Toto je 8 díl z 19 v seriálu Ptákořezy

Spalo se mi nádherně. Nabyl jsem sice zvyklý spát ve dvojici a tak jsem i v tom stavu jakéhosi polovědomí musel respektovat, že postel nemám jen pro sebe. Tato nepohodlí však bylo vynahrazeno silnými, novými dojmy. Vnímal jsem příjemné, živočišné teplo ženského těla vedle sebe a to také způsobilo, že i v tom spánku podvědomí pracovalo. Péro mi opět ztuhlo, vyloženě překáželo a vlastně způsobilo, že jsem se najednou zase zcela probudil. Uvědomil jsem si potěšeně, že konečně spím se ženskou. Před tím jsem nikdy s žádnou nespal. Vždy to byly jen rychlovky při plném vědomí a žádný relax. A protože jsem byl postpuberťák, který většinou myslel jen na mrdání, pochopitelně mě napadlo, že když už mi Pán Bůh nadělil do postele tak výstavní ramlici, byl by hřích toho nevyužít.

Byli jsme v ideální poloze k šuku na lištičku, jak jsem věděl ze soukromého studia pornografické literatury a z různých obrázků. Mělo to jen jednu malou chybičku, že ptáček nebyl v hnízdečku. Zaposlouchal jsem se do tmavého ticha. Uslyšel jsem pravidelné Mílino dýchání a bylo zřejmé, že klidně spí.
„A proč by klidně nespala? pomyslel jsem si. „Prožila si hezkou šukačku, jakých má za sebou stovky a možná i tisíce. Pro ni to není nic mimořádného, na rozdíl od tebe,“ hlásilo se výsměšně moje druhé já.
Hříšné myšlenky nastartovaly opět můj chtíč. Chvíli jsem uvažoval, jak ji nějak něžně vzbudit a nevydělat si vynadání. Můj křečovitě trčící pěchovák se dral mezi půlky krásně nastavené prdele. Rád bych ho tam zahnal zezadu, jako psa do boudy, ale zjistil jsem, že mám špatný úhel.
Trochu jsem couvl, odlepil jsem se od jejích zad, uchopil nedočkavce a snažil se jej zavést do brány blaženosti. Po několika marných pokusech jsem najednou zjistil, že bez odporu opět volně vnikám do krásně vlahého, vlídného a přívětivého ženského klína. Vklouzl jsem tam zcela hladce a cítil jsem se jako v nebi. „Inu, jako do maminky,“ pomyslel jsem si a vskutku to tak bylo. Nasadil jsem volné kopulační tempo a dlouhými, pomalými tahy jsem protahoval Míle kundičku. Nikam jsem nespěchal, nic mi nemohlo utéci a já byl rozhodnut si tuto božskou mrdačku co nejvíc vychutnat.

Dost mě překvapilo, že jsem se nedočkal z její strany žádné odezvy. Sice něco nesrozumitelně zamumlala, ale jinak se pouze trochu zavrtěla, aby mi umožnila hlubší pronikání. Skoro jsem měl dojem, že se ani neprobudila. To mě utvrzovalo v dojmu, že snad je opravdu možné optákovat vdanou ženu ve spánku, aniž by se o tom věděla. Toto pomyšlení nijak nebrzdilo mé nadšení z královského mrdu a touha vykropit již potřetí kapli této rozkošné baculky se naopak umocnila. Dlouhé minuty jsem pak krásně klouzal sem a tam. Pečlivě jsem si kontroloval míru vzrušení a pokud se přiblížilo k vrcholu, zpomalil jsem tempo a nebo na chvíli zcela znehybněl a nechal jej opadnout, abych mohl opět „chytit nit“ a začít znovu. Prodlužoval jsem si tak tyto nebeské chvíle, jakých jsem zatím zažil jen pramálo.

Ale nic netrvá věčně. Nakonec jsem v chvilkové nepozornosti překročil bod zlomu a s neskutečným pocitem vrcholného blaha jsem zase stříkal. Hluboko zasunutý, pevně přitisknutý k zralému ženskému tělu, vychutnával jsem si doznívání a přál si, aby tento kouzelný okamžik nikdy neskončil. A tak se mi podařilo, poprvé v životě, usnout v poloze „na lištičku.“

Zatímco usnutí bylo kouzelné, probuzení bylo zcela prozaické. Protivné řinčení budíku mě probralo do všedního rána. Pohled na ciferník mi sdělil, že je pár minut po šesté. V posteli jsem byl sám, což znamenalo, že Miluška již před hodinou vstala a rychle se přesunula tam, kde měla být, do své manželské postele. Bylo zřejmé, že tato zkušená kobyla nebyla ani zdaleka tak odrovnaná po promrdané noci, jako já. Probrala se zřejmě hned po prvním cinknutí budíku, který hned zamáčkla. V pohodě vstala, oblékla se, nastavila mi budíka na šestou a odešla. Nic z toho jsem, jsa dokonale vymrdaný, vůbec nezaznamenal. Líně jsem se protahoval v posteli a probíral si průběh moji první noci na ubytovně, která se stala nezapomenutelnou, díky nádherné mrdačce. Že se mi vše jen nezdálo, o tom svědčil obrovský sedlák na prostěradle.

Vzhledem k tomu, že pracovní doba ve VZLETu začínala v 7,00, měl jsem času dost. Asi 100 m od ubytovny, které se říkalo svobodárna, byla zastávka „Kejvačky“, ale to mě zatím moc nezajímalo. Pod podloubím paneláku jsem měl zaparkovanou svoji milovanou motorku. Řidičák jsem měl už víc než rok, díky nepovinnému předmětu Řízení motorových vozidel. Motorku jsem si zbastlil z několika vraků asi před půl rokem a od té doby jsem měl „motorkovou sračku“, jak to posměšně nazýval můj táta. Spočívala v tom, že jsem téměř neudělal krok pěšky a máma říkala, že kdyby to šlo, jezdil bych na těch splašených trubkách i na záchod.

Od včerejška jsem věděl, že až k tovární bráně to trvá necelých 10 minut a abych měl napoprvé nějakou rezervu, zcela postačí, když vyjedu okolo 6,45. Beze spěchu jsem vstal, zamířil do koupelny a odbyl si ranní hygienu. Teprve nyní jsem si uvědomil, že nemám nic k snídani. Utěšil jsem se tím, že ve fabrice jistě bude nějaký bufet, kde si budu moci něco k jídlu koupit.
Jak jsem tak popocházel po garzonce a chystal se k odjezdu, náhle jsem si všiml, že na lince kuchyňského koutu cosi leží. V utěrce zabalené tam byly 4 makové buchty, jeden pytlík čaje a 3 kostky cukru. Malá pozornost od Milušky a zatraceně vítaná. Tak jsem s povděkem natočil do půllitrového, porcelánového hrnku s modrými puntíky vodu, strčil do něj amatérsky udělaný studentský rychlovařič a během minuty jsem měl připravený čaj. Byl příliš vřelý na okamžité pití a tak jsem asi třetinu obsahu přelil do druhého hrnku, posadil jsem se ke stolu a hladově se zakousl do báječné buchty. Byla přesně taková, jaké dělala maminka a to mi ještě doladilo dobrou náladu. Všechny 4 buchty do mne spadly v rekordním čase a za chvíli již jsem s baťůžkem na zádech sjížděl výtahem do přízemí.

Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem před vchodem spatřil Milušku. Zrovna vysypávala odpadky do popelnice a mne v tu chvíli napadlo, zda je to jen náhoda, nebo zda si to načasovala. Z vchodu svobodárny se hrnul slušný zástup lidí a proto, když jsem ji míjel, slušně jsem pozdravil, naprosto neutrálním a tehdy zcela běžným, téměř povinným pozdravem:
„Čest práci, soudružko správcová,“ a při tom jsem se uličnicky usmíval.
„Čest, čest, soudruhu,“ oplatila mi stejnou mincí, také se usmála nad absurditou situace a zmizela ve vchodu.

Nakopnul jsem kejvačku, zapnul zip kožené bundy, nasedl a rozjel se v chladném ránu, vstříc svému prvnímu pracovnímu dni.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1164
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Ptákořezy 07Ptákořezy 09 >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *