Rekreace za trest 01

Toto je 1 díl z 3 v seriálu Rekreace za trest
Read Offline:

Když na mne houkl mistr, že mám jít k energetikovi, zatrnulo mně a marně jsem přemýšlel, co jsem kde zkazil. Pomalu, neochotně jsem se šoural do administrativní budovy. Jak jsem vešel, kývla na mě sekretářka, že mám jít dál. Vlezl jsem do jámy lvové, energetik se na mě podíval a pokynul mi, abych se posadil na židli proti jeho stolu. Pak začal:

„Máš ještě deset dnů staré dovolené, je to tak?“
Přikývl jsem.
„Do dubna ji musíš vybrat, zapomeň, že bychom ti ji proplatili. To nemáš nějakou holku, se kterou bys vyjel na výlet?“
Tak jsem se ušklíbl a řekl mu, že by mi nějakou musel najít.
„Na to tady nejsem,“ odvětil suše a zvídal dál, „ale s nějakou jsi chodil, pokud si vzpomínám.“
Popravdě jsem mu řekl, že mi dala kopačky, elektrikář pro ni nebyl dost dobrý. Přistrčil mi nějaký papír.
„Ber, mistr ti vypíše dovolenku!“

Podívám se na lejstro a on je to poukaz na zimní čtrnáctidenní rekreaci.
„Co s tím?“ namítl jsem. „Já neumím lyžovat.“
„Tak budeš sáňkovat!“ rozhodl. „Nekruť se mi tady, prostě pojedeš! Fabrika to zaplatila a nikdo ten poukaz nechce.“
Pochopil jsem a také to hned okomentoval:
„Aha, rekreace za trest.“
„Třeba, přeber si to jak chceš,“ odvětil, „a teď syp a nech si vypsat dovolenku!“

Nástup byl už tuto sobotu, a tak jsem od chlapů sondoval, co si mám vzít na sebe, protože jsem neměl žádné zkušenosti se zimní dovolenou. Zbytek týdne uběhl ve spěchu, jak jsem sháněl na sebe oblečení, nicméně v sobotu odpoledne mě vyplivl motoráček na zasněžené zastávce, kde byla jenom malá boudička a u ní stál nějaký pásový traktůrek s korbou.

Všichni co vystoupili, naházeli na korbu baťohy, připnuli lyže a mizeli po stoupající vozové cestě. Zůstal jsem sám, s kufříkem v ruce. Chlápek od toho traktůrku mne oslovil a ptal se, kam mám namířeno. Tak mu říkám, že na Květnici.
„A kde máte lyže?“ ptal se.
„Nemám,“ pokrčil jsem rameny, „já lyžovat neumím.“
„Proboha a proč sem v zimě lezete?“ podivil se.
Tak jsem mu řekl, že mám rekreaci za trest.
„To je dobrý,“ zachechtal se a pak mě vyzval, abych si k němu přisednul. Přiznal, že je v Květnici vedoucím, a tak mě může odvézt nahoru.

Mohlo by vás zajímat  Co může potkat slušné děvče 01

Nahoře jsme byli o hodně dřív, než lyžaři. V recepci si vzal můj poukaz a podal mi klíč od pokoje.
„Co tady budete dělat?“ ptal se zvědavě. „Tady kromě lyžování nic není.“
Pokrčil jsem rameny.
„Tak si zalezu někam do kouta a budu si číst.“
Nějak se mu mě zželelo a začal se vyptávat, co jako u nás ve fabrice dělám.
„Elektrikáře,“ odvětil jsem.
On zajásal a hned přešel na tykání.
„Člověče, tebe sem poslalo samo nebe. Já jsem Vašek,“ napřáhl ruku.
„A já Karel,“ odvětil jsem. „Neříkej, že bys tady měl pro mě práci.“
„Kámo, už týden sem marně vábím nějakého elektrikáře. Něco se popsulo na sporáku. Kuchař prská, kudy chodí a trapně improvizuje na dvou propanových turistických dvouvařičích. Podíváš se nám na to?“
„Proč ne a pokud to bude nějaká prkotina, tak ti to možná i spravím, ale náhradní díly na rekreaci nevozím.“
„Pojď,“ táhl mě k baru, „to se musí zapít. Tohle hosté nedostanou, je to má specialita.“
A už naléval nějakou potvoru, vonělo to jehličím a bylo to opravdu velice chutné.

