Toto je 12 díl z 14 v seriálu Přiblblý básničky a čarovná kočička

Probudil jsem se opět podle kdoví kým napsaného scénáře, v šest hodin. Obyčejně jsem okamžitě vzhůru, ale tentokrát jako kdybych měl v hlavě zataženo. Jakoby něco nebylo v pořádku. Ale co?

Ančí ležela vedle s rukou ledabyle hozenou přeze mne a spokojeně si odfukovala. To vypadalo normálně. Pohnul jsem se a v tu chvíli jsem ucítil na stehně něco nepatřičného. Okamžitě jsem nabyl plného vědomí. No jasně.
Po příjemné šukačce na mně Ančí zůstala ležet a oběma se nám podařilo tak usnout. Ve spánku se pak skulila vedle mě a přitom částečně stáhla z mého ptáka naplněnou gumu. Přestože jinak spím docela klidně, sem tam se zřejmě pohnu a to způsobilo, že šprcka odpadla úplně a veškerý její obsah skončil na prostěradle.
No potěš, pomyslel jsem si, to abych uklidil dřív, než se probudí.

Opatrně jsem Ančí vzal za ruku, abych ji přemístil vedle a pokud možno ji přitom neprobudil. Nepovedlo se. Sotva jsem se jí dotkl, otevřela oči.
„Ty už seš vzhůru?“ zeptala se rozespale.
„Bohužel. Já to mám asi jako vrozenou vadu,“ odpověděl jsem.
„Ale nebudeš vstávat, že ne?“ ptala se už plně probuzená.
„No, to budu muset. Koukni, jak sme šikovní, jak jsme zaneřádili postel,“ řekl jsem a odhodil přikrývku, aby se mohla na vlastní oči přesvědčit.

Naklonila se a zírala na ten semenný svinčík. Pak se dala do tichého smíchu.
„Myslím, že se nám to bude stávat častějc. To není žádný dráma, to se vypere,“ chlácholila mě.
„Hlavně, že mně nenadáváš,“ oddychl jsem si.
„A proč bych měla?“
„No, jiná by určitě zuřila, že ji přidělávám práci.“
„Tak to bych byla pěkná nána. Dyť sme se na tom binci podíleli vobá, a s radostí, né?“
„To je fakt,“ souhlasil jsem. „Takže teď vstanu, uklidím to, zajdu si ulevit a potom se nachystám na cestu domů,“ seznámil jsem Ančí se svou vizí nejbližší budoucnosti a vylezl z postele.
„Tak vo tom si ještě popovídáme,“ nebyla zajedno. „Až si ulevíš, počkej na mně. Já se zatím podívám po Mícině, jestli nemá hlad a jestli se chce jít domů vyspat.“
Vyskočila jako ta příslovečná srnka, přetáhla přes hlavu šaty, když už musela ven, a vydala se pro Micku.

Akorát jsem vyšel z oné místnosti odlehčen o patřičné množství tekutiny, když se vracela Ančí s Mickou v patách.
Jakmile mne uviděla, znenadání spustila: „Nechoď tam, prší tam, poďme spolu lehnout, já roztáhnu nožičky a můžeme si jebnout.“
„Páni! Ty si to pamatuješ?“ vyjekl jsem udiveně.
„Jo. Ale proto to neříkám. Vono tam fakt prší a tak proč toho nevyužít, že?“ usmívala se šibalsky. „Jen nakrmím Micku a hned sem u tebe,“ dodala a zamířila do kuchyně.

Když za mnou vklouzla do postele, hned se přitulila. „Nezlobíš se, že ne?“ zeptala se nesměle.
„Copak se dá na tebe zlobit?“
Šťastně se usmála a hned rukou zašmátrala v dolních patrech.
„Když já se tě nemůžu nabažit, víš?“ nevědomky polechtala mé ego.

Políbíl jsem ji na ústa, pak na krk a nakonec si ke rtům přisunul již ztuhlou bradavku levého ňadra. Jen jsem se jí chopil, šťastně zavzdychala.
„To je tak nádherný a tak mě to vzrušuje, že bych se snad mohla udělat jenom tím,“ projevila nahlas své pocity.
Přitom nepřestávala jemně hladit a masírovat malé ptáče, aby co nejdříve povyrostlo a opustilo své hnízdiště.
Podařilo se jí to ve velmi krátké době. Jakmile ucítila v ruce dravce, lehla si na záda a vydala se mu v plen. Dravec nad ní zakroužil a jen co spatřil její krásné hnízdo, nečekal na pozvání a střemhlav se do něj spustil.

„Nemáš gumu,“ vypískla Ančí úzkostně.
„Já vím. Neboj se, včas si ji nasadím, ale chci, ať si užiješ, jaký to je bez ní,“ vysvětlil jsem jí a dál pomalu a pozorně prozkoumával tajemství jejího hnízda.
Ančí tiše sténala a v obličeji se jí zračila taková harmonie krásných pocitů, jak jsem si ani nedovedl představit. Ve chvíli, kdy na ni přišlo vyvrcholení, skoro se mi zdálo, že z ní snad vytryskl roj hvězdiček jako znamení nezměrného štěstí.

Nadzdvihl jsem se, abych si navlékl prezervativ.
„Ne. Ne,“ chytila mne za ruku a poté mne rychle stáhla na sebe. „Ne. Udělej mi to skoro do samýho konce a vystříkej se na mě.“
Byla jako u vytržení.
„A co když se ustříknu?“ vyjádřil jsem obavu.
„Já ti věřím!“ odpověděla s neochvějnou důvěřivostí.
„Teda, ne že bych to nedokázal, ale vopravdu to tak chceš?“ pro jistotu jsem se ještě zeptal.
Jenom přikývla hlavou a dychtivě čekala, až budu pokračovat.
„Dobře, ale to mě raděj pusť, ať můžu zavčas ucuknout, až bude potřeba.“

Uvolnila sevření, já se vzepřel na rukách a pokračoval v opakujícím se pronikání do teplého a vlhkého hnízdečka. Krátký mezičas odpočinku značně prodloužil mou výdrž. Nespěchal jsem, aby si to co nejvíc užila, ale někde uvnitř mi něco říkalo, že by bylo žádoucí pomalu akcelerovat. Poslechl jsem onu nevyřčenou radu a zvolna přidával.
Ančí se zrychlil dech a zesílila intenzitu vzdechů.
Zařadil jsem na nejvyšší kvalt a jen vteřinu před vyvrcholením se pro jistotu vyškubnul. Měl jsem v úmyslu to dokončit ručně, ale Ančí byla jiného názoru.
„Prosím, já sama. Ať vím jaký to je,“ dožadovala se vlastní aktivity s očima dokořán upřenýma na trčící kolík.
Tak jsem jí to žezlo přenechal. Ono přece jenom je něco jiného, když to dělá ruka cizí než vlastní.

Trochu bojácně sevřela ocas v dlani a udělala pár nesmělých pohybů. Když zjistila, že mi ho neutrhne, troufla si na víc a v mžiku se jí ruka jen kmitala.
Jen jsem heknul, když mě sevřela počáteční křeč.
První výstřik jí skončil těsně pod bradou. Ty následující poznačily cestičku až k pupíku. Ančí ale ještě neskončila. Masírovala mne dál, dokud mi nezměknul natolik, že už to prostě dál nešlo.

Když mne pustila, snažila se obhlédnout nadělení na svém těle.
„Je to docela teplý,“ zkonstatovala a začala si to roztírat po kůži.
„No, aby nebylo. Asi by se ti nelíbilo, kdybych případně do tebe stříkal zmrzlinu,“ podotknul jsem.
„Tak to teda opravdu ne,“ zasmála se. „Hele, du se sprchnout. Deš taky?“

Byla to jasná výzva a musel jsem to z ní smýt.
Neobešlo se to bez pomazlení s kozičkami a něžného podráždění údolíčka mezi stehny. Ančí mi na oplátku s takovou něžností omyla nádobíčko, že to skoro vypadlo na další pokračování, tentokráte pod sprchou. Jenže to nešlo nijak kvapem, takže s povzdechem prohlásila, že se tedy vrátíme do ložnice a oblečeme se.

Já se oblékl komplet, ale Ančí si zase na sebe navlékla jen samotné šaty a spodní prádlo nechala bez povšimnutí na židli.
Šla udělat snídani a mne vzala sebou. Tentokrát udělala volské oko s chlebovou přílohou.

Když jsem se pak zvedl, abych se sbalil a odjel domů, ozvala se dřív, než jsem stačil cokoliv říct.
„Jestli máš v úmyslu jet domů, tak to prosím nedělej. Byly bysme s Mickou rády, kdys u nás vydržel až do večera.“
Řekla to tak smutně, že jsem jí to musel věřit.
„Jenže já mám doma děsnej bordel a potřebuju ho zlikvidovat,“ namítl jsem nesměle.
„No dobře, to chápu, ale aspoň do voběda bys to snad moh s náma vydržet.“
„To bych asi moh,“ přistoupil jsem na kompromis.
„Prima. Tak to vymyslím takhle. K vobědu udělám kramfleky a dám ti je i sebou, abys měl večeři. Co ty na to?“
„No asi jo, když to říkáš. Jenom nevím, co budu s těma botama dělat.“
„Jakejma botama… jó, ty nevíš, co sou kramfleky! No, po městsku se říká bramboráky, ale po našem to sou kramfleky. Už víš?“
„Aha. Tak ty mám děsně rád,“ nadšeně jsem souhlasil a sedl si zpátky ke stolu.
„Bezva. Sem ráda, že sem se ti strefila do noty. Ale než se do toho pustím, mohli bysme si ještě vypít kavčo, co říkáš?“

Byl jsem pro. Uvařila kávu, a když ji postavila horkou a kouřící na stůl, posadila se proti mně.
„Asi si myslíš, že sem nějaká nymfomanka, viď?“ řekla tiše a čekala, co na to já.
„No, možný by to bylo,“ začal jsem obezřetně. „Jenže si myslím, že máš v sobě dostatek soudnosti, abys věděla, že na furt by to nešlo. Beru to tak, že po tříletým půstu to prostě potřebuješ nějak dohnat, ale když teď víš, že tě žádný další tři roky vodříkání nečekaj, brzy se to srovná. Mimochodem, není mně jasný, jak si dokázala takovou dobu vydržet bez sexu. Řek bych, že ho máš dost ráda, tak jak?“
Dívala se na mne a váhala.
„Nemusíš mi vodpovídat, jestli nechceš,“ snažil jsem se jí ulehčit situaci.
„Pustím se do těch kramflíků,“ řekla, dopila kafe a zvedla se, aby nachystala potřebné suroviny.

Stoupla si k lince a začala povídat.
„Budeš si teď myslet, že sem pěkná sprosťačka ale povím ti to, i když se budu u toho stydět. Já si po rozvodu přísahala, že dokud nenajdu slušnýho a hodnýho kluka, žádnej sex nebude. Nenapadlo mě, že to bude tak krutý, ale přísaha je přísaha. Když už to nebylo k vydržení, pomohla sem si prstama a pozdějc si dokonce pořídila vibrátor. Živej chlap to nebyl, ale lepší než nic. Poslední tejdny, kdy už sem nemyslela na nic jinýho než na tebe, sem vibrovala i několikrát denně.
Ty si vůbec nedovedeš představit, jak šťastnou si mě udělal a nemyslím tím sex, i když ten taky, ale myslím tím to, že ti nejsem lhostejná a něco pro tebe znamenám.“
Odmlčela se a hřbetem ruky si otřela slzičky, které ji při to vyprávění vytryskly.

„Ančí, nevím proč bych si měl myslet, že seš sprosťačka. To je přece normální. Bejt na tvým místě, tak by mně snad ruka upadla, jak často bych si honil péro. Nakonec, i teď si vobčas dopřeju ruční pohon,“ přiznal jsem bez studu. „Já vím, bude chvíli trvat, než se toho dosytnosti nabažíš, ale slibuju ti, že udělám co je v mejch silách, abys byla dycky šťastná a nejenom v tom sexu. Prostě vůbec, víš?“

„Prosím tě už nemluv, nebo mě rozbrečíš,“ vzlykla, přitočila se ke mně a vlepila mi pusu.
„Nejradši bych tě ještě vobjala, ale mám špinavý ruce,“ dodala a napřáhla ke mně dlaně, abych viděl, že nekecá.
Ani by mě nenapadlo o tom pochybovat.

Seděl jsem a pozoroval, jak se hbitě otáčí u sporáku. Zároveň jsem přemýšlel, o čem mluvit dál.
„Tak mě napadlo, jak sme si řekli, že jeden tejdem budem u tebe a jeden u mě, jak s Mickou? U mě nebude moct jít ven, bude muset bejt celej tejden zavřená doma. Co s tím?“ nadhodil jsem situaci, která mne dost trápila.
„Na to se zeptáme Micky. Ale myslím, že jí to vadit nebude. Prostě pro ni koupíme záchůdek, misky, škrabadlo, nějaký ty hračky a vona si s tím poradí.“
„Myslíš?“
„Jo, myslím.“

„Ještě mě tak napadlo, že by možná bylo dobrý, kdyby se v práci o nás dvou nic nedozvěděli. Chtěl bych se vyhnout různejm narážkám a dotazům jako když už do toho praštíme a podobně. A taky ženský. Víš jak po mně jedou, tak aby nebyly naštvaný. Takhle sice po mě pojedou dál, ale to bude asi tak všechno, já se nedám. Taky se trochu bojím, aby nás nerozdělily. Takže bysme se k sobě chovali jako vždycky a udělali všechno pro to, aby nás nevystopovaly. Prostě aby na to nepřišly. Nevadilo by ti to?“
„Myslím, že to není tak špatnej nápad, Taky bych se ráda vobešla bez různejch poznámek vokolí,“ poznamenala a začala vkládat na pánev jeden kramflek-bramborák za druhým.
„Máme tejden na to, abysme to promysleli. V pátek pojedeš se mnou sem a dáme hlavy dohromady. A přinejhorším přizvem na radu Micku. To by v tom byl čert, abysme to kloudně nepromysleli.“

Musel jsem obdivovat Ančí a její zručnost. Dělala na dvou pánvích současně a všechno v pohodě stíhala. Hromada kramflíků (aby bylo po jejich) utěšeně rostla, až jsem si začal v duchu říkat, zda je nedělá pro celou vesnici, taková to byla kupa.

„Tak to už je poslední, už nemám z čeho dělat,“ řekla, plácla na pánev zbývající várku a ukázala mi prázdný hrnec od těsta.
„A kdo všechno to bude jíst?“ zeptal jsem se užasle, ukazujíc na tu horu jídla. Věděl jsem, že při té velikosti sním tak čtyři, pět kousků a budu mít dost.
„No přece my dva. Polovinu k vobědu a polovinu k večeři, to je snad jasný ne?“
„Já nevím, Ančí, mám pocit, že sem najedenej, jen to vidím.“
„Ále, kdybys nepovídal. Počkej, až zakousneš,“ zasmála se a přichystala na stůl talíře.
Pak tu hromadu otočila vzhůru nohama, polovinu přemístila na další talíř a donesla to na stůl.

Vzápětí se kuchyni objevila Micka. Její „nééníí“ bylo dostatečně výmluvným oznámením, že už má hlad.
„No to víš, že ti dám,“ ujistila ji Ančí a hned jí nachystala jídlo. „Sníš si to tady nebo venku?“ zeptala se.
Z kočičího mňoukání se dozvěděla, že venku, protože už přestalo pršet. Donesla jí to tedy ven a vrátila se ke stolu.

„Tak dobrou chuť. Doufám, že si pošmákneš,“ popřála mi a naložila pět kousků na můj talíř.
Opětoval jsem přání a pustil se do toho. Božínku, to byla lahoda. Mamka je dělala strašně tenké, že jsem vždycky provokativně koukal, jestli je skrz ně vidět.
Ančí je udělala skoro na prst silné, tak akorát mastné a dle mého, podstatně lehčí na strávení, než ty mamčiny.
Měl jsem co dělat, abych těch pět kousků snědl.

„Přidáš si ještě?“ zeptala se Ančí a už natahovala ruku, aby mi posloužila.
„Proboha Ančí, né. Voči by jedly, ale já už fakt nemůžu. Zato můžu vodpovědně říct, že lepší bramboráky sem ještě nejed,“ vyslovil jsem uznání nad jejím kuchařským uměním.
„No, já už mám kupodivu taky dost, takže ti to věřím,“ chápavě přikývla. „Je potřeba je nechat vystydnout, abych ti je mohla nachystat sebou, takže jim v tom trošku pomůžu.“
Sebrala hromádku a rozložila ji na talíře, aby snadněji vychladly.

„Tak se dáme do nádobí, ne? Ne že bych si troufnul ho mejt, ale utírat snad dokážu,“ navrhnul jsem, abych také byl k užitku.
„Na to zapomeň, Jurášku. Udělám to, až vodjedeš, protože budu potřebovat něco dělat. Radši mě řekni, co sem ti dlužná.“
„Nic.“
„No počkej, přeci si kupoval barvy a tak, ne?“
„No to sice jo, ale tys zase vařila jak v šestnácti hvězdičkový hospodě a to taky něco stojí. Kdybych měl porovnat ceny, který bych tam musel zaplatit za jídlo, tak bych ti musel ještě setsakra doplácet i po vodečtení toho, za co sem nakoupil já.“
„Ale to se přece rozumí samosebou, že se řemesníkovi dá voběd,“ zaprotestovala.
„Hele, sme si fifty fifty a basta. Haugh! Domluvil sem!“
„Ty to teda dovedeš vokecat,“ začala se smát. „Dobře, dobře, dobře. Beru to. Ale kafe si snad dáš už bez řečí?“
„Ale to jó. Kafe já můžu furt. Chceš s tím pomoct?“
„Ale di ty, to mi snad děláš naschvál, že jo?“ poznamenala a postavila vodu.

Hotovou kávu přinesla na stůl a sedla si jako obvykle proti mně. Upřela na mne své krásné oči a chvilku nad něčím přemýšlela.
„Asi bych se ti, Jurášku, měla k něčemu přiznat,“ začala váhavě. „Sice říkáš, že nejsem nymfomanka, ale já mám pocit, že možná přece jenom sem. Víš, mně se sex strašně moc líbí, ale nechtěla bych ležet furt jen nahoře nebo dole. Mám ráda změnu, dělat to i jinak a i jinde, aby to bylo pestřejší a pokaždý, vlastně pokaždý né, ale někdy i jiný a jinak vzrušující. Jenom se bojím, že se ti to třeba nebude zamlouvat,“ dokončila smutně.

