Pytlákův konec

Pytláctví se v naší rodině provozovalo od nepaměti. Třeli jsme bídu s nouzí a v čase neúrody bylo třeba nějak zahnat hlad a přežít zimu. Později se z toho stala vášeň a znalost tohoto „řemesla“ přecházela z otce na syna.
Byl jsem už šestým pytlákem v naší rodové linii a předpokládalo se, že později své zkušenosti předám svému synovi. Tedy, až ho jednou budu mít.

Se starým nadlesním Schmoranzem na panství knížete Schaumburg-Lippe jsem měl nepsanou dohodu, že si tu a tam můžu něco střelit a pokud to nepřesáhne únosnou míru, nebo nestřelím kapitální kousek z knížecí obory, nechá mě na pokoji. Takto to fungovalo do doby, než odešel do výslužby a lesovnu neopanoval jeho nástupce, energický mladý lesní Průcha.

Ten slídil lesem jako ohař a doma nechával svou mladou ženu osamocenou. Průcha pochopitelně brzy zjistil, že v revíru má pytláka, ale že bych to mohl být já, se kterým v krčmě vypil nejeden žejdlík, ho nenapadlo. Já zatím stále dodržoval tajnou dohodu se Schmoranzem a nechodil jsem na lov často. Ale Průcha si umínil, že pytláka dopadne stůj co stůj. A já zase nedokázal svou vášeň potlačit.
Bylo jasné, že ke střetu dojde a živ vyvázne jen jeden z nás.

***

Jedné deštivé noci jsem šel obhlédnout nastražená oka a u druhé pasti mé cvičené ucho zaslechlo podezřelý zvuk.
„Sakra!“ zaklel jsem a vzápětí třeskl výstřel a já dostal zásah do ramene.
Okamžitě jsem padl na zem a druhý výstřel tak šel do prázdna. Plazil jsem se pryč, ale střelec si mě nadběhl.
„Skončil jsi, pytláku!“

Byl to lesní Průcha a hlaveň pušky mi zabodl do zad. Ve tmě nepoznal, koho má před sebou, chtěl to vědět a to mi poskytlo čas, sáhnout si do kabátu pro nůž.
„Vstaň!“ houkl přísně, a jak jsem se zvedal, prudce jsem mu obloukem nůž vrazil do břicha.
Průcha bolestně zařval a drže se za břicho, klesl na kolena a pak padl tváří k zemi.
Žil, ale byl těžce raněný. Já sice taky, ale přesto jsem si ho hodil na záda a dotáhl k lesovně, tam jsem ho složil přede dveře, prudce zabouchal a rychle zmizel.
Psi uvnitř domu se mohli uštěkat, a já co nejrychleji prchal k domovu. Ránu mi doma ovázali. Kule naštěstí prolétla skrz a celou akci jsem odnesl horečkou.

***

Když mi bylo líp, šel jsem na procházku a vzal to kolem lesovny. Průchova žena Elena zrovna vycházela z chléva. Dali jsme se do řeči, až mě pozvala mě dál, a aniž bych se musel vyptávat, sama mi začala vyprávět, že muže ji zranil pytlák, ale že je v pořádku a stará se o něj ranhojič přímo v městečku.

„Jsem tu teď na všechno sama, ale nestěžuju si. Co mi taky zbývá,“ složila ruce do klína a smutně se na mě usmála.
„Jestli vám mohu nějak…rád vám pomůžu,“ nabídl jsem ji pomoc. „Dříví naštípu, leccos opravím.“
„No víte… ráda bych…snad…nevím, jak bych se vám odvděčila?“ zadívala se mi do očí.

Ten pohled jsem nevydržel dlouho. Elena byla hezká žena a přímo z ní tryskalo mládí a živočišnost, že člověk měl co dělat, aby neřekl, že by mohla zaplatit svým tělem.
„Vděku netřeba, když můžu, pomůžu,“ odvětil jsem a zvedl se k odchodu.
Dva dny se nic nedělo, ale pak mě Elena sama vyhledala a využila mé nabídky dokonale. Každý den pro mě něco měla a v lesovně jsem trávil celé dny.

Jednoho časného rána jsem přišel, když mě zneklidnilo podivné ticho. Ani psi se neozvali. Vběhl jsem do domu a málem vykřikl hrůzou. Oba psi leželi v chodbě v tratolišti krve a škubali sebou v posledních smrtelných křečích.
Z kuchyně se ozýval hluk zápasu a pak výkřik a hrubý hlas.
„Mlč, děvko, nebo ti zlomím vaz!“

Pomalu jsem se plížil chodbou a opatrně nahlédl do místnosti.
Tam právě jakýsi muž tlačil plačící Elenu do kolen a se slovy: „Pěkně mi to uděláš!“
Zajel jí svým ztopořeným ocasem do pusy a Elena ho jen se sebezapřením začala kouřit. Muž opojeně vzdychal a tlačil ji hlavu proti sobě a Elena sevřenými rty začala zrychlovat pohyby hlavou, až muž zachrčel a bylo vidět, jak ji stříká semeno přímo do krku.
Pak prohodil: „Seš dobrá. Svlíkni se a ještě si užijeme!“
Elena ale bleskurychle vyskočila na nohy a rozeběhla se na chodbu.
„Pomóóc!“ křičela a muž se vyřítil za ní.

Teď přišla má chvíle. Skočil jsem mu zezadu na krk, objal ho paží a prudce mu trhnul hlavou. Ozvalo je křupnutí a muž poklesl v kolenou a sesul se mrtvý na podlahu. Elena se mi vrhla kolem krku.
“Díky…ach bože…díky!”

Než se uklidnila, odtáhl jsem mrtvolu ven, zakopal ji a pohřbil i oba psy. Ten den už jsem se domů nevrátil, protože Elena se sama doma bála. Seděli jsme, když mi položila ruku na moji.
Chvíli přemýšlela, než řekla: “Asi mi to bylo souzeno. Já sama bez muže, okolo jen chátra…Byl to asi tulák. Přišel a pak toho využil, dokud ses neobjevil ty. Můj milý zachránče. Já tě chci odměnit, teď nastala ta pravá chvíle,“ a pohlédla mi do očí.

Vstal jsem, vzal ji za ruku, přitáhl k sobě a začali jsme se líbat. Její ústa se otevřela a vjela mi jazykem do úst.
Po dlouhém líbání jsme se zbavili šatů. Elena si trochu stydlivě stáhla košilku i spodničku a rukou si překryla odhalená prsa a klín.
Pak se s trochou strachu zadívala na můj ztopořený ocas.
Položil jsem ji na postel a začal s drážděním jejího klína. Prsty jsem rozhrnul porost narezlých chlupů a jazykem vnikl mezi závojíčky a pokračoval dál.
Elena začala slastně táhle sténat a sama rozevírala nohy co nejvíc od sebe. Její poštěváček reagoval na dráždění, a tak jsem ho vzal mezi rty a jemně skousl. Elena křičela už nahlas, házela sebou v záchvěvech slasti a uvolňovala praménky šťáv. Lehce jsem jí projížděl dvěma prsty a druhou rukou ji hnětl velká, ale pevná prsa. Žena hekala, sténala a mrskala sebou sem a tam. To už jsem nevydržel, nalehl na ní a na jeden příraz do ní vnikl až po kořen.
„Ach..ano…to je…ááááhhh!“ vyjekla a poševní stahy napověděly, že se udělala.

Přesto jsem pokračoval v přirážení, a ona mi výpadem pánve šla naproti. Její pochva byla tak mokrá, že i přes svou velikost jsem si v ní připadal jako ztracený. Přirážel jsem jak zběsilý a nic na mě nepřicházelo.
Elena byla hotová už několikrát a stále něco nesrozumitelně vykřikovala ve své mateřštině. Pocházela totiž z dalekého Estonska. Ani jsem nevěděl, kde to je, ale asi daleko, protože jí vůbec nebylo rozumět.  Otočil jsem si ji na břicho, potřel zadek jejími šťávami a zatlačil ho mezi půlky.