Začali se trousit první lyžaři, tak jsem se sebral a šel se ubytovat. Když jsem přišel do jídelny, byla většina stolků již obsazena. Akorát vzadu byly dva stolky volné. U jednoho seděla nějaká holka, no zhruba v mých letech, těžko odhadnout.
Vašek mě uviděl, lapil pod paži a vlekl k té holce.
„Dovolíte, slečno? Dám vám ke stolu ještě strávníka, ať se nemusí s jídlem běhat ke dvěma stolům.“
Pátravě se na mě podívala a když viděla, jak stojím rozpačitý, vlídně mě vyzvala:
„Tak se posaďte! Já jsem Helena.“
„Karel,“ hlesl jsem mechanicky, zcela neschopný se orientovat v řítících se událostech.
„Jste tady poprvé?“ začala zvídat.
Přikývl jsem:
„Ano, jsem tady na rekreaci za trest.“
„Za trest, to jsem ještě neslyšela,“ uchichtla se pobaveně.

Vtom se už k nám žene servírka a podává nám jídlo. Helena se na mě udiveně podívala a konstatovala, že je tady potřetí, ale vždy dostávala jídlo jako poslední.
„Nejste vy nějaký prominent?“ zkoumala.
Pokrčil jsem rameny a dal se do jídla.
Po večeři nám udělal vedoucí kázání, kdy je snídaně, oběd a večeře, kdy se otevírá bar a od kdy jezdí nějaký šlepr, nebo co. Seděli jsme u stolku proti sobě a mlčeli. O čem si má asi člověk vykládat s holkou, kterou nezná.

Najednou před nás přistály dvě skleničky s koňakem. Překvapeně jsme protestoval, že jsme si nic neobjednali, ale servírka nám vysvětlila, že to posílá pan vedoucí, jako pozornost podniku.
Helena se na mě pátravě podívala:
„Ještě mi chcete tvrdit, že nejste prominentní host?“
Zasmál jsem se a popravdě jí řekl, že jsem obyčejný elektrikář, ale vedoucí už týden někoho marně shání na opravu sporáku.
Ten koňak nám ale odboural zábrany, a tak jsme spolu příjemně klábosili, myslím, až do deseti hodin. Jídelna už byla skoro prázdná, když jsme se začali sbírat k odchodu. Samozřejmě jsem ji doprovodil k jejímu pokoji. Tam mi podala ruku, poděkovala za příjemný večer a zapadla. Odsunul jsem se do svého pokoje a pohodil se na postel. Vleže jsem si pak říkal, že snad tady zase tak moc velká nuda nebude.

Ráno jsme spolu posnídali a pak šla Helena lyžovat, zatím co já si vzal od vedoucího nějaký vercajk a dal se do toho sporáku. Jasně, upálené dráty, spoje uvolněné, všechno to drželo na heslo. Zkrátil jsem upálené vodiče, očistil, připojil a když už jsem to měl otevřené, přejel a podotahoval všechny spoje. Zadekloval jsem zadek a ujistil kuchaře, že už by měl sporák normálně šlapat. Hned ho zkusil a celý rozzářený volal Vaška, vedoucího, že už může zase normálně vařit. Vašek mě nadšeně poplácal po zádech a hned vyzvídal, čím by se mi mohl revanšovat.

„Štamprdlou toho tvýho jedu,“ odvětil jsem.
„Třeba dvě,“ zajásal a odvlekl mě k baru. Nalil nám oběma, a tak jsme spolu seděli, popíjeli a semleli všechno možné. Pak se omluvil, že musí jít pomáhat s přípravou oběda. Lyžaři se vraceli, jídelna se plnila halasem, tak jsem dopil a přesunul se k našemu stolu.

Helena přišla za chvíli, posadila se a hned se ptala, jak jsem utloukl dnešní dopoledne.
„Docela v pohodě, sporák sporákuje, takže hlady tady neumřeme.“
Přiběhla servírka a položila před nás štamprdle. Pan vedoucí nám prý posílá aperitiv. Přiťukli jsme si a Helena začala zkoumat, co je to za dobré pití. Tipovala, že by to mohl být Gin.
„To je specialita pana vedoucího,“ informoval jsem ji, „ale pouze pro vybrané hosty.“
Zasmála se, jaké to má štěstí, že mě vedoucí usadil právě k jejímu stolu. Po jídle se všechno rozprchlo, ale Heleně se nechtělo se zvedat, jak se cítila z toho lyžování unavená. Požádal jsem servírku, jestli nám může donést láhev vína.
„Promiňte, bar se otevírá až…“ ale pak se zarazila a šla se zeptat pana vedoucího.

