Ptákořezy 12

Toto je 12 díl z 19 v seriálu Ptákořezy
Read Offline:

Když mě ráno budík zvedl z postele, v klidu a pohodě jsem provedl ranní hygienu a pak se beze spěchu na motorce dopravil do Vzletu. Sice jsem tak trochu čekal, že při odjezdu ze svobodárny uvidím Milušku, ale nikde v okolí se nevyskytovala.
Po dojezdu jsem milovanou kejvačku zaparkoval na rozsáhlém podnikovém parkovišti a zamíchal se do hustého davu zaměstnanců, mířících na ranní směnu.

Měl jsem nastoupit do nýtárny a protože jsem nevěděl, kde to je, byl jsem nucen zeptat se strážného, který prováděl kontrolu podnikových průkazek v zúženém koridoru brány. Ukázal mi na obrovskou tovární halu, vzdálenou asi tak 100 m.
Takže za chvíli jsem již prošel ocelovými vraty a pokud má někdo představu, že hluk je peklo, tak to, co mne přivítalo za vraty za vraty, bylo Dantovo peklo. Přestože ranní směna začala před pár minutami, v obrovské hale rachotilo několik stovek pneumatických nýtovacích kladiv. Jestli se někdy říká, že třeba v narvané hospodě není slyšet vlastní slovo, tak tady to platilo stonásobně.

Uvnitř obrovské haly, široké asi tak 150 m a na délku několikanásobně delší, byly umístěny zakládací přípravky jednotlivých částí trupů letadel. Bylo jich jistě několik desítek a v každém byla v různém stádiu rozpracovaná přední, centrální, nebo zadní část trupu. Kolem každého přípravku se hemžila pracovní četa, v počtu 5 až 8 dělníků. Ti, v tom pekelném rámusu, vrtali, sesazovali a nýtovali jednotlivé části dohromady.Uprostřed tohoto prostoru byla na pylonech, asi 4 m nad zemí, vybudována jakási galerie, které se říkalo Velín, jak jsem se později dověděl.

Do Velína vedly strmé a celkem úzké schody. V podstatě to byla jakási hala v hale a byl odtamtud pěkný přehled po celém areálu. Uvnitř bylo mnoho kanceláří a v jedné z nich jsem, po dlouhém vyptávání a hledání, našel mistra Slavíčka, u kterého jsem se měl hlásit. Napsat, že jsem jej našel po několikerém vyptávání, bylo spíš nadnesené. Mluvit na někoho v té hale bylo docela zbytečné, pokud jste mu neřvali rovnou do ucha. Takže jsem to vyřešil tak, že jsem napsal na lístek hůlkovým písmem:
NÝTÁRNA – MISTR SLAVÍČEK. KDE HO NAJDU?
Když jsem tuto kartičku přidržel někomu před očima, dočkal jsem se v několika případech jen rozpačitého pokrčení ramen, že jako ten dotyčný neví, nebo Slavíčka nezná. Teprve když jsem svoji navigační kartičku ukázal jakési ženské v montérkách, která tam, s vrtačkou v ruce, pracovala na jakémsi stojanu, zakývala hlavou. Pak, aniž by se snažila mi něco říci, jenom píchla prstem na slova MISTR SLAVÍČEK a pak ukázala na Velín a schůdky k němu vedoucí.

Mohlo by vás zajímat  Dešťová víla 09

Když jsem je vyšlapal, zjistil jsem, že zvenku, po celé délce, vede jakási pavlač, z které se dveřmi vcházelo do jednotlivých kanceláří. Všechny stěny Velína byly skleněné, takže dovnitř bylo vidět. Bylo zřejmé, že veškeré soukromí je tady iluzorní. Na dveřích byly naštěstí i cedule s názvy útvarů a také jména pracovníků. Skrz skla byly vidět řady stolů a za nimi lidičky v plné práci. Mým prvním dojmem bylo, že se vlastně jedná o jakési lidské akvárium a vůbec mě nepřekvapilo, když jsem později zjistil, že se Velínu vskutku lidově říká Akvárium.

Konečně jsem našel dveře s tabulkou, na které byl uveden název:
MONTOVNA CENTROPLÁNŮ
a pod tím
Dílovedoucí: Miroslav Slavíček
Účetní: Jana Veselá
Účetní: Marie Zdrůbecká

Za prosklenými dveřmi jsem vskutku viděl 3 psací stoly. Dva byly přiražené k sobě a seděly u nich dvě ženy tak, že na sebe koukaly. Třetí stůl byl kus dál a seděl za ním jakýsi plešatý chlápek vrchovatě středních let. Usoudil jsem, že to by mohl být mnou hledaný mistr Slavíček a slov dílovedoucí je tady používané jako synonymum za lidové označení mistr. Později jsem pochopil, proč tato záměna pojmů. V dobách dávno minulých se mistrem stal člověk, který byl opravdu manuálně zručný řemeslník a navíc dovedl organizovat práci. Dnešní doba již zřejmě nevyžaduje mistrovství v oboru a zcela stačí, když je dotyčný správně politicky orientován. Takže dílovedoucí je vlastně inkoust sedící v kanceláři a jeho původní úlohu převzal tzv. předák, lidově řečeno parťák. To byl ve skutečnosti ten prapůvodní mistr, který spolu se svými lidmi fyzicky pracoval, sháněl materiál, výrobní doklady, nářadí a také fungoval jako jakýsi styčný důstojník mezi dělným lidem a inkousty.

Zaklepal jsem, zcela zbytečně, na skleněné dveře a pak, uvědomiv si pošetilost svého konání, jsem vzal za kliku a vešel. Když jsem za sebou dveře zavřel, hluk z běsnící haly se poněkud ztlumil a já dokonce slyšel jakousi hudbu, která se linula z rozhlasu po drátě, zavěšeného na stěně. Zbytečně nahlas jsem zařval:
„Dobrý den. Jmenuji se Dvořák a hledám mistra Slavíčka.“
Plešatec se zvedl a popošel mi v ústrety.
„To jsem já,“ přiznal se a natáhl ke mně ruku. „A ty jsi zřejmě ten praktikant, co má ke mně nastoupit.“
Potřásl jsem mu rukou a kývl na souhlas, že ano.
„Budeš u nás měsíc, v rámci kolečka. Od nás pak přejdeš do trubičkárny a pak dál, do svářovny. To abys poznal různé druhy práce, než zakotvíš v Bílém domě. Už víš, kam budeš definitivně zařazen? Bude to technologie, nebo konstrukce? Nebo snad technická kontrola?“
Přiznal jsem, že nemám tušení, protože se na toto téma se mnou zatím nikdo nebavil.
„No to nevadí, já to s tebou taky nebudu řešit, to je věc osobního. Tak pojď, zavedu tě do šatny a přidělím ti skříňku.“

Přibližně za 10 min. později, převlečen do montérek, jsem se vrátil do haly. Slavíček mě po přidělení skříňky diskrétně opustil, abych se mohl v klidu převléknout a čekal na mne u schodiště do šaten. Odtamtud jsme zamířili do rohu haly. Byl tam malý montážní přípravek na kterém bylo znát torzo dveří pro motorový prostor. V jeho blízkosti byl ponk se svěrákem, malá, stojanová vrtačka a vedle ohýbačka plechů. Na okraji ponku byla dvoukotoučová bruska a kousek dál stála otevřená skříň s nářadím. U ni stál mladík asi tak mého věku a na přípravku cosi šrouboval další mladík. Mistr Slavíček oběma pokynul, aby přišli k nám a když jsme strčili hlavy do kupy zařval:
„Tak Tondo, tady Ti vedu posilu. Bude s vámi dělat měsíc, tak to s ním zkuste vydržet. Platí ho osobní, takže ho nemusíš honit. Nějaké dotazy?“
Dotazy nebyly a tak nám pokynul a odkráčel.

Můj nový parťák mi podal ruku a přestavil se:
„Já jsem Tonda Pech a tohle je Pepa Dušín, ale všichni mu říkají Mirek, podle Rychlých šípů. A co ty, odkud tě k nám osud prsknul?“
Přiznal jsem, že jsem Jarda Dvořák, mám po maturitě, jsem na první štaci a za rok mám jít na vojnu.

„Dobrý, to my oba taky, takže jsme stejný ročník a doufám, že si budem rozumět. Tak a teď ti ukážu, co tady děláme.“

V následující půlhodině mi ukázal vše potřebné, abych byl v jejich partě dvou vlků aspoň k něčemu. Veškerá konverzace byla velmi stručná, protože děsný rámus vyžadoval řvaní rovnou do ucha. Pochopil jsem, že zpočátku budu zřejmě taková pomocná síla, u které se ale předpokládá, že postupně zvládne všechny práce této malé grupy, aby mohla kdykoliv plnohodnotně zastoupit kohokoliv z dvojice při práci na zmíněných „vratech“.

A tak jsem ve svém prvním pracovním dnu tahal ze skladu materiál, občas něco přidržel a pořád kolem sebe koukal překvapenýma očima. Teprve v 10,00, kdy zahoukala siréna, se hala ponořila do nezvyklého ticha. Zákonem předepsaná přestávka na svačinu konečně umožnila nerušený rozhovor s mými novými spolupracovníky.
Dověděl jsem se, že oba moji dočasní parťáci jsou před rokem vyučení a protože byl nedávno zrušen učební obor Letecký mechanik, mají na výučáku napsáno – Drakař. Mimo to patřili do jakéhosi záhadného experimentu ministerstva školství, takže studovali večerní průmyslovku přímo ve fabrice. Mezi jejich studijní výhody patřilo, že ač směna končila v 15.15, oni s prácí končili v 13,00 a pak se přesouvali do učebny na školním oddělení, kde se vzdělávali až do 20,00. Bylo jim přislíbeno, že pokud budou studovat úspěšně, fabrika pro ně vymůže odklad vojny, aby mohli dostudovat a složit maturitu.

Na oplátku jsem já jim prozradil, jak mi na školním slíbili, že po ročním kolečku v dělnické profesi mi umožní složit výuční zkoušky, takže mohu napevno počítat s tím, že 1. září 1960 nastoupím na vojnu.
Víc se nám do 15 minut svačinové pauzy nevešlo a když zahoukání sirény ukončilo klid v hale, opět se rozřehtaly stovky pneumatických kladiv.
Všichni jsme se zvedli a šli spořádaně v pekelném rámusu budovat socializmus.

Kolem 14,30 všudepřítomný rámus začal náhle slábnout a lidičky se začali vytrácet do šaten. Protože moji parťáci již dávno zařezávali ve školních škamnách, zašil jsem se za závěs u skříně na nářadí a tam, v improvizovaném kutlochu, se snažil odpočívat.
Náhlé ticho okolo 14,45 mě vyhnalo rovněž do šaten a byl jsem snad poslední, který z haly odešel.
Velice mne překvapilo, že zatímco u žlabů s kohoutky se tísnili lidé málem ve frontách, kus dál, kde byly sprchové boxy, bylo zcela volno. Z 6 boxů byl obsazen jenom jeden a tak, bez rozmýšlení, jsem se rozhodl pro sprchu.

Pouze v trenkách, s ručníkem a mýdlem jsem se nakvartýroval do jedné sprchy a vyladil si proud vody. Přestože jsem nebyl nějak moc zašpiněný, s rozkoší jsem své tělo vystavil příjemně bičujícímu proudu.
Po převléknutí do civilu jsem se zařadil, pár minut před 15,15, do fronty u píchaček. Přesně v 15,15 se v rychlých intervalech rozeznělo cinkání, které provázelo každou oraženou píchačku. Během několika minut jsem si odbyl tuto povinnost a zamířil k bráně, kde bylo jakési malé, autobusové nádraží. To jsem však minul a zamířil k parkovišti. Za další chvíli jsem již nakopl svoji kývačku a zamířil po asfatce k směrem k ubytovně v Ptákořezích.

Za jízdy jsem se pokusil zhodnotit první šichtu, ale neviděl jsem nic svatoborného. Uši jsem měl zalehlé z toho děsného rámusu a celkově mnou zmítaly různé pocity. Rozhodně jsem nebyl nadšen z představy, že budu muset strávit v tom řvoucím pekle celý měsíc.
Také poje pátrání po záhadě Ptákořez nijak nepokročilo. Musel jsem sám sobě přiznat, že v tom šrumci jsem si na to ani nevzpomněl. Budu tedy muset spolehnout na další vyprávění Milušky, které mi přislíbila při dalším šukáníčku. Teprve myšlenka na moji novou milostenku mi spravila náladu. Když jsem zatočil k věžáku a parkoval kejvačku pod podloubím, srdce se mi rozklepalo radostným vzrušením. U kontejnerů na odpadky jsem totiž zahlédl Milušku. Protože nádvoříčko bylo téměř liduprázdné, přátelsky jsem na ni zamával a zvědavě čekal, jaká bude odezva. Rovněž mi zamávala a dokonce jsem měl dojem, že mě snad gestem vybízí, abych k ní šel. Vykročil jsem ji tedy v ústrety, protože ona mezitím zaklapla víko kontejneru a vykročila směrem k vchodu svobodárny.

„Ahoj Járo,“ oslovila mě, když jsme kráčeli bok po boku k schodům do baráku. „Už tě tady vyhlížím, protože jsem počítala s tím, že přijedeš dřív než autobus. Musíme být opatrní, protože tady je strašná drbárna a co lidi nevidí, to si vymyslí. Takže navenek budem pro sebe jako cizí lidé, kteří náhodou bydlí pod jednou střechou. A před lidmi mi dál vykej, tady není na nějaké bratříčkování místo. Dokonce se připrav i na to, že tě občas za něco seřvu, třeba za nepořádek, nebo tak něco.“
Na to jsem nic neřekl, ani nebylo co.
„Však ona ví, co dělá,“ pomyslel jsem si, když jsme spolu došli k výtahu.

Sotva však jsme nastoupili do kabinky, prudce mě objala a nastavila mi našpulené rty k políbení. Nechal jsem se dobrovolně zmermomocňovat, dokonce jsem ochotně spolupracoval, zatímco nás kabinka unášela do 7. patra. Když se klec zastavila, očekával jsem, že se mnou vystoupí a v moji šmajchlcimře si stříhneme jednu rychlovku. Byl jsem však vyveden z omylu, protože mě vystrčila se slovy:
„Tohle máš jako malou zálohu, ale teď musím honem domů. Za chvíli přijede v šichťáku můj starej a bude chtít oběd. Pak vypadne do dolejší hospody a vrátí se až před závěrečnou. Takže dřív, než o půlnoci mě nečekej.“

Než jsem se stačil vzpamatovat, zavřela dveře a vzápětí kabina výtahu zamířila dolů. Slastné zatrnutí v tříslech, nastartované klamným očekáváním blízkých strastí se opět vytratilo. Nicméně v očekávání přepychového nočního milování jsem zapadl do své garsonky, skácel se do obrovského křesla po soudruhu náměstkovi a oddal jsem se svým bujným představám.

Všechna přečtení
Všechna přečtení
217
Přečteno dnes
Přečteno dnes
1
Navigace v seriálu<< Ptákořezy 11Ptákořezy 13 >>
Read Offline:
Zatím není povídka ohodnocená
Please wait...

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz