Toto je 6 díl z 14 v seriálu Přiblblý básničky a čarovná kočička

Ráno jsem opět s Frantovým doprovodem absolvoval trnitou cestu do “skryté říše skřítků”, jak jsem si to pro sebe pojmenoval. Nepřišli jsme poslední, jak jsem se v duchu obával. Po nás přišla ještě Galánečka a hned při vstoupení hartusila.
Já snad budu muset chodit kanálama. I když jdu pokaždý jinudy, stejně narazím na ségru, která je drbna k pohledání a samozřejmě mě musí všechno hned vyslepičit. Kdybych ji bejvala neřekla, že musím jít jinak se poseru když mi nedá pokoj, tak by se mě držela jako klíště třeba do večera.“

Obličeje všech projevili náležitou účast s její hroznou sestrou.
V té chvíli se otevřely dveře královské komnaty a mezi lid vešla sama panovnice.
Krásný ráno, lidičky,“ pozdravila nás s úsměvem.
Pak každému vložila do rukou desky s prací. Když je předávala mně, pozastavila se.
Jsou to jen cvičný údaje, ale zacházej s nima, jako s pravejma. Včera si byl na začátek docela dobrej,“ nečekaně mne pochválila.
Položila mi ruku na rameno, pokývala hlavou a vydala se zpátky do doupěte.
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.

Otevřel jsem desky. Bylo v nich deset stránek plných pětimístných čísel. Protože počítače se nevypínaly, stačilo zadat kódy a pustit se do práce. Stále ještě jsem si dával pozor a kontroloval si zadávaná čísla, přesto se mi zdálo, že mi to jde oproti včerejšku o něco rychleji.
Jelikož mi bylo jasné, že je to tělo devastující práce, nezapomínal jsem každých cca dvacet minut udělat pár drobných uvolňujících cviků.

Přišlo poledne, ani jsem nevěděl jak, tak jsem byl zabrán do práce.
Jídlo se k nám doručilo skrytým výtahem bůhví odkud. Jen co jsme každý spořádali svou porci (dalo by se říct, že to byla božská krmě, tak to bylo dobré), přišla na řadu debata o mé přezdívce.

Každý měl nějakou představu, Jánošíkem počínaje a Svatým Jiřím konče.
Nakonec vše rozhodla Drbalka s návrhem, aby mi říkali Jurášek, což i náležitě zdůvodnila.
Jako malá holka sem četla knížku Jurášek. Nevím už, kdo to napsal, ale bylo to vo malým klukovi a jeho příhodách za války v Brně. Moc se mě to líbilo, protože byl hodnej, sympatickej, skoro bych řekla k pomilování, stejně jako tady Jura. Tak proč bysme mu tak neříkali?“
To není špatný,“ nechala se slyšet Ančí a ostatní se postupně přidali.
A tak se ze mne stal Jurášek.

Po obědě za mnou přišla šéfka a předala mi identifikační plastovou kartičku. Zároveň mi oznámila, jaký mám vstupní kód, a že musíme odzkoušet, jak na mne bude systém reagovat. Vyšli jsme tedy spolu ven. Absolvoval jsem tudíž stejné martýrium jako ráno s Pupínem, aby se ověřily všechny procedury. Jinak prý bude stačit jen mávnout kartou přes kódovou klávesnici a teprve až u posledního vstupu si nechat zkontrolovat otisk palce a sítnici.

Před čtvrtou hodinou jsem šéfové odevzdal všechny papíry s tím, že mám hotovo.
Pohlédla na mne, povytáhla obočí, ale mimo konstatování: „Dobře,“ jinak neřekla nic.
Úderem čtvrté vyšla šéfka ze dveří: „Tak lidičky, pro dnešek padla. Přeju vám krásnej zbytek dne a ráno na viděnou.“
Odcházeli jsme po dvojicích v pětiminutových intervalech. Jako poslední musel odejít kapitán lodě.

Na druhý den jsem si cestou do práce v duchu dokolečka opakoval postup jak se dostat dovnitř, pokud možno bez úhony.
Díky tomu jsem vůbec nevnímal okolí, avšak jen do chvíle, než jsem celým tělem do čehosi vrazil a zůstal zmatený stát. Otřepal jsem se a zaostřil oči, abych zjistil příčinu té srážky.
V první moment mne polilo horko. Přede mnou stála namakaná ženská. Nemravné mozkové buňky v tu ránu zapracovaly.

Kupředu levá, zpátky ni krok,
potkal sem babu a byl sem z ní trop,
má dost velký kozy,
jak svátost je nosí,
však radši bych hladil rukama,
to, co má mezi nohama.

Netvářila se zrovna přívětivě. Asi myslela na něco úplně jiného než já. „Seš slepej nebo co?“ zavrčela nevrle a odhadovala, co by tak mohla se mnou udělat.
Já… éé… o..omlouvám se, nechtěl sem. Promiňte,“ ospravedlňoval jsem svou nešikovnost a snažil se honem zmizet, neboť jsem nevěděl, jestli začne štěkat, nebo rovnou kousat.
Vypadala na to dost odhodlaně. Hmátla po mně rukou, ale byl jsem naštěstí o pár centimetrů dál než dosáhla.
Přidal jsem do kroku, že bych snad předstihl i závodního chodce. Netuším, co se jí odehrávalo v makovici a zda měla v úmyslu se za mnou pustit, ale žádný dupot jsem za sebou neslyšel.
Došel jsem tedy k názoru, že moje ubohá postava (vůči ní) jí nestojí za to a vzdala to.
Díky tomu jsem se nezpozdil a dokonce i bez problémů se dostal do tajemné “Říše skřítků
“.

Nemá smysl popisovat, co jsem dělal, neb práce je to jednotvárná a svým způsobem oblbující, ale snad si zvyknu. Zajímavé to začalo být až při obědě.
Když jsme všichni oběd spořádali a v duchu si spokojeně pomlaskávali, zvedl se ze židle Dědek.
Kolegyně a kolegové, omluvte mne na nějakou chvíli, ale mám teď s Galánečkou důležitou poradu.“
S těmi slovy si došel pro Galánečku a oba zmizeli v počítačové místnosti.

Jakou poradu?“ zeptal jsem se nechápavě, neboť o ničem takovém se od rána nikdo nezmínil.
To máš tak, Jurášku,“ ozvala se Drbalka. „Prostě si šli spolu hrknout.“Co…. hrknout?“ nedošlo mi.
Zkrátka si šli zašoustat,“ upřesnil mi to na plnou hubu Pupíno.
Podíval jsem se směrem k šéfové, avšak ta si dál připravovala kávu a ani se neotočila, natož aby to, co slyšela stejně jako já, nějak okomentovala.

Koukal jsem z jednoho na druhého, či spíše z jedné na druhou, a nemohl pochopit, čeho jsem byl svědkem.
To jako vážně?“ nebyl jsem s to tomu uvěřit.
No jasně,“ přidala se Paprička. „Tady to přispívá k dobrejm mezilidskejm vztahům. Ven nesmíme vynášet ani jen myšlenky, takže to natrvalo zůstane jen mezi náma. Seš už tady tři dny, tak už bys moh klidně některý z nás říct. Co třeba se mnou?“ optala se vyzývavě.
Ne, ne, to opravdu ne. To nejde,“ zavrtěl jsem odmítavě hlavou.
A proč by to nešlo?“ chtěla vědět Drbalka. „To se ti nelíbíme?“
Ne, v tom to není. Líbíte se mi všechny, vážně. Ale já sem nikdy neměl nic se ženskejma, se kterejma sem ďál. A věřte mě, ze zkušenosti jinejch vím, že to nedělalo dobrotu a většinou to skončilo špatně. Takže fakt ne. Taky de vo to, že sem tady jen pár dní a připadlo by mi to blbý, kdybych měl najednou na každou z vás vlítnout jak lačnej po flusu. Já nevím, možná, až se tady trochu usadím, možná změním názor a nesměle se voptám, jestli vo mě ještě stojíte.“

Do debaty se zamíchala Rámusenka. „Jestli k tomu můžu něco říct, tak bych měla pro Juráška návrh. Budem respektovat jeho ne, ale protože sme zvědavý a nechtěly bysme dlouho čekat, mohly bysme ho jen jednou požádat o poradu. Co ty na to, Jurášku?“

Než jsem ji stačil odpovědět, vložila se do věci šéfka.
Tak to by stačilo, Rámusenko. Naučili sme se v těhle věcech bez výjimky ctít rozhodnutí druhýho. Když řek ne, tak ne. Však von vás nenechá dlouho čekat, že je to tak, Jurášku?“
Podmanivě se na mne usmála a já málem řekl, že všechno beru zpět. Naštěstí jsem jí nemusel odpovídat, protože se vrátili Dědek s Galánečkou a hned oba chtěli vědět, co se za jejich nepřítomnosti odehrávalo.
Tak jsme jim to vyoslili a posléze v klidu šli makat.

O víkendu jsem zajel za tátou a mámou na chalupu.
Měli náramnou radost, a když se dozvěděli, že jsem si sehnal práci, byli nadšením málem bez sebe. Samozřejmě, že hned chtěli vědět, co a kde dělám, což jsem jim samozřejmě nemohl říci.
Tak jsem jim jen sdělil, že dělám v kanceláři jedné firmy, jejíž název jsem si vymyslel, a že tam musím dojíždět, neboť v našem městečku nemá pobočku. Tím jsem eliminovat tátovu případnou snahu mne tam hledat.
V neděli odpoledne jsem se rozloučil a vrátil se domů s taškou plnou máminých buchet, jak ten pověstný Honza, co šel do světa.

Po měsíci si mě zavolala šéfka. Udivilo mě to, protože jsem si nebyl vědom žádného maléru a nenapadlo mě, že by mne mohla chtít i kvůli něčemu jinému.
Posadila mne do křesla u debatního stolku a postavila na kafe.
No, Jurášku,“ spustila šéfka rozvláčně, dívajíc se mi přímo do očí. „Normálně bych tě zavolala o měsíc pozdějc, teď si ale myslím, že nastal tvůj čas. Mile jsi mne překvapil. Až na drobný překlep v první den, jsi měl všechno ostatní bez jediný chyby. To se ještě nikomu nepovedlo, stejně jako to, žes zvládnul za den neuvěřitelných patnáct stránek. Nikdo jich nezvládnul víc jak dvanáct. Seš tedy pro nás velkou posilou, a proto ode dneška budeš dostávat “ostrou” práci. Je tady ale ještě otázka, jestli o to stojíš. Jestli se chceš stát natrvalo členem našeho hejna mlátičů klávesnic. Jestli chceš přijmout všechny naše psaný i nepsaný pravidla. Jak mi odpovíš?“
Než vyslechla mou odpověď, přinesla pro oba kafíčko.

Teda šéfko, vyrazila ste mi dech,“ řekl jsem upřímně.
„Víte, každej den, když jdu do práce, si v duchu představuju, že jdu do říše skřítků, protože i oni jsou, stejně jako my, tajemní a schovaní pod zemí. A tak vám říkám ne. Nechci se stát členem mlátičů do klávesnic, ale součástí říše skřítků ano.“

Nejprve vykulila oči nad mým ne, ale pak se rozesmála.
„Seš naprosto úžasnej, Jurášku. Nazvat naši bandu takhle poeticky, to by mě nikdy nenapadlo. Řekla bych, že nebude nikoho, kdo by nesouhlasil, abysme si takhle říkali,“ pochechtávala se.
Ale teď vážně. Beru to teda tak, že chceš bejt naším kolegou.“
Jo.“
Tak fajn. Do oběda dělej co děláš a po něm dostaneš menší práci, asi jen tři listy,“ oznámila mi a hned pokračovala o něčem jiném.
A jak? Rozmyslel sis to s našima ženskejma?“
To je složitý. Je něco jinýho, když se náhodou sčuchnu s ňákou holkou a díky vokolnostem spolu skončíme v posteli. Je to jen jednou a jen výjimečně, když se náhodou potkáme na ulici, podruhý. Tím to skončilo a víc mě to, ani je, netrápí. Kdežto tady, tady s těma ženskejma musím žít. Měl bych pocit, že jim něco dlužím, nebo jim sem zavázanej, nebo nevím jak to říct. Možná bych taky moh mít nějaký výčitky svědomí, co já vím. Prostě bych se cejtil přinejmenším nesvůj.“
Seš zvláštní tvor, Jurášku. Chlapi si s tím hlavu nedělaj a holky taky ne. Vopravdu to berou jako utužování mezilidských vztahů, jak se vyjádřila Paprička. No, snad tě to časem přesvědčí a přidáš se.“
Možná. Neříkám ani jo, ani ne,“ pronesl jsem hlubokomyslně.
Dopili jsme kávu, rozhovor skončil.

Při obědě, jak ostatně šéfka předpověděla, název Říše skřítků vzbudil všeobecné nadšení a byl jednomyslně přijat jako oficiální důvěrný název našeho pracoviště. Přiznám se, že mi to polichotilo.
Všichni mě také s potěšením přivítali do svých řad jako stálého kolegu, což mi také udělalo velikou radost.

Během dalších dnů, týdnů a měsíců se mě ženské pokusily, byť nepřímo, svést.
Žádná se však neodvážila mne oslovit přímo. Jen si občas ze mne kvůli tomu dělaly legraci a čas od času špičkovaly, jak jsou nadržené a že by to chtělo novou krev. Tedy až na Ančí.
Už jsem si stačil všimnout, že ani Pupíno ani Dědek s ní žádnou “poradu” neměli. Zřejmě jim hned ze začátku dala najevo, že jí se tyto hrátky týkat nebudou, samozřejmě k jejich velké lítosti. Proč tomu tak bylo, nevím. Že by byla lesba mi k ní nesedělo, tou určitě nebyla. Spíš nějaké tajemství, se kterým se nemínila nikomu svěřit a tak ani já jsem po tom nemínil pátrat. Zaprvé, že se to přinejmenším nesluší, a zadruhé, moc se mě ta holka líbila.

Možná se to bude někomu zdát podivné, ale já jsem do té “Říše skřítků” chodil opravdu s potěšením. Byla tam vskutku vynikající parta a já se mezi těmi všemi “skřítky” cítil dobře.
Práce bylo jak kdy. Ojediněle se stalo, že bylo naší opisovací činnosti tak málo, že se vyšetřily i dvě hodiny volna, které jsme využili k volné zábavě – k vykládání vtipů, příběhů a her, jako člobrdo, domino, dáma a podobně. Jindy zase bylo práce tolik, že jsme byli rádi, že se nám podařilo ji do konce pracovní doby stihnout. Přesčasy u nás nikdy nebyly. Až jednou…

To už jsem v “Říši skřítků” pracoval skoro rok. Přišla za mnou šéfová, že mi přidělila obzvláště velkou práci. Bylo to sedmnáct archů, což jsem ještě nikdy nezvládnul za jeden den.
Nezlob se,“ řekla skoro provinile, „ale seš nejrychlejší a nejspolehlivější skřítek mezi náma. Bohužel se zrovna tohle rozdělit nedá, aby na tom dělali dva. Vezmeš si to?“
Víte dobře, šéfko, že pro vás vždycky a všechno,“ zakřenil jsem se. „Dneska to bude, kdybych tady měl bejt do večera.“
Já vím, že na tebe je spoleh.“
Tady je spoleh na každýho,“ řekl jsem jí vyčítavě, protože jsme všichni dělali co jsme mohli, aby byla s námi spokojená.
No dyť jo,“ řekla smířlivě, že to dobře ví. Usmála se a se zdviženým palcem odešla.
Pustil jsem se do práce. Ve čtyři hodiny postupně všichni odešli a zůstal jsem tam sám s šéfkou. Skončil jsem v šest hodin.

Zaťukal jsem na dveře kanceláře, abych šéfové oznámil, že mám hotovo.
Ty seš hotovej ďábel. Myslela jsem, že ti to bude trvat dýl. Takže je to děsně príma, protože se už můžu jít někam navečeřet. Mám hlad jako vlk,“ vysypala ze sebe všechno naráz a začala uklízet stůl.
A já, to mi snad přeskočilo, najednou se slyším, jak říkám:
Teda, šéfko, když ste se tady se mnou tak trpělivě nudila, tak já vás na tu večeři zvu.“
Chvíli na mě udiveně koukala a pak řekla: „Ne.“
Proč ne? Dyť je to jen večeře.“
Já nemyslím ne, jako že nechci jít. Já myslím ne, jako že mě nezveš na večeři.“
Ale jó. Zvu!“
Ne, nezveš. Ty mě chceš vojet.“

Teď bylo na mně, abych zůstal jak onen příznačný solný sloup. Jestli ji tohle napadlo, tak asi budu pěkně v hajzlu. Zvláště když vím, že ona je ve všech směrech tabu. Zkrátka je už fuk, co jí řeknu.
Nó, vlastně máte pravdu. Chtěl bych…asi jako každej chlap od nás. Jenže pokud bych vůbec někdy našel vodvahu vám to jen naznačit, tak nejspíš tak po čtyřech, pěti večeřích….možná.“ Měl jsem roztřesený hlas napětím, jak to nakonec se mnou dopadne.
Jóóó?!“ protáhla, „Tak proč to vodkládat? Deme!“ zavelela. Nepodařilo se mi postřehnout, že ještě před odchodem stačila kamsi zatelefonovat.

Přání šéfky mi bylo vždycky rozkazem. Ani se mi nestačil dostavit šok z jejího rozhodnutí, a už jsem za ní klusal ulicí neznámo kam.
Chtěl jsem se cestou zastavit v lékárně, kde měli otevřeno do osmi, a koupit tam příslušná bezpečnostní opatření. Mávla rukou, ať si s tím nedělám starosti.
Po minutí asi tří bočních ulic, zabočila do té další a zastavila se před sice starým, avšak pěkným dvoupatrovým domem. Chvíli hledala klíče, ale pak jsme prosvištěli po schodech až nahoru a poté se ocitli v jediném bytě toho patra.

Byl velký a dýchal úžasnou atmosférou pokojné starodávnosti citlivě propojené s moderním věkem.
Tady bydlíte?“ zeptal jsem se ohromen.
Ne. A nevyptávej se,“ odvětila stručně, míříc zřejmě do ložnice.
Cestou se svlékala, zanechávajíc svršky na podlaze. Tiše jsem následoval jejího příkladu. Než jsme došli k posteli, neměli jsme na sobě vůbec nic.
Otočila se a prohlédla si mě od hlavy k patě. Stejně, jako konečně i já ji. Říká se, že představivost a realita jsou dvě rozdílné věci. Je to pravda. V jejím případě ta realita byla ještě lepší než představa, až se mi z toho zatajil dech.
Nevím, kolik je jí let, určitě o dost víc jak mně, ale vypadala jako bohyně.

Zřejmě byla uspokojená s tím, co na mně viděla, protože spokojeně pokývla hlavou a vzápětí sáhla do šuplíku nočního stolku.
Na,“ podávala mi krabičku, „nechce se mně jít po tom do sprchy, tak si to oblíkni a mrskni sebou. Mám hlad jako vlk. Jo, a ještě něco. Jen tady a teď mě můžeš tykat. Menuju se Sára.“
Musel jsem vypadat hodně překvapeně, protože mě stroze pobídla. „Tak už sebou hejbni, sakra!“

Jak jsem se nad ní skláněl, rozevírala a zároveň zdvíhala nohy, aby mi je v okamžiku, kdy jsem vplul do přístavu, zaklesla za zády. Byla první, kdo přitlačil na pilu. Začal jsem tak nějak neutrálně, přesto však rychle přirážet.
To mě chceš jen šimrat nebo co, muckat se budem až potom,“ vykřikla podrážděně a stiskla mě nohama.
Zaťal jsem prsty do jejích ňader a chtěl ji přibít k posteli.
Jo, jo,“ začala vytrubovat jak polnice, „to je vono, ještě můžeš přidat. Nepřestávej, nepřestávej… ach… áách…“

Když jsem se v ní začal škubat, zavyla jak kojot nad mršinou. Přimáčkla se ke mně, že jsem sotva popadal dech. Až když jsem z ní vyklouznul, milostivě mě propustila ze svého sevření.
To bylo fakt dobrý. Neřekla bych to do tebe,“ poznamenala.
To víš, tichá voda břehy mele,“ podotknul jsem a slezl z ní dolů.
V tom případě se mnou mlel hodně divokej proud,“ zasmála se a začala sbírat odhozené kousky oblečení.
Nezbylo mi, než ji následovat. V rozjařené náladě jsme se vydali na večeři.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
884
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Přiblblý básničky a čarovná kočička 05/14Přiblblý básničky a čarovná kočička 07/14 >>

8
Komentujte

avatar
4 Comment threads
4 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
MbDanTryskyMartinBob Romil Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Bob Romil
Člen

Hmm, tak se spolupracovnicema se bál, ale na šéfku si troufnul 🙂 Hezký, jen tak dál.

Martin
Host
Martin

Vydařený příběh z Říše skřítků . Jediná vedoucí uměla říct , že má na ni chuť . I když je zarážející , že ho ty holky nechávají v klidu . Třeba skřítka Andulku také pozve na šukací večeři , když má buchty od maminky . ” Každý večer buchtu s mákem , budeš vstávat s tvrdým ptákem ” Umej si ho Solvinou , choutky Tě hned pominou ” 😀

Trysky
Člen

Tentokráte jenom jedna básnička?
Ale jinak jsou příběhy z Říše skřítků dobré.

Dan
Host
Dan

Mb, díky. Fajn počtení. Pěkně a dost nepředvídatelně se to vyvíjí. Těším se na pokračování!!!