Po chvilce se objevila s lahví a skleničkami. Dala mi ochutnat a když jsem přikývl, nalila nám do sklenic. Helena kroutila hlavou a po jejím odchodu prohlásila, že je tady obsluha, jak interhotelu.
Přiťukli jsme si na hezké počasí a Helena se na mě tak nějak zkoumavě podívala. Potom se zeptala:
„Nemohli bychom si tykat?“
„Proč ne, já nerad vykám,“ odvětil jsem. „Ono tykání je takové srdečnější a bližší.“
Přiťukli jsme si tedy na tykání a potom Helena najednou našpulila pusu, protože na to tykání musíme dát polibek.
„Nejsem proti,“ zasmál jsem se. Nahnul se přes stůl a políbil ji na ústa. Zrůžověla a honem zavedla řeč někam jinam. Klábosili jsme, popíjeli pomalu víno a než se nadáli, byla večeře.

Samozřejmě jsme byli obslouženi první a ostatní hosté se s tím jaksi smířili. Po večeři jsem Heleně navrhl, že si dáme ještě jednu láhev, ale protestovala, že ne, protože by byla opilá. Když viděla můj zklamaný pohled, ustoupila, ale vymínila si, že objedná ona. Objednala tedy lahvinku, zvolna jsme popíjeli a večer pomalu plynul. V jeho průběhu jsem se dověděl, že je svobodná a měla zatím dva kamarády, ale s oběma se rozešla. Ten první byl sobec, který viděl jenom sebe a ten druhý v ní viděl jen matraci do postele.
No a já si taky vylil srdce, že moje holka zase chtěla něco víc, než jen obyčejného elektrikáře.
„Holka pitomá, já když si představím, že by ti moji bývalí měli vyměnit žárovku… To by bylo celé město týden bez elektriky.“

Viděl jsem, že to vylití našich pocitů křivd nás nějak uvolnilo. Více jsme se bavili, chvílemi se zasmáli, prostě bylo to fajn. Nebo, že by to bylo tím vínem? Když večer pokročil, ukončili jsme naše příjemné sezení a vydali se do hajan. Doprovodil jsem ji až ke dveřím, kde mi podala ruku a celá zrůžovělá mi nastavila pusinku:
„Smím prosit jednu na dobrou noc?“
Opatrně jsem ji políbil, ale nebyla spokojená:
„Tohle nebyl polibek, to bylo jen takové šimrání, musíš pořádně.“
Dobře, tedy pořádně. Chytil jsem ji okolo pasu, přivinul k sobě a vlepil jí pořádnou pusu. Zůstala chvíli v mé náruči, pak se opatrně vymanila a tiše řekla: „Dobrou noc.“
Dveře zaklaply a já se přesunul k sobě. Helena byla velice hezká a já nechápal, co na mě vidí. Byl jsem obyčejný chlap, žádný krasavec. S těmito myšlenkami jsem usnul.

Další den začínal jako obvykle, až na to, že u snídaně si mě Helena, pořád ještě hezky zrůžovělá, stále zkoumavě prohlížela. Dojedli jsme a já se zeptal Heleny, proč po mě tak pokukuje. Tiše se zeptala:
„To večer, to bylo vážně?“
„Tys to nepoznala?“ zeptal jsem se škádlivě.
Uviděl jsem, jak se jí začínají lesknout oči.
„Ne, abys tady bulila, pokapeš jim ubrus,“ varoval jsem ji. Usmála se:
„To mi řekni, jak to děláš, že všechno dokážeš obrátit v žert?“
Vstala, vzala mě za ruku a zavelela: „Pojď!“ a vedla mě k sobě na pokoj.
„No nazdar,“ pomyslel jsem si. „Známe se pár dnů a už mě táhne na pokoj.

Všechna přečtení
Všechna přečtení
225
Přečteno dnes
Přečteno dnes
4
Navigace v seriáluRekreace za trest 02 >>
Read Offline:
Hodnocení: 5.0. od 3 uživatelů
Please wait...

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz