„No proč bych nejel?“ škádlil nazlobenou manželku v celku zachovalý profesůrek, když po několikáté četl pozvánku na třídní sraz.
„Však si jeď. Jeď si, ale až se ti udělá zle, tak mi nevolej, ty kozle starej!“ uraženě odštěkávala vrásčitá paní v letech.

Pan Karlík se usmíval. Radostí z pozvání a možnosti vrátit se o několik let zpět a také spokojeností, že ani po celoživotním soužití s jednou trpělivou dámou jí není lhostejný. Manželku miloval pro všechno, co pro něj za život udělala. Stála při něm v dobách špatných i dobrých. Rozumná žena, která si uměla poradit s každou situací, dokázala odpustit nějaký ten prohřešek a stavěla se za manžela i v krušných chvílích. S milovanou osobou proplouval životem o to lehčeji a protože si vybral ženu tolerantní, věděl, že si tuhle slezinu stejně vybojuje.

Pár telefonů s bývalým studentem Sojkou, ho přesvědčilo o naprostém podchycení všeho, co se chystaného výletu týkalo.
„Všechno je zařízeno, pane profesore. Je to sice dál, ale může vás někdo vyzvednou autem. Já vám to zařídím. Ale, možná by bylo lepší, kdyby jste tam přenocoval. Ono nás tam stejně zůstane přes noc víc, abysme neriskovali řidičáky,“ přemlouval jej Sojka.


„No sláva, takže to mám bez práce. Dobře, Ondřeji. Tak jak bude vše zařízeno, dejte mi vědět další informace,“ zajásal profesor, protože tímto měl celou akci bez starostí.
Jako učitel byl vždy hodný a tolerantní a protože své žáky nenásilně naučil všemu, co bylo potřeba, měli ho rádi. Vlastně byl první na seznamu zvaných a tak se dalo čekat, že se o něj bývalí studenti dobře postarají. Ondřej Sojka, patřil mezi třídní výlupky. Byl samá pětka a poznámka, takže na každé konferenci mu hrozila i snížená známka z chování.
Spolupráce s rodiči byla na bodu mrazu, protože byli rozvední a pubertální student tak byl typickým produktem neúplné rodiny. Proto jej lidumil Karlík vzal pod svá ochranná křídla. Sám nevěděl proč, ale měl toho rozjíveného lumpa z celé třídy nejraděj. Občas jej v době prázdnin pozval na čas do chaty, kde trávil dovolenou. Trochu mu tak nahrazoval otce, který o synovi věděl pouze tehdy, když se skřípáním zubů platil alimenty. 

Díky Karlíkově nebetyčné trpělivosti nakonec problematický student přece jenom studium dokončil a s maturitním vysvědčením zmizel profesorovi na dlouhá léta z očí. O to větší měl radost, když se bývalý student ozval a pozval jej na abiturientský večírek.

„Pane profesore, to jsem zase já. Tak je to domluveno. Já tam pojedu den předem, abych na vše dohlédl, ale vyzvedne vás Vlaďka. Zastaví se tam pro vás, tak buďte nachystaný, v pátek kolem páté hodiny,“ podával instrukce Ondřej v dalším hovoru.

„Vlaďka? Dobře, děkuji,“ zahrál své nadšení do autu učitel a ukončil hovor  s bývalým žákem. Vědomí, že zase uvidí všechna svá kuřátka a dozví se o soukromí svých bývalých svěřenců, mu nedala spát. Myslel na pátek, kdy se potká se všemi, kteří mu navrátí kus vzpomínek a ze kterých vysosá energii do dalších stařeckých dnů.

Už od pátečního rána se nemohl dočkat odpoledního taxi s řidičkou Vlaďkou. Dnes už vlastně dáma, byla svého času čiperné, poslušné dítko, se kterým ale těžce zacloumala puberta. Přesto všechno, že Karlíkovi přibyl další případ k převýchově, ji měl nejradši. Loučení s ženuškou proběhlo v rychlosti a pan učitel seběhl schody jako jura. Před domem ho až zamrazilo, protože u auta stála žena, která tu copatou zlobivku připomínala už jen malým vzrůstem. Přimalovaná tvář se na něj zubila a šla vstříc. Radostné přivítání plné vřelého obejmutí a veselých očí se přemostilo v dlouhý rozhovor, díky kterému cesta ubíhala přesně jak měla.

Vlaďka povídala o svém dosavadním životě, strastech, radostech, dětech i dalších plánech. Profesor spokojeně naslouchal a těšil se na zbytek osazenstva. V cíli se protáhl, nechal do sebe zaklesnout Vladčino předloktí a vedl si ji ke dveřím místní vinárny. Uvnitř už seděli všichni, kteří pozvání přijali. V chladném sklepení, u dlouhého stolu s lavicemi, posedávala spousta bývalých studentů, povalovaly se fotky, fotoaparáty a hrála objednaná cimbálovka.

„Už jsou tady!“ vykřikl na upozorněnou Ondřej a vystřelil vstříc panu profesorovi s Vladěnou. Hlučná uvítačka byla dlouhá i humorná. Vzpomínání na tvář každého, který se přišel osobně pozdravit s panem učitelem, bylo zajímavé. Občas se i mistr tesař utnul, když popletl jména, lavice, bydliště, ale přesto se dočkal od bývalých žáků samého hlazení a hlavně vřelého uvítání.


Byl usazen do čela stolu, na čestné místo, odkud to měl blízko k jídlu, pití a s ohledem na zlobící prostatu i k záchodu.
Ihned se zapojil do prohlížení fotografií, ochotně pózoval před dotěrnými blesky foťáků a upřímně se smál u každého vyprávění. Jídla bylo hojně a domácí uzené klobásky se slaninou výborně ladily k pálence i vínku. Výběr všeho byl nadmíru bohatý. Kam se člověk podíval, tam byl vystaven kus masa nebo se nabízela láhev.

Po náročném večírku, kdy se půlnoc přehoupla do časných ranních hodin, už nebylo nic tak vábné jako na začátku. Maso se válelo všude po stole, skvrny bílého vína se zapíjely na ubrusu s červenými fleky a pálenka byla cítit i z podlahy. Někteří odpadlíci už dávno spali nahoře v pronajatých pokojích a ti odolnější se plazili jako červi po zemi, či házely umakartová čelíčka.

„On je jak batole, co? Dívejte se pane profesore jak se učí chodit,“ posmívala se Vlaďka opilému Sojkovi a ukazovala na zlitou postavičku před nimi. Mačkala se k učiteli, nevědomky dávala nahlížet do povoleného výstřihu a vydechovala kolem sebe slivovičkové výpary. Tahle podívaná v profesorovi probudila vzpomínku na dávný průšvih na výletě, kdy zrovna tyhle dva nachytal v noci za chatkami. Přistihl je tehdy polonahé v trávě, Ondra se už po Vlaďce válel a zkoušel proniknout tam, kde to dívčinu bolelo.
Díky zkušenostem se profesor šel před spaním projít a zabránil tím dost velkému průšvihu. Odtrhl je od sebe, zahnal do chatek a druhý den s nimi vedl o samotě sáhodlouhé dialogy. Pamatoval si dost přesně nadržené chování frackoidního Sojky a stydlivé tvářičky nezkušené Vladěny.

Teď nahlížel nenápadně na bójky přiopité žínky, smál se padajícímu Sojkovi a navrhoval dost důrazně všem přítomným konečný odchod do pokojů. Připadal si jako na lyžáku a docela se bavil tím, že neztratil na autoritě a i ve svém věku žene stádečko dospěláků do hajan. Sám příjemně ovíněný nepočítanými skleničkami kvalitního vínka si to plandal za davem. U schodů se zaklesl do Vlaďky a pomalu se sunul do patra.

„Spíte se mnou,“ zahuhlal Sojka a tloukl pěstí na dveře pokoje.
„No to se mám na co těšit,“ vyvrátil zrak pan Karlík.
„To jinak nešlo, jinak je penizon už plnej, pane profesore,“ namáčkla se zase na těsno opilá Vlaďka, která vrávoráním hledala balanc.

