Ptákořezy 13

Toto je 13 díl z 19 v seriálu Ptákořezy
Read Offline:

Rozvalený v pohodlném ušáku jsem nepřítomným pohledem zíral do stropu. Okolní ticho mě zcela fascinovalo. Po šichtě v pekelném rámusu na mne působilo téměř léčivě. Mozek, který zatím relaxoval, začal znovu odvíjet myšlenky.

Vybavil jsem si oběd v závodní jídelně. Obrovský sál, velký jak polovička fotbalového hřiště, stovky stolků po čtyřech místech, s ne příliš čistými ubrusy. Fronta u okénka, dohadování se o zvoleném druhu jídla, nafasování porce výměnou za stravenku a pochod k volnému stolku. Pak už zbývalo jen hodit do sebe nevábnou, hovnotvornou hmotu, označovanou jako šunkofleky a rychlým krokem se vrátit na pracoviště.

Tam jsem se stal svědkem předávání hotových „vrat“ technické kontrole. Tu zastupoval vzteklý mužík v dlouhém modrém plášti, který se tvářil velmi důležitě a byl mi od pohledu protivný. Jmenoval se Laurel a za zády se mu říkalo Hardy, ač tomu dobromyslnému tlouštíkovi z amerických němých grotesek vůbec nebyl podobný. Navíc jsem si vybavil, že Laurel se jmenoval Stan a byl to z té dvojice ten hubený. Tady fakt zapracovala lidová tvořivost poněkud šejdrem.
Hardy pobíhal kolem finálního výrobku naši minipracovní skupiny s různými šablonami a měřidly. Důležitě a důkladně zjištěné závady zapisoval do kontrolního protokolu. Modrou mastnou pastelkou zvýraznil chyby v nýtování tím, že vadné nýty křížem škrtal. Takový nýt se musel odvrtat a nahradit jiným. Pak odešel s nevlídným konstatováním, že takový aušus nemůže převzít.

Po jeho odchodu Tonda hadříkem, natočeným na zápalce a namočeným v lihu, opatrně na skoro polovině označených nýtů smyl křížky a vyvolal tak dojem, že byly odvrtány a vyměněny. Na zbylých mi pak s „Mirkem“ předvedli odvrtávání a opravné nýtování. Pak jsem byl vyzván, abych si to také zkusil a k mému radostnému překvapení jsem zjistil, že to není žádná věda.
Tak mi uběhl celkem rychle můj první pracovní den v dělnické profesi. Následoval odsun do šaten, osprchování, převlečení do civilu a fronta u píchaček, jak už jsem popisoval.
Díky mašině, jak jsem nazýval svoji motorku, jsem se dostal se slušným náskokem před ubytovnou. Šichťák vyjížděl od fabriky v 15,35 a protože zastavoval v přilehlých vesnicích, před svobodárnou zakotvil něco po čtvrté hodině. Doufal jsem, že nahnaný čas smysluplně vyplníme s Miluškou a odbudeme se rychlovku ještě dřív, než šichťákem dorazí její zákonitý majitel. Dala mi však naprosto resolutně najevo, že o nějakou rychlovku nestojí a šla opečovávat toho svého plešatého a pupkatého manžílka. Při vzpomínce na mizerný oběd v závodce, jsem mu v tu chvíli záviděl. A nejenom ten oběd.

Mohlo by vás zajímat  Dešťová víla 10

Zatím jsem tedy jen ležel a odpočíval. Nedá se říci, že bych byl nějak fyzicky unaven, vždyť veškeré práce, které jsem v pracovní době dělal, nabyly nějak namáhavé, ale byl jsem tak nějak zvláštně uondán. Přispěly k tomu jistě zážitky z nového prostředí a také ten pekelný rámus.
Konečně jsem se trochu vzpamatoval a začal plánovat, co s načatým pozdním odpolednem. Rozhodl jsem se, že si udělám malou pěší procházku po okolí, abych si udělal představu o životě na malém, ospalém městečku, v blízkosti Prahy. Také jsem se potřeboval seznámit s důležitými „záchytnými body“.

Nejdůležitější bod jsem hledat nemusel. Hospodu s možností stravování jsem měl přímo v baráku. Bylo však potřeba zjistit kde a jak daleko jsou zastávky autobusů a tam si opsat jízdní řády. Také mít přehled, kde je prodejna potravin, trafika, lékárna, pošta a další občanská vybavenost. Prostě takové prvotní poznání terénu. Hromadnou dopravu jsem sice zatím ignoroval, ale bylo mi jasné, že v mrazech do práce na motorce jezdit nebudu. To však bylo zatím daleko a já, s lehkomyslností mládí, jsem žil především přítomností.

Když jsem se po dvou hodinách vrátil do svého kutlochu, byl už pomalu čas na večeři. Jen tak nalehko a v domácích přezůvkách, jsem sjel výtahem do přízemí a zapadl do Bodláku. Spucnul jsem ucházející svíčkovou, poslal za ni pivo a přesunul jsem se vedle, do společenské místnosti. Před televizí zn. Rubín sedělo již několik zájemců o jediný TV program a protože na obrazovce trčel známý nápis: „Závada není na vašem příjmači“, polohlasně se bavili. Usoudil jsem, že můj příchod moc neruší a s neutrálním pozdravem: Ahoj všichní, jsem se posadil. Vzali mě na vědomí a hned jsem byl zatažen do hovoru. Protože oznam poruchy na obrazovce stále vytrvale trčel, většina konverzace se točila kolem televizního vysílání, kvality programu a četnosti poruch.

Náhle jsem si uvědomil, že většina přítomných je buď stejná věková kategorie, jako já a nebo jen o málo starší a že jsou v té zasrané prdeli jistě už delší dobu. Takže by mohli něco vědět o té záhadné historce, týkající se Ptákořez. Využil jsem tedy toho, že další nápis na obrazovce ujišťoval, jak technici na odstranění závady úsilovně pracují a hodil jsem do pléna dotaz:
„Pánové, když mi na osobním nabídli svobodárnu, řekli, že je v Ptákořezích. A já pochopitelně nevěděl, kde to je a tak jsem se dověděl, že se tak lidově říká Klecanům. Nevíte někdo, jak k tomuto hanlivému názvu toto krásné městečko přišlo?“

Místností to jen zahučelo a všichni se začali tvářit zasvěceně, což moji zvědavost jenom podnítilo. Zavalitý pořízek s tváří vesnického idiota objevně prohlásil:
„No to bude asi proto, že tady kdysi nějaká flundra jakémusi fešákovi ufikla péro. No to dá přece rozum, né?“
„No, to už mě taky napadlo. Ale koho se zeptám, ten nic konkrétního neví a začínám mít dojem, že se asi bude jednat o jednu z Nových pověstí Českých,“ řekl jsem rozladěně a doufal, že někdo zvedne hozenou rukavici.

A vskutku to zabralo. Rozproudila se diskuze, jeden mluvil přes druhého, ale nic kloudného z toho nevylezlo. Každý o tom zaručeně něco věděl, ale v líčení se rozcházeli a nakonec to vypadalo, jako skládání střípků, které nikam nevede.
Ve snaze nějak to utřídit, jsem odrecitoval první část příběhu tak, jak mi jej převyprávěla Miluška. Jenže její líčení skončilo v momentě, kdy po proradném Jéňovi vyjela vášnivá Maďarka. Chtěl jsem se dostat trochu dál, abych měl možnost Milušku trochu překvapit.
Sakra, vždyť je to ani ne 10 let, co se ta amputace uskutečnila a člověk nemá možnost se dopátrat, jak to tehdy vlastně bylo. Pochopil jsem pocity historiků, kteří se snažili objasnit okolnosti okolo usmrcení sv. Václava, nebo zavraždění posledního Přemyslovce 1306 v Olomouci.

„Houby Maďarka, cikánka to byla. Von byl ženatej a svý starý zahejbal. No a ona, ta jeho, když se to domákla, tak si ho nechala vyvolat z nějaký schůze, že mu jako potřebuje něco důležitýho to… sdělit. Vyšel za ni do průjezdu v hospodě Na Rychtě a když se k němu začala mít, tak ho vyndal a chtěl ji ho tam zahnat zezadu, přes popelnici. Jenže vona ho za něj chytla a než se nadál, tak mu ho ufikla. Strašně při tom zařval a vona utekla na ulici, s tím jeho ptákem v hrsti. Teprve venku jej odhodila a mazala rovnou na nádraží. Tam sedla do prvního vlaku a zatímco jeho nakládali do sanitky, ona už byla za horama.“
Líčení mládence s xichtem vesnického idiota se však setkalo s naprostým nesouhlasem ostatních diskutníků.
„Tak to jsi vedle, jak ta jedle,“ oponoval mu další. „Náhodou se to vůbec nestalo Na Rychtě, ale dole na náměstí, v hospodě U Konvalinků. Tam se konala nějaká schůze, co se tam lanařilo do JZD a on tam agitoval. To ostatní souhlasí, skutečně jej z tý schůze vytáhla, protože se tam zrovna vyhlásila přestávka a to byla jeho klika, protože jak zařval, tak tam v tu ránu bylo hned plno lidí a hostinskej štandopéde volal sanitku. A taky mu ho neufikla jeho žena, ale ta milenka, protože se nechtěl rozvést.“

„Vskutku dojemná shoda,“ pomyslel jsem si sarkasticky a mrkl na hodinky. Čas již pokročil, televizní technici zapracovali a na obrazovce již běžel rozběhnutý pořad. Bohužel se však vysílal nepřetržitě po celou dobu opravy vysílače, takže v promítaném filmu vznikla dějová mezera, která však nebyla nijak vysvětlena a tak posluchači ztratili souvislost.
Diskuze o uříznutém ptáku byla přerušena a místností létaly dohady, co se asi odehrálo ve filmu, v době poruchy. Chvíli po 22. hodině vysílání končilo. Hlasatelka ještě přečetla přehled zpráv a s milým úsměvem popřála posluchačům dobrou noc. Hned potom naskočilo logo ČST a z bedny se začal šířit protivný hvízdavý zvuk, který spolehlivě vzbudil každého, kdo při vysílání usnul a přiměl jej k vypnutí příjmače.
(Televize tehdy vysílala sice denně, ale jen od 17 do 22 hodin. Jeden den byl vynecháván, myslím, že to byl pátek a v pondělí se vysílalo výhradně ve slovenštině.)

Hospoda už zavírala a stamgasti a vytráceli. Výtah, kterým jsem se měl dopravit do svého 7. patra, nepřetržitě odvážel osadníky svobodárny a bylo znát, že jich je opravdu hodně. Proto jsem se ještě chvíli ochomejtal u kulečníku a snažil se cvičně zahrát buzara. Nikdy jsem to pořádně nehrál a tak se mi to nedařilo. Naštěstí jsem neměl žádné čumily.

Když se fronta u výtahu vytratila, jako poslední jsem vyjel nahoru, odemkl garzonku a ze všeho nejvíc jsem si přál, aby už bylo po půlnoci. Předpokládal jsem, že Miluška odbaví svého pivaře a hned jak bude vzduch čistý, vklouzne do mého separé. Hrozně jsem se na ni těšil a dopředu vymýšlel, jak si to s ní tentokrát stříhnu. Kdesi jsem slyšel, že existuje 105 poloh při milování a doufal jsem, že si dnes bych si mohl, s jejím přispěním, trochu rozšířit obzory. Vybavil jsem si mohutné balóny své milostenky a představoval si, že by nebylo marné, zkusit ji mrdat mezi kozy.

Zbývalo ještě hodně přes hodinu do příchodu mé baculaté nymfy. Po syté večeři se dostavil příjemný útlum. Rozsvítil jsem si lampičku u křesla, zhasl stropní světlo, zkontroloval, zda nejsou zamčeny vchodové dveře a rozvalil se do ušáku se Salingerovým románem Kdo chytá v žitě. Po několika přečtených stránkách se mi však začala písmena před očima rozmazávat a usnul jsem jak dřevo.

Všechna přečtení
Všechna přečtení
251
Přečteno dnes
Přečteno dnes
2
Navigace v seriálu<< Ptákořezy 12Ptákořezy 14 >>
Read Offline:
Zatím není povídka ohodnocená
Please wait...

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz