Toto je 11 díl z 19 v seriálu Ptákořezy

Když odešla, podíval jsem se na hodinky a nestačil jsem se divit, jak rychle dovede čas utíkat, když je člověk v dokonalé pohodě. Bylo málo po třetí a barák začal ožívat. Několik autobusů kyvadlové dopravy už zřejmě vyplivlo kontingent makáčů od ranní směny a bylo to znát. Výtah hučel v jednom kuse a schodištěm se nesly hlasité rozhovory a různé pořvávání. Bylo zřejmé, že na tenhle šrumec si budu muset zvyknout.
Příjemně vyprázdněný jsem se povaloval v posteli a v hlavě si rovnal Miluščino vyprávění o bláznivé amputační historce, která přiřadila Klecanům hanlivé přízvisko Ptákořezy.

Začátky sahaly asi tak 10 let zpátky, do legendárních počátků budování socializmu u nás. Rozhodnutím strany a vlády se začala stavět nová letecká fabrika a po vzoru Sovětského svazu bylo stanoveno vybudovat ji na zelené louce. V zájmu životního prostředí se tak mělo odlehčit Praze od předpokládaných průmyslových exhalací. Vybraná lokalita byla v blízkosti do té doby bezvýznamné vesnice Vodochody, kde začala vyrůstat obrovská betonová plocha letiště a současně s ní několik výrobních hal. Zároveň byla zahájena stavba moderní, velkokapacitní ubytovny v Klecanech. Z počátku pro potřeby stavebníků a později pro zaměstnance nové továrny.

Souběžně probíhala přestavba zemědělství a v celé republice se zakládala JZD. Původní představa rodné strany, že kolektivizace poběží jako na drátkách a po vzoru našeho přítele a osvoboditele porostou nová družstva, jak houby po dešti, se bohužel ukázala jako mylná.
Často tady padala kosa na kámen. Čeští sedláci měli silně zakořeněný pocit závislosti na zděděné půdě a tak nějak postrádali ten správný Budel, což byla v té bláznivé době posměšná zkratka pro hojně používaný termín Budovatelský elán. Do družstev se nikdo hromadně nehrnul.
Strana tento problém řešila tak, že pro každý region najmenovala náboráře, s hrdým označením Agitátor. Všichni tito lanaři jezdil po svých rajonech a udatně mlátili hubou na táborech lidu, kde přesvědčovali vesnické burany, aby podali přihlášku do družstva. Agitátoři sice byli oddaní komouši, ale tím také jejich kvalifikace většinou končila a o zemědělství neměli ani páru. Proto se jejich diletanství často stávalo předmětem posměchu zlomyslných sedláků.

Rodná strana tedy přitáhla šrouby. Děti odmítačů kolektivizace si mohly akorát nechat zdát o nějakém studiu a po skončení základky se uchytily pouze v dělnických profesích. Tam měly jakousi naději, že poctivou prácí při budování socializmu si po čase napraví mizerný morálně politický profil. Největší grunty byly po vzoru SSSR rozkulačeny, což znamenalo jejich vyvlastnění. Majetek byl převeden na družstvo a kulak s rodinou vystěhován někam daleko, nejlépe do pohraničí.
Tento psychologický nátlak přinesl samozřejmě své výsledky. Už nehrozilo fyzické napadání agitátorů, kteří byli na svých akcích doprovázeni unifomovanými příslušníky SNB, jak se po válce začalo říkat policii. A drzost agitátorů se stupňovala. Chodili často do místních hospod a při pivu otravovali sedláky svými pohádkami o tom, jaký ráj je čeká, až vstoupí do JZD. Mnohdy tím vyhnali štamgasty z knajpy a na MNV se občas dostavil nějaký ten nasraný hostinský se stížností, že mu ten blbec zase včera vylidnil lokál.

Někteří agitátoři byli natolik vlezlí, že se dovolávali narychlo uzavřeného pivního přátelství z hospody a přepadávali ubohé zemědělce i doma. Říkali tomu vzletně – Masově politická práce a pod záminkou přátelské návštěvy, se snažili svým nedobrovolným hostitelům vykecat díru do hlavy. Po špatných zkušenostech se sice už nikdo neodvážil poštvat na ně psy, ale atmosféra strachu udělala své a dušiček získaných do družstva přibývalo.
Agitátoři lhali, jako když Rudé Právo tiskne, když zemědělcům vykládali, že na vlastní oči viděli, jak rostou a mohutní sovětské kolchozy a dosahují vynikající, ba rekordní výnosy. Slibovali hory s horákama a občas si na tyto agitky vzali i důstojníka z místního palpostu. Ten pak synům sedláků, kteří měli po odvodu a čekal je nástup na vojnu sliboval, že pokud na rodiče zatlačí, ztratí za ně slovo na vojenské správě a zařídí jim vojnu u něho na palpostu, přímo za humny, takže budou moci chodit každý večer domů na večeři.

Jedním z mnoha takřečených agitátorů pro Prahu – východ, tedy spíš pro vesnice z nejbližšího okolí hlavního města, byl i do té doby celkem neznámý, bezvýznamný občan jménem Jan Poláček. Původem odkudsi ze severu, z rodiny domkáře, se základním vzděláním, se v Praze živil drobnými šmelinami. Nebylo tedy divu, že za války mu tato činnost vynesla několik měsíců kriminálu na Pankráci. Tam se seznámil s jedním uvězněným komunistou, kterému nakukal, že sedí za odbojovou činnost. Když oba se štěstím přežili konec války, soudruh z basy jej přivedl do řad KSČ a tím byla odstartovaná Poláčkova politická kariéra. Jako spolehlivý, kriminálem prověřený odbojář, byl s tučným platem vyslán do předních linií, do boje za kolektivizaci venkova.

Mohlo by vás zajímat  Dešťová víla 02

Byl to pohledný muž, něco málo přes 40, svobodný, bez rodinného zázemí a tudíž i bez dohledu. Měl něco, čemu by se dalo říkat charisma. Hezký, poctivý obličej, typický klaďas z socialistických plakátů a k tomu dar výmluvnosti, spolu s vychytralostí a uměním se každému vlichotit, to vše mu otevíralo každé dveře.
Dlužno podotknoutí, že Jéňa, jak si Poláček nechával s oblibou říkat, si toho byl vědom a také toho patřičně využíval, ba zneužíval. Ženské po něm letěly, ale on byl typický přelétavý motýlek. Jak občas říkával v Bodláku, kam chodil na pivo a také agitovat, žádná ženská nestojí za chomout a nejlepší je ošustit a opustit. Těmito chlapáckými kecy se snažil získat přízeň chlapů, kteří jej jinak, pro jeho masově politickou práci, jak ty své agitační kecy vzletně nazýval, nechtěli brát moc vážně.

Nebylo tudíž divu, že v krátké době svého politického působení byl v celém okolí známý, jako falešná pětka. Jednak jako prvotřídní děvkař a dále jako zažraný komouš, který snad má místo ptáka srp a kladivo. Měl pochopitelně i dlouhou řadu nepřátel, jak ze strany oblbovaných zemědělců, tak ze řad mnoha paroháčů, kterým oprášil manželky.
Jenže, jak se správně říká, na každou svini se vaří voda. A tak se stalo, že Jéňu jednou osud svedl s krasavicí Marikou. Tato rozvedená Maďarka si vzala do hlavy, že krasavce Jéňu uloví za každou cenu. A rozhodně ne jen tak, na nějaké šmajchlování, ale za cíl si dala, že neodolatelného krasavce dostrká k sňatku.

Tady končila první část Miluščina vyprávění a přes veškeré naléhání z mé strany, jsem se další podrobnosti již nedověděl. Pouze mi přislíbila, že na další pokračování se mohu těšit po dalším šmajchlováníčku.

A protože jsem věděl, že pro dnešek mám již odmrdáno a do večeře bylo ještě daleko, povaloval jsem se v posteli a rovnal si myšlenky.
Bylo toho hodně, za poslední dny a připadalo mi, že žiji nějak rychleji, než dosud. Zítra mě čeká první pracovní den v dělnické profesi a tak jsem byl pochopitelně zvědavý, co mě asi čeká. Jaké bude pracovní prostředí, jací lidé a také, jak mě přijmou?

Pak se moje myšlenky zase stočily k Milušce. Rozhodně jsem neměl v úmyslu se k ni nějak citově vázat. Jako milenka byla pro mne rozhodně terno. Mrdala jako červený brabenec a to bylo pro mne rozhodující.

Co já o ni vlastně vím? Jenom to, co mi sama řekla a toho moc nebylo. Ač byla řečná až dost, bylo zřejmé, že o svém manželství se moc bavit nechce. A já se zatím moc neptal a neměl jsem to v úmyslu ani v budoucnu. Náhle jsem si uvědomil, že v tomto směru o ni vím opravdu jen minimum. Že je jí 30 let, je 10 roků vdaná a má osmiletého syna. O manželovi na půl huby řekla, že je to líný připlešlý ochlasta s pivním pupkem. Celkově to vypadalo, že doma nosí kalhoty ona a o své druhé polovičce nemá valného mínění. Což je zřejmě po dlouhých létech manželství asi obvyklé. Předpokládal jsem, že je natolik rozumná, aby se nezbláznila a nenapadlo ji, že by se mohla rozvést a začít se mnou nový život.

„To by to teda chytila,“ pomyslel jsem si ironicky. Rozvod, bydlení v rozděleném bytě, dělení majetku a vztah s partnerem o 11 let mladším, který má za pár měsíců odejít na dva roky na vojnu. V maloměstském blbákově by to stačilo, aby měla z ostudy kabát a mohla by chodit kanálama. Nebo se odstěhovat někam daleko. Když jsem se dobral k tomuto zjištění, spokojeně jsem konstatoval, že odtud nebezpečí nehrozí a místo toho jsem se oddal představám o budoucích mrdačkách, s touto přepychovou samicí. Pokud nastanou nějaké komplikace, budu je řešit až nastanou. Přesně podle tvrzení mého dědy, že je zbytečné, bát se Mikuláše v létě.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1360
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Ptákořezy 10Ptákořezy 12 >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na