„Bože, Ančí, za takovýhle blbý řeči bys snad zasloužila na holou,“ řekl jsem shovívavě.
„Tak zaprvé. Nymfomanka určitě nejseš, protože to bys to ty tři roky nevydržela, a zadruhý, taky mám rád změnu. Takže bych byl pro, abysme si dycky řekli, když budem mít na něco jinýho vopravdovou chuť. Nebo to prostě nechat jak se to samo vyvine.
Taky bysme si měli umět říct, že na to zrovna nemáme chuť či náladu, anebo že sme prostě jen líní a vzít to jako fakt. Asi jako to dělaj v práci s “poradama”. Možná nám bude zpočátku blbý to říkat, ale zvyknem si a jen nám to prospěje. Prostě se nevymlouvat na ňáký bolení hlavy a podobný kraviny, ale říct jak to je a neurážet se, když druhej řekne ne. No, s tímhle asi nebudeš nadšená zase ty,“ poznamenal jsem závěrem.

„Jurášku, ty mě úplně mluvíš z duše,“ ozvala se nadšeně. „Taky to tak ňák cejtím a vo těch intimnostech chci mluvit často, i když nejradši bych skoro pořád. Aspoň teď určitě jo. A opravdu nejsem nymfomanka?“
„Určitě ne.“
„To sem moc ráda. Já se bála, abys mě kvůli tomu nenechal.“
„Kdybys byla, bylo by to dost pravděpodobný. Ale nejsi, takže…“

Kafe na stole zatím vychladlo, tak jsem se ho chopil a podíval se na dno hrnečku. Ančí mne napodobila.
„No, kafe sme dopili, tak to asi už budeš chtět jet domů,“ zkonstatovala. „Já… já sem se jen chtěla zeptat…,“ najednou strašlivě zrozpačitěla, sklopila oči a zdálo se, že neví, jestli má utéct nebo zůstat.
Došlo mi to.
„Já vím,“ usmál jsem se na ni, „ráda by ses se mnou ještě potěšila, než vodjedu domů. Zkusit to můžem, snad to pude.“
„Pude?“ zeptala se nechápavě.
„Za posledních dvacet čtyři hodin sme spolu šukali pětkrát, možná šestkrát, nepočítal sem to, ale jak říkám, třeba se povede.“

Pro ni zatím sprosté slovo “šukali” ponechala bez povšimnutí.
„To… to mě vůbec nedošlo,“ skoro se vylekala. „Tak to beru zpátky, přece z tebe nevysaju všechnu sílu.“
„Ne, zkusíme to. Sám sem zvědavej, jestli se to povede. Buďto to pude nebo nepude. Není co řešit.“
„Vážně!?“
„Jo.“
„A můžem to udělat tady? Třeba na stole nebo na židli?“
„To víš, že jo,“ souhlasil jsem celý rozesmátý nad jejím obživnutím.
„Bezva, tak já doběhnu pro to… no víš pro co.“
Jasně, že jsem věděl pro co.
„Já se zatím připravím,“ sdělil jsem ji, co míním udělat, ale to už byla ve dveřích.

Zrovna jsem si svlékal tílko, když se přihrnula zpátky s krabičkou v ruce. Rychle ji položila na stůl, bleskem se zbavila šatů a mně stáhla trenky, abych se s nimi již nemusel zdržovat. Zklamaně pohlédla na visící uzeninu, ale hned se její tvář rozjasnila, když si uvědomila možnost, že se může postarat o znovuvzkříšení odpočívajícího nástroje.
„Sedni si,“ požádala mě.

Uhnízdil jsem se na židli, jak si přála. Sedla si mi na kolena a svými prsty jemně uchopila visícího ptáka.
Usmála se na mne a řekla: „Víš, je to k neuvěření, ale ten tvůj…hm, salámek? ohromně pasuje do mý škebličky. Ani velkej ani malej, zkrátka, je přesně na míru jakoby tam vodjakživa patřil. Věřil bys tomu?“

Od počátku pozorně sledovala, jak se jí daří oživovací proces, ale teď se na mne dychtivě podívala, očekávajíc odpověď.
„Já si to skoro myslel,“ překvapil jsem ji, „protože ta tvoje kundička mě svírá přesně tak, jak mě to vyhovuje. Pohyb v ní mě vzrušuje tak akorát, a když se uděláš, nenutí mě k rychlýmu konci. Nechtěl sem to říkat, ale šoustání s tebou je absolutně ideální. Je to prostě – já – já – já to vlastně ani neumím říct, jak moc krásný. A vomlouvám se za ty sprostý slova,“ řekl jsem zkroušeně.
Nechala všeho, objala mě a vlepila parádní pusu.
„Já to vlastně asi taky neumím říct,“ přiznala, „ale tak nějak to bude.“

Vrátila se zpátky k první pomoci.
„A ty slova mě nevaděj, protože mám pocit, že mě i trochu vzrušujou. Tak ti teď zkusím říct, že ten tvůj vocas je už pěkně tvrdej, takže ti ho oblíknu a pak uvidíme.“
Sáhla pro krabičku, natáhla šprcku a hned si přisedla blíž, aby ten ztvrdlý zázrak vsunula kam patří.
„Je to prostě nádhera, když tě cejtím uvnitř,“ řekla a přivinula se ke mně.
Začala pomalu přirážet.
„Nejsem takhle moc těžká?“ projevila obavy.
„Zatím to de. Já ti řeknu,“ odvětil jsem a popadnul ji za kozy.
Víc jsem vlastně ani nemohl dělat. Bradavky rázem ztuhly, jak jsem po nich přejížděl palci. Ančí se mě držela kolem krku a udatně dorážela na mé břicho. Asi i jí bylo jasné, že v téhle pozici se extra dlouho neudržíme.

„Poslyš, Ančí,“ ozval jsem se. „Co kdybys slezla, předklonila se a vopřela třeba vo stůl. Teda, jestli chceš.“
Beze slova se postavila, jak jsem chtěl. Hrábnul jsem jí mezi nohy, nasadil ptáka k díře a tvrdě ho do ní vrazil.
„Eh,“ vyjekla, „ty mě snad chceš propíchnout!“
„Promiň, jestli je to na tebe moc násilný, tak zvolním.“
„Ne, ne. Jen… jen mě to překvapilo.“

Dal jsem se do toho opravdu zostra, jak to se mnou ještě nezažila. Sílu hekání, které to provázelo, jsem nezažil zase já. Pro jistotu jsem se zeptal, jestli to na ní není moc hrubé.
„Ne…e, po…po…kra…čuj,“ vykoktala ze sebe a držela dál, jako ta příslovečná helvetská víra. Tak jsem pokračoval.
Hekání nabíralo na síle a já jí blahořečil, že opomněla ráno otevřít okna, jak měla ve zvyku, protože by jinak celá vesnice okamžitě věděla, která bije.
Domníval jsem se, že když to vezmu hákem, že budu brzy hotový, ale mýlil jsem se. Předchozí šukačky poněkud vyčerpaly mé možnosti a musel jsem napnout všechny své síly, abych vydržel vražedné tempo a zdárně dospěl k cíli.
Když se konečně spustila stavidla, trpělivě počkala až dostříkám a opatrně z ní vyklouznu ven.

„To ale byla divočina,“ pronesla, otáčejíc se ke mně s očima navrch hlavy.
„To asi jo,“ souhlasil jsem. „Akorát, že ses neuďála.“
„Ale uďála, a dokonce dvakrát,“ zazubila se šťastně.
„Nic takovýho sem necejtil.“
„Bodejť by jo, když si nic jinýho nevnímal, než jak to do mě ládovat,“ zachichotala se. „Moc se mě to líbilo.“
„Vážně?“ nechtělo se mi věřit.
„Jo. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!“

Znaveně jsem se opíral o stůl. Oblékla si šaty a zamířila ke spíži, odkud vytáhla papírový ubrousek.
„Vočistím tě a uklidím to, jo?“ řekla tiše.
Obezřetně stáhla naplněnou gumu a ubrouskem začala otírat uvadající péro. Nějakým šestým smyslem postřehla, že se mi z té námahy ještě klepou nohy.
„Jen se posaď, ty můj divočáčku,“ pobídla mě. „Hned sem zpátky,“ dodala a odběhla.

Nazpět byla coby dup a já stále ještě seděl na židli nahý.
„Tak to se ještě asi pozdržíš, viď,“ řekla soucitně, když mě viděla v ne zrovna plné síle.
„Ne, ne, Ančí. Musím jet, jinak bych to doma nezvlád,“ oponoval jsem. S menšími obtížemi jsem vstal a začal se oblékat.
„Já vím,“ povzdychla si. „Nemůžu chtět víc, než cos už pro mě uďál.“

Zašel jsem do stodoly vyjet s autem před barák. Ještěže jsem měl už všechno naložené.
Ančí mi zatím do plastové krabice narovnala hromadu bramboráků sebou.
Když jsem zaparkoval před brankou, už mne očekávala před domkem i s nepostradatelnou Micinou.
„Tady máš tu večeři,“ řekla a podávala mi krabici s bramboráky.
Ty snad budu mít tři dny, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl jediné slovo. Zato jsem s pozorností vyslechl návod, jak si je ohřát. Poděkoval jsem, odnesl si to do auta a vrátil se rozloučit.
Byl jsem snad na krok od Ančí, když Micka cosi mňoukla, otřela se o mne a svalila se mi před nohy.
„No teda!“ užasla Ančí. „Dává ti najevo svý uznání a byla by ráda, kdybys ji pobříškoval, jakože pohladil po bříšku.“

Sedl jsem si na bobek a věnoval se kočičímu bříšku. To bylo nějakého kroucení a převalování, a těch ksichtíků co na mě vrhala. Musel jsem se tomu chtě nechtě smát.
Po chvíli se posadila a napřáhla packu k rozloučení.
„Tak jo, Mici, dávej pozor na Ančí a měj se tady hezky,“ popřál jsem jí.
„Ty se taky měj a brzy zase přijeď,“ mňoukla a přitulila se zpátky k Ančí.
„Sem rád, že tě vidím tak šťastnou, ale zejtra si na to dávej v práci bacha, víš jak sou všímaví. Hned by věděli co se děje. Tak se teda taky měj a do pátka to vydrž.“

Rozlučkové políbení stálo za to. Pak jsem Ančí jen zlehka přejel po přední kapotě, nasedl do auta a odfrčel domů.

Až doma, kdy jsem po vyklizení věcí z auta do sklepního skladiště klesl znaven do křesla v obýváku, mi teprve došla ta neuvěřitelná skutečnost, a to, že jsem Mícině rozuměl každičké slovo, které mňoukla.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2118
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
5
Navigace v seriálu<< Přiblblý básničky a čarovná kočička 11/14Přiblblý básničky a čarovná kočička 13/14 >>

5
Komentujte

avatar
5 Comment threads
0 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
MartinBob RomilShockKittikitHarai1 Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Harai1
Host
harai

Opět velmi dobré a ještě jsem k tomu dostal chuť na bramboráky 😂

Kittikit
Host
Kittikit

Uz se tesim na dalsi pokracovani 😉

Shock
Host
Shock

Hezký. Zbývají dva díly. Co nás ještě potká? Ančí se ho jen tak nepustí…a koneckonců ani on to nemá v plánu.

Bob Romil
Člen

Příběh si sviští ke konci a docela jsem zvědavý, jestli nepřinese nějaké překvápko. Když už je to o básničkách, tak: „Tihle dva se hledali, až se našli, tak zbývá jen zabalit a přidat mašli.“

Martin
Člen
Martin

Na těch třech , tedy počítám i micinu , je vidět , že se hledali až se našli . Perfektní pokračování . Už se těším na další pokračování . Myslím si , že v práci poznají změnu , která u Anči nastala a budou oficiální pár .