjalo a princ čekal nepohnutě co bude dál. Nic, princezna spala dále a tak začal tou krásnou těsnou dírku projíždět a pozoroval jak i ve spánku mu Růženka neuměle jde vstříc.

„Necháš ji ty nemravo!“ ozval se za ním krákoravý hlas.
Ohlédl se a vidí babici se sukovitou holí.
„Hned z ní slez nebo tě také zakleji!“ hrozila holí.
„Ne, nikdy!“ vykřikl a přisál se na ústa princezny dlouhým polibkem.
Jakmile se jí dotknul ústy, otevřela Šípková Růženka oči a křečovitě ho objala.
Babice vztekle zaprskala a zmizela někam mezi růžové keře.
Hrad se probouzel, tak nelenil a rychle projížděl úzkou dírku a pozoroval, jak se Růženka se zakloněnou hlavou dostává do vrcholu vášně. Její prudký výdech a sevření dírky doprovodil mohutným výstřikem, které zaplnilo lůno. Opatrně se vyprostil z jejího sevření, ještě jednou políbil a zeptal se: „Nebylo by lepší se obléci, než se sem vřítí celý hrad?
Zčervenala a chvatně si oblékala kalhotky.
„Víš, že jsi mě zneužil miláčku?“ řekla a mile se usmála. „Teď si mě budeš muset vzít.“

Pak sešli společně dolů a probudil se král, královna i dvořané a dívali se překvapeně jeden na druhého. I koně na dvoře vstali a potřásali hlavami, psi vyskočili a vrtěli ocasy, holubi na střeše vytáhli hlavy zpod křídel, rozhlíželi se kolem a pak uletěli do polí, mouchy lezly na stěnách, oheň v kuchyni se rozhořel, aby dál vařil jídlo, pečeně opět začaly prskat, kuchař dal kuchtíkovi konečně ten pohlavek a děvečka dál škubala černého kohouta.

Potom slavili ve vší nádheře svatbu prince a Šípkové Růženky a žili spokojeně až do konce svých dnů.

I zazvonil mu jeho zvonec a pohádky je konec.

*** Pro potěšení odrostlých dětí upravil: J. Robbertos ***

Navigace v seriálu<< Princezna a žába.Trubador a krčmář. >>
robbertos
robbertos@email.cz
http://robbertos.netstranky.cz/

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na