Toto je 7 díl z 14 v seriálu Přiblblý básničky a čarovná kočička

Z večeře jsme se vrátili kolem deváté. Tentokrát jsme si odložili pěkně v klidu a v dobré pohodě vklouzli do postele. Konečně jsem měl spoustu času si šéfku, pardon, Sáru, prohlédnout. A nejenom to, i osahat. Nemohl jsem se vynadívat a ruce mi cukaly nedočkavostí.
Opatrně jsem Sáře sáhl na prsa, která neztratila nic ze tvaru a tuhosti, jaké mívala v době, kdy Sáře bylo dvacet. Bradavky ji okamžitě zduřely. Postavily se jako malé majáčky a čekaly, až se jich chopím svými rty. Udělal jsem to.

Och,“ vzdychla něžně a sáhla mi mezi nohy. Jenže tam už nebylo co povzbuzovat.
Péro mi stálo a bylo tak tvrdé, že bych ho snad mohl používat jako sbíječku. To však zatím počká.
Prosím tě, nech ho v klidu, nebo vystříkne dřív, než se ti to bude líbit,“ požádal jsem ji tiše. Poslušně se stáhla a nechala na mně, co s ní budu dělat. Když jsem se pustil jazykem do chlupatého údolí mezi stehny, to už nevydržela.
Prosím tě už mě ho tam vraž. Honem, honem,“ žadonila blouznivě.
Hned to bude, miláčku,“ dovolil jsem si malou důvěrnost. „Jen se na to řádně voblíknu.“
Poď tak, jak seš. Nepotřebuješ to.“
Překvapilo mě to, ale věřil jsem jí. Tak jsem jí ho tam šoupl.

Nespěchal jsem. Pomalými, zato dlouhými tahy jsem ji dával pociťovat přítomnost ptáka v kleci.
Opět mi zahákla nohy za záda a ve stejném rytmu mi vycházela vstříc. Táhlými, tichými vzdechy dávala najevo, jak si to užívá. Najednou se zajíkla a tělo jí sevřela křeč. Bytostně jsem cítil, jak to v ní pulzuje, jak mě svírá ptáka a jak mě dohání k vyvrcholení. Nedalo se to zastavit. Vytryskl ze mne proud a její vzrušená kundička vcucla všechno do poslední kapky.

Uf, uf, uf,“ zafuněla Sára. „Překvapuješ mě čím dál víc,“ řekla zamyšleně. „Ne že bych neměla v životě šikovný mužský, ale připadáš mi o něco šikovnější. Možná je to tím, že seš tak mladej, tak milej, tak… tak… nevinej…“
Přerušil jsem ji.
Sáro, nedělej si ze mě vrtuli, prosím,“ řekl jsem skromně. „Já sem jen obyčejnej kluk, nic víc, nic míň.“
Možná. Mně se to však líbilo, a to je co říct. Víš, tady sem jiná. Tady sem tak nějak svá a tys mně ten pocit ještě umocnil. Ale to jen tady.
Až vocaď vodejdu, to moje “já” tady zůstane. Nejde to jinak. I ty odsud vodejdeš s vědomím, že se nikdy nic takovýho nestalo a v tomhle domě jsi nikdy nebyl, to ti, doufám, nemusím říkat.
Ale je teď řada na mně, abych uspokojila tvý tělo a duši, tak nic nedělej a nech se vopečovávat.“
Usmála se na mne jak vycházející sluníčko a začala se mi věnovat, jako ještě žádná ženská ne.

Její umění pohrát si s ocasem bylo až neskutečné. Vždycky mě přivedla k okamžiku, kdy už, už a začal bych stříkat. Jenže ona přestala, nechala mne odpočinout a znovu mne dovedla téměř k vrcholu.
Po třetím odpočinku si mne zavedla do horkého lůna a postupně se rozhoupala jako loďka na vlnách.
Položila se na mne a začala náruživě líbat. Bylo to překvapující a snažil jsem se jí to v plné míře vracet. Její vášeň nebyla předstíraná, byla skutečná a já ji naprosto podlehl. Bože, kdo by si jen pomyslel, že může být tak živočišná. V té chvíli jsem věděl, že tohle je ta opravdová Sára. Ne ta z práce, šéfová, ale taková, jaká doopravdy je.

Přestože na mně ležela, měnila rytmus i směry pronikání, aby dělala dobře sobě i mně a dařilo se jí to nadmíru příjemně.
Když vyvrcholila, bylo to, jako když zazní dunivý hlas varhan, který rozechvěje tělo od paty až po temeno hlavy. Donutilo mne to se vzepnout, aby mne pohltila co nejhlouběji a co nejvíc si užila své chvíle slasti. Na oplátku pak zrychlila tempo a vydržela v něm, dokud jsem její chrám nevysvětil.

Znaveně jsme leželi vedle sebe a drželi se za ruce, jako nějací puberťáci. Opřel jsem se o loket a naklonil se k Sáře.
Chci ti poděkovat, Sáro.“
Za co?“ udiveně na mě pohlédla.
Za to, že máš ke mně takovou důvěru. Za to, žes mi ukázala, jaká dovopravdy seš. Snad sem ti aspoň trochu pomoh na chvíli utýct z tvýho složitýho života, jakej asi ve svým postavení máš, a uvolnit tě, potěšit na duši i na těle. Tajně doufám, že jo.“
Pohladila mě po tváři.
V to nedoufej, tos prostě udělal, a já ti za to sem moc vděčná. Blbý je to, že je to naposledy. Takovýhle krásný chvilky si bohužel nemůžu dovolit. I když…,“ malinko zaváhala, „možná, možná v případě, že by mi teklo nejen do bot, ale i do fuseklí, pak možná, bych ti dala vědět. Ty se ale o to nepokoušej, ano?“
Jo, tomu rozumím,“ přisvědčil jsem.

Naklonila se ke mně a dala mi ten nejhebčí polibek, jakého byla schopná.
„A teď už běž domů, ráno musíme do práce,“ řekla tiše a jemně mne vystrčila z postele.
Oblékl jsem se, naposledy se zadíval na její krásné, nahé tělo, a tiše, téměř po špičkách, abych nerušil její rozpoložení, se vzdálil.

Teprve doma, když jsem uléhal ke spánku, mi došlo, že mne za celou tu dobu se Sárou nenapadly žádné potřeštěné rýmovánky. Nesmírně mě to potěšilo a v duchu jsem se snažil i modlit, aby to tak i zůstalo.

Nikdy bych býval neřekl, že bych mohl být dobrým hercem a že budu umět tak dobře skrývat své pocity.
Samozřejmě jsem se na šéfku teď díval úplně jinýma očima, to co jsem s ní zažil se prostě nedá zahodit jak papír do koše. Měl jsem obavy, aby na mně nebylo něco poznat, nikdo však na nic nepřišel a nikomu nebylo nic divného v mém chování.

Po dvou týdnech největší napětí odeznělo.
V pátek večer mi volal táta, jestli s mamkou mohou v sobotu přijet za mnou a taky si něco nakoupit. Řekl jsem, že ano.
Objevili se po obědě.
Říkali jsme si, že nejlíp bude, když si dřív nakoupíme a teprve pak pojedeme za tebou,“ omlouval se táta.
To nic, to je dobrý. Jenom sem se bál, že nepřídete na voběd.“
Koupil jsem totiž tři jídla v hospodě a donesl je v kastrůlkách domů. „Jen to vohřeju a můžeme jíst,“ usmál jsem se na oba a šel zapnout mikrovlnku.

Tak jak se tady máš, Jiříčku,“ zeptala se starostlivě mamka.
Usmál jsem se. „Ty si myslíš, že sem pořád malej kluk, viď?“
Ale to né. Dyť vidím, jak si vyrost,“ honem zamlouvala své pocity ke mně. „Ale zeptat se snad můžu.“
No to víš, že jo,“ usmál jsem se znovu a začal jí vykládat, co doma dělávám ve svém volnu.
No a co v práci?“ vmísil se do hovoru tatík.
Zřejmě měl obavy, že se díky zvědavosti mámy na něj nedostane. Mimochodem vcelku oprávněné.

Co v práci? To víš, makám v kanceláři, vyplňuju různý tabulky, formuláře, přepisuju ručně psaný texty a tak různě.“
Prosím tě, co tohle je za podivnou firmu?“ chtěl táta vědět.
No, menuje se IWS, ale co ta zkratka znamená vlastně ani nevím. Děláme hlavně pro nadnárodní firmy, ale pro který, to netuším. Šéf mě prostě řekne co mám dělat a tím to pro mě padá. Hele, někdy je to dost votrava, ale platěj poměrně slušně, tak se tam snažím vydržet.“
Jen aby to nebyli nějaký podvodníci,“ projevil táta obavy. „Kolik ti vlastně platěj?“
Vosumnáct na ruku. To sem nebral ani na radhauzu, natož v novinách. Není to moc, ale ani málo. Jinde to je horší. A co se tejče podvodníků, tak já jen plním rozkazy. Vo ničem nevím a do ničeho nevidím, a ani se vo to nesnažím.“

Zatímco mě táta zpovídal, mamka prošmejdila celý byt.
Potěšils mě synu,“ řekla spokojeně. „Máš tady uklizeno, všude pořádek, ani ponožky nemáš nikde pohozený. Musím říct, žes mě překvapil.“
A to sis jako myslela, že bych moh bydlet ve chlívku? Teda mami, to seš tak přesvedčená, žes mě tak špatně vychovala?“
Ale to né.“ Chudák maminka se začervenala. „Ale to víš, jeden nikdá neví jak to dopadne, když se mužskej pustí ze řetězu,“ omlouvala svůj výrok.

Povídali jsme si až do večera. Pak se na mne otec obrátil s prosbou.
No, Juro. Byl bych rád, kdybys nás mohl odvézt domů. Šlo by to?“
Jo, ale jak se dostanu zpátky? Autobusy nejezděj a já mám na ráno něco domluvenýho.“
No přece autem. Daruju ti ho,“ zazněla stručná odpověď.
No počkej, to myslíš vážně? Proboha proč? Mně stačí ta plechovka vod strejdy.“
Věci se maj tak, synku, že já špatně vidím. Taky reakce sou nějak pomalejší a navíc se mi stává, že ztrácím orientaci. Takže proto. Tobě se to hodí, a když se ti to bude šiknout a čas vod času pro nás přijedeš, zavezeš do města a zase zpátky, tak nám to auto vůbec nebude chybět.“

Tak jsem rodiče odvezl domů a zpátky se vrátil autem. Byla to stará Škodovka Forman o kterou se otec pečlivě staral a byla tedy ve vynikajícím stavu.
Zaparkoval jsem ji vedle strejdovy “plechovky” a přemýšlel, kdy mu ji s díky vrátím.

V neděli ráno jsem čekal na bývalého spolužáka Honzu Chalupáře. Potkal jsem se s ním náhodou minulý týden, a že prý by potřeboval pomoct s čímsi na chalupě a já mu to slíbil.
Nepřišel, zato zavolal.
Hele, Juro, budem to muset vodložit. Mám tady kámošku, se kterou sem se včera náhodou potkal, a je děsně chtivá a náročná. Snad budu večír lízt aspoň po čtyřech, když už ne chodit po dvou,“ zachechtal se vlastnímu vtipu.
No tak, když bych ti bejval moh pomoct na chalupě, můžu ti pomoct i s ní,“ navrhnul jsem jen tak z voleje, spíš abych ho popíchnul.

Vzal to úplně vážně.
„Né, to né. Vona trojku nedělá. Ale počkej, teď mě něco napadlo…“
Telefon ztichnul, bylo ale slyšet tlumené hlasy, jak se o čemsi domlouvaly.
Tak hele, všechno je zařízený,“ ozval se znovu Honza. „Pípa… (hned jak jen to jméno vyslovil, okamžitě jsem věděl, o koho jde. Na gymplu chodila do vedlejší třídy, byla dcerou hostinského Točíka a už v té době byla známá svou sexuální aktivitou) …má vo rok mladší ségru a už s ní mluvila. Je prej možná ještě chtivější než vona a byla hned pro. Je na cestě, tak si to užij,“ zachechtal se jak sám Lucifer a zavěsil.
No potěš koště. Navlékl na mě habaďůru a já se s tím budu muset vypořádat.

Holčina dorazila do půl hodiny.
Tak sem tady. Já sem Lara. Posílá mě Honza a ségra, že prej máš svrbění,“ vybalila to hned ve dveřích.
Byla menší, štíhlá a měla docela slušný kozy. Moje anomální mozkové buňky se daly neprodleně do práce.

Ta holka jede jako drak,
už abych jí ho tam flák,
nemíní to jen tak vzdát,
chce si jenom zamrdat.

To sem neřek, to si vymysleli oni. Ale když už seš tady, tak poď dál,“ řekl jsem schválně s ležérní nedbalostí, aby měla dojem, že jí tím prokazuju milost.
Říkáš to, jakobys vo mně nestál. Takovej chlap se ještě nenašel,“ řekla sebevědomě a vstoupila dovnitř.
Třeba jo,“ popíchnul jsem ji. Koukla po mně smrtícím pohledem.
Vsadila bych krk, že už teď ti stojí,“ prohlásila sebejistě.
Přišla bys vo něj,“ provokoval jsem ji dál.

Bez rozpaků mě sáhla do rozkroku, aby se přesvědčila, jak na tom jsem. Ve tváři se jí objevil udivený výraz.
Tak to sem ještě nezažila,“ řekla a pro jistotu si sáhla ještě jednou pro poznání, že se jí to nezdá.
Asi to bude tím, že nejsem tak žhavej jak si myslíš.“
Jo? Nó, to se dá napravit,“ rychle se vzpamatovala ze svého úžasu. „Kde máš ňákou postel nebo něco?“

Kývnul jsem hlavou směrem k ložnici. Neomylně ji našla a v mžiku byla uvnitř.
Pomalu jsem se za ní loudal. Než jsem k ní došel, neměla na sobě nic.
Prohlédl jsem si ji.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „z toho nebude nic.“
Zarazila se. Nebyla na odmítnutí zvyklá.
„Proč ne?“ zeptala se udiveně.
Protože ji máš vyholenou.“
No a? To má teď skoro každá. Je to moderní,“ vysvětlovala.
Moderní nemoderní, to je mě fuk. Máš vypadat jako ženská a ne jako děcko. Připadal bych si jak pedofil.“
Bóže, ty s tím naděláš,“ ozvala se přezíravě. „Vocas ti stojí, tak vo co de? Prostě si to se mnou jednou zkusíš jaký to je s vyholenou a zas budeš vo něco chytřejší a zkušenější, ne?“

V duchu jsem se zdráhal, ale skutečnost tkví v tom, že chlap s tvrdým šulínem se nechá snáz přesvědčit. Navíc byla fakt sexy, teda až na tu vyholenou kundu.
No, jednou to snad přežiju,“ usoudil jsem opatrně.
No sláva. Už sem se lekla, že seš jako starej dědek,“ zavrčela a urychleně se postarala o to, že jsem vypadal jako ona, tedy, že jsem na sobě neměl nic.

No, vypadáš líp, než sem si myslela,“ podotkla mimochodem a rozplácla se na posteli. „Tak už poď a netrucuj,“ vyzvala mě, držíc mě za tvrdnoucí péro.
Jenže já to navostro nedělám,“ odmítl jsem ji už podruhé vyhovět.
Seš ňákej starostlivej,“ řekla pohrdlivě. „Si dáš prostě majzla, no.“

Moc se mi do toho nechtělo. Ne, že bych si neuměl dát pozor, ale nějak mně to s ní nesedělo. Na druhou stranu strkat tak tvrdýho ptáka do kalhot…? Až jsem se při té představě otřásl. Tak jsem ho zastrčil, kam patřil.

Spadnul jsem do ní jak do hladomorny. Bylo v ní stejně vlhko, ale na rozdíl od ní teplo.
Pustil jsem se do ní hodně zhurta, abych jí to trochu znechutil. Jenže omyl! Jí se to líbilo!
„Jo…jo… to je vončo,“ vykřikovala a lačně přistrkovala svou hladomornu, jakoby se bála, že z ní uteču.
To jsem sice v úmyslu neměl, jen jsem si říkal, jak dlouho takovou dřinu vydržím.
„Ty divočáku!“ řičela, „Já u… u… u…“

Co tím „u…“ myslela jsem se dozvěděl vzápětí. Několikrát mě silně sevřela v křeči a raketově tím zvýšila můj tlak na maximum.
V poslední chvíli jsem se vyškubnul a chlístnul jí to přímo do ksichtu. Jenom se oblízla.
Zůstal jsem vzepřený na rukou, natažený jako prkno, zatímco ona ze mne rukou dojila poslední kapky a nechávala je dopadat na břicho.
To nebylo zas tak špatný,“ zabrumlala spokojeně. „Akorát mě řekni, kde máš koupelnu, ať to můžu ze sebe smejt. Když to zaschne, tak mě to děsně svědí,“ dodala na vysvětlenou.
Ukázal jsem Laře, kde mám koupelnu.
Zmizela v ní a já se zatím oblékl.

Co to má bejt?“ vykulila oči, sotva se vybatolila ven.
A co jako?“ zeptal jsem se nevinně.
No, že seš voblečenej. Pokračujem, né?“
Ne, nepokračujem.“
To se ti to nelíbilo nebo co?“
Nelíbilo, protože seš vyholená. A taky si řekla, ať to zkusím aspoň jednou. To sem zkusil a stačilo.“
Bóže, ty s tím naděláš. Dyť je to snad jedno. Užiješ si stejně se zarostlou jako s vyholenou.“
To teda jedno není. Když je ženská jak má bejt, tak je radost se podívat na tu její ozdobu. Některá ji má černou, jiná hnědou, jiná zase blond nebo rezavou. Taky ji má některá pečlivě zastřiženou nebo naopak divoce rostoucí. Ještě by se to dalo dělit na hodně, tak akorát či málo zarostlou. Už jenom to tě dokáže pěkně nabudit. A protože ty tam nemáš nic, tak je to pro mě nezajímavý.“

Koukala na mně jako spadlá z měsíce. „Ty to fakt takhle vidíš?“
Jo.“
A myslíš, že i vostatní chlapi?“
Jestli všichni to nevím, ale řek bych, že většina asi jo.“
Hmm. A když si ji nechám zarůst, můžu za tebou přijít?“
Kvůli mně si nedělej násilí.“

Asi jsem ji urazil, protože sebou nevěřícně trhla, v mžiku se oblékla a bez rozloučení vypadla.
Tak to se mi Honza i s její ségrou asi pěkně poděkují.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1078
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
7
Navigace v seriálu<< Přiblblý básničky a čarovná kočička 06/14Přiblblý básničky a čarovná kočička 08/14 >>

10
Komentujte

avatar
5 Comment threads
5 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors
MbTryskyMartinBob RomilDedek.Jeff Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Harai1
Host
harai

Jako vždycky dobrý.

Dedek.Jeff
Člen

MB se v tomto seriálu prezentuje jako vyzrálý autor. Děj má svou logiku, vyváženě okořeněnou sexem, jednotlivé příběhy na sebe pěkně navazují, je v nich kus romantiky a velice dobře se to čte.
Zkrátka, je to zatím to nejlepší, co jsem od tebe Bobši četl. Seriál se pomalu blíží ke konci a tak doufám, že máš v záloze další podobnou bombu.

Bob Romil
Člen

Tak ten rozbor o holátku, jako kdyby mi z duše mluvil. Zase krapet jiný díl, ale opět moc hezký čtení.

Martin
Člen
Martin

Opět další velmi povedené pokračování . I když nejsem až takový nepřítel holátek , neb si ženy dělají co se jim zlíbí , tak tím rozborem jsi mě velmi potěšil. Aneb ” Třikrát sedm dvacet jedna , roztáhnete slečno stehna , chloupky trocha na stranu , ať se vám tam dostanu . ” Pepo hodně zdraví do dalšího skvělého psaní .

Trysky
Člen

Pěkný díl. Nevím, jestli bych osobně vydýchal takovou dračici, co jde hned na věc.
A ta věčná diskuze, jestli holit, či neholit. Ať se každý upravuje, jak uzná za vhodné. Někomu vyhovují holátka, někomu bobříci a někomu zase různé obrazce… Ono také hodně záleží na typu ženy. Pokud je tmavá a bude se holit, tak to strniště nebude vypadat dobře. Naopak blondýny se mohou snažit a stejně ta úprava světlých chloupků moc vidět nebude…