Toto je 1 díl z 19 v seriálu Ptákořezy

Je tomu již několik let, co se v našich médiích objevila zpráva převzatá z amerického bulváru. Pojednávala o zajímavém soudním procesu ve státě Utah. Chlapík jménem Bibbit žaloval bývalou manželku, která mu způsobila trvalou újmu na zdraví. Když se dověděla o manželově nevěře, potrestala jej originálním způsobem: Po ranním probuzení využila jeho obvyklé erekce, vyhecovala ho k souloži a při předehře mu připraveným ostrým nožem ufikla ptáka.

Zpráva podrobně popisovala průběh líčení, jako brilantní souboj žalobce a obhájce. Obhájce to vůbec neměl lehké a podle očekávání také proces prohrál. Snažil se sice argumetovat tím, že zhrzená manželka byla hluboce zasažená manželovou nevěrou a činu se dopustila v afektu, na okraji nepříčetnosti, ale neuspěl. Žalobce naopak porotu snadno přesvědčil, že obžalovaná jednala s rozmyslem, svůj úmysl měla předem promyšlený a připravený.
Obhájce se poctivě snažil porotu emocionálně ovlivnit tvrzením, že pokud by tento proces probíhal např. ve Francii, byla by jeho mandantka určitě osvobozena, protože svého muže hluboce milovala a on ji zradil. Žalobce tento argument rozmetal konstatováním, že nejsme ve Francii a skutková podstata, včetně následků je neoddiskutovatelná. Přestože se lékařům podařilo úd imputovat, zůstal trvale nefunkční. Porota po necelé hodině shledala obžalovanou vinnou a soudce ji poslal za mříže na 5 let. Navíc měla exmanželovi zaplatit 350 tisíc dolarů za ztížené společenské postavení. Tolik tedy zpráva ze zahraničního bulváru. Náš bulvár si k tomu přidal, že toto je vlastně první případ soudního řešení amatérské amputace.

Když jsem si to přečetl, první co mě napadlo bylo, že ta ženská dostala vlastně málo. Vždyť jen v zemi neomezených možností a také plné neobyčejných pitomců a nebo vychcánků, mohla ženská vysoudit na McDonaldovi 50 tisíc, když si v jedné jeho provozovně popálila ústa horkou kávou. Od té doby mají papírové kelímky na kávu v USA na sobě vytištěný varovný nápis: Pozor, nápoj je horký a hrozí nebezpečí popálení. A dál mě pobavilo tvrzení, že Amerika si tak zapsala další, poněkud absurdní světové prvenství. Tento nekritický vlezprdelizmus směrem k USA mi jde pěkně na nervy. Za mého mládí jsme stejným způsobem lezli do prdele SSSR.
Víte např. kdo vynalezl žárovku? Žárovkov. Kdo vynalezl rentgen? No přece Rentgenov. Televizi vynalezl Televizorov, protože je historicky dokázáno, že již v r. 1825 přenesl obraz z pokoje do pokoje. Ozubená kola samozřejmě vynalezl Ozubov. Pytel vynalezl Pytlov. A kdo vynalezl jódlování? Pokud myslíte že Jódlov, pak se mýlíte. Jódlování vynalezl ten chudák, kterému se nedopatřením dostal pytel mezi ozubená kola.

Takže pan Bibbit rozhodně nebyl prvním nešťastníkem, který přišel tak potupným způsobem o svoji mužnou pýchu. Prvenství snad dosáhl jen v tom, že to bylo bombasticky medializováno. Při této příležitost se mi vybavila podobná příhoda, která se odehrála v Čechách před 50 léty. Tedy dávno před panem Bibbitem.

To bylo tak:
Po maturitě na kladenské průmyslovce jsem měl nastoupit na umístěnku do národního podniku Vzlet Vodochody. Denní dojíždění bylo natolik složité a časově náročné, že jsem s povděkem přijal na osobním nabídku, abych se nastěhoval do podnikové svobodárny. Zeptal jsem se, kde to je a dověděl se, že v Ptákořezích, dvě zastávky autobusem.
„Kde že?“ zeptal jsem se poněkud vyjeveně. Znal jsem to tam dost dobře, protože jsme tam jezdili se školou každoročně na chmelové brigády, ale žádná vesnice v okolí se nejmenovala Ptákořezy.
„No tak se tady říká Klecanům,“ vysvětlila mi postarší referentka.
„A proč?“ zeptal jsem se zvědavě.
„To vám vykládat nebudu, to nemám v popisu práce,“ odsekla náhle odměřeně. Zřejmě ji mrzelo, že ji bezděčně ujelo zřejmě docela běžně používané místní označení. Samotný název jakési vesnice v blízkém okolí dával lecos tušit a to pochopitelně vzbudilo moji zvědavost. Protože však bylo zřejmé, že paní referentka mi žádné další informace neposkytne, popadl jsem občanský průkaz s čerstvým razítkem o pracovním poměru a vyrazil zpět k bráně.

Mohlo by vás zajímat  Kristýnka 37 – Dovolená začíná

To razítko v občance bylo velmi důležité. Bylo to v době rozvíjejícího socializmu a začaly se formovat nové vztahy. Nastávalo období přitahování šroubů. Pod heslem: Socialisticky pracovat, socialisticky žít, se důsledně se bojovalo proti fluktuaci, absentérstvím a příživníkům. V trestním zákoníku byl zakotven paragraf, který taxativně vymezoval tzv. Příživnictví. Toho se dopouštěl občan, který po dobu delší než 6 týdnů nebyl zapojen do pracovního procesu. Z toho se dalo odvodit, že pokud není zaměstnán, nemá žádný příjem. Pokud v důsledku toho nezemře hlady, je zřejmé, že se dopouští příživnictví, protože, ač se vyhýbá poctivé práci pro společnost, žije na úkor jiného, poctivě pracujícího a toho vyžírá. A to byl trestní čin, za který byla sazba od 6 měsíců, do tří let natvrdo. Takže Ústava zaručovala právo na práci a Trestní zákoník zase vymezoval povinnost pracovat. Protože jsem si po maturitě dopřál poslední prázdniny, neměl jsem v občance potřebné razítko a tudíž hrozilo, že pokud by mne třeba perlustroval příslušník VB za špatné přecházení ulice a zjistil při tom, že nemám v červené knížce potvrzený pracovní poměr, mohl mě sebrat za příživu.

Spokojený s tím, že jednu starost mám z krku, jsem došel na podnikové parkoviště, kde jsem měl zaparkovanou svoji motorku. Byla to kejvačka 175, kterou jsem koupil za 500 Kčs jako těžce nabouraný vrak na odpis. Šlo mi v podstatě jen o „papíry“, protože většinu dílů jsem musel shánět po autovrakovištích. Takže nakonec jsem splácal pojízdnou motorku, asi ze tří vraků. Dalo to sice spoustu práce a shánění, ale protože nová kejvačka stála 7 tisíc a v pořadníku se na ni čekalo tak přibližně 2 roky, byla to jedná schůdná cesta, jak mít motorku a nebýt deklasován mezi vrstevníky.

Ve vrátnici jsem si vyzvedl kufr, ve kterém jsem měl veškerý svůj majetek. Přivázal jsem jej popruhem na nosič a když mi baba v uniformě závodní stráže zvedla závoru, zeptal jsem se ji světácky ledabyle:
„Paní, můžete mi poradit, jak se dostanu do Ptákořez?“
„To má bejt nějakej fór, nebo co?“ zeptala se podezíravě.
„Ale ne,“ chlácholil jsem ji. „V Ptákořezích má být svobodárna a tam se mám ubytovat.“
„Svobodárna je v Klecanech, ale o nějakých Ptákořezech slyším poprvé. Já nejsem zdejší, dojíždím z Prahy.“
Potom mi ta dobrá duše vysvětlila, jak se tam dostanu. Kopl jsem do vrtule a vyrazil směrem k novému životu.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2124
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriáluPtákořezy 02 >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na