Toto je 19 díl z 19 v seriálu Ptákořezy

Po návratu z dovolené jsem znovu nastoupil do práce a zároveň do role uspokojovatele moji náruživé těhotné milenky. Bříško se již zřetelně rýsovalo a její dychtivost se ještě zvýšila. Sice jsme již nemohli tak divočit, jako zpočátku, ale Miluška, jako dobře zajetá mrdací mašina, si dovedla poradit. Náš šukací repertoár se sice smrskl na několik pohodlných a bezpečných poloh, ale zato jsme to doháněli zvýšenou frekvencí mrdaček. Nade vše milovala polohu na koníčku, kde si mohla dirigovat rytmus a hloubku zásunu.
Aby to nebylo pořád na jedno brdo, občas jsme si stříhli šukačku zezadu, jak říkala „na pejska“ a konečné číslo jsme si užívali v poloze „na lištičku“, kterou jsem zase velmi miloval já. To jsme leželi oba na stejném boku, já zezadu najel do nastavené chlácholinky a pomalu se přivedl až ke konečnému vyvrcholení. Miluška při tom jen pasivně ležela, jako lištička, s ocasem mezi nohama. Když jsem do ni vyždímal těch posledních pár kapek, které ještě moje varlata vyprodukovala, zůstal jsem v ní hluboce zapíchnutý a po náročné práci jsem prakticky téměř okamžitě usnul.
Asi usnula také a tak jsme si dopřáli něco posilujícího spánku, který ovšem trval jen tak dlouho, dokud se jeden z nás neprobudil. Příjemné živočišné teplo a přitomnost osoby opačného pohlaví, ochotné kdykoliv k milování většinou způsobila, že za chvíli jsme rozjížděli další kolo.
A tak to šlo pořád dokola a byla vyhlídka, že pokud to na nás nepraskne, úspěšně se tak promrdám až k svému nástupu na vojnu.
K pokračování našich bezuzdných mrdaček po mém návratu z dovolené přispělo i to, že Miluščin zákonný majitel si při práci na střeše podnikové chaty přivodil pracovní úraz. Spadnul ze střechy, protože si frajersky nevzal bezpečnostní pás. Dopadl na šikmý svah, což mu asi zachránilo život, ale naštípl si 7. krční obratel. Než dojela sanitka a VB, spolupracovníci mu pás navlékli a do protokolu uvedli, že spadl, když s odhákl a přecházel k dalšímu jistícímnu bodu. Byl odvezen do nemocnice ve Vrchlabí, kde jej okamžitě operovali a měl kliku. Operace se zdařila a byl ujištěn, že po asi 3 měsíční rehabilitaci bude téměř jistě zase chodit po svých.
Pro nás to znamenalo jenom jediné – byl bezpečně mimo dosah a tudíž jsme mohli pokračovat v našem sexuálním řádění. A jistě nikdo s čtenářů nepochybuje o tom, že jsme si spolu dávali, co se do ni vešlo, až do 1. září. Ten den vycházel na pondělí a tak jsem to v sobotu odpoledne ve Vodochodech zapíchl a odjel na mašině do Ptákořez, sbalit si svých 5 švestek. Miluška byla sice dost na měkko, ale to nám nezabránilo v tom, abychom si nešoupli opatrnou mrdačku na rozloučenou.

O půl roku později, někde nad jižním Slovenskem…..

Haló věži: Já žák desátník Dvořák. Přilétám ze severu k okraji pekáče. Balkon 4200 Udejte číslo terče a dejte další pokyny!


Haló, tady řídící věž: Desátníku, hlašte se svým kódovým číslem a nejmenujte! Vidím vás na radaru, takže znám váš směr a výšku.

Opravuji: Tady 0901, blížím se k pekáči.

Věž pro 0901: Přiděluji kuře č. 4. Střelbu ukončit nejpozději při dosažení balkonu 400 . Po vybrání náletu nastoupat na balkon 1000 a vycházka. Silnice 210.

0901: Kuře je v troubě

Věž: Tak jej upečte!

Potlačuji letoun a pod sebou vidím širokou písčitou plochu, velkou asi jako fotbalové hřiště. Na ni jsou v řadě umístěny siluety letounů. Očima vyhledám 4. figuru zleva a snažím se zarámovat ji do zaměřovače. Ve chvíli, kdy ji mám v nitkovém kříži, mačkám na kniplu spoušť a letounem začne házet dlouhá kulometná dávka. Přepínám spoušť a přidávám několik výstřelů z palubního kanonu. Koutkem oka sleduji, jak padá výška na výškoměru. Ve výšce 400 m nad terénem ukončuji střelbu a začínám vybírat piké. Přidávám plyn a stoupám. Obrovská síla tří G mě tlačí do sedačky a na pár vteřin přestávám vidět. Po chvíli zase vidím a na výškoměru mám 1000 m. Vyrovnávám do horizontu a hlásím:

0901 pro věž: Balkon 1000, mám radost, odchod na vycházku, návrat 210.


Věž pro 0901: Dobrou chuť.

Tyto zašifrované kydy měly zabránit imperialistickým rozvědkám v rozklíčování činnosti našeho letectva. Pro pochopení:

pekáč – střelnice s pozemními cíly
balkon – letová výška
kuře – terč
kuře je v troubě – jsem připraven ke střelbě
upečte kuře – zahajte střelbu
mám radost – ukončil jsem střelbu
Vycházka – návrat na základnu
silnice 210 – nasaďte kurz 210
dobrou chuť – konec korespondence

Při otočce k návratu nakláním letoun a snažím se zjistit, jak dopadla moje střelba. Jsem však už příliš vysoko a moc daleko, abych něco postřehl. Budu si muset počkat na oficiální výsledky, které nahlásí cílní ze střeliště.

Blížím se na přistání. Je to provizorní travnatá plocha, kterou využívají hnojaři při práškování polí. Pro „rychlé“ je poněkud krátká, takže musíme startovat s prázdnými přídavnými nádržemi, abychom to vůbec zdvihli. Vzhledem k tomu, že střelnice je vzdálená jen pár minut letu, žádné nebezpečí z nedostatku paliva nehrozí. Při přistání nesmí být pilot dlouhý, jinak vyjede ze zpevněného povrchu rovnou do řepného pole. Obvykle to není žádné neštěstí, letoun se jen zaboří, ale nijak nepoškodí. Akorát jej technici musí vyprošťovat a pilot má vedle ostudy i černé body do hodnocení. O to jsem pochopitelně vůbec nestál a proto jsem si vyžádal základní informace.

0901 pro přiblížení: Vstupuji do vašeho prostoru. Žádám o pokyny pro přistání.

Přiblížení pro 0901: Oblačnost 3/8, dohlednost 15 km. Vítr v protisměru, 6m/sec. Pořadí na přistání jedna. Zastav se u nás, máš tady dopis.

Poslední věta, ryze osobní, se ztratila v technických podrobnostech a naštěstí unikla pozornosti řídícího létání. Mně však způsobila velkou radost. Pošta běžně chodila do Košic a když jsme nyní byli na střelbách v polních podmínkách, dostávala se k nám jen sporadicky.

Bylo mi jasné, že dopis může být jen od maminky, nebo od Milušky. Maminka psala častěji, tak asi jednou za 14 dní. Zato Miluška, ač značně ukecaná, se v dopisování moc nevyžívala. Psala mi jen nárazově a dost stručně. Občas jsem v jejích dopisech našel hrubou chybu a asi si toho byla vědomá. A to byl zřejmě také důvodem úspornosti jejího psaní. Obvykle se omezila se jen na popis nejdůležitějších věcí, které ji postihly a přidala pár nejnovějších drbů.

Po mém narukování mi napsala poprvé až za tři týdny, aby mi sdělila, jak ji strašně chybím a že ten její ležák ji jde strašně na nervy. Měla již manžela doma na nemocenské a on se pracně rehabilitoval po operaci páteře. Dál si stěžovala na průběh posledního trimestru těhotenství. Začaly ji otékat nohy a byla stále unavená a z toho nervózní. Hádky byly u nich doma na denním pořádku.


Další dopis mi od ni přišel až v listopadu. Psala jej z porodnice a tak jsem se dověděl, že se jí (nám?) narodil zdravý klouček, 49 cm, 3,85 kg. Porod proběhl bez komplikací, matka i dítě v pořádku. Shodou okolností se klouček narodil naprosto náhodně, na den přesně, na moje 20. narozeniny. Miluška v tom viděla zásah prozřetelnosti, kde nám osud naznačoval, že otcem jsem opravdu já. Osobně jsem to za tak jasné neměl a upřímně řečeno, bylo mi to jedno. Žádné závazky mi z toho neplynuly a jediné, co mi skutečně chybělo, byly parádní mrdačky, na které jsem byl zvyklý.

Na dopis jsem si musel počkat až do večeře, protože odpoledne jsme měli ještě střelby na letící cíl.

Vlekař odstartoval a pak na navijáku odroloval proužkovaný vlečný pytel do vzdálenosti 500 m za sebou. Následně odstartoval první stihač z šestičlenného roje a snažil se z protisměru, mírně z boku zasáhnout vlečený terč. Projektily nábojových pásů byly potřeny různými barvami, aby se odlišily zásahy jednotlivých střelců. Pátý a šestý střelec se snažil nemířit na pytel, ale na uzel vlečného lana, protože pokud se mu podařilo cíl ustřelit, obvykle se ztratil a nebylo možné vyhodnotit zásahy. Proto bylo zavedeno pravidlo, že střelec, který pytel zašantročil a všichni, co stříleli před ním, měli kontumačně hodnocení vzdušné střelby na výtečnou. Byl jsem to právě já, kdo střílel poslední a skutečně se mi podařilo pytel „useknout“.
Krátce před tím jsem se dověděl i výsledky střelby na pozemní cíl. Z dávky, kterou jsem vypálil, jsem měl 68% zásahů a hodnocení „Velmi dobře“. Ve výborné náladě jsem spořádal večeři a došel si ke spojařům pro avizovaný dopis.

Podle písma na obálce jsem okamžitě poznal, že je od Milušky. Odklidil jsem se do maringotky, kterou jsem sdílel ještě s dvěma spolužáky a protože moji spolubydlící vyrazili do hospody, v klidu jsem se rozložil na kavalec a nedočkavě otevřel obálku. Ze složeného dvojlistu vypadla černobílá fotka pohlednicového formátu. (Barevné fotky tehdy u nás ani neexistovaly. Proto také kvetlo finančně náročné ruční kolorování fotografií.) Byla dílem profíka z ateliéru Fotografia, komunální podnik Kobylisy, jak prozrazovalo razítko na zadní straně. Když jsem fotku otočil, uviděl jsem rozesmátého chlapečka, zcela nahatého, ležícího na bílé podložce. Patřím k těm lidem, kteří se při pohledu na mimino nerozplývají chválou, ani nadšeně nevykřikují nějaké zvěsti o podobnosti k rodičům. Chvíli jsem si, zcela nenadšeně, prohlížel ležící postavičku, avšak náhle jsem zbystřil pozornost. Chlapeček měl asi 3 cm nad pupíkem tmavou pihu, asi tak velikosti hrášku. Vzletně se tomu říká mateřské znamínko. Moje ruka bezděčně zabloudila do stejného místa na těle, jako bych se chtěl přesvědčit, že tam mám stejnou pihu. Skutečně tam byla, jako ostatně vždy, již od mého narození. Tento jasný důkaz mě přesvědčil.
„Tak vida, ne mateřské, ale otcovské znamínko dává Milušce za pravdu,“ pomyslel jsem si omluvně a konečně začal číst dopis.

Miluška mi svým stručně popisným způsobem sdělovala nejprve to nejpodstatnější – totiž, že ji strašně chybím. Pak se zmínila, že péče o juniora ji zcela vyčerpává a v závěru přidala pár nejnovějších drbů. Většinou se týkaly lidí, které jsem znal jen od vidění a nijak zvlášť mě nezajímali. Pár řádek věnovala svému manželovi, který se rozhodl, že si vysoudí náhradu za pracovní úraz a vážně uvažuje, že by to mohl uhrát na invalidní důchod. V závěru mi doporučovala, abych si pozorně prohlédl fotku našeho drobečka a jestli prý mě něco napadne. Věděl jsem zatraceně dobře nač naráží. Vždyť moje mateřské znaménko nad pupíkem měla bezprostředně před očima vždy, když mi kouřila péro.

Z předchozích několika Miluščiných dopisů jsem již věděl, že se ji podařilo prosadit pro syna jméno Jaroslav. Její majitel se jmenoval Josef a již se po něm jmenoval starší syn. Takže můj levoboček se jmenoval po mně, resp. po tchánovi.
Sám jsem Milušce také psal jen málo a protože jsem ji dopisy pochopitelně nemohl adresovat, posílal jsem je na jméno imaginárního brigádníka, bydlícího na ubytovně. A protože Miluška od pošťačky přebírala poštu pro celý barák, snadno si ten dopis na jméno chlápka, kterého nikdo neznal, ulila pro sebe. Několikrát jsem ji nabádal, aby si dopisy ode mne z nostalgie neschovávala, ale po přečtení je spálila. Jestli to udělala, to jsem se nikdy nedověděl.

Mohlo by vás zajímat  Co je v domě, je i pro mě

A to je skoro konec tohoto nepovedeného seriálu. Svým, málo početným čtenářům, ale stále ještě něco dlužím. Jednak – konec příběhu, kterak jinak bezvýznamné městečko Klecany přišlo k názvu Ptákořezy a druhak – co bylo se mnou v dalších létech.

Většinu Nové pověsti české již jsem popsal. A jak to bylo dál a jak to skončilo? Celkem do ztracena. Jéňa amputaci přežil, ale implatace se nezdařila. Když se po propuštění z nemocnice vrátil, ztratil veškerý sicflajš a byl takříkajíc odkecaný. Navíc zjistil, že mu lidé za zády přezdívají Jéňa Bezpták. Lidová tvořivost vycházela z obdobných jmen Bezouška a Beznoska, které přidělovala vrchnost v dobách Marie Terezie vzpurným sedlákům potrestaným za rebelii uřezáním nosu, nebo uší..
Když bafuňářům z KSČ došlo, že Jéňa je již pro práci agitátora v terénu zcela nepoužitelný, byl potichu stažen a usazen do vrátnice jednoho OV strany na jihu čech, kde jej nikdo neznal. Vášnivá Marika byla v neveřejném procesu potrestána za těžké ublížení na zdraví k odnětí svobody na 5 let a po odpykání trestu ji byl zakázán pobyt a byla vystěhována na Slovensko.

No a já jsem si odbyl rok v učilišti, ve škole důstojníků v záloze. Po složení důstojnických zkoušek jsem byl hodnosti podporučíka přeložen jako bojový pilot k stíhacímu pluku v Ostravě – Mošnově. Když mi končila dvouletá základní služba, nabídl mi politruk, že pokud se nechám nalejt a „podepíšu“, budu povýšen na poručíka, dostanu víc než slušný plat a až se ožením, dostanu v Ostravě služební byt. Protože jsem létaní miloval, ani jsem se moc nerozmýšlel.
Domů k rodičům jsem se dostal tak jednou za rok a při této příležitosti jsem zajel i za Miluškou. Její starej to skutečně uhrál na invalidní důchod, chodil jen s francouzskými berlemi a navenek ze sebe dělal chudáka. Do dolním hospody to měl s holemi daleko a tak si navykl chodit chlastat do Bodláku. Takže jej Miluška měla pořád doslova za prdelí a on svědomitě hlídal, aby mu neházela za voj. Museli jsme si domluvit schůzku v Praze a nic z toho nebylo. Náš vztah pomalu vyšuměl do ztracena.

Když mi bylo 23 let, seznámil jsem se v Ostravě s jednou milou a přítulnou dívčinou. Líbil jsem se ji ve své fešácké letecké uniformě a fascinovalo ji, že jsem pilot. Párkrát jsme se sešli, bylo ním spolu dobře a nejednou jsem zjistil, že spolu chodíme. Řekla mi, že je zaměstnaná na Vysoké škole báňské a teprve asi po roce jsem zjistil, že tam nedělá nějakou kancelářskou sílu, ale je odbornou asistentkou s titulem Ing. Náhle jsem měl silný pocit méněcennosti a myslel jsem, že pro ni nejsem rovnocenným partnerem. Nikdy mi to však nedala najevo a vypadalo to, že mě má opravdu ráda. A protože jsem ji měl také rád, nakonec to dopadlo tak, že jsem ji požádal o ruku. Souhlasila, ale měla podmínku – že o ni musím, zcela starosvětsky, požádat rodiče. Když jsem to udělal, byl jsem mile přijat do rodiny a za pár měsíců jsme se vzali.



Jako všichni novomanželé jsme šukali několikrát denně, což mi nedělalo žádné potíže, neb jsem měl dobrou školu od Milušky. S jediným rozdílem – podle dohody jsme celý první rok mrdali s gumou. To proto, abychom se mohli bez dětí snáze rozvést, pokud by nám to přestalo klapat. Když jsme došli k názoru, že spolu asi zůstaneme natrvalo, začali jsme do toho řezat naostro. V tom jsme pokračovali další léta, ale bohužel, potomek byl stále v nedohlednu. Tehdy jsem se Ivušce přiznal, že už mám v Čechách levobočka s jednou vdanou paní. Velkomyslně mi to odpustila, protože to bylo v době, kdy jsme se ještě neznali, ale začala se trápit, že  je možná neplodná.

Teprve v r.1968 jsme se dočkali prvních příznaků těhotenství, z čehož jsme měli oba velikou radost. Bohužel, v témže roce se uskutečnila internacionální bratrská pomoc v podobě invaze spojeneckých vojsk. Z té doby si vzpomínám na jeden výstižný vtip: Víš proč stát Izrael nemůže být nikdy okupovaný? Protože, na rozdíl od nás, je obklopen samými nepřáteli.


V těch kritických časech jsem nikdy netajil, že tuto zradu nepovažuji za pomoc, ale za okupaci. Bylo až legrační sledovat, jak původně nadšení dubčekovci ztráceli svůj zápal a pomalu začali couvat. Za necelý rok bylo vše ztraceno. Přitáhly se šrouby a mě, jako ideově nepevnému nestraníkovi, bylo zakázáno létat. Byl jsem odklizen na řídící věž, k nelétajícímu perzonálu. Jako dispečer letového provozu jsem s bolestí v duši sledoval, jak tu pravověrní létají. A když v r.1971 došlo k prověrkám, byl jsem z armády vylitý, jak kýbl špinavé vody. Zároveň jsem musel opustit služební byt a uniformu kapitána letectva nadobro svléknout.


Rodiče mi naštěstí nabídli, abych se i se ženou vrátil do rodného hnízda. Ivuška si našla místo v Poldi Kladno, jako programátorka a já se uchytil jako mistr odborného výcviku v poldovském odborném učilišti.
Po roce mistrování jsem si podal přihlášku na VŠE a k svému obrovskému překvapení jsem byl přijat. Dalších 5 let jsem, vedle nenáročné výuky pilování a vrtání, studoval dálkově vejšku a po státnicích si konečně ozdobil jméno hrdým titulem Ing. Při promoci mi jako první přinesl kytičku můj osmiletý syn.

S potřebnou kvalifikací jsem pak začal učit na kladenské průmyslové škole, tedy v budově, kde jsem před mnoha lety maturoval.
Tam jsem přežil léta tuhé normalizace za tu cenu, že jsem si denně plival do vlastního xichtu a dočkal se i sametové revoluce. V relativním poklidu jsem tam pak vyhnil až do důchodu. Miluščin manžel zemřel na cirhozu jater, kterou si uhnal vytrvalým chlastem a z Milušky se stala veselá vdova. Náš syn už dávno ví, kdo je jeho pravým otcem. Vycházíme spolu velmi dobře a nakonec jej přijala i celá moje rodina. Každoročně o dovolené u nás stráví pár dní. Akorát Milušku moje žena nikdy nechtěla vidět.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1907
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Ptákořezy 18
Fred
fred@efenix.cz
Jsem CSd, (celkem spokojený důchodce), bývalý vojenský pilot a později po prověrkách profesor průmyslovky. Rád čtu i píši erotické povídky, kterých jsem napsal několik stovek. Mám rád reálné příběhy ze života a nesnáším grafomany sedmilháře.

9
Komentujte

Please Login to comment
avatar
5 Comment threads
4 Thread replies
2 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors
KittikitFredDedek.JeffDedek.JeffMirek Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Robbertos
Člen

Parádní zakončení. Zvláště z Mošnova, kde jsem jako záklaďák nasvětloval stihačům práh dráhy APM kou.

Martin
Host
Martin

Hezké zakončení seriálu . Mě ani nevadilo propojení historie a erotiky . Být to jen o sexu, byla by to nuda . Při čtení pasáže nepřeskakuji , protože by mi mohla uniknou nějaká souvislost v ději . Pravda některé díly seriálu byly lepší , jiné dějově slabší . Ale to se stane každému , kdo se snaží napsat dějově zajímavé dílo . Zřejmě pokračováním tohoto seriálu je Těžký život bigamisty .

Mirek
Člen

Škoda ze je konec. Těšil jsem se na každé pokracovani. Povídky s příběhem jsou často ze života a maji pointu.

Dedek.Jeff
Člen

Tak jsem se zájmem dočetl Tvůj seriál. Zdá se mi, že je to autobiografické dílo. O to lépe se píše a celý příběh vyznívá autenticky a pravdivě, ale hlavně se dobře čte. Díky za něj.

Kittikit
Člen
Kittikit

Jak pise Martin, hezke propojeni hostorie s erotikou. Sice obcas zapomenu dat palec nahoru, ale to, doufam, autorovi nevadi, a zaroven mu preji hodne inspirace pri psani povidek.