Toto je 5 díl z 10 v seriálu Přiblblý básničky a čarovná kočička

Nečekal jsem dlouho. Přiběhla uřícená a hned se sháněla, kde že mám to auto. Vysvětlil jsem jí, že k němu nejprve musíme dojít. Tak jsme tedy šli.

Tady bydlíš?“ zeptala se, když jsme přišli k autu.
Ne, ani to auto není moje. Je strejdovo a já si ho můžu kdykoliv pučit, protože von s ním nejezdí.“
Aha,“ vyslovila se neutrálně a uvelebila se na sedadle spolujezdce, aby mi dělala navigátora.
Vyrazili jsme.

Jak se vlastně menuješ?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.
Valentýna, ale říkaj mi Týna. A ty?“
Jura.“
Víš, Juro, cejtím se strašně trapně.“
Prosím tě, proč?“
Kterápak ženská řekne chlapovi, že je nadržená a ať jí to udělá. Normální ženská ne.“
Já si myslím, že je to furt lepší, než když dělá chlapovi chutě a když pak příde na věc, tak cukne. Taková baba je tak na zabití.“
To bys fakt udělal?“
Ale né. Ale do držky bych ji možná dal.“
Tak to já určitě ucukávat nebudu,“ ujišťovala mě.

Projeli jsme jakousi vesnicí a hned za ní mi Týna ukázala, ať zahnu doprava na polní cestu. Dojeli jsme k lesu, kde mi nařídila zastavit.
Dál musíme pěšky,“ omlouvala se. „To víš, lesáci. Je to jen kousek, uvidíš.“
A viděl jsem. Asi po dvou stech metrech jsme úzkou pěšinkou došli na malou mýtinku, kde stála prťavá chatička. Týna odemkla dveře a už v nich se svlékala.
Než jsem za sebou zavřel, stála tam nahá. Kozičky jak pomeranče a buchtička přímo k nakousnutí.

Jéžišmarjá, já už to nemůžu vydržet!“ zvolala a vrhla se na mé oblečení, až jsem měl obavy, co z něj zbude.
Božínku, ten je krásnej!“ zajásala, jakmile odkryla mou chloubu. Neprodleně zapracovala rukou a rázem byl z visícího pobudy udatný rytíř. Okamžitě se ke mně přitiskla, přizdvihla nohu a ládovala si ho dovnitř.

Zadrž, zadrž moje milá,
ještě není správná chvíla,
dřív voblíknem chalána,
pak můžem jebat do rána,“

honem jsem zarecitoval, protože jsem si rozhodně nechtěl “dávat pozor”.

Jen nerada z toho vycouvala. Sehnul jsem se, abych vyndal z kalhot ochranné prostředky.
Vytrhla mi krabičku z ruky, vyndala jednu gumu a bleskově mi ji nasadila. Pak se celá říčná napíchla na stojáka, div že mne nepovalila.
Mohl jsem stát jako solný sloup, všecko by obstarala sama.
Zahákla se za mne nohama a přirážela jako o život. Začal jsem funět, jak jsem se snažil udržet rovnováhu a samozřejmě i ji.

Jen si fuň a třeba hýkej,
hlavně do mě pilně stříkej,

povzbudila mne básničkou. Náramně se přitom bavila.

Já už tolik ne. Přemýšlel jsem, zda ji mám o něco opřít, abych si ulehčil, na druhou stranu mě současný stav docela rajcoval, díku čemuž to na mě přišlo docela rychle.

Stříkat budu coby dup,
budeš z toho míti prd,
do gumy to všecko vletí,
po tom tvým divokým mletí,“

oznámil jsem jí stručně a už se to ze mě valilo.
Počkala až skončím a pak se opatrně uvolnila.
Když já sem jinak nemohla,“ řekla téměř provinile a pokračovala:

Byl to vážně blbej mrd,
když sem z toho měla prd,
tak se teďka přičiním,
pohrát si s tvým náčiním,
pěkně ti ho podrbat
bys mě pak moh vymrdat.“

S těmi slovy si klekla na kolena, vzala si do úst vyčerpaného oře a začala ho křísit a vlévat do něj novou sílu. Nemluvili jsme.
Týna měla plnou pusu a mě nenapadalo nic, co by stálo za řeč.
Trvalo notnou chvíli, než se jí podařilo udělat z měkkýše tvrdoše.
Když konečně zdvihla hlavu, měl jsem neodbytný pocit, že si v duchu úlevou pořádně odfoukla.

