Toto je 3 díl z 19 v seriálu Ptákořezy

Dobrý den,“ pozdravil jsem. „Vy jste správcová?“
„Jó, to jsem. Tedy aspoň za to mě platí,“ usmála se a ukázala krásné zuby. „A ty seš novej, co?“ kývla hlavou k mému kufru. „Tak pojď dál, sepíšeme to.“
Trochu ustoupila, abych mohl vejít. V úzkém prostoru chodbičky jsem se prostě musel otřít o ty trčící melouny a hned jsem pocítil mravenčení v poklopci.

Po chvíli jsem již v útulné kuchyni vyplňoval u stolu registrační dotazník, který, jak bylo v té době zvykem, obsahoval množství otázek. Některé byly úplně blbé a zbytečné. Na př. jsem musel napsat, jak se jmenovala maminka za svobodna a ještě spoustu dalších pitomostí. V záhlaví dotazníku bylo totiž upozornění, že žádná kolonka nesmí zůstat nevyplněná.

Paní správcová mezitím kmitala okolo kuchyňské linky, kde připravovala nabídnuté kafe a pusa se jí nezastavila. Skončil jsem vyplňování a při rozverném rozhovoru jsem nenápadně obhlížel postavu řečné hostitelky. Neměl jsem v té době žádnou vážnou známost, pouze několik sexuálních kamarádek, převážně svého věku. Starší ženy mě přitahovaly, protože mi bylo jasné, že zejména pokud jsou vdané a tudíž zkušené, nedělají s nějakým příležitostným šoustem tak velké ciráty, jako mladé holky.
„Jak tak koukám a tady čtu, tak ty ses Jarda Dvořák. Tak to bych se měla také představit: Takže, já jsem nějaká Míla Vaněčková, zdejší správcová a taky děvečka pro všechno.“
„No, pro všechno snad né,“ snažil jsem se o rozverný tón. A ono to zabralo.
„No samozřejmě, že ne pro všechno, to jenom na osobním si myslí, že před nimi padnu na prdel. Ale já si nenechám od vrchnosti všecko líbit. Ale však víš, jak to myslím, oni toho lidi moc nakecaj. Já jsem náhodou slušná ženská, akorát, že se líbím chlapům. To každý ženský zalichotí a ty zdejší čúzy mi to nemohou odpustit.“

Nebyl jsem nějak zkušený psycholog a moc jsem se v lidech nevyznal a v ženských už vůbec ne, ale bylo mi jasné, že když se takhle hájí, aniž by k tomu měla důvod, něco pravdy na slovech hostinského asi bude. A samozřejmě, hned se odkudsi v povědomí ozvaly samčí lovecké pudy, které má snad každý normální muž geneticky zakódované.

Rovněž to její samozřejmé tykání mi připadalo divné. Ne že by mi vadilo, že mi někdo tyká, ale je otázka, jak to vyznívá a co tím myslí. Pokud je to tykání „z výšky“, které má naznačit, že jsem něco podřadného, tak to mě přímo uráží. Je samozřejmé, že respektuji autoritu nadřízeného, starší osoby a nebo ženy, pokud je zřetelně starší, než já. Naopak, tykání mezi vrstevníky považuji za zcela normální.
V případě paní správcové jsem si nebyl nijak jistý. Byla sice starší než já a pokud budu „nájemníkem“ ve svobodárně, tak i částečně moje „nadřízená“, tedy osoba úřední, takže by ji měl náležet z mé strany určitý respekt. Ten by však by měl být vyvážen jejím úředním přístupem k cizí osobě.

Zatímco jsem si v hlavě převaloval tyto myšlenky, poslouchal jsem zároveň její vodopád slov. Říci, že je řečná, by bylo dost mírné označení. Ona byla vyloženě ukecaná. A tak jsem se během pití kávy dověděl spoustu věci, které charakterizovaly moje příští ubytování. Slovně mě seznámila s Ubytovacím řádem a pak mi poskytla dokonalý přehled o současném obsazení jednotlivých garzonek.
Dověděl jsem se, že všechny garzonky jsou stejné. Jedna středně velká místnost, s kuchyňským koutem, koupelnou a záchodem. Jsou obsazeny obvykle dvěma zaměstnanci, převážně svobodnými, s několika výjimkou několika manželských párů, které mají v budoucnu přislíbený podnikový byt. Vaření jídla a praní velkého prádla je samozřejmě zakázáno, stejně, jako dámské návštěvy.

„Jenže na to každý kašle a já nemám ani čas, ani náladu nějak to kontrolovat,“ dokončila svůj monolog a sáhla po knize ubytovaných. „Tak kam bych tě dala a ke komu?“ listovala v ní. „Chceš bydlet s dělníkem, nebo raději s inkoustem? Jaký máš vůbec zařazení?“
„Mám pracovat v technologii, takže asi technický úředník,“ přiznal jsem a nevěděl, zda je to dobře, nebo špatně. Už tehdy jsem si všiml, že různí lidé, z nepochopitelných důvodů považuje úředníky za metlu lidstva. U makáčů bych to celkem chápal, to byla prostě závist. -Já musím hákovat a oni si v teple válí koule.- to bylo jejich krédo. Škoda, že těm bílým límečkům nezáviděli i jejich platy, které byly u řadových inkoustů přibližně poloviční, než v dělnických profesích. Zatím jsem ale nevěděl, jaký pohled na inkousty má moje momentální společnice.

„Takže inkoust,“ reagovala na moje přiznání správcová a já zjistil, že to neříká nějak ironicky, nebo zapškle, což mě potěšilo. „To bych tě mohla dát do páru s Frolíkem, to je konstruktér se stálou ranní, stejně jako máš ty, takže by tě nebudil při odchodech na směny. Je to slušnej člověk, rozvedenej, ale spořádanej. Nikoho nemá, takže tady je i přes víkendy, kdy ostatní frčej domů. V sobotu se sice ožere jako prase, ale přes neděli se z toho vyspí a jinak je docela fajn. Předpokládám, že ty budeš na víkendy jezdit k mamince a tak by ti ten jeho víkendový alkoholismus nemusel vadit.“
„Jak myslíte, já dám na vás,“ odpověděl jsem.“Věřím, že jste mi spolubydlícího dobře vybrala. Vyznáte se přece v lidech,“ snažil jsem se ji vlichotit.
„No to musím, jinak bych tohle nemohla dělat. A taky musím být diplomatická a vědět, co na koho platí. Vyjít se správou budov, se skladníky, s řidiči a závozníky, abych pro barák dostala to, co potřebuji. Naštěstí se vyznám a proto tady mám pořádek a pohodu.“

Tuto samochválu pronášela s určitým uspokojením a bylo zřejmé, že je v dobré náladě. Seděla proti mně, mohutné kozy vyložila na stůl, jak by nabízela zboží na pultě a stejně jako já nenápadně očima žral to Boží požehnání, tak i ona skrytě sledovala, zda nahozená návnada zabrala. Tlachali jsme o všem možném a bylo jasné, že se vzájemně oťukáváme. Ona se o mne dověděla to málo, co jsem ve svém krátkém životě zatím zažil a toho vskutku nebylo mnoho. A já se dověděl, že je vdaná již 10 let, za manžela má líného ožralu, který předstírá práci v podnikové údržbě a rodinu doplňuje osmiletý synek, který je sice chytrý a nadaný, ale ve škole hrozně zlobí. Během této výměny informací mi i nadále tvrdošíjně tykala, zatímco já se držel zdvořilého vykání.

„Víš,“ pokračovala v odkrývání své duše, „já jsem taková upřímná holka na rovinu. Vždy říkám, co mám na jazyku a to se kdekomu moc nelíbí. Ke každému se chovám, jako zrcadlo: Jak on ke mně, tak já k němu. A to někdo prostě nesnáší. Jsem na každého vlídná a přívětivá, ale čekám totéž. Jakmile mě ale někdo podrazí, tak má u mne útrum.“
„Teda, já bych vás za nepřítele mít nechtěl. Jistě dovedete být i hodně nepříjemná.“

Začal jsem se trochu orientovat. Tahle jednoduchá, prostá duše, tahle ceckatá, živočišná panička, je snad opravdu taková, jak o sobě říká. To by tedy znamenalo, že to její tykání není urážlivé, ale naopak něco jako podaná ruka, nabízející přátelství.
Byl jsem v cizím prostředí, de facto poprvé mimo rodinu a tak bych určitě potřeboval nějakou duševní podporu při svých prvních samostatných životních krocích.
Káva byla dopita, uřední formality byly naplněny a tak jsem očekával, že dostanu klíč od ubytovny, výtahu a přidělené garzonky. Když se zvedla a odešla s prázdnými hrnky k dřezu, začal jsem si do aktovky ukládat předložené doklady, Ubytovací řád a podepsanou smlouvu o nájemném.

Byl jsem tedy značně překvapený, když se na zpáteční cestě zastavila u komódy, vyndala z ní skoro plnou lahev a dvě skleničky. Postavilo to na stůl a s takovým rozpačitým úsměvem se zeptala:
„Nedáme si spolu? Já si potrpím na Becherovku, ale pro tebe bych měla třeba Fernet, kdybys pohrdl tímhle babským pitím. Můj starej tomu říká tlamolep a sám je zapřísáhlý pivař. Dokáže jich do sebe za večer nalejt i deset a pak se diví, že z toho má pupek. Tak co? Chceš bechera, nebo Fernet?“
Značně vyvedený z míry jsem jen tupě přikývl. Vysvětlila si to tak, že si dám také bachera a nalila vrchovatě obě sklínky. Jednu mi podala, sama se chopila druhé a zavelela:
„Tak si spolu připijeme na tykání. Stejně jsem si všimla, že mi pořád protivně vykáš. Jsem si myslela, že tě vyprovokuji a začneš mi taky tykat, ale ty jsi zřejmě až moc dobře vychovaný. Což samozřejmě není na škodu, hulvátů je všude kolem dost.“
Na přípitek jsme si stoupli, aby toi bylo se vší parádou. Kopli jsme panáky do sebe a pak mě strhla do náručí, přitiskla k těm svým impozantním melounům a zkušeně mě políbila. Stál jsem poněkud toporně, což ji pobavilo. Cítila se najednou v převaze a v podstatě to byla pravda. Až dosud jsem se líbal pouze s dívkami svého věku a ty to považovaly za vrchol intimnosti a dělaly s tím patřičné fóry. Pro ně to bylo něco jako předstupeň ztráty pannenstvi.

Panic jsem sice nebyl, díky rozvedené sousedce, ale až na těch pár šoustů s ní, a několik zanedbatelných šťouchů se začínajícími šoustavkami jsem byl nepopsaný list, bohužel, odkázáný na samoobsluhu. Takže není divu, že jsem byl patřičně nažhavený a rozhodně bych nepohrdl nějakým sexuálním přilepšením. Jak mě tak tiskla k příjemně pružným airbagům, opřen o rajcovně okrouhlé bříško, jsem se začal dole probouzet. V děsných rozpacích jsem se obával, aby si toho nevšimla a nějak to jízlivě nekomentovala.
Pokud si toho všimla, nijak to nedala najevo. Jemně se mi vyvinula z objetí, které jsem už, plný hříšných představ, ochotně opětoval a nalila nám další dvě sklínky.
A tak se stalo, že završení našeho úředního jednání, které mělo být zakončeno předáním klíču a inventáře garzonky, se poněkud protáhlo. Než k němu došlo, měli jsme oba v sobě několik panáků, láhev byla prázdná, zato nálada víc, než povznesená.

Jako nadnášený andělskými křídly jsem pak následoval svoji novou kámošku Mílu k výtahu. Vyjeli jsme do 7. patra, ačkoliv jsem si matně pamatoval, že garzonka, kterou jsem měl s konstruktérem Frolíkem sdílet měla být v 5. patře. Když jsem tu domněnku vyslovil nahlas, Míla se jen potutelně zatvářila a pronesla tajemně:
„Nech se překvapit!“
Překvapení to teda bylo a dlužno podotknouti, že ne poslední, tohoto dne. Po odemčení dveří jsme vstoupili do místnosti, kde zatuchlý vzduch prozrazoval, že se tam již dávno nevětralo. Na sektorovém nábytku byl stejnoměrný potah prachu. Míla se pustila do nezbytného zkultůrnění mého budoucího obydlí. Já mezitím zkontroloval koupelnu, záchod a vybavení kuchyňského koutu. Vše se zdálo být v pořádku, což jsem taky Míle spokojeně nahlásil.
„Bodejť by nebylo, však to je také privátní zařízení. Byl to šmajchlkabinet bývalého náměstka, než byl vykopnut směrem výš a od té doby je to prázdné. Teď tady budeš bydlet ty a sám. Soukromí, to je věc k nezaplacení. Když jsme se tak znenadání sblížili, najednou mě napadlo, že tě odklidím sem.“

Dokončila povlékání postele a podívala se na mne vyloženě hladovýma očima. Přistoupil jsem k ní a s pocitem náměsičníka jsem ji neobratně objal. Zatímco jednou rukou jsem ji k sobě tiskl, druhou jsem váhavě začal lehce hladit její přednosti. Spokojeně předla a mezi jednotlivými polibky a mi zafuněla do tváře:
„Chyť mě pořádně a neboj se zmáčknout. Vždyť se tý kozy držíš, jako by to bylo zábradlí!“
Nebyl jsem zvyklý pít a tak mi těch několik panáků tlamolepu poněkud odbouralo zábrany. Rád jsem tedy vyhověl tomu příjemnému napomenutí a rázem se začaly dít věci, které jsem na mou duši nečekal. Míla se začala rozjíždět a byla jako rychlík, který nabírá na rychlosti. Náhle do mne strčila a já, zcela nepřipraven, jsem sebou plácnul zády na čerstvě povlečenou postel.
V příštím okamžiku už na mne rozkročmo seděla a přes hlavu si stahovala svetřík. Málem mi vypadly oči, protože zatím jsem měl k vidění a bližšímu prozkoumání jen drobné hruštičky mých spolužaček a o něco bujnější kozy vdané sousedky, která mne laskavě zaučila. Teď se mi tady nabízely nalejváky, u kterých jsem velikost odhadoval mezi čtyřkami a pětkami. Zatím ještě byly uvězněné v festovném lešení žluté podprsenky, ale to už Míla obratně pracovala vzadu na háčcích. V příštích vteřinách již se to Boží požehnání vyvalilo na volný výběh a moje ruce nedočkavě zespoda podepřely vlastní váhou prověšené mlékarny.

Hnětl jsem ten skvostný materiál jako, pekař těsto a byl jsem zvědavý na další průběh. Ocitl jsem se v roli subíka, který se podvoluje zkušenější partnerce. Míla mi mezitím rozepínala knoflíčky košile a když se dostala na holou kůži, nalehla na mne a začala mi líbat a olizovat bradavky. Věděl jsem už, že některé ženské jsou na bradavkách velmi citlivé, ale vůbec mě ani nenapadlo, že by to mohlo být vzrušující i pro muže. Proto jsem zvědavě čekal, co to se mnou udělá a po chvíli jsem zjistil, že to se mnou nedělá vůbec nic. Míla to po chvíli přerušila a svoji další pozornost soustředila na pásek a zip mých kalhot. Ani jsem se nenadál a už ze mne stahovala nohavice i s trenkami.
Na světlo Boží se tak vymrštil napružený nedočkavec, jehož velikost Míla kvitovala uznalým hvízdnutím.
„Konečně pořádné nářadíčko,“ zaradovala se a převzala jej do laskavé péče. Ruční prací se moc nezdržovala. Párkrát sice brko pohonila, ale pak jej doslova vcucla a já se nestačil divit. Celých 19 cm ji zmizelo v ústech a rty se ji zastavily až na chlupech u kořenu. Pak začala hlavou kývat a předváděla mi vysokou školu kouření. Na tvářích se ji objevily ďolíčky od snaživého sání a rovněž její jazyk nezahálel. To se pochopitelně podepsalo na mém stavu vzrušení. Slastná křeč, která vede k ztrátě zdravého rozumu se stále stupňovala a bylo mi jasné, že v nejbližších vteřinách exploduji. Byl jsem na ukrutných rozpacích v očekávání věcí příštích.

Moje sexuální instruktorka mi sice už před časem dopřávala kouření, ale na polykání si nepotrpěla. Měla po ruce připravený kapesník, kouření včas přerušila, provedla ruční dohoňku a výstřiky dovedně zachycovala do látky, aby zabránila zaflákání manželské postele, kterou s mladým klukem s gustem znesvěcovala.
Ono totiž kouření v té době bylo považováno téměř za sexuální zvrhlost, stejně jako mrdání do prdele, kterému se tehdy ještě ani neříkalo anál. Pobaveně vzpomínám, jak jsem, jako nezkušené ucho, téměř nábožně poslouchal rady jednoho staršího, zkušeného mrdáka:

„Nejvíc nebezpečné jsou ukecané ženské, co každý šoust musí probrat se svými kamarádkami. A k tomu tě ještě prokádrují, jaký jsi kanec a nebo naopak tě pomluví, že potřetí jsi už nemohl. Když chceš takové ukecávce zavřít hubu, musíš to udělat doslova. Prostě ji musíš přinutit, aby ti vykouřila ptáka a máš jistotu, že tímhle se nepochlubí ani té nejlepší kamarádce, protože by byla za děvku.“

Nyní mi ale Míla nedopřála prostor, ani čas k nějakým dalším úvahám. Když mi přivodila mimořádně vydatný výstřik, snažila se všechnu tu nadílku poctivě spolykat. Zbytek, který skončil na mém břiše potom labužnicky olízala.
Příjemně uvolněn jsem spokojeně sledoval, jak se Míla rozložila svými polštářky na mé hrudi. Ztratil jsem přehled o čase a bylo mi to jedno. Předpokládal jsem, že napoprvé toho bylo dost a vůbec jsem si netroufal odhadnout co bude následovat. Po tomto poněkud nečekaném úvodu bych dal nevím co za to, aby mi dobrosrdečná Míla podobný servis poskytovala i nadále a v míře co nejčastější. Bylo mi ale jasné, že tady to je ona, kdo tahá za delší konec provazu a zvědavě jsem očekával, s čím přijde.

Navigace v seriálu<< Ptákořezy 02Ptákořezy 04 >>
0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments