Toto je 14 díl z 14 v seriálu Přiblblý básničky a čarovná kočička

Budík jsem měl samozřejmě v ložnici. Když jsem ho nastavoval na třetí hodinu, trochu opožděně jsem si uvědomil, že šukat v obýváku je docela blbý. Vrátil jsem se pro Drbalku s pozvánkou do ložnice. Stačilo říct, a už jsme stáli u postele.

„Tak jak dál?“ podíval jsem se na Drbalku. „Svlíknem se každej sám čelem nebo zády k sobě, nebo chceš, abych tě svlík a potom ty mně, případně obráceně?“ položil jsem zásadní otázku, neboť jsem tak trochu nevěděl, jak do toho.
Usmála se. „Je vod tebe hezký, že mi dáváš na vybranou, ale připadá mně přirozený, když jeden druhýmu pomůže,“ odvětila.

Měla na sobě pestrobarevné šaty se zapínáním vpředu. Možná si je na sebe vzala schválně aby mi ulehčila práci, protože rozepínat knoflíky je pro mě snadnější, než přetahovat šaty přes hlavu. Ale možná to taky byla jen náhoda.

Přistoupil jsem blíž a za paže si ji přitáhl, abych jí mohl obejmout a přitisknout k sobě.
„Na svůj věk seš moc krásná ženská,“ zašeptal jsem jí do ucha a pokračoval líbáním na krku.
Přesunul jsem ruce dopředu, ověřil si pevnost ňader a pustil se do zápasu s knoflíky. Uchopila mne za hlavu a začala líbat na ústa. Nepřestala, dokud jsem nerozepnul poslední knoflík.
Pak mne pustila a nechala šaty spadnout na zem.

Začal jsem zápasit s podprsenkou. S tím jsem měl odjakživa potíže. Rozesmálo ji to.
„Počkej, pomůžu ti,“ řekla vesele a jedním pohybem se jí zbavila. Zemská tíže zapůsobila, ale nebylo to tak zlé. Co jsem dosud stačil poznat, byly na tom některé dvacítky hůř.
Vzal jsem ty melounky do dlaní a začal je jemně třít a masírovat. Sklonil jsem se, abych oblažil bradavky svými rty a sebe potěšil tím, jak následně ztvrdly.
Drbalce se zrychlil dech a jistě by bývala chtěla v tom laskání setrvat déle, jenže času nebylo nazbyt.

Zaklesl jsem prsty za gumičku kalhotek a pomalu je stahoval. Musel jsem si kleknout, abych je dostal až dolů, a při té příležitosti jsem olízl rozevřenou mezírku v hustém porostu, až to s Drbalkou cuklo.
„Teď je řada na mně,“ řekla překotně a rychle mě pomohla do stoje. Vůbec se se mnou nemazlila jako já s ní.
Košili i tílko jsem měl nato šup dole a kalhoty s trenkami ještě rychleji. V okamžení mi rukou zabloudila mezi nohy.
„Tys mě tak rozďál, Jurášku, že mě teď musíš hned vojet,“ vzdychla toužebně, že nebylo možné jí nevyhovět.

Otevřel jsem šuplík nočního stolku a vytáhl krabičku.
„Můžu mít ještě prosbu?“ ozvala se okamžitě.
„Jistě.“
„Zase to, prosím tě, ukliď. U mě to nepotřebuješ a já se moc těším na to, až mě naplníš. V práci to možný není, ale tady, tady mně to musíš splnit.“
„Tak to bude chtět šoustník,“ prohodil jsem věcně a došel pro něj. Zatvářila se ne zrovna chytře a pochopila to, až když jsem ten ručník donesl. Počkala, až je rozprostřu na matraci, a hned si na něj lehla s roztaženýma nohama.

Vsunul jsem se mezi ně a bez meškání zamířil do dychtivě rozevřené mušle. Zaplul jsem dovnitř jako po másle a hned poctivě přirazil.
Slabě hekla a rychle si mne přitáhla na sebe, abych se položil na pružné pohoří.
„Mám ráda, když na mně chlap leží a masíruje mě dole i nahoře,“ vysvětlila mi a vzápětí přirazila vstříc.
Zhoupl jsem se na kozách a rozpohyboval pánev. Ne nijak divoce, také jsem si to chtěl užít, ale i tak to na mě docela rychle přišlo.
Zařadil jsem neutrál, aby napětí odeznělo, jenže to se Drbalce nelíbilo.
„Proč si přestal. Dyť to bylo tak krásný,“ řekla vyčítavě.
„Protože to na mě šlo a já bych tě rád uspokojil.“
„Na to nekoukej. Když mě vystříkáš, bude to pro mě největší potěšení,“ přesvědčovala mě.
V okamžiku, kdy jsem splnil její přání, se jí po tváři rozlil tak blažený výraz, jaký jsem si ani nedokázal představit.

Měli jsme ještě tak hodinu a půl čas. No, s rezervou spíš jen hodinu. Drbalka se snažila ze všech sil mě uvést do provozuschopného stavu. Zatím jen rukou, protože jsem se s ní mazlil a o to nechtěla přijít.
„Tý, Drbalko.“
„Hmm.“
„Víš, jedna věc mě vrtá hlavou,“ spustil jsem s trochou nesmělosti. „Nemusíš mě vodpovídat, když nebudeš chtít, ale zajímalo by mě, proč chodíš na ty “porady”? Mně to prostě k tobě nějak nesedí.“
„Víš, Jurášku, to máš tak. Můj starej taky maká kdesi v kanclu a stalo se, že jednou přišel domů celej rozzářenej s báječnou náladou a hned mě musel vojet. No, stát se to může. Jenže tak přišel podruhý, potřetí, poněkolikátý a to už mě došlo, že za tím asi bude ženská.
Nezjišťovala sem vo co de, to mně mohlo bejt ukradený, ale semínko se zaselo a tak když si jednou vo “poradu” řek Pupíno, tak sem souhlasila. Vona ty “porady” totiž původně začala Galánečka s Dědkem a já dlouho vodolávala, až do tý první chvíle, kdy sem souhlasila. Zjistila sem, že je to vlastně docela fajn, vokusit taky jiný péro a už u toho zůstalo. Sehnat si ňákýho milence, to bych neriskovala, ale u nás je přece všechno tajný, takže nikdo nic neroznese a taky mě tam starej nemůže nachytat in flagranti.“

Jenže čas se krátil, tak přestala mluvit a zcela bez okolků vzala pecivála do pusy a to už šlo rychle. Jakmile mi ztopořila péro, přemístila se nad něj a razantně ho vsunula do hloubi své studně.
„Nevadí ti to takhle?“ zeptala se opožděně.
„Proč by mělo? Já už svůj referát předved, je řada na tobě,“ pobídnul jsem ji.

Samozřejmě jsem jí to nemusel říkat dvakrát. Opřela se o ruce a rozvlnila pánev do všech stran. Tím rozpohybovala i prsiska, takže bylo na co koukat. Chtěl jsem je zachytit, ale zavrtěla hlavou, ať to nedělám. Pokusil jsem se tedy aspoň přirazit proti ní, ale to se mi moc nevedlo. Usoudil jsem, že si to beztak dělá, jak je to pro ni nejlepší a zanechal jsem snahy se do toho vměšovat. A udělal jsem dobře.
Orgasmus, který u ní brzy propuknul, se rovnal uragánu. Přímo skvěle masírovala silnými stahy mého ptáka, za což jsem se jí odměnil několika obstojnými výstřiky.
Reakce byla nečekaná. Zatroubila jako parník a závratně svižnými pohyby sjížděla péro, dokud bylo tvrdé.
Pak se na mně rozplácla a funíc mi do ucha zašeptala: „Tak tohle bylo něco!“

Čas se nachýlil a nám nezbylo, než se naposledy pomazlit se svými intimními partiemi, obléci se a vrátit se do práce.
Stihli jsme to jen taktak.

Očekával jsem, jakmile se objevíme, spoustu zvídavých pohledů a nevyřčených otázek, ale nic takového se nedělo. Příjemně mne to překvapilo. Nikdo se nad tím nepozastavil, stejně jako se nepozastavil nad ostatními “poradami” přímo na místě. Asi si řekli, že proč by měli, když je to stejná “porada”, jen trochu jinak.

Následující den proběhl úplně stejně, jen s jinými protějšky.
Ančí se tvářila ani nadšeně ani znechuceně, makala jako jindy, a když přišla polední siesta, nenuceně se nechala Dědkem odvést na “poradu”.

Dědek za nimi zavřel dveře, Ančí se opřela o stůl. Dívala se, jak se k ní Dědek přibližuje a v duchu musela uznat, že svým způsobem obdivuje jeho vysportovanou, svalnatou postavu.
„Děláte to voba stejně, nebo máš nějakou jinou představu,“ zeptala se Ančí přímo, aby nezdržovala.
„Asi stejně. Jen si řekni, jestli to chceš na stole nebo na podlaze,“ opáčil Dědek.
„A jak se to líbí tobě?“ vyzvídala Ančí dál.
„Spíš na tý podlaze,“ uslyšela odpověď.
„No tak jo, na podlaze,“ souhlasila a začala se svlékat.
Odložila svršky na stůl a otočila se k Dědkovi. I ten už byl, jak ho pánbůh stvořil. S údivem na něj zírala.
„Promiň mou netaktnost, ale čekala sem, že ten tvůj důležitej sval bude vodpovídat těm vostatním.“
„No jo, já vím, mám ho malýho,“ zareagoval zkroušeně. „Ale zas tak malej néni, abys ho aspoň trochu nepocejtila,“ podotkl a rychle si natahoval ochranu.

Ančí na to neřekla nic a lehla si na kobercem pokrytou podlahu.
Dědek už na nic nečekal. Vklínil se mezi roztažené nohy, hbitě zapustil pidižvíka a celou ji zalehl, aby si mohl vychutnat nejenom hebkost a příjemné teplo jejího lůna, ale i procházku po jejích naducaných kopečcích.

Ančí zprvu vůbec nepostřehla, kdy do ní pronikl. Až pohyby Dědkova těla jí sdělily, že je v ní a snaží se tvrdě přirážet.
Mnohem víc cítila, jak rukama svírá neposedná kůzlata, hladí je, mazlí se s nimi. Bylo jí to natolik příjemné, že bradavky brzy ztvrdly na kámen, dávajíc tak Dědkovi najevo, že jí to vzrušuje.
O to víc se Dědek snažil mezi nohama. Přirážel jako o život a Ančí konečně zjistila, že se jeho velikosti přizpůsobila a vzrušivost klína roste, což ji mile překvapilo a její prvotní zklamání bylo rázem to tam. Po pár minutách však také zjistila, že jeho mohutné tělo ji poněkud tíží a tak mu to řekla.

Dědek se okamžitě zvedl. Sedl si na bobek, popadl Ančí za nohy a zdvihl je. Trochu si ji přitáhl blíž, zajel s šídlem do dírky, nohy postrčil před sebe a dal je k sobě.
Ančí úplně ohromilo, jak je ho najednou plná, jak cítí každičký pohyb a jak rychle narůstá její vzrušení. Než se nadála, rozechvěla se v orgasmu.
Sotvaže v ní dozněl, Dědkův chlapeček začal tak silně pulzovat, že se roztřásla v další vlně vyvrcholení.
„Vomlouvám se za svou úvodní impertinenci. Říká se, že na velikosti záleží, ale tys mě přesvědčil, že to neplatí vždycky. Byls fakt dobrej, ale nenos kvůli tomu nos nahoru,“ řekla tiše Ančí a začala se sbírat ze země.
„Děkuju,“ pravil ohromeně Dědek. „Však na ten dnešek jen tak nezapomenu,“ ujišťoval ji.

Zbývalo jim ještě trochu času a tak, když se dali do pořádku a oblékli se, požádal Dědek nesměle Ančí, jestli si ještě může sáhnout na kozy.
S úsměvem mu to dovolila, a když se pokochal jejími vnadami a nastal čas k návratu, otevřel Dědek dveře a oba se vrátili do společnosti.

Musím přiznat, že jsem se po celou tu dobu cítil docela nesvůj. Ančí na tom byla určitě stejně ve chvílích, kdy jsem si užíval já. Jenom nevím, kdo takový pocit měl silnější. Jestli ona nebo já?

Měl jsem před sebou poslední závazek, Papričku. Dopředu bylo jasné, že se to s ní bude odehrávat u mě, ale ježto předem oznámila, že má na semaforu červenou, nevěděl jsem kdy.

„Poslyš, Papričko, jak to vypadá s tebou?“ obrátil jsem se na ni.
„To seš tak nedočkavej,“ vrátila mi otázku.
Pousmál jsem se. „To ani ne, jen už bych to chtěl mít za sebou.“
„Tak abys věděl, ty nedočkavče, včerá mě to skončilo, ale pudem radši až v pátek. Jestli to do tý doby vydržíš?“ dodala pichlavě.
„Ani nebudu moct spát, jak se nebudu moct dočkat,“ odvětil jsem ji stejně ironicky a byli jsme domluveni.

Měl jsem tedy pro dnešek volno a tak mě mimoděk napadla myšlenka, zda šéfová nepodlehne vlivu momentální euforie kolem “porad” a navzdory svým zásadám se nepřipojí.
Ale to jsem ji málo znal. Samozřejmě si nemohla nepamatovat naši společnou šoustačku, avšak tehdy také řekla, že to bylo poprvé a naposledy, a vlastně se to nikdy nestalo a nikdy se to už nestane.
Už z principu byla nucená to dodržet, i když jsem měl občas dojem, že to v ní pěkně cuká své předsevzetí nedodržet. Faktem je, že příznivé změny jsem se nedočkal.

V pátek hned po práci se do mě zavěsila Paprička a s dychtivostí jí vlastní kráčela vedle mne směrem k mému domovu. Bylo docela úsměvné, jak mne popoháněla, už abychom byli na místě.
Jen jsem za námi zavřel dveře, v mžiku prošmejdila celý byt, aby věděla, kde co je.
„Hledáš něco?“ zeptal jsem se Papričky provokativně.
„Jo. Kde to bude nejlepší,“ briskně odpověděla a pokračovala. “Vono je to vlastně fuk. Mám času habakuk a když to sfouknem v každý cimře jednou, bude mi to možná stačit.“

Nestačil jsem se divit. „Doufám, že tím nechceš naznačit, že tady chceš bejt do rána,“ podotkl jsem podezíravě.
„No a? Stejně za Ančí nepojedeš, tak proč ne?“
„Tak na to zapomeň,“ řekl jsem až nepřiměřeně příkře. „Za tři hodiny vypadneš jako každá.“
„A to zase ne,“ vzepřela se. „Já sem musela čekat jako poslední a tak bys mě moh věnovat něco jako prémii, ne? Třeba do půlnoci.“

Koukal jsem na ten její milý ksichtík, jak mě s vervou ukecává, a musel se v duchu smát, s jakým úsilím se o to snaží.
„Tak dobře, do půlnoci. Ale ani vo minutu dýl,“ souhlasil jsem.

Skočila mě kolem krku, objala rukama nohama, div že mě nepovalila na zem. „Já sem věděla, že seš přející a bezva kluk. Můžu si tě svlíknout?“
„Udělala bys to stejně, i kdybych řek ne.“
„To je fakt,“ zasmála se a pustila se do knoflíčků košile.
Pak mi rozepnula a stáhla kalhoty i trenky, a láskyplně pohladila visicí klobásu.
„A teď ty mě,“ pobídla mě.

Bylo to velice jednoduché. Měla na sobě volnou halenku a kraťasy a jinak nic. Asi speciálně pro tento den.
Rozhlédla se, aby zvolila místo našeho souboje, pak zamířila ke gauči.
„Chceš bejt nahoře nebo dole?“ zeptala se.
„No, nejdřív asi dojdu pro ochranný pracovní pomůcky, na vostro to v žádným případě dělat nebudu,“ poznamenal jsem věcně a nasměroval si to do ložnice, kde jsem měl patřičné věci uloženy.

Když jsem se vrátil, pořád ještě u toho gauče stála. Došel jsem k ní a tu se ke mně přivinula a pevně přitiskla k tělu.
Okamžitě jsem ucítil tvrdé, ale pružné nárazníky, a dole se položil do zrzavé houštiny. Rázem mi začal stoupat tlak. Zachichotala se. Vzala mi z ruky krabičku, vytáhla prezervativ a zručně mi ho nasadila.
„Tak jak to budeš chtít? Nahoře, nebo dole?“ chtěla vědět.
„Nechám to na tobě.“
„Máš tady koberec, tak si lehni na podlahu,“ nařídila.

Jen jsem tak učinil, přehoupla se přese mne, chopila se lomcováka a zastrčila do díry. Slastně si vzdychla a nastartovala posloupnost přirážecích pohybů. Neustále zrychlovala, až se rozdivočela natolik, že jsem ji musel přidržovat za kozičky, aby neztratila balanc.
Kůzlata měla přiměřená ke své postavě a pěkně zapadla do mých dlaní. Líbilo se mi to a asi i jí, protože se o ně plnou vahou zapřela. V duchu jsem si říkal, jak dlouho asi takové tempo vydrží. Odpovědi se mi dostalo vzápětí, když se roztřásla v orgasmu a ždímala mi ptáka tak, až mne donutila k témuž.

Šel jsem se očistit a postavit na kafe. Když jsem ho donesl, seděla na gauči, ke kterému přitáhla stolek. Položil jsem na něj hrníčky a sedl si vedle ní.
„Víš, že sem si na tě myslela?“ spustila znenadání.
„Jak, myslela?“
„No, jako že bysme spolu mohli chodit. Jenže tys vypadal tak děsně slušňácky, že sem si netroufla ti to dát najevo. Obzvlášť po tom, co ses vodmít účastnit “porad”. Ale možná to bylo dobře,“ rozumovala dál. „Sem trochu divoká a někdy i nevyzpytatelná, a to by nám asi dohromady nešlo.“
„To sou mi ale věci,“ prohlásil jsem udiveně. „V životě by mě nenapadlo, že bys zrovna ty vo mně mohla mít zájem.“
„No vidíš. A přesto tomu tak jednu chvíli bylo. Sem ale natolik uznalá, že mi brzy došlo, že by nám asi to neklapalo.“
Odmlčela se, upila kávy a hned se zaměřila na aktuální stav.

„Dost ale řečí. Co kdyby ses začal věnovat mýmu tělu…,“ popíchla mě. „…a přitom povídal ňáký blbiny.“
Přitiskla se ke mně blíž se zjevnou žádostivostí.
„To jako myslíš, že bych se měl vydat na malou horskou túru a až ji absolvuju, tak pomalu seběhnout do údolí, projít se po rezavý louce a najít studánku?“ zeptal jsem se Papričky nevinně.
„Jo, něco takovýho,“ uchichtla se a zaujala nejpříhodnější pozici pro turistický výšlap.

Kozičky měla menší, ale úchvatné. Dvakrát jsem je obešel od úpatí k vrcholkům a poté se pomalu začal přesouvat do údolíčka.
Studánku jsem našel coby dup a hned počal prsty zkoumat její hloubku. Paprička se oddávala laskání a povzbuzování odpočívajícího nezbedy. Dařilo se jí to skvěle. Brzy zdvihnul hlavičku a než se kdo nadál, byl tvrdý jako žula.

„Nahoře, nebo dole,“ zeptala se Paprička věcně a ležíc na zádech nečekaje na odpověď, roztahovala nohy.
„Říkalas něco, že v každý cimře jednou. Nebo ne?“ připomněl jsem ji.
„No jó, vidíš, málem bych zapomněla. Tak dem do kuchyně,“ rychle se rozhodla, hbitě vyskočila a zamířila tam.
V rychlosti jsem si natáhl gumu a mašíroval za ní.

V kuchyni se Paprička rozhlédla, kde by to asi tak bylo nejlepší. Několikrát zavrtěla hlavou, ale pak se jí na tváři objevil úsměv.
„Jo. To bude vono,“ poznamenala, aniž by prozradila co.
Opřela se o dveře špajzky, zdvihla nohu a pomocí ruky ji dostala až nad hlavu.
„A teď mě ho tam vraž!“ poručila si, aby mě bylo naprosto jasné, co chce.

Zrzavá nádhera mne přitahovala jako magnet. Vtrhnul jsem do ní jako uragán, až dveře pod tím náporem zaúpěly.
Paprička jen hekla a už jí to zůstalo. Dveře krutě protestovaly proti takovému násilí, zato Papričce nadšením oči jen svítily. Dvakrát se udělala, což doprovázela hlasitými výkřiky. Podle toho, jak se tvářila, by to možná vydržela i hodinu, ne-li víc, ale všechno jednou skončí a tak i já se zákonitě musel vystříkat.

Zcela vyčerpán jsem se doploužil k židli a svalil se na ni.
Paprička přinožila a šla si mě sednout na klín, aby se mohla přitulit. „Tohle bylo excelentní, Jurášku. Sem zvědavá, co si na mě vymyslíš potřetí,“ ocenila můj výkon.
„Asi žádný potřetí nebude. Sem úplně vyplivnutej,“ řekl jsem popravdě a snažil se jí jemně odstrčit. Pochopila to.
„Sem těžká, viď?“
„Momentálně jo.“
„Postarám se vo tebe a pak pudem do ložnice,“ řekla a udělala všechno, co bylo potřeba.
Dokonce ani prezervativy sebou nezapomněla vzít.

Hned první věta, kterou pronesla jen jsme si lehli do postele, byla zajímavá.
„Nějak nechápu, jak může chlap šukat furt jen jednu a tu samou ženskou. To přece musí vomrzet ne?“
„To já nevím. Asi bude záležet na tom, jak si to ti dva mezi sebou udělaj.“
„Možná. Já jen vím, že každej chlap ho má jinýho a každej jinak šoustá. A ženský sou určitě taky takový, každá jiná.“
„Nó, tak to sou. Ale když se najdou dva ideální protikusy…“
„Jako ty a Ančí?“
„Možná.“

Už hodinu jsme spolu probírali dané téma a Papričce se stále nedařilo probudit nezbedu k životu.
„Tak se mi zdá, že pro dnešek je už zavřeno,“ definoval jsem docela mrzutě stávající stav.
„Vypadá to tak,“ povzdechla si Paprička. „Ani mi neříkej, jak bys mě to uďál potřetí nebo budu naštavaná. Takže bude lepší, když pudu. Ale tu Ančí ti přeju. Je to príma holka a k tobě se hodí víc, než kterákoliv jiná,“ uzavřela dnešní epizodu.
Po kratším pomazlení se oblékla a očividně nerada odešla.

Náš slib jsme tak oba splnili beze zbytku. Postupně jsme se “poradili” se všemi příslušnými skřítky naší Říše ke všeobecné spokojenosti a potěšení.
A než jsme se nadáli, přišel den D.

Uličkou mezi v řadách rozmístěnými čalouněnými židlemi po červeném koberci kráčel ženich a nevěsta, doprovázeni nádherně žíhanou kočičkou ťapkající vzpřímeně po zadních, a v předních tlapkách držící nevěstin závoj, speciálně pro tento účel udělaný. Za ní teprve následovali oba svědkové a rodiče snoubenců.
Před nimi, za stolem osudu, stál vcelku pohledný muž středního věku a mladá, hodně sexy černovláska s neuvěřitelně krátkou sukní a bujným poprsím, snažícím se za každou cenu prodrat se ven z hlubokého výstřihu. Oba užasle mžourali na přicházející procesí a vzpamatovali se teprve, když se průvod před nimi zastavil.

Úředník několikrát zamrkal, jakoby se chtěl přesvědčit, že se mu to jen nezdá.
Pak se nadechl a spustil: „E-ehm… já… ehm… je mi velkým potěšení, že vás tady mohu přivítat,“ konečně se vzpamatoval. „Byl jsem požádán, abych vypustil všechny blablabla kecy a užil jen zákonem dané formulace. Tak se vás ptám, pane Jiří Pukavče, nebyl jste náhodou nucen do manželství se zde přítomnou slečnou Annou Horskou?“
„Nebyl.“
„Ptám se vás, slečno Anno Horská, nebyla jste náhodou nucena do manželství se zde přítomným panem Jiřím Pukavcem?“
„Nebyla.“
„To se vážně chcete vzít?“
„Ano,“ odvětili jsme unisono.
„Nu, komu není rady, tomu není pomoci. Tímto vás oficiálně z moci úřední prohlašuji za muže a ženu.“

Panebože, to je ale debilní prohlášení, pomyslel jsem si. Jako kdybychom byli něco jiného. Třeba králík a žába.
„Můžete políbit nevěstu,“ ponoukl nás ten dobrotivý pán a my mu rádi vyhověli.

Ozval se potlesk, během něhož k nám přistoupla ona sexy kočka s táckem se skleničkami vína k přípitku.
Přiťukli jsme si jak se skvělým ouřadou a jeho asistentkou, tak i se svými svědky a vyzunkli to naráz až do dna.
Na výzvu jsme se my dva a svědci soustředili kolem stolu a na úřední dokumenty věnovali své autogramy. Poté jsme byli požádáni, abychom sečkali v předsálí na oddací list.
Jakmile jsme jej obdrželi, Micka mňoukla „Tak poďte,“ což jsme jí pochopitelně rozuměli jen my dva, a vyrazila v čele smečky svatebčanů ven.

Pokračovali jsme, jak jinak, než na slavnostním obědě v malém salonku jednoho hotelu. Největším překvapením pro všechny, mimo mne a Ančí, nebyl krásný svatební dort, ale to, že u stolu měla speciálně upravené místo i Micinka. Nemohli se vynadívat, jak způsobně sedí s packami položenými na stůl, a decentně jí z misky nachystané masíčko a vůbec u toho nemlaská. Jak by také ne, vždyť je to čarovná kočička. Čarovná i proto, že nás s Ančí pomohla dát dohromady, že mě naučila jí rozumět a také proto, že od té doby se mi v hlavě nevylíhla jediná přiblblá básnička.

Úplný závěr svatební anabáze se uskutečnil na návsi pod širým nebem, kde se sešla celá vesnice a všichni příbuzní snad do desátého kolena. Byla to veliká sláva, a aby z toho nevzešla polní tráva, tak zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2021
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
5
Navigace v seriálu<< Přiblblý básničky a čarovná kočička 13/14

7
Komentujte

avatar
7 Comment threads
0 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
7 Comment authors
MartinBob RomilSmajdaTryskyKittikit Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Člen

Konec dobrý, všechno dobré. Víc není co dodat….. 🙂

Huhu
Člen
Huhu

Hezká pohádka pro dospělé a dédky. Povedla se Ti 😁. Díky.

Kittikit
Člen
Kittikit

Hezky zaver 👍👏

Trysky
Člen

Moc pěkné počtení. Skvělá práce.

Smajda
Člen
Šmajda

Sice jsem četl jen druhou polovinu série, ale za mě moc povodené a pěkně napsané.

Bob Romil
Člen

Celá serie se postupně vyvíjela a měnila od “šukovného” řemeslníka přes zamilovanou dvojičku, až po týden “porad”. A o tom tajemném zaměstnání v ještě tajemnější kanceláři jsme se nedozvěděli nic 🙂

Martin
Člen
Martin

Zazvonil zvonec a pohádky je konec . Moc hezká série . Sice týden porad v práci byl trochu rychlejší , ale vlastně to bylo o zmoudření šukajícího malíře pokojů díky kouzelné micině .