Tak, a teď si poď lehnout, ať se na tě můžu vyřádit,“ řekla Týna a ukázala na obyčejnou dřevěnou pryčnu s proleželou matrací.
Mám se bát?“ zeptal jsem se v žertu, ale kdo ví.
Jak tě něco takovýho mohlo napadnout?“ zasmála se Týna. „Jen se tam pěkně polož na záda, já ti toho krasavce pogumuju a pak s ním budu gumovat,“ předestřela svůj úmysl.

Jak řekla, tak se i stalo. Jen ho měla v sobě, nadechla se a spustila divokou jízdu.
Hele brzdi. Takhle budu brzy hotovej a ty se ani nestačíš udělat,“ varoval jsem ji.
Já se stejně neudělám, tu kliku nemám,“ odpověděla hekavě a neztečeným tempem pokračovala dál.
Podvědomě jsem začal čichat, jestli se nepálí guma, ale asi byla hodně kvalitní.

Týnino hekání nabíralo na síle. Jakmile pocítila jak v ní škube pumpička, zaječela a snažila se mne protlačit matrací na podlahu. Nakonec na mne padla, funíc přitom jako bachyně honící agresora, co ohrožuje její mláďata. Já se nezmohl ani na slovo.

To bylo naprosto úžasný,“ pronesla najednou táhle a pomalu se ze mne zvedala. „Netušila sem, že seš tak dobrej.“
Já? Já nehnul ani prstem, to ty seš tak dobrá,“ oponoval jsem. „Dyť sis to ďála, jak si chtěla. Nemám na tom nejmenší zásluhu.“
No právě. I to je umění a ty ho umíš dokonale,“ nedala se zviklat ve svém přesvědčení.
No, hlavně že seš spokojená. Už je ti líp v tom blbým dnešním dnu?“

Na to nemám odpověď,
snad jen tu – vem si mě hned,
zastrč ptáka do mý píči,
ať to mlaská, ať to fičí,
ať to tvoje šukání,
skončí v pěkný stříkání,“

zareagovala obratem.
No, tak na to si teď počkáš pěkně dlouho, jestli vůbec,“ poznamenal jsem skepticky.
To neříkej ani za srandy,“ vyděsila se. „Máme ještě jednu šprcku a ta by měla zůstat plonk? Přitom já bych mohla šukat bez přestání až do půlnoci. No není to blbý?“
Na chvíli se odmlčela.

Tiše jsem se zasmál, protože mě cosi napadlo.
Co je?“ podivila se.
Ale nic. Jen mě tak něco napadlo.“
Tak povídej. Honem,“ zvědavě me vyzvala.
Počkej… počkej, ne tak hr. Je to na jednu písničku a musím si to přerovnat v hlavě. Jo… jo… to by mohlo bejt vono,“ pokyvoval jsem spokojeně hlavou.
Tak už mě nenapínej,“ žadonila Týna.
Hned to bude… hned… tak poslouchej:

Můj Vilém peče housky
a málo mě má rád,
on očíčka má ouzký
a věčně chtěl by spát,
tak ukážu mu kundu
a to by v tom byl čert,
aby na mně nevlít
a nebral to jako žert.

Můj Vilém nepek housky
a měl mě hodně rád,
hned mi ho tam vrazil
a měl ho akorát.
Já v tu ránu věděla
co mu nakukat,
jak uvidí moji kundu
že mě musí vošukat.

No, vono to na melodii asi moc nepude, ale to je fuk, né?“
To je perfektní! Tohle bych já nevymyslela,“ rozesmála se a začala tleskat.
No ták, nepřeháněj to, není to zas taková sláva, když to není přesně. A nechtělas mě něco říct?“
Jo, že je to zvláštní,“ vyslovila zamyšleně.
„Už druhej rok mě trápěj tyhle nadržený dny a nikdy se mi nepodařilo si je užít. Dycky sem se cejtila jako štvaná zvěř, která neví kam se skrejt. Až teď s tebou je to jinak. Najednou mluvím sprostě jak dlaždič, ale vůbec mě to nevadí. Sem taková uvolněná, jak sem snad nikdy nebyla. A i když mě příde, že se chovám jako kurva, je mě to docela fuk. Vlastně je mi ten pocit docela příjemnej. Je to divný, ale je to tak.
Zato zejtra, až se probudím, budu spínat ruce, co sem to všechno prováděla a budu se stydět sama před sebou za tu slast, kterou sem prožila.“
Tiše si povzdechla.
„Poslyš, moh bys mě dát na sebe telefon, abych ti mohla zavolat, až to na mě zase příde?“ zeptala se.
Bude lepší, když ti ho nedám,“ zavrtěl jsem hlavou odmítavě.
Proč ne?“
Protože už by to pro tebe nebylo vono. Teď to bylo překvapující, ale kdybys zavolala a moc vod toho čekala, zklamala by ses. Když zkusíš ňákýho chlapa provokovat a povede se ti to, budeš mít vo to větší potěšení.“
No, třeba máš pravdu. Můžu to zkusit. Ale pro jistotu v takovej den budu sedět na tý lavičce, kdybys náhodou šel vokolo.“

Poslední dějství se odehrálo zcela pod mojí taktovkou. Dlouhé a pomalé průniky do studánky rozkoše s patřičným zvukovým doprovodem Týnu nakonec ovládly a spolu se mnou si to náležitě vychutnávala.
Při závěrečné dohře ke svému úžasu vyvrcholila, div že překvapením neomdlela.

Ju… Juro,“ ozvala se tlumeně. „Co… co to bylo? Já…já se udělala? Vopravdu udělala?“ nevěřila vlastním pocitům.
Jo. A parádně!“ potvrdil jsem ji.
Ale já… ještě nikdy se mě to nestalo. To snad nemůže bejt pravda,“ stále pochybovala.
To si piš, že to je pravda. A mělo to pořádnou sílu, to mi věř. Možná takovou, že tě to vyléčí z tvý občasný můry.“

No to jsem si dal. Týna si snad usmyslela, že mne na věky zavře v té usoplené chatrči. Vůbec mě nechtěla pustit, naopak jsem si musel sednout a opřít se o dřevěné trámky, tvořící venkovní stěnu.
Položila se přeze mne zoufale žadoníc, abych jí jednou rukou laskal prsa a druhou se proháněl v hlubině její nenasytné mařenky.
Přitom jsem musel poslouchat její tirády, jak jsem báječný, dokonalý, hodný, přitažlivý atd., atd., a že pro mne udělá, co jen budu chtít, a vůbec vedla všelijaké řeči, které jsem pro jistotu příliš nevnímal.
I tak mi z toho šla hlava kolem a po hodině jsem její ódy rázně ukončil. Také proto, že se mi pomalu začal opět zdvíhat tlak.
Tak to by snad stačilo,“ přerušil jsem Týnu nekompromisně, a abych ji neurazil, ještě jsem dodal: „Poslouchá se to pěkně, ale je na čase už jet domů.“

Poslechla velice nerada. Celou cestu jsme mlčeli až do chvíle, kdy řekla, že vystoupí. Zastavil jsem.
Otočila se ke mně.
Nevím, co bych řekla. Tak aspoň  děkuju. Za všechno.“
Rádo se stalo,“ usmál jsem se na ni upřímně. „Doufám, že ten dnešek dobojuješ v klidu i beze mě.“
Usmála se, políbila mě, a já už jen sledoval, jak pomalu mizí za nejbližším rohem.

V pondělí, o půl osmé ráno, se pro mne stavil Franta Pupek.
Tak co, nachystanej?“ zahlaholil ve dveřích, ani nešel dál.
Jo, sem,“ odvětil jsem trochu nervózně.
Přece jen jsem se chystal do tajemného neznáma.
Tak poď, máme to tak akorát,“ vyzval mě a rázně vykročil.

Franta mne vedl do centra města. Uprostřed malého náměstí zahnul do boční ulice, na jejímž konci stála impozantní dvoupatrová stará budova. Něco se mi pletlo, že ji před několika lety restaurovali, přesněji řečeno, ponechali jen přední renesanční zeď do ulice a všechno ostatní vybourali a postavili nové.
Léta jsem v těchto místech nebyl a tak mne docela překvapilo, že zde nyní sídlí asi dvacítka různých firem.

Vešli jsme dovnitř. Překvapila mne rozlehlost prostoru. Když jsem si však uvědomil, že všechny kanceláře jsou rozmístěny po obvodu budovy, zase tak udivující to nebylo. Vlevo byla místnost vrátného, vpravo začínalo schodiště do pater.

Franta se zastavil u vrátného.
Čekal jsem na něj opodál, takže jsem neviděl co dělá a neslyšel, co vrátnému říká.
Ten jen mrknul, asi na monitor, a kývnul hlavou. Asi jako že je všechno v pořádku.
Odpoutali jsme se od vrátnice a došli na konec budovy v místě proti vchodu, kde byl “tok” kanceláří přerušen a nahrazen obrovským oknem do zahrady.
Holou zeď po pravé straně těsně u okna narušovaly malé dveře s nápisem
ARCHIV, vedle nichž byla umístěna kódovací klávesnice.

Franta se dotknul palcem malé dotykové plošky a zadal kód. Dveře se nehlučně otevřely.
Ocitli jsme se v poměrně velké místnosti s řadami regálů plných krabic, pravděpodobně s písemnostmi. Přišlo mi to divné, ale záhy jsem zjistil, že je to kamufláž.
Franta přistoupil k jednomu z regálů a stiskl skrytý knoflík. Regál se odsunul a objevily se další dveře s kódovým zámkem.
Franta zopakoval vstupní proces a ukázalo se, že za dveřmi se skrývá výtah. Vlezli jsme do něj.
Pokynul mi, ať stisknu jediné tlačítko, které tam bylo. Zmáčknul jsem ho a už jsme jeli.
Jenže dolů, místo nahoru, jak je člověk normálně zvyklý.
Kam to jedeme?“ zeptal jsem se udiveně.
Bydlíme dvě patra pod zemí. Uvidíš,“ informoval mne a na další otázky nemínil odpovědět.

Výtah se po chvilce zastavil a uvolnil východ do krátké chodby se skříňkami po obou stranách sloužící jako šatna, na jejímž konci byly další dveře, tentokrát však se složitějším zabezpečením.
Franta mi ukázal, která je moje a přezuli jsme se do domácího. Po sejmutí otisku palce a zadání kódu musel Franta ještě přiložit oko k malé kamerce pro rozpoznání sítnice. Závěrem stiskl malé modré tlačítko.
Ano?“ ozvalo se z reproduktoru.
Banán nese cígo,“ odpověděl Franta a v ten moment se dveře neslyšně zasunuly do zdi.

Zůstal jsem stát jako opařený a nestačil jsem zírat.
Franta mě popostrčil a já ocitl se v poměrně velké místnosti, kde bylo rozmístěno deset stolků s pohodlnými křesly, za nimiž seděli mí budoucí spolupracovníci a všichni na mě hleděli s neskrývanou zvědavostí. Jeden muž, pět žen a šéfová.
„Přeji všem dobrý den,“ rychle jsem zadrmolil, abych nevypadal jako buran, co neumí ani pozdravit.
Odpověd byla týmová a hlasitá.

Kokotíková vstala a postavila se vedle mne.
Dámy a pane, představuju vám pana Jiřího Pukavce, kterej se, jak doufám, stane vaším kolegou. Je mu pětadvacet a je svobodnej.“ Obrátila se ke mně.
„Nejprve vám povím jedno z našich nepsaných pravidel. Oslovovat mě budete šéfová nebo šéfko. Všichni si zde navzájem tykaj, jen šéfový se vyká. Takže, Jiří, teď tě seznámím s kolegy,“ přešla automaticky k tykání a zamířila k dámám, počínaje nejstarší.

Jakmile jsme k ní přistoupili, vstala.
Představuju ti svou zástupkyni Karolínu Drbákovou,“ uvedla ji šéfka. „Je jí čtyřcet. Je vdaná a určitě si budete rozumět. Ne, že by s jinejma ne,“ usmála se.

Karolína přistoupila blíž, objala mne a dlouze políbila. „Říkaj mě Drbalka a ráda tě mezi náma vidím,“ ujišťovala mě mile.
Byla to pěkná baba, s černými středně dlouhými vlnitými vlasy, se začínajícími maminkovskými rysy, a s výrazným poprsím.
Mně říkaj Jura,“ uvedl jsem na správnou míru, jak mě mají oslovovat.

Přemístili jsme se k vedlejšímu stolku.
Tohle je Pavlína Galánková, 33 let, vdaná,“ odrecitovala šéfka další kolegyni.
I ona vstala, obejmula mne a políbení nijak neošidila.
Mně říkaj Galánečka a i já tě mezi náma ráda vidím,“ usmála se a moc se jí nechtělo mě pustit.
Taky pěkná ženská, blondýnka s dlouhými vlasy, rozdělenými uprostřed pěšinkou, trochu plněji štíhlá, pěkně stavěná. I jí jsem poděkoval za přijetí.

Zastavili jsme se u dalšího stolku, u něhož stála přímo děva s krásným obličejem zdobeným krátkými mahagonově zlatými vlasy a s postavou tak akorát.
Představuju ti Michaelu Břinčilovou,“ pokračovala šéfová. „28 let, vdaná.“

Už mne nepřekvapilo pevné objetí a horký polibek, jakoby snad soutěžily, od které bude lepší.
Až uslyšíš, že někdo volá Rámusenku, tak to volá na mě,“ uchichtla se. „Vítám tě u nás a ať se ti tu líbí,“ srdečně mi popřála.
Upřímně jsem poděkoval a spolu s šéfkou navštívil další stolek, od něhož již povstávala další z kolegyň.

Teď je na řadě Anička Horská. 23 let, svobodná,“ odříkávala šéfová jako nějaký informační automat.
Anička ke mně přistoupila a podávala mi ruku.
„Těší mě, že tě poznávám a jsem ráda, že jsi přišel mezi nás. Říkají mi Ančí, jako v těch Krakonošových pohádkách,“ řekla s úsměvem.
Pak teprve mne objala a vroucně políbila. Byla to ta nejhezčí pusa, jakou jsem dosud dostal.
Ančí byla holka krev a mlíko, nikoliv tlustá, ale statná, trochu obyčejná, skoro budící dojem vesnického děvčete (později jsem zjistil, že skutečně pochází z vesnice).
Samozřejmě jsem i jí poděkoval a řekl, že mě těší, že ji těší.

U posledního dámského stolku seděla ohnivá zrzka, trochu hubenější než štíhlá, avšak vybavená vším potřebným, aby byla přitažlivá.
Jakmile jsme se přiblížili, vstala.

Tak tohle je náš benjamínek, Aneta Papriková, 22 let, svobodná,“ představila mě šéfka nejmladší krásku.
Konečně hezkej mužskej,“ zvolala a s rozpřaženýma rukama se na mne vrhla, vášnivě mne objala a stejně vášnivě i políbila.
„Říkaj mi Paprička. Určitě si budem rozumět,“ řekla a šibalsky se na mě usmála.
No, já doufám, že si budu rozumět se všemi,“ podotknul jsem a přesunul se se šéfkou k poslednímu, mně ještě neznámému, členu party.

Dominik Starší, 35 let, ženatej,“ zazněla poslední informace.
Byl to vysoký, zdatný a pohledný mužský. Hned se ke mně hnal a podával mi ruku. Stiskl jsem mu ji.
Vítám tě tady a doufám, že nám budeš dobrou posilou na ty baby tady,“ zasmál se. „Říkaj mi Dědek a líbat tě nebudu, ale obejmout tě podle tradice musím.“
Sevřel mě v náruč, až jsem přemýšlel, odkud ze mne vylezou střeva. Když mě pustil, sotva jsem popadal dech.

Rád se předvádí, jakej je to chlapák,“ poznamenala šéfová a otočila se k Frantovi.
Františka Pupka, 27 let, ženatej. Toho ti představovat nemusím, když se léta znáte. Ale aby bylo učiněno zadost vstupnímu ceremoniálu, tak to je von,“ ukázala na něj.
Ty seš ženatej?“ vyhrknul jsem udiveně.
No jo. Už rok.“
A že ses nepochlubil,“ řekl jsem vyčítavě.
Ňák sem si na to nevzpomněl,“ omlouval se Franta a podával mi ruku. „Já tě tady samozřejmě taky s radostí přijímám do tohoto spolku a doplním, že mě říkaj Pupíno. No a pro tebe budeme muset nějakou přezdívku vymyslet.“
To byste tedy měli,“ podpořila ho šéfka. „ale až během pauzy. Máte čtvrt hodiny skluz, tak se to snažte dohnat. Já si Juru vezmu na kobereček.“

S těmi slovy zamířila ke dveřím, které se kupodivu otevíraly normálním způsobem.
Místnost, ve které jsme se ocitli, byla stejně velká jako ta předchozí. Nacházelo se v ní osm kukaní s počítači, několik registraček, pár drobných doplňků, jako kávovar apod., a velká zasklená stěna, oddělující prostor šéfčina království.

Posadila mne do křesla, uvařila kafe a spustila úvodní proceduru.
Ta sestávala z naskenování sítnice očí, naskenování otisků všech prstů a nakonec vyfotografování. To vše pro to, abych na konci pracovního dne mohl obdržet vstupní kartičku a v bezpečnostním systému byly všechny potřebné údaje, abych vůbec mohl přijít do práce. O všech úkonech jsem byl podrobně informován a seznamován s tím, jak mám při příchodu postupovat.

Tak to nejhorší máme za sebou,“ oddechla si šéfová. „Teď už jen stručně. Pracuje se od osmi do čtyř. Každou hodinu je desetiminutová pauza. Od dvanácti do jedné je oběd. Ten nám dovážejí a je výběr ze dvou jídel. Na dnešek jsem si dovolila ti objednat knedlo, zelo, vepřo. Na svém stole pak máš jídelníček a do dvanácti si musíš objednat na další den. Holky ti poradej jak. Heslo do počítače máš jura1596.“
Pak mi ještě sdělila, jak s ní můžu komunikovat v nutném případě, např. náhlé nemoci apod., poté mne zavedla k mému stolu a vrátila se na trůn.

Sedl jsem si do kukaně ke stolu. Z levé strany seděla Ančí, z pravé pak Rámusenka a na konci Drbalka. Proti mně pak Galánečka, Dědek, Pupíno a Paprička. Přede mnou byla už jen klávesnice a monitor. Všichni soustředěně ťukali do klávesnic.
Otevřel jsem šuplík svého stolu. Byly v něm dokumenty, přesně jak Kokotíková slíbila.
Pak jsem se podíval na monitor, na kterém se zářilo pouze okénko pro zadání hesla. Vyťukal jsem ho a objevila se obrazovka s řadou zkratkovitých nabídek a několika prázdnými okénky. Samozřejmě mě to nic neříkalo a musel jsem tedy počkat na pauzu, aby mně s tím někdo poradil.
Mezitím jsem obešel všechny přítomné a koukal jim přes rameno, co dělají a jak jim to jde.

Pomoct mi se uvolila Ančí. Ukázala mi, jak se objednává oběd, a vysvětlila některé zkratky s tím, že stejně mě kolem nich bude průběžně seznamovat šéfka.
Pak si sedla na své místo a já přemýšlel, co dál.
Se všemi nejdůležitějšími záležitostmi jsem byl obeznámen a pomalu se mě zmocňovala nuda.
Vstal a zamířil k šéfové, aby mi dala něco na práci.

Tak dobře,“ řekla. „Překvapil si mě. Předpokládala sem, že se do toho pustíš až zejtra.“
Přejela s křeslem o dvě klávesnice dál a něco na ní vyťukala. Vzápětí vyjelo z tiskárny několik papírů A4. Na všech byla pětimístná čísla od vrchu až dolů.
Přihlas se do počítače a do okýnka vlevo napiš 00000 a pak do dalšího okýnka opisuj čísla. Zároveň si kontroluj jejich správnost. Kolik vopíšeš, tolik vopíšeš. Jasný?“
Příkývnul jsem, že ano. Mávnutím ruky mne propustila a věnovala se své práci.

Zasedl jsem za stůl, položil papíry vedle klávesnice a pustil se do opisování. Nebylo to pro mne tak těžké, protože jsem se naučil psát zpaměti, aniž bych se na klávesnici podíval.
Zpočátku jsem ale dával pozor, protože přece jen už uplynula nějaká doba, co jsem takhle psal naposledy.

Na obědě jsem se zdržel jen co bych ho snědl a hned se vrátil pokračovat v “práci”. Dvě pauzy, zbývající do konce pracovní doby jsem však využil. Přece jenom si člověk musí na chvilku odpočinout, aby z toho nezblbnul.

Do čtyř hodin jsem stačil opsat pět listů. Podle mě to bylo málo, cítil jsem ale, že se mi pomalu vrací fortel a půjde mi to už jenom rychleji. Šéfová mi oznámila, že se to s mým zařazením do systému z jí neznámých důvodů vleče, a že ráno musím přijít s Frantou.
No, co se dá dělat.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1523
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Přiblblý básničky a čarovná kočička 04/14Přiblblý básničky a čarovná kočička 06/14 >>

8
Komentujte

avatar
4 Comment threads
4 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
MbMartinBob RomilHarai1Trysky Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Trysky
Člen

Mrška z parku byla pěkně nadržená, to se musí nechat.
Jsem moc zvědavý, co to je za práci, to opisování čísel. K čemu to povede? A hlavně ten ženský kolektiv, skoro to vypadá, že se bude víc souložit než pracovat.

Harai1
Host
harai

Mně ty básničky prostě baví. Dnešní díl opět super.

Bob Romil
Člen

Ta Týna asi zažívá období říje, když jí to tak pravidelně bere 🙂 Básnický střevo jsem osobně nikdy moc nepokoušel, abych nedopadl jako Neználkova “kytka – lopata”. Rozhodně je to ale spestření povídek a originální zde. Nové zaměstnání je tak moc tajné, že po přečtení příběhu nás autor bude muset zabít, pokud tedy nepoužívá vymazávač paměti 🙂

Martin
Člen
Martin

Epizoda s vášnivou Tynkou byla dobrá vsuvka . I si dobře rozuměli , bavilo je veršování při sexu . I když i tam mě napadlo : ” Chceš li soulož ohnivou , šlehni kundu kopřivou .” Nástup do nové práce dává tušit velmi zajímavý kolektiv . Jura by se nyní měl držet pořekadla :” Nepij pivo pěnivý , neb ti ocas zlenivy ” To jenom , aby všechny ty divoženky zvládl . Jsem zvědav jestli se v této přísně tajné práci užívají sex jen po práci a nebo i v pracovní době .