„Ne..ne…to je hříšnéééé!“ reagovala odmítavě a snažila se mě setřást, ale já na ni nalehl celou vahou a svěrač se pomalu podvoloval tlaku ocasu.
„Ne…tam.. nesmíš… nechci!“ stále vykřikovala, ale já si ji zespoda pozvedl v pase a přirazil na sebe. Ocas tak v ní náhle zmizel celý.
“Áááhh…dobrý bože!“ zasténala bolestně a já hned začal přirážet.
Pevně jsem si ji stále držel v pase, aby mi neutekla a drsně se do ní zarážel, dokud mě nezalila slast vyvrcholení a nevyplnil jsem jí střeva semenem.
Pak jsem odpadl a vydýchával svůj orgasmus. Elena se zatím rukou dál dráždila v klíně a brzy zasténala a poněkolikáté už se odbavila. Pak uvolněně padla vedle mě.
„Způsobil si mi bolest!“ zašeptala. „Ale jen chvilku. Přesto je to hříšné dělat …to…tam!“
V objetí jsme pak, příjemně znaveni, tvrdě usnuli.

***

K ránu mě vzbudil příjemný pocit v klíně. Pozvedl jsem hlavu a spatřil Elenu, jak se laská s povadlým ocasem. Líbala ho, mazlila se s ním až narostl do celé své velikosti a tvrdosti.
Elena se pousmála a hned na něj nasedla. Jen jsem hleděl, jak ocas pozvolna mizí v porostu jejího klína, zatímco žena začala tiše vzdychat a pak začala pozvolna odsedávat.
Náhle jsem prudce vyrazil pánví nahoru, Elena ztratila balanc a to už jsem ji dostal pod sebe a stále nabodnutou na ocase ji začal tvrdě a drsně projíždět.
„Ne…och…jsi…tak hrubý….nech mě… ne!“ vyrážela se sebe, ale držela a ve chvíli, kdy jsem ji plnil svou dávkou, se i ona hlasitě odbavila.
Jestli jsem ji při milování obtěžkal, mi bylo jedno, a jí zřejmě taky, když nic neříkala.

***

Čas běžel a lesní Průcha se uzdravil a nahradil mě v domácnosti i v loži. S Elenou jsem se však vídal i tak.
V lese jsem neustále nastražoval oka a pasti, měnil jejich umístění a Průcha měl co dělat, aby to všechno ohlídal. A já zatím nerušeně mohl navštěvovat jeho ženu.

Sotva jsem vstoupil do dveří, už Elena klečela na zemi, vjela mi do kalhot a hned mi ho začala kouřit.
Nato jsem se jí pak zmocnil ve stoji, pozvedl ji v pase a přirazil ke zdi. Ona mi nohama obemkla boky a sama mi šla naproti rychlým a tvrdým přírazům. Jazyky nám vzájemně kmitaly v ústech a já jí vždy uvolnil šněrování košilky a líbal a sál vztyčené hroty bradavek.
„Miluju tě..rozumíš.. miluju!“ vzdychala mi do ucha, když jsem ji takhle tvrdě mrdal.

Vztah fungoval dál, až mi jednoho dne Elena řekla, že jsem ji obtěžkal. S manželem prý taky spí, ale tohle je prý dozajista moje.
„Když mě taky navštěvuješ skoro denně,“ ušklíbla se.
Přemlouval jsem ji, ať se mnou odejde pryč.
„Nemohu muže jen tak opustit. Zvlášť teď, co ho ten pytlák tak trápí.“
„Bodejť ne, když to dělám já!“ zachechtal jsem se.
„Ty?“ podivila se. “Jak to?“
„Rozmisťuju po lese pasti, abych tvého muže zaměstnal a my mohli být spolu. Dneska jsem nalíčil u Křížového dubu.“
„Hmm,“ pronesla tak nějak zamyšleně. „Prosím, už běž pryč.“

A dnes mě nezvykle rychle vypoklonkovala ven.
Netušil jsem totiž, že svým odhalením jsem se vlastně přiznal i ke zranění jejího muže, který sám hlásil, že byl málem zabit pytlákem. A Elenu, jako milující manželku, to pochopitelně zdrtilo, že je mu nevěrná s mužem, jenž ho chtěl zabít.

***

Cestou domů jsem se málem srazil s vracejícím se Průchou, a tak jsem se za ním vrátil k lesovně. Byl jsem zvědav, jak funguje jejich rodinný život.

Průcha seděl za stolem, jedl polévku a Elena mu zezadu masírovala krk.
„Jestlipak už máš toho pytláka?“
„Ne,“ zabručel Průcha.
„A víš, že je to chalupník Josef ze Dvorců?“
„Cože?“ prudce se otočil Průcha od stolu. „Jak to víš?“
„Byla jsem dnes na malinách u Křížového dubu a viděla ho, jak tam pokládá pasti. Musí to tedy být on.“
„U Křížového dubu bylo opravdu nalíčeno,“ zvažoval Průcha. „Takže je to on! No počkej!“
Dál jsem neposlouchal. Byl jsem zdrcen zradou ženy, kterou jsem miloval a myslel jsem, že i ona mne, když má pod srdcem naše dítě. V rozrušení jsem se rozhodl k neuváženému činu, což už později nešlo vzít zpět.

***

Hned zrána jsem navštívil Johanna, kumpána z krčmy. Ve vsi měl pověst věčně opilého hrubiána a povaleče a zamával mu před očima láhví pálenky.
„Bude tvoje, když udělíš lekci jedné ženě.“
„To půjde,“ zachrčel a chtivě sáhl po láhvi.
Ucukl jsem.
„Je to Elena, žena lesního Průchy. Zvládneš ji? Dělej si s ní, co chceš, o jejího muže se postarám já. Večer přijď ke mně,“ a podal mu láhev do natažených rukou.
„Jasné,“ kývl hlavou a mohutně si zavdal.

Navečer se dostavil, kupodivu střízlivý, nebo aspoň tak vypadal a zajímalo ho, proč to všechno dělám.
„Jsem pytlák a Průcha mi jde po krku. Udělím mu lekci, a buď odejde, nebo se stáhne. Jiná možnost není.“
Zamlčel jsem pravý důvod i to, že jsem chtěl Průchu definitivně sprovodit ze světa. Tenkrát jsem ho nožem těžce zranil, dnes budu pečlivější.

A tak jsme se usadili poblíž lesovny a sotva Průcha vyrazil do lesa, já zamířil za ním a Johann do domu.

***

Sledoval jsem Průchu až k malé mýtině, kde jsem nakladl čerstvá oka. Správně jsem předpokládal, že se tam usadí na číhané.
Měl jsem v plánu mu vpadnout do zad a jednoduše ho zastřelit, ale kvůli hluku jsem od toho upustil a pevně v ruce sevřel velkou loveckou dýku. Tu, kterou už jednou měl v břiše. Teď mu s ní proříznu hrdlo.
Takto jsem uvažoval a pomalu začal obcházet číhající postavu. Prodral jsem se smrčinou a Průchu jsem měl na dosah.
Stále tam shrbeně seděl a čekal na pytláka. Že ho má v zádech ho ani nenapadlo.

“Teď!” řekl jsem si, vyskočil a Průchu objal paží kolem krku. Jenže v ruce jsem ucítil jen pichlavé jehličí. Na malém smrčku byl navlečen kabát a klobouk. Padl jsem do léčky. Následný výstřel to potvrdil. Nohou mi projela bolest a já padl na zem.
Zpoza maliní vylezl Průcha jen v košili.

“Tak přece jsem tě dostal!” prohlásil vítězoslavně, když ke mě došel.
“Seš to ty?” překvapeně mi pohlédl do tváře.
Nechal mě se posadit a ovázat ránu, ale stále měl připravenou pušku.
“Proč ty pasti?” otázal se. “Nemáte co jíst?”
“Nepoznal si to? Kladu pasti, abych tě dostal z domu a nerušeně mohl spát s tvou ženou! Nevšiml sis, už čeká dalšího pytláka!” smál jsem se, dokud netřeskl výstřel…..

Mrtvý pytlák se svalil do mechu. Tím byla jejich rodová linie pytláků v šestém pokolení navždy definitivně uzavřena.

***

Mezitím Johann vešel potichu dovnitř a ženu zaskočil v kuchyni. Elena se však bránila a podařilo se jí proklouznout na chodbu.
„Pomóc!“ stihla vykřiknout, než ji silná paže zkrotila.
„Tak takhle ne, křepeličko!“ rozčílil se Johann a ohnul ji přes zábradlí u schodiště. Vyhrnul jí sukni a hned do ní prudce vnikl. Zajel tak hluboko, až zaprosila.
„Ne…prosím..ne…tak moc..och..och!“

Johann mlčel a jen vzdychal, jak si razil cestu do jejího těla. Takovouhle mladou krasotinku už neměl kdovíjak dlouho, a tak si to užíval.
„Ne…ne…už ne!“ vzpínala se Elena o zábradlí, ale Johann sek ní ještě více přitlačil, že byla úplně bezbranná. Přirážel stále rychleji a tvrdě, roztrhnul jí košilku a prohmátl prsa.
„Tak co, děvko, líbí se ti to, co? “ vzdychal a mlaskavě přirážel do klína.
Elena mlčela, ale vzápětí pocítila záškuby, Johann ztuhl a a trhavými výstřiky ji plnil dělohu semenem.

Až po chvíli se odtáhl a Elena se mohla postavit. Mlčky si spustila vyhrnutou sukni, ale Johann ještě nehodlal končit.
„Ještě není konec, holčičko!“
Povalil ji na zem a pohonil si znovu tuhnoucí ocas. Doširoka ji roztáhl nohy a pak prudce přirazil. Tvrdý ocas do ní zajel až po kořen a hned začal rytmicky přirážet. Elena vzdychala, jak ho cítila hluboko v sobě při každém přírazu a ač se tomu bránila, začalo jí to dělat dobře.
„Přitlač, dělej!“ vykřikla s nadějí, že tak urychlí jeho vrchol a začala mu zadkem jít naproti. Johann ji hnětl prsa, jazykem přejížděl a mezi rty drtil naběhlé bradavky a prudce přirážel proti vzpínajícímu se tělu.
„Ty krásně …mrdáš…takovou děvku..jsem…nečekal!“ hekal a bylo vidět, že brzo už bude.
„Oh…oh!“ Elena sténala a vychutnávala jeho ocas v sobě, když cukavé pohyby prozradily, že právě ji podruhé plní semenem.

Vtom se prudce rozrazily vstupní dveře. Johann se otočil a poslední, co v životě spatřil, byla vztekem sešklebená tvář lesního Průchy.
Výstřel z kulovnice ho zasáhl přímo do obličeje. Kulka mu projela ústy, ale od zubu se odrazila a skončila v krku Eleny, která jen vykřikla a s ústy plnými chrlené krve, mrtvá zůstala ležet na zemi.

Průcha odhodil pušku a vrhl se k Eleně, ale ta na něj upřela jen prázdný mrtvý pohled.
“Bože…co jsem to udělal!” vzal její tělo do náruče a tiskl k sobě.
Později ji uložil do postele a mrtvolu Johanna zakopal na zahradě.

Oběšeného nadlesního Průchu našli ve stodole o dva dny později, kdy si jeden sedlák přijel pro sjednané dřevo a odhalil celou tragédii.