Ptákořezy 15

Toto je 15 díl z 19 v seriálu Ptákořezy

Ráno protivné řinčení budíku tentokrát probudilo i mne. Posledně jsem byl tak vymrdán, že jsem zaspal Miluščin odchod a kdyby mi nepřetočila budíka, asi bych zaspal i svůj první nástup do práce. Patřím k těm, kteří hrozně neradi vstávají a po probuzení se musím dlouze přemlouvat, abych se se vyhrabal z lůžka. Zato Miluška se projevila jako správné ranní ptáče. Okamžitě řinčícího trapiče zamáčkla, nastavila zvonění na 6. hodinu a pak vyskočila z postele téměř radostně. Že bychom si stříhli ranní čísílko nás ani nenapadlo. Já toho měl dost a co se týká Milušky, tak by jistě by nepohrdla, ale tlačil ji čas.

Vlepila mi pusu a začala se chvatně oblékat. Vzhledem k tomu, že se bude za chvíli o 6 poschodí níž zase svlékat, mi to přišlo úsměvné. Vždyť jenom skočí do výtahu a z něho k sobě do bytu. Pak vklouzne do manželského lože a podobně jako já, snad ještě zabere, než se jim v ložnici ozve budík, nastavený na rovněž na 6 hodin. Ještě mi stačila sdělit, že zatím neví, zda bude moci večer přijít a klaply za ni dveře.

Po jejím odchodu jsem samozřejmě zase usnul a tak se trápení s budíkem opakovalo. Rozhodl jsem se vzít si ze své ranní víly příklad a vypadl okamžitě z postele. Šlo to, ale nijak radostné mi to nepřipadalo. Na lince jsem našel vítanou pozornost. V utěrce byly zabalené 4 kousky lineckého řezu. Uvařil jsem si kávičku a s chutí posnídal. Pak jsem se odbavil do práce a pár minut před 7. hodinou jsem v nýtárně píchl příchod.

A tak to šlo den za dnem. V práci jsem si postupně zvykl na pekelný rámus. Skoro jsem se tam odnaučil mluvit, protože to bylo zbytečné. Člověk si postupně vystačil s gesty a jakousi posunčinou. Brzy jsem si všiml, že v některých partách ve dvojicích pracují hluchoněmí a hrozně jsem jim záviděl jejich svět ticha. Dokázali spolu komunikovat i na vzdálenost několika metrů a u ostatních skvěle obzírali ze rtů. Když to moji dva parťáci před 13. hodinou zapíchli a šli na školní studovat při zaměstnání, vypukly mi lehy. Obvykle jsem se odklidil za plentu, kde jsem si vybudoval provizorní kutloch a tam jsem se zašíval. Po několika týdnech jsem byl již natolik otrlý, že jsem v tom příšerném rámusu dokázal usnout. Doháněl jsem tak tvrdě, ale radostně promrdané noci. Miluška byla náruživá a nenasytná. Často mi říkala, že by se mnou nejraději byla každou noc, ale naštěstí tomu tak nebylo. Tehdy jsem poprvé v životě začal chápat, čemu se říká manželský stereotyp. Naštěstí jsem to tehdy tak nebral, ba naopak, byl jsem tím téměř okouzlen.

Miluška za mnou chodila přibližně dvakrát až třikrát do týdne, s výjimkou svých dnů. To jsem měl samozřejmě pětidenní pauzu, kdy jsem se mohl dosyta a sám vyspat. Jako benefit pak následovaly 4 dny šukaček bez gumy, protože Miluška toto období označovala jako své neplodné dny. Do toho jsem ji nekecal, považoval jsem to za její záležitost a samozřejmě jsem ji v těchto dnech s gustem sprchoval děložní čípek. Tehdy nebyly volné soboty a tak jsem po šichtě na motorce mířil na víkend rovnou k rodičům. Tam jsem měl zaručené dvě klidné noci bez mrdaček a k nabrání sil. V pondělí ráno jsem pak jel rovnou do práce. Pouze v zimních měsících jsem spoléhal na hromadnou dopravu a občas, když byly silné mrazy a nebo sněhové kalamity, jsem v Ptákořezích vyhnil i přes víkend.

Ubíhaly dny, týdny a měsíce. Zima odešla a byla vystřídána rozpačitým, poněkud studeným a opožděným jarem. Stejně jako všichni moji vrstevníci, i já opět jezdil do práce na motorce. Jezdec sice za těch pár minut jízdy fest promrzl, ale byl jsem mladý, blbý a dělali to všichni, tak jsem se nechtěl odlišovat. Dnes, s odstupem desítek let, bych to považoval za trest. V souvislosti s těmito ranním, studenými jízdami se odehrála jedna anekdotická příhoda, ve které se vyznamenal náš podnikový felčar, s kterým jsem zatím měl co do činění akorát při svérázné vstupní lékařské prohlídce. Z postřehů svých spolupracovníků a nakonec i z vlastní zkušenosti jsem věděl, že tento svérázný doktor ordinoval zásadně v sedě a vyšetřoval na vzdálenost několika metrů. S diagnozou se nepáral, každého měl za simulanta a pacienty jednal zhurta, mnohdy až na hranici vulgarit. Jednoho rána jsem si při převlékání v šatně všiml, že kámoš motorkář, který si obličej chránil před náporem studeného vzduchu omotanou šálou, má nepřirozeně rudé tváře. „Vole, ty máš asi omrzlou držku,“ zahlaholil jsem a mimoděk jsem si sám sáhl na tvář. V tu chvíli se kolem shlukli ostatní. Následovaly různé dobré rady a ta nejrozumnější byla, aby se hned sebral a mazal do čekárny k zdravotnímu údržbářovi. My ostatní jsme se rozešli po pracovištích a vůbec nás nepřekvapilo, když jsme zmrzlíka v dalších dnech na šatně neviděli.

Po třech dnech se objevil a potutelně se usmíval. Pak nám vylíčil průběh „audience“ u pana „primáře“ a svoji následnou třídenní pracovní neschopnost.

„Do čekárny jsem dorazil něco před půl osmou, ale vašnosta zahajuje ordinaci přesně jak má napsáno na dveřích: v 8,60. Takže chvíli před devátou se otevřely dveře a sestra mne pozvala dál. Doktor ani nezvedl zadek ze židle a zařval na mne:

„Tak co máš?“

Vykoktal jsem ze sebe, že asi omrzlou hubu z motorky a že nevím, co s tím mám dělat.

„Protože seš blbec. Nikdo rozumný v tomhle na motorce nejezdí. Sestro napište mu na 3 dny PN! A bez kontroly rovnou zpátky do práce, rozumíš?“

Tak jsem popadl neschopenku, vypadl z ordinace a mazal domů. Mezitím už teplota vzduchu polevila, tak jsem si ani hubu do šály nebalil. Přesto jsem cestou domů na motorce zase dost promrzl a tak jsem po příjezdu domů rovnou zalezl do sprchy, abych se proudem horké vody trochu prohřál. No a jak jsem si tak lebedil, najednou jsem si všiml, že odtékající voda je tak nějak trochu dorůžova. Když jsem se osušil, koukl jsem se do zrcadla, zda bych se neměl oholit, když už jsem v té očistě a ráno mi nato nezbyl čas. Úplně jsem zapomněl, že mám omrzlou hubu a holení by asi nebylo to nejlepší, co bych měl dělat. Ale při pohledu do zrcadla jsem se téměř lekl. Klucí, já měl tváře úplně normální! Žádné zarudnutí od omrznutí, žádná zvýšená citlivost. Třeštil jsem na sebe oči do toho skla a nemohl si srovnat v hlavě, jak došlo k tak rychlému a zázračnému uzdravení. Přišel jsem na to až když jsem po sobě uklízel oblečení, které jsem ze sebe shodil bez ladu a skladu, jak jsem se hrnul pod sprchu. Když jsem vzal do ruky červenou šálu, připadala mi na omak navlhká, jak jsem skrz ni dýchal při jízdě. A když jsem si pak všiml, že mi pouští barvu na prsty, konečně mi to došlo! Pánové, já měl ty tváře zarudlý od tý šály! A ten blbec doktor to samozřejmě nepoznal, protože mě vyšetřoval na dálku, aniž by zvedl prdel ze židle. Tak jsem si dopřál tři dny marodní a řeknu vám, že se mi, po tom lenošení, pak do práce vůbec nechtělo.“

Jeho líčení pobavilo všechny kolem, protože každý z nich už způsob vyšetřování a léčení svérázného doktora již poznal. Rozešli jsme se každý po svém a tyto ranní chvilky nám zpříjemňovaly dlouhé a stereotypní hodiny v práci. Není proto divu, že jak „padla“, všichni jsme rádi padali vstříc radostnějším činnostem. A možností bylo něurékom. Venku již burácel jaro, den se prodloužil a ve všech okolních vesnicích se začaly v sobotu pořádat Odpolední čaje. To bylo také důvodem, že jsem občas vynechal víkendovou návštěvu rodičů a přežil jsem volno na svobodárně. Ve všední dny jsem odpoledne na motorce rajzoval po okolních pamětihodnostech. Zámek ve Veltrusích, mělnické vinohrady, Kralupy, Čertovy hlavy u Mělníka, to vše jsem po odpoledních zjezdil a prochodil.

Na večeře jsem chodil do Bodláku, kde jsem pak utloukl čas do zavíračky. Obvykle jsem po večeři ztrestal jedno, nebo dvě piva a pak jsem buď čuměl v „malém kině“, jak kultůrní referent vzletně nazýval televizor Rubín, před kterým byly dvě řady židlí, nebo šťouchal kulečník. Byla tam i parta zarytých maryášníků, ale když jsem viděl, že tam sehraná partička občas bezostyšně doslova svléká naivní hejly, přešla mě na karty chuť. Kolem 22. hodiny jsem se přesunul výtahem do svého separé v 7. patře. Pustil jsem si malé tranzistorové rádio Doris, na půl ucha vyslechl zprávy a si pak při poslechu taneční hudby dopřál relaxační čtení. Miloval jsem historické romány a občas četl i literaturu faktu, která se v té době zrovna rozjížděla.

Krátce před jedenáctou hodinou jsem odložil knihu, vyčistil si zuby, nachystal dvě sklenky červeného vínečka a netrpělivě očekával, až přijde moje sexuální dračice. Ta přicházela obvykle něco před půlnocí. Předtím musela obhospodařit svého pupkatého manžela, který přicházel pravidelně mírně pod párou, z dolní hospody. Čekala jej trpělivě v posteli, aby mu vynadala a přiměla jej, aby vzal své večerní léky na cukrovku a zapil je čajem, který byl vylepšený na prášek roztlučeným Rohypnolem. Po 20 minutách, když už paroháč spal zdravým spánkem opilce, se vyhrabala z postele, svlékla noční košiku, oblékla připravené rajc spodní prádlo, natáhla župan, zhasla lampičku a potichu opustila byt.

Schodiště s výtahem bylo ponořené do temnoty a ticha. Těch pár kroků k výtahu zdolala po paměti a za chvíli ji již výtah unášel do 7. patra. Tam už jsem stál v pootevřených dveřích své garzonky a jak se rozsvítila výtahová šachta a výtah začal hučet věděl jsem, že pro příštích pár hodin budeme nejšťastnější pár v širém, dalekém okolí.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1535
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
Navigace v seriálu<< Ptákořezy 14Ptákořezy 16 >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na