Toto je 3 díl z 14 v seriálu Přiblblý básničky a čarovná kočička

Pustil jsem se do práce. Strkalová přišla z nákupu a pustila se do vaření. Pořízci za občasného dohledu paní domu umístili nábytek kam patřil.
Přiblížilo se poledne a já už, pomocí válečku, pomalu dokončoval béžový nátěr menší části pokoje.

Strkalová se objevila jako duch. „Tak jak ste na tom, pane malíři?“ zeptala se zvesela. „Uvařila sem vám dršťkovou polívku, snad to nebude vadit,“ řekla pro změnu s trochou obav.
Vadit?! Tu já přímo miluju!“ vykřikl jsem a otočil se k ní. „Jak vás to napadlo, uvařit dršťkovku?“
Zavolala sem večír Paličkovi,“ vysvětlila mi spokojeně, že mi s obědem přišla vhod.

Nejraději bych se vším seknul a běžel jíst, ale od rozdělané práce se nezdrhá. Tak jsem to honem dodělal a mazal do kuchyně.
Kde sou chlapi?“ zeptal jsem se, když jsem zjistil, že je prostřeno jen pro mne.
Ti už sou dávno hotoví,“ odpověděla a popřála mi dobrou chuť.

Svlékl jsem si zašpiněnou halenu, odložil ji na opěradlo a s chutí se pustil do nádherně vonící polévky. Spořádal jsem tři po okraj naplněné talíře.
Strkalka se spokojeně usmívala nad mým apetytem a než jsem dojedl, někam si odskočila. Vrátila se v okamžiku, kdy jsem odložil lžíci.
Málem mi vyskočily oči z důlků. Měla na sobě těsné žluté triko a kraťasy, které se zařezávaly, kde jen mohly. Okamžitě mi v hlavě seplo:

Bože, to sou vemena,
to už něco znamená,
však dostat s nima přes hubu,
tak už tady nebudu.

Pomalu jsem si na tu anomálii začal zvykat. Hned jsem jí ale vynadal, ať nepřehání. Jasně, že Strkalka neměla žádné čerešničky, ale ani kozy o velikosti slona, jen dvě o hodně větší pomela, napínající triko k prasknutí.
Tak co? Jak se vám líbím?“ zeptala se pobaveně, vidíc jak na ni zírám. Neodpověděl jsem hned.
Jo. Asi bych měl jít pokračovat v práci,“ odvětil jsem hlasem, který jsem sám nepoznával.
A v jaký?“ opáčila. „Uschlý to určitě ještě není. Poďte, něco vám ukážu,“ pokynula mi a já ji následoval, jako když jde tele na porážku. Zamířila rovnou do ložnice.

Ale paninko, tam já nemůžu. Tam bych vám to s těma špinavejma gatěma akorát zasvinil,“ pronesl jsem zdráhavě.
No tak si je sundejte. Máte snad trenky nebo něco, ne?“ prohlásila nesmlouvavě.

Jak ten blbec jsem udělal, co řekla. Dotáhla mne k posteli, odhodila přikrývku.
Vona snad vážně chce abych ji vopíchal, pomyslel jsem si, ale to už na mě kývla a řekla: „Tak se do toho pusťte.“
A do čeho?“
Přece mě svlíkněte.“
Ale paninko, jestli to udělám, tak…“
Tak co?“ nenechala mě domluvit. „Celou dobu pozoruju, jak mě svlíkáte očima. Tak to udělejte dovopravdy. A to vaše “tak…”, tak co? Tak si to prostě rozdá mladej bejček s vo něco starší kravičkou a bude. Voba tím jen získáme. Já si zavzpomínám a vy poznáte, jaký to je se zralou ženskou.“ Vzala mě za ruce a položila si je na prsa.
„Tak už se do toho dejte,“ zavrněla.

To už mi nemusela říkat dvakrát. Přetáhl jsem ji triko přes hlavu, rozepnul a stáhnul kraťasy, ona mne zbavila trenek a rázem jsme proti sobě stáli nazí. Stačil jediný pohled, aby mi v mozku opět sepnul anomální zkrat.

To je ale krásný tělo,
to by vážně něco chtělo,
snad já dechu popadnu,
až jí nohy roztáhnu.

Neroztáhnul jsem je. Roztáhla je sama, jakmile si lehla do postele. Stál jsem nad ní a civěl do pěstěného klína.
Ještě něco,“ vzpomněla si. „Vo samotě si tykejme. Já sem Jarka.“
Jura,“ kníknul jsem.
Fajn. Tak už poď,“ vyzvala mě a roztáhla nohy ještě víc.
Jenže já sebou nenosím žádný ty gumový věci…,“ zabreptal jsem rozpačitě.
To bych ti dala, kdyby sis něco takovýho natáh. Mě už se žádný gumičky netýkaj, naopak to potřebuju tím tvým aerosolem uvnitř vydesinfikovat. Tak už nezdržuj a poď!“

Nešlo jí nevyhovět. Vylezl jsem nad ni a pomalu se skláněl k jejímu tělu. Nedočkavě popadla ptáka a přistrčila ke vstupu do důlní šachty. Začal jsem zvolna fárat.
Jó, to je vono. Ukaž mě, jak to bejček umí něžně a pomalu,“ zavzdychala a přitáhla si mě k sobě.
Opřel jsem se o pomela a zároveň dospěl na dno jámy. Pustil jsem se do rubání přesně jak to chtěla. Snad něžně, ale hlavně, hlavně pomalu.
Doloval jsem v ní snad ani ne pět minut, když začal vyzvánět mobil.
Do prdele, to je můj,“ zasakroval jsem. „To musím vzít, to je strejda. Ještě by si myslel, že se flákám.“
Strkalka byla stejně nasraná jako já. Právě se začala rozhicovávat a já ho musel vytáhnout a jít pro telefon, který jsem měl v kalhotech u dveří.

Pohotovostní jednotka příjem,“ zahlásil jsem se co nejvíc otráveně. Měl jsem také proč, že jo.
Hele ty jednotko,“ zaburácel strýcův hlas, „japak seš na tom?“
Právě začínám vobejvák, druhou barvu.“
To bys moh do večera stihnout, né?“
Těžko říct. Spíš bych to viděl na zejtra dopoledne, blbě to schne.“
Kruci,“ odfrknul si, „já bych ji potřeboval zkasírovat dneska. Zejtra se mně to nešikne. Myslíš, že by jí vadilo, kdybych se stavil teďka?“
Voptám se.“

Obrátil jsem se na Strkalku, co ona na to. Měl jsem totiž zapnutý hlasitý odposlech, aby byla v obraze.
Nemám doma víc jak dvacet táců. Jestli se do toho vejdu, tak ať přijede teď hned.“
Přetlumočil jsem to strejdovi.
Fajn, do půl hodiny sem tam,“ oznámil stručně a zavěsil.
Moc mě to mrzí, Jarko, ale von je to starej zvrhlík a hned by věděl která bije. Musel sem to vzít,“ zbytečně jsem se omlouval za to nemilé vyrušení.
To je dobrý. Nabudíš mě pozdějc,“ mávla nad tím rukou. „Akorát že se teď musíme hodit do gala,“ povzdechla si, neboť se v Evině rouše cítila jako ryba ve vodě.

Oblékli jsme se. Strkalová zmizela v kuchyni a já se pustil do přípravy na nátěr druhé barvy v obýváku.
Do půlhodiny strejda opravdu dorazil.
Tak než na to zapomenu. Pepek by tě na pátek, sobotu a možná i neděli potřeboval.“
Pepek byl další z mnoha strejdů. Prodával nábytek, a když bylo třeba, tak ho i montoval. I on mě často využíval.
„Má ňákej velkej kšeft,“ pokračoval strejda. „Ráno ve vosum tě vyzvedne. No, ještě se kouknu, jak ti to de.“

Vlezl do obýváku a znalecky pohlížel na mé dílo.
„To bys moh do večera stihnout,“ podotknul a hřbetem ruky kontroloval, jak je barva zaschlá.
Možná. Ale jak už sem řek, blbě to schne, takže se to může protáhnout. Ale aby nebyla paní škodná, spočítej jí to do večera, a když to nestihnu, tak jí to zejtra dodělám zadarmo.“
Dobře, tak mi dej paragony a jaká je celková plocha, ať to můžu spočítat.“

Vzal si ode mne účtenky i kolik jsem toho naměřil, a rozdivočil kalkulačku. Za moment Strkalové sdělil výsledek. Došla pro peníze, odpočítala požadovanou částku zaokrouhlenou nahoru a řekla že “to je dobrý”.
Tramtaradá…“ spustil strejda svou obvyklou fanfáru, ale hned jsem ho zarazil.
Stačí, strejdo, stačí. Voba vidíme, jakou z toho máš náramnou radost,“ řekl jsem uštěpačně, protože jsem nestál o to jeho “ta ráda dá”. Připadlo mi, že s takovýmhle vytrubováním ze sebe dělá zbytečně pitomce.
Ušklíbnul se a se slovy: „V neděli ti brnknu, a vám, madam, srdečně děkuju,“ se sám vyprovodil ven.

Uf, konečně vypad,“ ulevila si Strkalka.
Jo,“ přitakal jsem, „někdy bejvá ujetej, ale jinak je to docela fajn chlap. Hodně mě naučil.“
To vidím na vlastní voči. Co kdybysme šli pokračovat,“ navrhla to, po čem momentálně toužila nejvíc.
Tobě se to nějak líbí,“ poznamenal jsem.
A tobě snad ne?“ okamžitě mi vrátila tu blbou poznámku.
Jasně že jo,“ nenechal jsem ji na pochybách. „Jen sem si říkal, když už to mám připravený, že by bylo lepší nejdřív udělat ten nátěr a pak na všechno budeme mít nejmíň dvě hodiny, než to trochu zaschne na ten druhej. To bys mohla vydržet.“

Chvíli na mne nevěřícně koukala a málem přitom bylo slyšet, jak jí v hlavě šrotujou kolečka.
„No, možná máš pravdu,“ vylezlo z ní konečně. „Kdybysme na to šli teď, tak bys určitě spěchal a měli bysme z toho vobá prd. Tak se do toho pusť ať to vodsejpá,“ řekla odevzdaně. „Nebude vadit, když na tebe budu koukat?“
Klidně se dívej, ale může se stát, že na tebe vobčas cákne barva,“ varoval jsem ji.
Dám si bacha,“ zaznělo v odpověď.

Pustil jsem se do práce.
Nejdřív jsem štětkou opatrně obtáhnul vyznačené hranice barvy. Ono totiž udělat první nátěr štětkou je vždycky lepší, líp to drží. Já se pod vedením strejdy naučil pár fíglů, a tedy i tomu, jak pracovat se štětkou tak, aby na zem neukápla ani kapka.
Pravda, sem tam se to nepovedlo, ale který mistr tesař se neutnul, že? Měl jsem sice značné cukání na Strkalku trochu barvy cáknout, ale zdravě jsem usoudil, že bude lepší cákat do ní než na ni.

Chodila kolem mne v bezpečné vzdálenosti a okukovala, jak se činím.
Hele, a kolik ti strejda platí?“ zeptala se najednou, asi aby řeč nestála a nebylo takové ticho. Nesnášel jsem totiž při práci uřvané rádio.
Nic,“ odvětil jsem.
No počkej, to ti snad musí zaplatit, když pro něj děláš?“ nechápala.
Ne. Nejsem jeho zaměstnanec. Momentálně sem bez práce a tak mu chodím píchnout, aby se mi nezkrátily žíly. Ale máme dohodu, že za mě platí příspěvek do fondu oprav a zálohy na energie. To je šest táců měsíčně. No, a za každou pomoc mi vrazí jednu, dvě stovky, abych neumřel hlady. Tady za to možná dostanu pětikilo.“
To tě teda bere pěkně u huby,“ řekla rozhorleně
To asi jo, ale já sem vděčnej i za to málo, jinak bych asi skončil na ulici. Navíc, mám něco rozjednanýho a jen čekám, až se mi ozvou.“
Tak ať ti to vyjde,“ popřála mi a odmlčela se.

Nastalo ticho, narušované jen mlaskáním míhající se štětky. Nevydrželo však dlouho.
Je to těžký se tohle naučit?“ zeptala se zvědavě.
Snad ani ne. Chce to jen co nejdřív získat ten správnej grif, aby toho člověk neměl víc na sobě a kolem sebe než na zdi. Pak už je to brnkačka.“
A mohla bych si to zkusit?“
Byl jsem právě dole a v polovině poslední stěny.
„Proč ne?“ potměšile jsem se usmál.

Ukázal jsem názorně, co a jak má se štětkou dělat a vrazil jí ji do ruky. Po šesti tazích mi ji pokorně vrátila zpátky.
Asi by mě brzy upadla ruka. A přitom to vypadá tak jednoduše,“ posteskla si.
Taky mně to tak zpočátku připadalo,“ přiznal jsem otevřeně a ještě usilovněji natíral stěnu, abych byl hotov co nejdříve.
Tak, a je to,“ ohlásil jsem. „Ještě musím vopucovat štětku, jinak bych ji moh zahodit. Vydržíš to, ne?“
Budu muset,“ vzdychla Strkalka a netrpělivě čekala, až budu hotov.

Nakonec se dočkala.
„Doufám, že teď už vymaluješ i tu mou cimírku,“ řekla dychtivě a než jsem se nadál, stáhla ze mne malířskou uniformu a už mě vlekla do ložnice.
Sama měla na sobě jednoduché šaty s předním zapínáním, které si oblékla kvůli strejdovi. Teď ode mne na dva kroky poodstoupila a začala si je rozepínat.
Jakmile skončily na podlaze, opět se objevila moje odchylka od zdravého rozumu. Okamžitě mi v mysli vyskočilo:

Je to pro mě stará bába,
ale zřejmě šuká ráda,
tak jí splním její sen,
pohrát si s mým vocasem.

Možná i pro mě mohla být starou bábou, jenže to je hrozně relativní pojem.
Ve skutečnosti mne přitahovala jako málokterá jiná ženská a žádostivost, kterou ve mně v tuhle chvíli vyvolávala, byla snad nezdolná.

Přistoupila ke mně, vložila mi ruku do klína a začala naplňovat svůj sen.
Vzal jsem ji kolem krku a přisál se k jejím rtům. Okamžitě vyrazila jazykem k protiútoku. Volnou rukou jsem ji popadnul za ňadro a drtivě je mačkal a masíroval. Během pár vteřin jsme byli nabuzenější než dynamo.
Lehce mne odstrčila a lehla si na postel. Její oči, její tvář, hovořily za vše.

Vlezl jsem na postel a začal se nad ní pomalu sklánět.
Nezapomeň Juro, něžně a pomalu,“ zašeptala a nasměrovala mi ptáka ke správné intimní partii.
Já vím, Jarko,“ zašeptal jsem v odpověď a odemkl vstupní vrátka. Jakmile se otevřela, chvíli jsem v nich setrval, abych následně zcela zaplnil zbývající prostor.
Bylo to parádní. Klouzalo to v ní jedna báseň. Svírala mě tak akorát, ani moc, aby mne to dráždilo, ani málo, abych v ní hrkal.
Chvílemi jsem na ni ležel, chvílemi jsem se vzepřel, ale stále jsem se snažil vyhovět jejímu přání a nespěchal.
Když už to na mne začínalo jít, těsně před vyvrcholením jsem se přestal pohybovat. Pochopila to a ani se nehnula, v klidu čekala, až budu pokračovat.

Neměl jsem ponětí o čase. Jarka si spokojeně vrněla, občas mi pomalu vyšla vstříc, ale jinak nechala na mé vůli, jak ji budu obdělávat.
Netušil jsem, jaká energie se v ní střádá.
Orgasmus v ní vypuknul jako tropická bouře. Znenadání a s ohromující silou a zároveň s neuvěřitelnými vizuálními a zvukovými efekty. Sevřela mne, že jsem se téměř nemohl pohybovat.
Semknutí postupně opadalo. Mně ovšem tlak vzrostl. Nicméně jsem stále pokračoval v udaném tempu, dokud jsem nevyvrcholil i já.
Hned s prvním cákancem se vzepjala jako kobyla, div že nezařičela. Zabrzdil jsem a bez pohybu stříkal, co se do ní jen vešlo.
Když došly zásoby, klesla zpátky na lůžko a já se na ni rozplacatil jako žába. Oba jsme funěli jako… no to je fuk. Prostě jsme jen funěli, a mně přitom zase přeskočila kolečka.

Tohleto fakt byla jízda,
že mi z toho v uších píská,
když jsem ve zlomku sekundy,
vystříkal se do kundy.

Ledvaže jsem popadl dech, musel jsem jí sdělit, co cítím.
Teda, Jarko, nevím jak ty, ale já nemít tady auto, tak bych si po tom všem dal pořádnýho panáka,“ řekl jsem a pak dodal: „Ale kafe by mi taky bodlo.“
Pro tebe, co jen budeš chtít,“ usmála se, skulila mne ze sebe a vstala. „Jen se trochu vošprejchnu a hned to nachystám. A tobě by taky neuškodilo strčit piňďu na chvíli pod kohoutek,“ rýpla si do mě.

Zašel jsem si tedy očistit pinďoura. Pak jsem na sebe hodil zašpiněný stejnokroj a odebral se do kuchyně, odkud se táhla fantastická vůně čerstvě uvařené kávy.
Sedl jsem si ke stolu. Jarka se nenamáhala obléct, tak jsem popíjel kafe a zíral na pohupující se kozy, jakmile se jen trochu pohnula.
Jednu chvíli vstala a začala se přede mnou schválně producírovat, abych se pokochal pohledem i na její pevná stehna, mezi nimiž se skvěl černý trojúhelník hustého porostu její těšitelky. Nakonec si mi sedla na klín a nechala si opečovávat prsiska a čechrat ozdobu o patro níž.

Bylo mi to jasné. Chtěla, abych ji dráždil alespoň prsty, když už ne svým dloubákem. Konečně proč ne?
Jednou rukou jsem mačkal kozu, druhou se proháněl v tunelu.
„Tohle to ti taky docela de,“ prohlásila spokojeně po asi deseti minutách vzdychání a nakrucování.
To mě těší. Ale asi už bude čas jít dodělat ten vobejvák,“ vrátil jsem ji do reality.
Moc se jí nechtělo mě pustit, ale uznala, že dodělat se to musí a tak mě po chvilce předstíraného zdráhání přece jenom propustila.

Dodělal jsem obývák, všechno náležitě očistil, odnosil do auta a převlékl se do civilu.
Když mě Strkalka uviděla, spráskla ruce.
„No to snad nemyslíš vážně?!“ zhrozila se.
A co jako?“
No, že seš voblečenej.“
Se snad postaráš, abych nebyl, ne?“ řekl jsem provokativně.
No to si piš!“
Bylo znát, jak je nedočkavá, protože to téměř vykřikla.
Kvapem mne dotáhla do ložnice, kde mne v cuku letu svlékla. Pohrála si trochu s bimbáskem a jakmile ztvrdnul, mrskla se mnou na postel.
Než jsem se stačil uprdelkovat, už na mně seděla zakotvená. A já se nestačil divit.

Začala totiž na mně tančit, a to téměř doslova. Zahájila valčíkem, pak přešla na polku, mazurku, poté něco jako rumbu či sambu, nebo co to bylo, a jako třešničku na dortu svou kreaci uzavřela “ptačím” tancem, jenž byl kdysi velkým hitem.
Vypadalo to náramně komicky, až jsem se u toho musel smát. Obzvlášť, když si ke každému “tanci” navíc broukala i melodii.
Ještě, že se nevrátila k letkisu a nezkusila rokenrol. Nedovedl jsem si představit, jak by si mě přitom přehazovala přes rameno či obtáčela kolem těla.
Kupodivu jsem při tom všem vzrušování nevypustil duši ani mi nijak závratně nestoupnul tlak. Asi věděla, že to tak bude, neboť se najednou pustila do takového přirážení, jako kdyby mě chtěla zatlouct do matrace.
Přetočil jsem ji na záda a začal jí to oplácet. Broukání se změnilo v hekání, a když jsem konečně vyšplíchnul, udělala se vzápětí taky. Jak jinak, okamžitě mi bliklo hlavou:

Šukat umíš přímo skvěle,
že sem čuměl jako tele,
co s tou kundou dokážeš,
když mě do ní zavedeš,

a okamžitě jsem to nevědomky ventiloval akusticky.
Tak takovýhle vocenění bych nečekala,“ rozchechtala se nahlas. „Takže se ti to líbilo,“ usoudila spokojeně.
Nadmíru, ani nedovedu říct jak,“ potěšil jsem ji znovu.
S tebou to taky nebylo marný. Protáh si mě ji vo moc líp, než jsem jen doufala. Zvlášť když ses nehejbal a jen to do mě valil. To bylo něco, cejtit jak ve mně pulzuješ. Óóh,“ zasněně se protáhla a pak pevně sevřela v objetí. „Zůstaň na noc, ještě si užijem,“ lákala mě.

Zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak, to nejde. Už musím jít. Čeká na mě doma ještě nějaká práce.“
Oči jí zesmutnily, ale vzápětí v nich blýskla jiskřička naděje.
Hele, ty máš zejtra volno, tak co kdybys dopoledne přišel pěšky a oslavili sme to. To bys moh, né?“
Dělal jsem, že přemýšlím. „Nó, v podstatě by to šlo,“ přikývnul jsem.
Budu tě čekat v devět,“ určila hodinu a milostivě mě propustila.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1620
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Přiblblý básničky a čarovná kočička 02/14Přiblblý básničky a čarovná kočička 04/14 >>

6
Komentujte

avatar
3 Comment threads
3 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
MbBob RomilMartinKittikit Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Kittikit
Člen
Kittikit

Moc pekne, jsem zvedav na rano 😉

Martin
Člen
Martin

Další skvělé povídání . Kdyby paní Strkalova znala mapu , tak mu nabídne Coca colu . Neboť Coca Cola z Pramene . Ocas bude z kamene . 😀 Na tu dojde třeba ráno , ale já to vidím na pěkný orgie nadržené paničky .

Bob Romil
Člen

Zatím nejlepší kousek v serii. Zákaznic může být nepřeberné množství a to je pořád ve vzduchu pracovní nabídka nakousnutá v prvním díle.