Toto je 18 díl z 19 v seriálu Ptákořezy

Rozuzlení vskutku přišlo za několik dní. Po návratu z práce jsem našel jsem na parapetu, vedle našich misek, výmluvně položenou složenou kartičku s nápisem: Těhotenský průkaz. Ostatně semínka mluvila rovněž výmluvně. Klíčky zalité Miluščinou močí byly zřetelně silnější, než jejich protějšky v kontrolní misce. Miluščino tušení se tedy potvrdilo.

Teď, když už bylo vše jasné, vypuklo pro mne zcela pohádkové období. Domácí paroháč sice zpočátku trochu brblal, ale pak si uvědomil, že na tom také vydělá. Jemu, na rozdíl ode mne, vůbec nezáleželo na možnosti mrdat těhuli kdykoliv si vzpomene, s báječným výkropem. Místo toho si nahlas liboval, že až bude mít Miluška plné ruce práce okolo mimina, nezbude ji tolik času, aby jej bez přestání buzerovala pro každou maličkost. Měl totiž doma vojnu jako řemen. Miluščin „domácí teror“ byl totiž původně motivován její pohlavní neuspokojeností. Teď, když měla se mnou sexu vrchovatě, záměrně v tom nepolevila, aby paroháč nepojal nějaké podezření.

Jak jsem již naznačil, pro mne nastalo období bezuzdných mrdaček, které zná každý manžel s období prvního těhotenství své manželky. Vím, že existují vzácné výjimky, kdy ženě sex v těhotenství nechutná a podvoluje se mu s vyloženou nechutí, pokud jej vůbec neodmítá, ale Miluška naštěstí patřila do té většiny, která si tuhle výhodu dokáže maximálně vychutnávat.

Díky Miluščině mírné zavalitosti, která mě mimochodem velmi rajcovala, nebylo na ni těhotenství v několika prvních týdnech vůbec znát. Zato její sexuální náruživost se naopak rapidně zvýšila. Nejen, že za mnou teď přicházela každou noc, ale mnohdy stačila zaskočit na rychlovku i někdy odpoledne.
Jako alibi sebou třeba vláčela obrovský koš s vypraným ložním prádle a výmluvu měla, že nestačila dopoledne převléci postele. Ve 4. a 5. patře pak bleskově převlékla v každé garzonce po třech postelích, 6. patro vynechala, protože tam nikdo nebydlel a nakonec skončila v mém kutlochu, v 7. patře. Odešla až navečer, protože bylo nutné připravit paroháči večeři a vypustit jej do dolní hospody. Sotva za ním zapadly dveře svištěla výtahem opět ke mně nahoru, kde si natahovala mého starodávného budíka na 22,30, aby stihla v manželské posteli přivítat manžílka po příchodu z hospody. Když po 23. hod. přišel, ironicky jej přivítala, dohlédla, aby si vzal svoji večerní dávku léků na cukrovku a vysoký tlak, počkala, až usnul a pak zase spěchala ke mně nahoru.

Z frekvencí jejích návštěv jsem začínal mít strach a občas jsem opatrně nadhazoval, aby se mírnila, že by si toho mohl někdo všimnout. Mávla však jen odmítavě rukou a zeptala se mě, jestli mi to vadí. Pochopitelně jsem ji ujistil, že jsem rád, kdykoliv s ni mohu být a když není se mnou, nepřetržitě na ni myslím. Začínal jsem mít dojem, že právě toto nebezpečí ji tak nějak zvláštně rajcuje a asi ji dělá dobře, dráždit hada bosou nohou. Zřejmě byla adrenalinový typ.

Bylo zřejmé, že doma nosí kalhoty ona a mimovolně rozhodovala i za mne. Občas jsem si to uvědomoval, ale byl jsem mladý, lehkomyslný a mimochodem z domova zvyklý na to, že za mne většinou rozhodoval někdo jiný. Takže jsem to z pohodlnosti vlastně akceptoval. Sice jsem si nepředstavoval, že bych si to takhle nějak v budoucnu v manželství zařídil, ale to bylo tak daleko, že jsem si s tím zatím nelámal hlavu.

Nečekané líbánky nám vypukly v průběhu prázdnin. Miluščin syn odjel na pionýrský tábor do Orlických hor a manžel byl „odvelen“ s partou údržbářů na podnikovou chatu v Krkonoších, kde se měla, za plného provozu, vyměnit střešní krytina. Ubytovna byla v době dovolených skoro prázdná a já se ocitl v pozici sexuálního nádeníka. Miluška by jej tam měla nejraději pořád. V podstatě jsem se odstěhoval k ní do bytu, abych byl vždy po ruce, kdykoliv vyšetřila volnou chvilku. Mělo to jen jednu vadu: když jsem se nepozorovaně, hned po příchodu z práce, šikovně protáhl k ní do bytu, byl jsem tam jak ve vězení a nemohl jsem vystrčit ani nos.
Rozvalen na pohovce jsem jenom čuměl na bednu a cpal se dobrotami, kterými mě moje těhulka vrchovatě zásobovala. Sama pobíhala po budově, něco zařizovala a organizovala. Každou chvílí se však vracela a průběh byl vždy stejný. Většinou to byla rychlovka, protože za 20 min přivezou čistící prostředky, nebo vyprané prádlo. Samozřejmě to bylo vždy s lahůdkovým výkropem, ale jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. Když spokojeně odběhla za jinou povinností, upadal jsem do jakéhosi polovědomí a nejraději bych se odsunul k sobě, do 7. patra a tam se důkladně vyspal po náročné druhé šichtě.
Když jsem tento úmysl sdělil Milušce poprvé, dočkal jsem se jen nelíčeného údivu:

„A proč bys to, prosím tě dělal? Teď nahoru stejně nemůžeš, protože by tě někdo mohl vidět, jak odtud vycházíš a ještě bych přišla do řečí. Ostatně, vždyť už to nestojí za to. Za chvíli frmol přestane a budu se ti plně věnovat. Dáme si vydatnou večeři, vykoukáme televizi a potom si dopřejeme pořádný mrdáníčko. Pěkně v klídku a pohodě, žádný kvalt a obavy, že nás něco vyruší. Toho si považuji nejvíc, protože pak si to mohu parádně vychutnat.“
Vzhledem k tomu, že za sebou měla odpoledne už 3 rychlovky a ještě se těšila na večerní a noční pomalé a pohodové milování, bylo mi jasné, že hormony s ni přimo ukázkově mlátí. A tak jsem se bez protestů podvolil. Při slíbené a opravdu skvělé večeři jsem si připadal jako čuník na krmníku.

Ten týden jsem opravdu tvrdě pracoval. Ani ne tak v práci, jako po šichtě doma. To jsem měl vskutku druhou směnu. Někdy jsem nevěděl, zda se mám radovat, nebo lomit rukama. Naštěstí jsem byl nevybouřený mladík, který na rozdíl od svých vrstevníků měl vrchovatě toho, o čem se jim mohlo jenom zdát.

Pouze jediné odpoledne jsem měl trošku oddych. Ve čtvrtek musela Miluška odpoledne pro zabijačku, kterou připravil její pantáta, jak říkala tchánovi. Tento sedlák přišel o svůj grunt a do JZD se mu nechtělo. Tak se předělal na kovozemědělce a nechal se nalejt do Vzletu jako řidič. Na záhumenku o rozměru 0,5ha, který mi milostivě nechali, pěstoval různou zeleninu a také obilí, které částečně prodával a částečně s ním vykrmoval prase. Takže jednou do roka byla zabijačka a Miluščina rodinka z ni měla slušnou výslužku.

Kdybych byl odkázán jen na blafy závodní kuchyni a večeře v Bodláku, asi bych, co se týká jídla jen živořil. V té době začalo budování socializmu jaksi váznout. Potravinové lístky byly sice dávno zrušeny, ale na potraviny se dál stály fronty. Nedostatek masa se řešil tak, že ve všech veřejných vyvařovnách se každý týden celostátně držel tzv. Bezmasý den. Byl to čtvrtek a v závodních kuchyních, školních jídelnách, v nemocnicích a restauracích si člověk mohl pochutnat na různých hovnotvorných látkách, ale maso se ten den se prostě jaksi celostátně vytratilo. Z té doby pocházel i vtip, který tuto prekérní situaci trefně vystihoval. Prezident Novotný, bezvýrazný šašek, o kterém kolovaly stovky vtipů, při jakémsi svém projevu pronesl památnou větu: Vbrzku bude masa dost.
A hned se lidé mačkali u pokladen na nádraží a všichni chtěli jízdenku do Brzku.

Okolo mne se sice tvořily dějiny, ale já měl v hlavě jen svoje lahůdkové mrdačky s těhotnou a přítulnou paničkou. To, že nebyla moje, tomu jen přidávalo na pikantnosti.
Zatím co Dvouletka s přispěním budovatelského nadšení byla úspěšná a jaksi taksi obnovila válkou poničené hospodářství, v první pětiletce se nadšení vytrácelo. Přesto noviny a rozhlas denně referovaly o vynikajících výkonech našich úderníků, kteří plnili normy nad 150%. I u nás se objevovali hrdinové socialistické práce. Na př. svářeč Doutnáč, (jak příhodné jméno pro svářeče) z TATRA – Smíchov splnil úkoly pětiletky na necelé 4 roky.
Na dílnách jako houby po dešti vznikaly Brigády socialistické práce, ale na životní úrovni to vidět nebylo. Občas se také zlevňovaly potraviny a spotřební zboží. Na př. rolička toaletního papíru z původní cenou 0,64 Kčs byla zlevněna na 0,60 a oblíbené sušenky Tatranky, původně za 1,60 Kčs nyní stály 1,50. Po krátkém čase se však přestaly vyrábět a byly nahrazené sušenkami Horalka, které byly sice o něco menší, ale zato měly z jedné strany čokoládovou polevu. To, že stály 2,20 Kčs, nikoho nepřekvapilo.
Třetí pětiletka naprosto krachla a byla potichu, po 3 rocích odvolaná. O rok později byla vyhlášena sedmiletka, což v podstatě byla 4. pětiletka+ 2 roky dluhů.

V té době si začal Novotný pohrávat s myšlenkou, že by bylo ideální, kdybychom se stali svazovou republikou SSSR. Když mu tato nehoráznost neprošla ani před ÚV KSČ, přišel s náhradním plánem, jak lidu ukázat, jak to s ním myslí dobře. V květnu 1960 se zkoprnělý národ dověděl z úst prezidenta, že Československo je po SSSR druhým státem na světě, kde se podařilo dobudovat socializmus. Spolu s tím Národní Shromáždění přijalo novou, socialistickou ústavu, byl změněn název státu na ČSSR a změnil se i státní znak. Tradiční český lev přišel o korunku, která byla nahrazena pěticípou hvězdou. Z hrudi mu zmizely siluety slovenských hor s pravoslavným křížem a místo nich tam byly jakési plameny, které měly symbolizovat Slovenské národní povstání. Celé to bylo zakomponováno do pavézy, což mělo připomínat Husitské hnutí. V podstatě to byl heraldický nesmysl, protože pavézy používali křižáci a nikoliv Husité. Veškeré toto divadlo mělo jediný cíl – aby se Antonín Novotný navždy zapsal nejen do českých, ale i do světových dějin.

Jak jsem již napsal, tyto všední události šly zcela mimo mne. Vedle svých zájmů sexuálních jsem měl i další posedlost. Chtěl jsem se stát profesionálním pilotem. Na vojenské správě mě při zápisu zařadili do ŠDZ a poslali na výběrové prohlídky do ÚLZ. Byly skutečně výběrové, takže ze 118 uchazečů nás prošlo jenom 32. Pak jsem začal létat ve Svazarmu. Nejprve na větroních a pak i na motorových školních dvoumístných typech. O dovolené jsem měl absolvovat závěrečnou etapu výcviku v Ústřední letecké škole v Chrudimi a složit zkoušky sportovního pilota. Získání Leteckého průkazu bylo podmínkou pro můj nástup do Vojenského leteckého učiliště v Košicích.

Můj týdenní šukací maraton konečně skončil a já v sobotu odpoledne s úlevou odjel k rodičům. Podle tehdejšího zákoníku práce jsem měl nárok pouze na dva týdny dovolené a tak jsem hned v pondělí ráno odjel do Chrudimi. Letecká škola sice patřila Svazarmu, ale byl tam pro frekventanty zaveden vojenský režim. Poprvé jsem byl vystaven bezduchému vojenskému drilu, ale bral jsem to jako rozcvičku pro vojenskou službu, kterou jsem měla záhy nastoupit.

Výcvik jsem zdárně dokončil a na závěr jsem úspěšně složil i pilotní zkoušky. S nesmírnou radostí jsem převzal Letecký průkaz zároveň s povolávacím rozkazem. Vše bylo jasné a jisté. Pokud se nestane něco nepředvídaného, 1. září nastupuji do Vojenského leteckého učiliště v Košicích.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2302
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
4
Navigace v seriálu<< Ptákořezy 17Ptákořezy 19 >>

9 thoughts on “Ptákořezy 18”

  1. Pěkné pokračování. Jeden neví – píšeš o osobě, nebo je to poskládané vše dohromady. Jestli toto má být konec, tak je to škoda. Ale vím, vše musí jednou skončit.

    1. Konec to ještě není, ale kvapem se blíží. Pro všeobecný nezájem a kritiku příběh ukončím v příštím dílu. Bude tam o5 něco dějepisu a sexu jen pramálo. Jinak potvrzuji, že děj je téměř autobiografický, i když s trochou autorské fixe.

      1. Mě by třeba ani tolik nevadilo,ze je tam málo sexu.Jen mi přijde,ze od te doby co jsme se dozvěděli,ze je Miluška těhotná,tak dej nějak stagnuje…někoho to třeba zase baví číst o tom jake to bylo za komunistu,ale me přijde,ze se to do povidek na teto stránce proste nehodí…a zrovna u tebe je to skoda,protože jinak píšeš velmi ctive a i vtipne.A me samotnou pak mrzí,ze se na pokračováni tesim a nakonec ji mam prectenou za ani ne půlku casu,protože většinu přeskáču…

      2. Vstoupil jsem na tyto stránky po delší době. Proč? To už jsem psal.
        Ale Frede! Nevzdávej to, tvé povídky jsou velice zajímavé, i když tam na každém řádku čurák nepostrkuje kundu, nebo naopak.
        A komu se to nelíbí, AŤ….

      3. Neměl bys to brát jako nezájem čtenářů. Holt každému sedne něco jiného. A ač je tvůj seriál čtivý, ne každému musí být po chuti.
        Z mého pohledu to trošku upadá od té chvíle, co je Miluška těhotná.
        Je to takové monotématické, nějak to ztratilo ten šmrnc a náboj, co to mělo na začátku.

  2. Bohužel za me tri hvězdičky..dějepis jsem nemusela ani na škole,natož abych ho nachazela v erotických povidkach:-(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *