Toto je 9 díl z 10 v seriálu Přiblblý básničky a čarovná kočička

Ve středu přišlo překvapení, o jakém se nám ani nesnilo. V polední pauze nám šéfka oznámila, že v důsledku úprav softwaru máme ve čtvrtek a v pátek placené volno. Všichni zůstali v úžasu s otevřenou pusou a pak vypukl řev septimy. Každý v tu chvíli viděl, jak s nečekaným volnem naloží. I já.

Hned z práce jsme s Ančí zašli ke mně. Naložil jsem do auta všechny potřebné věci na malování (nákup barvy jsem nechal na druhý den ráno) a vyrazili jsme k ní.
Samozřejmě se to neobešlo bez uvítacího ceremoniálu s Micinkou. Nejdříve ze všeho musela pro ni Ančí nachystat svačinku. Teprve poté jsme se dostali k tomu, co s ložnicí.

První věc, kterou jsme společnými silami udělali, bylo pokrytí podlahy igelitovou fólií, aby na ní zbytečně neulpěly různé nečistoty, ať už barva nebo zbytky starého nátěru. Měl jsem totiž v úmyslu stěny nejprve oškrábat.
Vzal jsem do ruky širokou špachtli a na několika místech zkusil původní barvu seškrábnout. Na mnoha místech to šlo docela snadno i za sucha, takže to bylo jasné.

Přinesl jsem si štafle, kýbl vody, štětkou namočil strop, aby šlo snadněji seškrabovat a také se přitom moc neprášilo, a pustil se do práce.
Ančí s Mícou koukaly, jak se snažím. Ne, že by mi to vadilo, byl jsem na to odjinud zvyklý, ale doporučil jsem oběma, aby šly raději jinam, aby jim to nenapadalo do vlasů a na kožíšek. Uznaly, že na tom něco bude a odešly. Obzvláště Míca odkráčela důstojně jako nějaká dáma, až jsem se musel smát.

Když jsem měl strop konečně hotový, byl už večer. Zašel jsem Ančí říct, že pro dnešek končím a jedu domů, a hned byl oheň na střeše.
Jak jedu domů?! Žádný takový, musíš se přece taky najíst. Moc toho tady dneska nemám a můžu ti jen nabídnout…“
Nic nemusíš,“ přerušil jsem ji. „Mám doma večeři nachystanou ze včerejška a musel bych ji jinak vyhodit, což není zrovna rozumný. To určitě uznáš sama.“
Hm, hm, no dobře. Ale bez kafe tě nepustím,“ pohrozila mi.

Podvolil jsem se vlastně docela rád. Bylo mi s ní tak nějak dobře a vůbec jsem nevěděl proč. Zvláštní pocit, když člověk něco cítí a neví, kde se to v něm bere.
Než Ančí přišla s kávou, usadila se mi na klíně Micka. Nešlo to jinak, než ji hladit, což kvitovala tichým broukáním.
Ta si tě nějak zamilovala,“ prohlásila Ančí, když donesla kafe a posadila se vedle mě.
Taky se divím, co na mně vidí.“
Spíš co vycejtí, a to vona umí, na to se spolehni,“ ozřejmila mi blíže svoje poznatky s Mícou.

Během popíjení kafe jsem Ančí předestřel svou představu, jak asi bude malování probíhat. A to tak, že ve čtvrtek bych doškrábal stěny pokoje, v pátek pak provedl první nátěr štětkou, a když by to dobře schlo, tak i druhý nátěr válečkem. Sobotu bych nechal jako rezervu, kdyby šlo něco hůř, nebo se něco nepovedlo a bylo třeba to opravit.
Také jsme se dohodli, že zatímco já budu pořizovat barvu, Ančí přijede do města, udělá nákup potravin, aby měla z čeho vařit a zpátky se sveze se mnou.
Než jsem odešel, rozloučil jsem se nejprve s Mícou a poté podal ruku i Ančí.
Podle toho, jak se na mne přitom dívala mi připadlo, že by si to loučení představovala jinak. Raději jsem tu chiméru hned zapudil a rozjel se k domovu.

Je čtvrtek ráno a já trochu zazmatkoval. Už jsem byl skoro na cestě do obchodu, když jsem si vzpomněl, že dnes mají Ančí přivézt nábytek, a já včera, když jsem nakládal věci k malování, opomněl přibalit aku vrtačku a další, možná potřebné nářadí pro sestavení nábytku.
Honem jsem svou chybu napravil a upaloval koupit barvu, aby Ančí náhodou nebyla se svým nákupem hotová dřív než já.

Nebyla. Zavolala mi asi o půl hodiny později a nahlásila, že na mne čeká u Kubíka. Rozjel jsem se na určené místo. Čekala na mne se dvěma ohromnými taškami.
To nás bude víc?“ vyptával jsem se udiveně.
Zasmála se.
„To ne, však nebudeš u mě jenom dneska,“ odpověděla vcelku logicky.
Položil jsem tašky na zadní sedačky, vlezl si za volant, nastartoval a rozjel se směrem k vesnici.
Bylo půl desáté, když jsem zastavil u domku.

Přivítání s Micinou tentokrát proběhlo uvnitř stavení.
Rychle jsem se převlékl do malířské uniformy a pustil se do škrábání starého nátěru. Ančí odešla cosi šudlit zřejmě do kuchyně a Micka seděla jako soška v nejvzdálenějším koutě ode mne a důležitě kontrolovala, jak a co dělám. Musel jsem se tomu pod fousy smát a navenek nedávat nic najevo, abych se náhodou nedotkl jejího ega. Tedy,  pokud nějaké má.

Když Ančí přišla, že je hotový oběd, měl jsem oškrábanou jeden a půl stěny.
„Nemohlo by to počkat, až dodělám aspoň tuhle stěnu?“ zeptal jsem se.
To nemohlo, protože by to vystydlo.“
Tak to se nedá nic dělat, ty seš tady vladařkou,“ řekl jsem usmířeně, odložil špachtli a následoval Ančí do kuchyně.

Kuchyně byla jako kdysi sednice. Měla sice novodobou kuchyňskou linku, plynový sporák a další vymoženosti moderní doby. Co mě však uchvátilo, byla spousta prostoru jak kolem linky, tak kolem stolu, že by se tam dalo snad i tancovat.
Ančí mne usadila a jako první naservírovala polévku. Voněla báječně a vůbec se mi nechtělo věřit tomu, že je z pytlíku, jak mi s omluvou sdělila.
A co si s ní provedla, že tak krásně voní? Já si taky dělám polívky z pytlíku, ale nikdy mi žádná tak nevoněla,“ popsal jsem svou zkušenost.
A co kupuješ?“
Vitanu, co jinýho. Jednou sem koupil Knorr a po první lžíci ji vylil do záchoda, jak byla hnusná. Přímo destilovaná.“ Až jsem se při té vzpomínce otřásl nechutí.
No, to je vono. Kupuj Maggi. To sou nejlepší polívky co znám. Z Vitany ještě ujde hříbková, ale tu maj málokdy,“ informovala mne a vzápětí popřála dobrou chuť.

Jako hlavní jídlo přinesla na stůl guláš s knedlíkem a pivem. Na ten vždycky hledím s nedůvěrou, protože maso bývá většinou hodně tvrdé, hlavně v hospodách. Jenže Ančí měla buďto dobrý nos anebo známé, protože masíčko se jen rozplývalo a o vynikající chuti omáčky ani nemluvím. Samozřejmě jsem ji to vychválil do nebes, protože takovouhle kuchařku aby jeden pohledal. Málem se chudinka červenala.

Po krátkém odpočinku jsem šel pokračovat v oškrabování stěn a Ančí se dala do umývání nádobí.
Míca chvíli okouněla v kuchyni, ale za moment už opět seděla v ložnici v koutě a kontrolovala mě. Asi se jí nechtělo utírat nádobí.

Dodělal jsem stěnu a pustil se do další. V tu chvíli se za mnou objevila Ančí, a že prý mi pomůže. Podíval jsem se, čím mi chce pomoct.
Ančí, s tímhle to nepude,“ ukazoval jsem na špachtli, kterou si donesla. „S tímhle bys asi nadělala víc škody jak užitku. Ta špachtle má vostrý okraje a snadno bys tím zeď poškrábala. Musej bejt kulatý,“ ukázal jsem ji na své špachtli jak.
Aha, to sem nevěděla,“ poznamenala klidně a odešla.
Za malý moment se vrátila.

Takhle by to bylo dobrý?“ zeptala se a ukazovala mi špachtli. Měla krásně zakulacené rohy, tak jak to viděla u té mé. Vzal jsem ji do ruky a přejel prsty po okrajích.
No bezva. Jaks to uďála?“
Mám tady takovou malou dílničku. Jestli chceš, tak ti ji pak ukážu.“
Tak jo,“ souhlasil jsem a předvedl jí, jak má při škrábání malby postupovat. Pár minut jsem se díval jak jí to jde a musel jsem připustit, že tak šikovnou ženskou jsem ještě neviděl. Během chvíle se se špachtlí oháněla jak starý fachman.

V pět hodin přivezli Ančí objednaný nábytek. Ančí si ho šla vyzvednout a říci, kam ho mají složit.
Tak paninko, můžem vám to smontovat a dát na místo. Jen řekněte kam,“ uslyšel jsem známý hlas. Jak jinak, strejda Pepek. Taky mě mohlo napadnout, že nejbližší prodejna je ta jeho.
Okamžitě jsem se za ním vydal.
To nebude potřeba, strejdo. Není kam a navíc, slečna je děsně šikovná a smontuje si to klidně i sama,“ odpověděl jsem na jeho otázku.
Svatá Překližko,“ zvolal úžasem strejda, když jsem se znenadání objevil. „Co ty tady děláš?“
Co by. Pan malíř maloval, barva mu houstla… vidíš, že sem v pracovním.“
No to vidím. Takže lezeš do zelí nejenom mně, ale i Jardovi. To seš teda pěknej synovec,“ řekl vyčítavě, ale oči se mu přitom smály, jak si určitě v duchu představoval, jak mi houstne barva.
Složili nábytek podle pokynů Ančí a odjeli.

Byli jsme na tu zbývající práci dva a v podvečer bylo hotovo. Tedy skoro. Jako poslední jsem ještě ometl stěny speciálně upraveným smetákem a zametl popadaný binec na podlaze.
Teď teprve máme padla,“ poznamenal jsem spokojeně.
Prima,“ usmála se Ančí. „Večeři jen vohřeju, s tím žádná práce nebude,“ oznamovala mi, jak se boudou věci vyvíjet. „Tak bysme si klidně mohli jít na zahradu vodfouknout, co ty na to?“

Nebyl jsem proti, tak jsme šli a Micinka přirozeně běžela s námi. Ančí tam měla pod přístřeškem malý stolek a lavičku. Sedli jsme si k němu. V náhlém popudu jsem prohrabal kapsy a vytáhl pomačkanou krabičku cigaret.
Ty kouříš?“ zeptala se nevěřícně.
Jo. Vobčas po takovýhle práci jo. Jenže nemůžu najít sirky, takže z toho stejně nic nebude,“ prohlásil jsem zachmuřeně.
Já ti donesu,“ vyskočila a za okamžik už mi přidržovala zapálenou sirku u cigarety.
Děkuju,“ řekl jsem a slastně si potáhl. „Nevím, jestli sis všimla,“ pokračoval jsem dál, „ale prosvítaj starý barvy. Uvidíme, jak to bude krejt. Při nejhorším by se musel udělat nátěr navíc, a pokud jo, tak bych ještě musel přikoupit barvu. Ale to poznám hned, jak natřu první nátěr a trochu to zaschne. Ráno začnu hodně brzy.“
Jak brzy?“
Nejpozdějc v sedum. Do večera to chci mít hotový,“ prohlásil jsem odhodlaně a začal se rozhlížet po zahradě.

Zahrada byla docela rozlehlá, alespoň já tak velkou ještě nikdy neviděl. Kolem dokola byly záhonky se zeleninou, uprostřed pak několik ovocných stromů a vzadu docela velký skleník.
Koukám, že máš docela velkej kolchoz,“ řekl jsem uznale. „To s tím musíš mít dost práce.“
No, jak kdy. Poď, ukážu ti to.“

Poslušně jsem se zvedl a šel na exkurzi.
Pěstovala snad úplně všechno, co se pěstovat dá. Mrkev, kedlubny, zelí, okurky, rajčata…, vyjmenovávala a ukazovala mi jeden záhon po druhém a ke všemu řekla nějakou tu podrobnost. Bylo na ní vidět, že je na své hospodářství hrdá.
Než jsme to obešli, uběhla snad hodina.

No, možná bysme se mohli jít navečeřet,“ prohodila Ančí. „Micinko, kdepak seš?“ Odkudsi ze záhonků se ozvalo zamňoukání. „Aha, támhle. Půjdeš s náma domů?“
Dal bych krk za to, že jsem slyšel mňouknout „Ne.“
Tak dobře. V devět hodin ti přídu votevřít,“ oznámila Ančí Micině a šli jsme dovnitř.

Ohřátý guláš je nejlepší. Jako vždy, i tentokrát se toto rčení potvrdilo. Slupnul jsem všechno jako malinu a ještě požádal o kousek chleba, abych mohl z talíře vytřít zbylou omáčku.
Ančí zářila spokojeností nad tím, jak mi chutnalo. Mrzelo ji snad jen to, že jsem odmítl pivo. Neřekl jsem důvod a ona se neptala. Bylo však jasné, že když jedu domů autem, pivo si dát nemohu.

Ještě chvíli jsem ze slušnosti poseděl, ale nakonec mi stejně nezbylo než vstát od stolu a oznámit, že jedu domů.
Proč bys, prosím tě, jezdil?“ optala se Ančí překvapeně. „Přece nebudeš courat semo tamo a zbytečně utrácet za benzin, když můžeš spát tady.“
Né, to nejde,“ bránil jsem se. „Potřebuju se vosprchovat a po něčem se doma povohlídnout a taky jít hodně brzy spát.“
Sprchu tady máme taky,“ řekla poněkud ironicky, „a určitě nemáš nic táák důležitýho, aby to nemohlo počkat na jindy. A spát můžeš jít tak brzy, jak jen ti bude libo“
Ale nebudu tě přece takhle zneužívat,“ zdráhal jsem se dál.
Co blbneš? Jaký zneužívání. Prostě se tady vosprchuješ, pak ještě trochu pokecáme a pak pudeme spát. No né?“
A kde bych tady asi tak spal? Na věšáku?“
Ty máš ale pitomý nápady. Přece v obýváku na gauči, ne?“
Jóó? A kde budeš spát ty?“
Jen se neboj, však já už si něco najdu,“ řekla tajuplně a usmívala se přitom.
Ale když to se nehodí,“ vysoukal jsem ze sebe beznadějně. „Hele, já ti to řeknu jinak. Ty seš moc pěkná holka a já jen vobyčejnej kluk a strašně nerad bych se dopustil nějaký unáhlenosti, který bych potom neskutečně litoval. Už chápeš?“

Rozesmála se.
„Jaký unáhlenosti, prosím tě? Vo čem to mluvíš?” Sakra dobře věděla o čem. “Nepamatuju, že by ses někdy něčeho takovýho dopustil a sem přesvědčená, že dycky víš co děláš a něčeho nepřístojnýho prostě nejseš schopnej. Na to seš až příliš slušnej chlap.“
Ještě chvíli jsme se dohadovali, ale jak jinak, ukecala mě.
Mimo jiné mi doporučila, ať zajedu s autem do stodoly, že to bude lepší, než ho nechávat venku, což jsem šel s její pomocí hned udělat.

Spokojená a v dobré náladě mne ještě na chvíli vytáhla na zahradu. Byl jsem z toho přemlouvání mírně nervózní a tak jsem znovu sáhl po cigaretě. Promptně mi připálila a začala povídat o tom, jak se jí tady na vesnici líbí.
Poslouchal jsem ji tak na půl ucha a přemýšlel, jestli na mně šije nějakou boudu nebo ne. Na to, jak jsem ji znal, se mi to nezdálo a tušení, které se mi vtíralo do vědomí jsem potlačoval jako nepravděpodobné.

Najednou se, čert ví odkud, vedle nás objevila Micinka.
Páni, to už je devět?“ podivila se Ančí a koukla na hodinky. „No jo. Je. Já ti nevím, kde Micka ty hodinky má, ale fakt chodí naprosto přesně,“ podělila se se mnou o další zvláštnost její kočičky.
„Máš hlad, Mici?“ zeptala se.
Micka mňoukla něco jako: „Jo.“.
No tak pudem. Něco ti nachystám, ale budeš mi muset mňouknout, kolik toho budeš chtít,“ obrátila se k Micce a ta souhlasně zamňoukala.

Vešli jsme zpátky do domu. Ančí šla přichystat kočičí jídlo pod bedlivým dohledem kočky.
Přišlo mi to legrační, jak se ty dvě domlouvají, jako kdyby si rozuměly. Zřejmě měly takový zaběhnutý rituál.

Po nakrmení “divé zvěře” jsem Ančí oznámil, že bych se tedy šel osprchovat a poté do hajan, když už musím tak brzy vstávat. Nebyla proti. Ukázala mi koupelnu, kde mimo vany měla i sprchový kout a dokonce se tam pohodlně vešla i pračka.
Podala mi ručník a osušku, ubezpečila se, zda mám vše na dosah a odešla.
Ještě ve dveřích se však otočila a řekla:
Nachystám to zatím na spaní. A neboj, nevlezu ti sem,“ dodala potutelně se usmívajíc a zmizela.

Vzal jsem to hopem a za čtvrt hodiny jsem byl hotov.
Natáhl jsem si boxerky, obalil se osuškou, popadl zbytek oblečení a vyrazil na ulici, tedy, na chodbu.
Jakoby na to čekala, vynořila se ve dveřích obýváku Ančí.
Tak poď, už to máš připravený,“ pozvala mě s úsměvem dál.
To, co jsem si myslel, že je gauč, byla vlastně rozkládací pohovka. Teď, už rozložená, byla přikryta prostěradlem s navrch položenou úhledně složenou dekou a také polštářem.
No, nějak se tu uprdelkuj a já se pudu taky vospršit,“ řekla stručně a tiše vyklouzla z pokoje.

Rozhlížel jsem se, kam bych si odložil oblečení. Nakonec jsem usoudil, že nejlepší bude ho položit na odsunutý stolek co nejblíž k válendě.
Pomalu jsem si lehl, přikryl se, založil ruce pod hlavu a zavřel oči. Přirozeně se moje myšlenky počaly točit kolem Ančí.
Už po pár týdnech v novém zaměstnání se mi hodně zalíbila, hlavně pro svou nenápadnou skromnost a také proto, že vytrvale odmítala pozvání mužských na “poradu”.
Mnohokrát jsem měl snahu ji pozvat na rande nebo aspoň na kafe, ale nikdy jsem se toho neodvážil. Zabránil tomu jakýsi vnitřní pocit, že mne s ostudou odmítne, nebo že bych ji tím mohl nějak ranit nebo jí ublížit. Vlastně jsem si svůj postoj ani neuměl nijak vysvětlit.
A teď s ní budu spát pod jednou střechou. Mám ji něco naznačit? Nebo nemám?

Z myšlenek mne vytrhlo tiché vrznutí dveří. Otočil jsem tím směrem hlavu a spatřil Ančí, jak se ke mně, jen v županu, přibližuje.
Něco si zapomněla? Říkalas přece, že si něco najdeš?“ vyhrkl jsem ze sebe.
No dyť jo. Už sem si našla,“ zastavila se na dva kroky ode mne.
Počkej,“ zarazil jsem se, „to jako myslíš… že… to…?“
Jo. Přesně tak. Válenda je dost velká, abychom se na ni vešli voba dva.“

Ančí! Neprovokuj mě. Už jenom že se na tebe dívám jak seš mě pomalu zvedá tlak,“ varoval jsem ji.
A tohle by to zvedání urychlilo?“ zeptala se a shodila ze sebe župan.

Páááni!!! Bílý mramor! Měl jsem tisíc chutí si sáhnout, jestli je živá nebo vytesaná.
Ještě krok a nebude cesty zpátky,“ varoval jsem ji znovu.
Tak to abych udělala aspoň dva,“ řekla tiše a postoupila o ty dva kroky blíž. Úplně mi tím vyrazila dech.
Proč mi tohle děláš…?“ zaskřehotal jsem.

Usmála se a sklonila ke mně svou tvář. „Jurášku, přece proto, že to chceš ty, chci to já, a protože jak jsem tě zatím poznala, tak ty by ses k tomu neodhodlal.“
Na to nebylo co říct.
Doufám, že sis nelehnul oblečenej,“ polekala se najednou a stáhla ze mne deku.
„Ty máš na sobě trenky!“ zvolala nesouhlasně. „Sundáš si je sám, nebo ti je mám stáhnout já. Ale co se ptám, přizdvihni se,“ nařídila a já poslušně zvedl zadek.
Rychle mne jich zbavila. Uprostřed těla se mi zdvihl stožár, k jehož vrcholu nebezpečně stoupal tlak jak rtuť teploměru.

Přehoupla se přese mne s krabičkou s prezervativy v ruce, aniž bych postřehl, kde ji vzala. Jeden vytáhla a opatrně ho navlékla na chvějící se úd.
Pomyslný ukazatel tlaku opět poposkočil po stupnici. Vzala ho mezi prsty a usednutím jej vsunula do své svatyně. Tlak okamžitě stoupl na kritickou hranici. Rychle jsem ji vzal za ruce, strhl ji na sebe a začal vášnivě líbat. Nečekala to, avšak to nebránilo tomu, aby se i ona nedočkavě nepřisála k mým rtům.
Jenže po pár vteřinách se pohnula.
Přizvedla pánev nahoru, klesla dolů, a při dalším pozvednutí poznala, že všechny pojistné záklopky selhaly a uvnitř jí pulzuje uragán mého vyvrcholení.

Ančí…,“ ozval jsem se nešťastně, „já… já… vomlouvám se, ale ty… tys mě tak rozrajcovala, že to prostě nešlo zadržet.“
K mému překvapení se rozesmála.
„Ale Jurášku, to přece nevadí. Nemáš se za co vomlouvat. Mně vlastně docela lichotí, že mám na tebe takovej vliv. A určitě nebude trvat dlouho a zkusíme to znova, že mám pravdu?“ lísala se ke mně a svými rty zamkla ty moje, abych nemusel odpovídat.
Stožárek po chvíli zkolaboval, vyklouzl z vlhkého lůna a mně nezbylo, než odběhnout vynést zbytky extáze, trochu se očistit a vrátit se do náruče ženy, která se mi tolik líbila.

Ančí ležela na pohovce a vystavovala na odiv svou nahou krásu. Přilehl jsem k ní.
„Můžu?“ zeptal jsem se, držíc ruku nad jejími ňadry.
Ovšemže můžeš, ty blázínku Jurášku. Dyť se už nemůžu dočkat, až si pohraješ s mejma kozičkama, až mi prohrábneš políčko mezi nohama, až…“
Víc už jsem ji nenechal mluvit.
Zavřel jsem ji ústa svými rty a rukou se chopil jednoho z naducaných kopečků. Bradavka ji okamžitě ztuhla jak jsem hledal cestičky od úpatí k vrcholku. Byla to nádhera si s ní pohrávat a Ančí u toho spokojeně vrněla, skoro jako její kočka.
Nemluvili jsme, nebylo toho třeba. Stačilo to, co jsme oba cítili.

Pomalu jsem přesunul ruku dolů, mezi její stehna. Jak jen jsem se dotkl kundičky, táhle vzdychla a roztáhla nohy, abych měl víc místa.
Vsunul jsem prsty do štěrbiny a začal ji dráždit. V ten moment se chopila mého povadlíka a začala ho probouzet. K mému údivu se jí to podařilo v rekordně krátké době, a protože sama už byla víc než připravená, měla se hned k činu.
Jurášku, nebude ti vadit, když budu zase nahoře. Já bych to chtěla dokončit tak, jak jsem si to vysnila,“ upřela na mne prosebně svá kukadla. Jak bych jí mohl odmítnout.

Ančí provedla ochranná opatření a v mžiku na mne nasedla.
Pár vteřin si plně užívala prvotní pocit naplněnosti. Když pak rozpohybovala a rozvlnila svou pánev, byla to vizualizace jejího snění. Byla jako v transu a koneckonců, já s ní.
Uchváceně jsem hleděl na tančící kozičky, slastně vnímal neskutečně útulnou komůrku a ještě slastnější pohyby v ní. Na jejím blaženě se tvářícím obličeji bylo vidět, jak ji každičké pohnutí těší, jak ji vzrušuje a přivádí do nebeských výšin.
Položila se na mne a přitvrdila rytmus. Začala mne líbat a zrychlila ještě víc. Zanedlouho se roztřásla v tolik očekávaném vyvrcholení.
O malou chvíli později jsem kulminoval i já. Pulzování mého ocasu bylo tak silné, že ji to dovedlo k druhému vrcholu.

Takhle bych chtěla zůstat až do rána,“ zašeptala mi Ančí do ucha, ležíc přitom plnou vahou na mně.
No, můžeme to zkusit,“ odtušil jsem, „jenom nevím, jestli ráno budu ještě dejchat.“

Tušil jsem, že se usmívá. Jak by také ne, po takovém zážitku.
Znovu se na posadila a nechala změkčence vyklouznout. Dívala se na mne rozzářenýma očima. Vzala mne za ruce a položila si je na prsa.
Když to bylo tak… tak…“
Já vím. Ale musíme už jít spát, nebo ráno nevstanu a kdo to potom udělá?“ připomenul jsem jí něžně.

Pomalu se odkulila stranou, já se zbavil přebytků, omyl se a vrátil se nazpět k ní.
Dobrou noc. Bude se nám krásně spát,“ přitulila se ke mně.
Dobrou,“ popřál jsem i já a v tu ránu nevěděl o světě.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1839
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Přiblblý básničky a čarovná kočička 08/14Přiblblý básničky a čarovná kočička 10/14 >>

12
Komentujte

avatar
6 Comment threads
6 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
7 Comment authors
MbBob RomilMartinbert9kTrysky Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Dneska to bylo bez básničky 🙂 ale i tak si pěkně zašukali

Harai1
Host
harai

Já chci básničku!!! 😂
Ale jinak je to skvěle napsané. Tohle beru jako TOP seriál.

Trysky
Člen

Pěkné, pěkné, ale kde je básnička?

bert9k
Host
bert9k

Mezi Vašemi seriály jsou (bohužel) dlouhé prodlevy. Opravdu škoda, na druhou stranu, to co uveřejníte je dokonalé.

Nádherně rozpracovaný děj, který bych chtěl prožít v kůži hlavní postavy.

Martin
Člen
Martin

Tak nějak jsem tušil , že Anči je ta pravá . Už jenom to jak ho krásně dvakrát znásilnila . Těším se na další pokračování malování a skládání nábytku . Myslím si , že budou s Anči spolu jezdit do práce i zpět .

Bob Romil
Člen

Tak jim to klaplo. Ještě aby tak ta Micina byla zakletá a v noci se převtělovala zpátky do lidské podoby. To by se chudák asi moc nevyspal 🙂 🙂