Případ lupiče na kolečkových bruslích

Kategorie: 
Štítky: 

Sjížděli spolu na kolečkových bruslích mírný kopeček od náměstí k místnímu parku. Kličkovali mezi chodci, smáli se jejich nadávkám a potom na silnici k smrti děsili řidiče, když se znenadání objevili před kapotami jejich vozů. Smykem to vzali na cestičku do parku stoupající nahoru k letnímu altánku. Se smíchem se přitiskli k sobě a spojili ústa dlouhým polibkem.
„To byla krása,“ vydechla rozjařeně a s rozkoší přijímala partnerovo hlazení jejich dívčích ňader.

Stmívalo se, nikde ani živáčka, tak rozvášněni a rozjařeni se laskali až do okamžiku, kdy v dívce vybuchl záblesk vášně a zmítala se v hochově náručí. Popojela ke sloupu veřejného osvětlení uprostřed cesty, stáhla texasky i s kalhotkami, objala sloup a zavelela:
„Pojď, na co čekáš, bude to švanda. Takhle jsme to ještě nedělali.“
Okouzlen vidinou příštích okamžiků, bravurně zajel k vyšpulenému pozadí dívky a vytáhl vzrušeného pindíka na vzduch. S rozkoší se vnořil do hedvábí vlhké dírky a začal pracovat.

Dostali se oba do stadia, kdy přestali vnímat okolí a sténali blahem. Náhle však dívce podjela noha a celá se přetočila kolem sloupu. Holt brusle jsou brusle.
Samozřejmě, hoch takový obrat nečekal. Náhle se řítil zády po svahu cestičky dolů k silnici. Mával přitom rukama, ve snaze udržet rovnováhu. Ale i kdyby kormidloval pindíkem, nebylo by mu to nic platné.
Hop, přelétl přes okraj chodníku, přejel silnici napříč a zarazil se prudce o protější obrubník. Prudká změna rychlosti katapultovala jeho tělo přes chodník, do výkladní skříně hodinářství. Ozval se třesk rozbíjeného skla, doprovázený jekotem poplašného zařízení. Ležel ve výkladní skříni, všechno ho bolelo a nemohl si v hlavě srovnat, kde se tu náhle vzal.

První přiběhl děda Bouček a začal hystericky křičet:
„Pomóóc… Přepadenííí… Volejte někdo policií!“
Když uviděl mladíka, jak leží ve výkladní skříni a z rozepnutého poklopce se bimbá splasklý pindík, zalapal po dechu, vytřeštil oči a pak se dal do huronského smíchu.
„Teda, už jsem dlouho na světě, ale toto jsem ještě neviděl,“ vyrážel ze sebe.

Po chvíli se ulicí ozvala siréna policejního auta. Přistálo u chodníku, siréna zmlkla a z auta se vyhrabal poručík Chrást. Jeho první starostí bylo rozehnat srocující se dav. Pak koukl na výklad i na smějícího se dědka a přísně se zeptal:
„Může mi tady někdo vysvětlit, co se vlastně stalo?“
„Von… tam… musel,“ zalykal se smíchy dědek, „musel tam sjet od tam,“ a otočil se do parku, kde ve svahu, stále se držící sloupu, stála s vytřeštěným zrakem dívka s kalhotami stále ještě na půl žerdi.
„Haló slečno, oblečte se a sjeďte sem k nám, ale ne do výkladu,“ zavolal na ni poručík.
Oblékla se a sjela opatrně k nim dolů, červená jako rak.

U chodníku zastavila výjezdovka a fotograf, třesoucí se smíchy, začal dělat fotodokumentaci. Přibatolil se i doktor a hned se ujal své práce.
„Tak co, jak jsme na tom, mladej? Můžete se vším hýbat? A co vás bolí?“
„Já nevím,“ zašeptal bezradně mladík a na doktorovo doporučení především zastrčil již nepotřebný, ochablý klenot.
Zrudlý si opravil kalhoty a pokusil se posadit. V tom okamžiku se rozdrnčely budíky okolo něj a hoch se leknutím opět složil mezi ně. Majitel hodinářství, který právě dorazil, nevěděl, jestli se má smát nebo nadávat. Odemkl, pomohl zevnitř vyprostit mladíka a předat ho do péče zdravotníků.

Poručík Chrást se obrátil k dívce:
„Můžete rozumně vysvětlit, co jste dělali, že to dopadlo až takhle?“
Moc se jí do líčení nechtělo, ale nakonec, povzbuzována poručíkem, ze sebe s krutými rozpaky vysypala celou tu historii. Dědek Bouček pečlivě poslouchal dívčino vysvětlování a než skončila, několikrát se ještě začal svíjel v záchvatech smíchu, což poručík Chrást s nelibostí sledoval.

„Teda, když my byli mladí, blbli jsme také na kvadrát, ale na toto jsme se nezmotali,“ konstatoval dědek rozjařeně.
„Ani jste nemohli dědo. Za vašich mladých let ještě nebyly kolečkové brusle,“ suše ho usměrnil poručík a sledoval doktora, který k nim přiváděl mladíka.
„Je v pořádku, to sklo zachytilo celou energii, je pouze v šoku,“ řekl doktor a batolil se k sanitce.

„Potřebujete nějakou pomoc?“ obrátil se poručík na majitele obchodu.
„Nepotřebuji, díky. Tohle zvládnu sám. Už jsem volal sklenáře. Akorát budu potřebovat pro pojišťovnu nacionále toho bagristy.“
„Jasný, zastavte se u nás na služebně. My zase budeme potřebovat od vás vyčíslení škody. Její výše totiž určí, z čeho vlastně bude ten mládenec obviněn.“
Obrátil se k mladému páru:
„Tak, mládeži, nastupte si dozadu do vozu! Pojedeme k nám, musíme sepsat protokol.“
Nasoukali se do auta, poručík nastartoval a anton se rozjel do středu města.

Děda Bouček se pomalu šoural k domovu, kroutil hlavou a mrmlal si:
„Teda, až tohle řeknu doma, tak mi to moje stará nebude věřit.“

Líbí se povídka?