Mohlo by vás zajímat  Milenka z chatu 07

Doprovodila učitele k Ondřejovi, pomohla oběma dovnitř a snažila se odejít. Dalo jí to ovšem dost práce, protože jen co spolužák těžce dosedl do peřin, už si táhl Vladěnu na klín.
„Pocem holka, tys mi chyběla,“ funěl se zavřenýma očima a držel si ji násilně na klíně.
„Počkej, proboha, Ondro! Nejsme tu sami! Pusť!“ bránila se jeho nenechavým rukám a omluvně se s umělým úsměvem na tváři, otáčela na přítomného pana profesora.
„Vy jste opravdu neodlučná dvojka,“ smál se pan Karlík, ale dal hlasitě najevo, že na to, aby jim dal prostor je už moc pozdě.

„Však tu nikdo není. Drž!“ bojoval s protestující Vladěnou na mol opilý Sojka. Držel ji silnou paží a druhou rukou šmátral pod tričko. Vytahoval sukni, škubal s kalhotkami a vyhrával i navzdory tomu, že Vlaďka kopala jako kobyla.

„Ježiši, nech to na zítra, říkám ti, že tu nejsme sami! Do prdele pochop, že seš ožralej a naproti sedí Karlík,“ nebrala si servítky vztekloňka.
„No tak, Ondřeji, nech ji. Mám někoho zavolat nebo co? Jsi napitý a tak se nejdřív vyspi!“ snažil se zase rozumně vysvětlovat situaci svému oblíbenci i přesto, že měl sto chutí spíš vzít karabáč a zmalovat mu hřbet.

Místo toho se vnitřně pral i sám se sebou. Nejradši by opravdu rázněji zakročil, ale něco mu našeptávalo, že Vladěna je nakonec i spokojená. Bojovala se smíchem, kopala jen tak, aby nikoho nezranila a dávala si velký pozor na hlasité volání, jako by ani nechtěla, aby ji někdo slyšel.
„Co meleš. Vždycky se ti to tak líbilo a teď děláš ofuky!“ trhal Sojka z paničky kalhotky, až z toho začala kobylka kopat do šířky.

Roztahovala nohy, nechala nahlížet učiteli mezi rozkvetlé pysky a už mu studem nevěnovala jediný pohled. Rozvalila se na Ondřeje, zatížila ho svou vahou a konečně se celá scénka uklidnila. Profesor seděl na své posteli, vzdal veškeré kárání a Vlaďka si nechala dělat dobře na bradavkách. Vlivem alkoholu si jen dál už rozhodila ruce za hlavu a nabízela své lukovité tělo k čemukoliv. Vědomí, že naproti sedí pán, který je spoustě věcem naučil, ji dodávalo tu pravou horkost do žil. Začala kroutit zadečkem a tancovala s nohama ve vzduchu.


„Jsem to věděl,“ hrdě prohlašoval, zezpoda dušený, Sojka. Tahal poštěváka, roztahoval pysky a nabízel je sám nevěděl komu a ani čemu, protože oči se mu klížily čím dál víc. Vlaďka si užívala sladkých doteků a napomáhala houpáním pánve k větší péči o mezinoží. Bohužel marně, protože milenec, který ji přes profesorem ponížil a vysvlékl, tvrdě zaspal.

„No tak! Vzbuď se!“ upozorňovala na sebe a připadala si jak na vodní posteli když narážela zadečkem do kumpána pod sebou. Byla přemluvená, roztažená, připravená a hlavně nadržená. Ještě chvíli ležela v hrobovém tichu na zádech jako želva převrácená na krunýři. Alkohol na ni zapracoval, najednou ztratila zábrany a chtěla si užít. Pořád doufala, že se jí bodák vzbudí a dokoná to, co začal, klidně i před panem profesorem.

„Ach jo,“ vstávala pomalu nadrženka a sbírala si svlečené věci do uzlíčku.
„Škoda, že nejsem mladší,“ zalitoval polohlasně profesor s doslovem, že by se uměl o takovéhle tělo postarat. Postěžoval si otevřeně na špatnou funkčnost a nespustil při tom oči z nahé krasotinky.

„Nezlobte se na mě, pane profesore, ale…“ usekla mu jeho řeč Vladěna, když znenadání přiskočila k jedinému samci v místnosti s cílem se prostě dodělat.

„Copak bys chtěla? Co?“ mazlil se slovně pan Karlík. Vlaďka už neřekla půl slova a jen roztáhla nohy, pokrčila se v kolenou a podsadila pánev, aby nabídla prokrvené pysky.
„Tohle bys chtěla, jo?“ konečně se dotkl místa, kde se vytékající lepkavá šťáva tavila na čirou vodu.
Vladěna jen zavzdychala a zvrátila hlavu. Zapomněla na to, že prstoklad cítí od někoho, kdo by ji ani ve snu nenapadl. Jen dál nabízela pyskatého netopýra do vrásčité dlaně, která se zdála být nadmíru zkušenou.

„Chceš vědět jak to dělají starší muži?“ ovládal ji stojící před sebou a lákal ji jazykem do lehu. Vladěna jen přikývla a položila se na profesorovu postel. Rozvalená čekala až se mu podaří přikleknout a jemným dotykem probudit zanedbané bradavky. Poslušné brďulky se vytyčily, nadrženka se zvedla do vzduchu celý hrudník a roztáhla nohy, jak při hodině tělocviku.

Pan Karlík si zblízka prohlédl voňavou cenduli, přičichnul k té kundí kráse a zabořil tam obličej, jako by týden nejedl. Jemně se zakousl do vyšpulené broskyně, protlačil jazyk od frajtra po vstup a zajel tam, kde to opravdu zvládal už jen jazykem. Bez ohledu na to, že další pokračování nebylo možné, si to oba neskonale užívali.
Vlaďka dýchala rychle a zhluboka.
Profesůrek lokal doušky vzduchu a s každým nechtěným opouštěním oholené kundice se zase nořil zpátky do hlubin. Lízal zběsile, zapouštěl prsty a krmil se sekretem i z nich. Občas pohlédl na Vlaďku nahoru, která mu dala pokývnutím hlavy najevo, jak na tom je. Byla zadýchaná, zarudlá a tiskla si prsa k sobě. Olizovala ukazováček, kterým občas ukázala místo, které bylo Karlíkem málo drážděné.
Ten, s poslušností vděčného čoklíka, se okamžitě pustil do naznačeného místa. Dolízal celou pičku do zdárného konce, při kterém Vlaďka nechtěně budila všechny za zdí. Bylo jí to jedno, stejně jako panu učiteli. Potřebovala ze sebe slast vyklepat a tak jemně vykopávala nožkami do vzduchu, prohekávala hustý vzduch a cukala celou pánví. V křeči si drtila mačkaná prsa a házela hlavou zprava do leva.

Pan Karlík se zalíbením dohlazoval cukající buchtičku, uklidňoval nateklé pysky a ještě naposledy je nabral mezi prsty, aby s nimi zatřepal. Udělaná kundička byla otokem jako z rosolu. Třásla se a vibrovala, pod taktovkou starého pána. S upřímným úsměvem a pusou na čelo se Vladěnka s lízákem rozloučila. S rychlostí světla vyskočila na nohy, sebrala si uzlíček s oblečením a zmizela v tmavé a tiché chodbě. Panu Karlíkovi nezbylo než vysílením usnout. Chvíli se sice převaloval, ale s vůní na dlaních a prsty pod nosem, zabral docela brzo i na jeho poměry.

„Pane profesore, musíme jít. Dole nás čeká ještě oběd a musíme domluvit nějaký jiný odvoz, protože Vladěna už odjela,“ spěchal Sojka na právě vzbuzeného učitele. Ten se jen spokojeně zasmál, přičichl si k prstům a pomyslel si něco o tom, že za tohoto klacka už zase musel tahat horké brambory z ohně.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1041
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Alimeda
Alimeda@seznam.cz

Komentujte

Please Login to comment
avatar
  Subscribe  
Upozornit na