Toto je 2 díl z 14 v seriálu Přiblblý básničky a čarovná kočička

Už to bylo víc jak dva měsíce od hospodské schůzky a já stále nevěděl, jestli budu mít práci či ne.
Začínal jsem se pomalu smiřovat s tím, že to asi nedopadne. Díky této nejistotě jsem znovu začal navštěvovat pracák a dívat se na nabídky firem, hledajících nové síly. Některé z nich jsem i navštívil, ale v žádné jsem neuspěl, protože inzerovaná místa byla dávno obsazena.
Ještě, že mě ten strejda dostatečně vytěžoval svými zakázkami. Dohodli jsme se, že za mne bude ze svého účtu hradit poplatky za byt a energie, a jinak že mi bude dávat jen tolik, abych si mohl doma udělat snídani a také si koupit něco k jídlu na víkend. O obědy a někdy i večeře v pracovních dnech jsem měl postaráno u zákazníků. Tedy většinou.

Na přelomu května a června mi strejda dohodil vymalování rodinného domku jakéhosi majitele stavební a zároveň ještě stěhovací firmy. Hrůzou se mi zježily vlasy na hlavě při představě, že to bude nějaký obludný zámek s tisícem a jedním pokojem.
Strejda si toho všimnul.
„Neboj,“ řekl chlácholivě, „není to žádnej megaloman. Barák má 4+1 a možná ještě nějakou komoru. To v poho zvládneš. A koukej se vytáhnout. Je to kámoš a moc dobrej známej, kterej mi dohazuje kšefty.“ Povzbudivě se na mne usmál, napsal mi kde bydlí a odkráčel za svým vlastním byznysem.

V pondělí ráno jsem zajel na adresu, kterou mi strejda dal.
Ocitl jsem se před nízkým domem se sedlovou střechou, který mi připadl přece jen trochu rozlehlejší, než jsem si představoval.
No, snad to nebude tak hrozný, pomyslel jsem si a stiskl zvonek u branky.
Chvíli se nic nedělo a pak se otevřely dveře.
Ven vyšla pohledná, odhadem tak čtyřicetiletá žena. Možná měla i přes, a já na ní mohl oči nechat, jak krásná ženská to byla.
Přiléhavé oblečení na ni perfektně zdůrazňovalo všechno, co mělo.

Usmála se, zřejmě tomu jak jsem na ni zíral, a řekla: „Co si přejete, prosím?“
„Já sem Jirka Pukavec a posílá mě pan Palička, abych u vás vymaloval,“ odrecitoval jsem důvod mé přítomnosti.
„Aha. Já sem Strkalová. Tak to poďte dál, už na vás čekám.“
Odemkla mi branku a pokynula, ať ji následuju.
Vešli jsme dovnitř a stanuli v místnosti sloužící zřejmě jako šatna. To podle velkého botníku, dvou zapuštěných skříní a několika věšáků na zdi.
Za dalšími dveřmi jsme se ocitli v široké chodbě netradičně ve tvaru kříže, kde bylo uprostřed zakotveno spirálové schodiště vedoucí do podkroví. Na konci chodby proti vstupu se vyjímalo velké okno, vsazené do venkovní zdi.

Poďte, provedu vás. Ať víte kde co je a co vás čeká a co nemine.“ Usmála se, chytla mne v podpaží a vyrazili jsme na obhlídku.
Po pravé straně byla ložnice, dva dětské pokoje, po levé straně pak menší pokojík (zřejmě pracovna, momentálně sloužící jako skladiště, neboť byla skoro až ke stropu zaplněna drobným nábytkem, vystěhovaným z ostatních místností), WC, koupelna, kotelna, kuchyně a velký obývací pokoj.
Všude byl sestěhován nábytek tak, abych se kolem něj mohl pohodlně pohybovat. Byl dokonale přikrytý, taktéž i okna a dveře, dokonce i podlaha byla zakryta fólií, aby po malování nebyla žádná, nebo jen minimální práce s úklidem.

To jste asi nevyklízela sama, co?“ řekl jsem s úžasem.
Upřímně se zasmála: „To víte, že ne. Máme přece vlastní stěhováky a sou to kluci šikovní.“
„To vidím. Vyřiďte jim mý uznání. No, já bych si to teďka voměřil, vy mě pak řeknete svou představu kde, co a jak budete chtít udělat, barvy a tak, pak bych zajel koupit matroš a zejtra bych se do toho pustil.“
„Až zejtra? A nemoh byste dneska? Víte, já bych to ráda měla do pátku z krku, protože to přijede manžel a von takovýhle akce nemá rád. To vždycky zdrhne a nechá to na mě,“ řekla ostýchavě.

Tak to má tedy pěknýho fotřínka, pomyslel jsem si, avšak nahlas jsem řekl: „No, proč ne? Před polednem začnu.“
„Jéminkote, to byste byl fakt moc hodnej,“ zavrněla a pohladila mě po paži. Raději jsem honem popadl skládací metr, zápisníček a chvatně se dal do zjišťování celkové plochy, kterou mám vymalovat.

Protože jsem nemusel dělat přípravné práce, do večera se mi podařilo vymalovat ložnici i oba dětské pokoje. Hlavně díky tomu, že vše mělo být jen bílou barvou.
Akorát u poslední místnosti jsem nejprve udělal nátěr nahoře a spodek jsem dodělával až za úplné tmy, narušené světlem z chodby.
Paní Strkalová byla u vytržení.
„Páni, že vám to ale šlo vod ruky,“ kroutila nevěřícně hlavou. „Tak poďte. Mám pro vás hotovou večeři. Musíte bejt už pěkně vyhládlej,“ pravila mile a vzala mne za ruku, aby mne dovedla do kuchyně.

Vyhládlý jsem byl, jen co je pravda. Oběd jsem neměl a na nachystanou svačinu, kterou jsem měl v autě sebou, jsem v návalu práce dočista zapomněl.
Osm knedlíků, pořádný flák uzeného a hromadu vynikajícího zelí jsem slupnul jako malinu.
Paní Strkalovou to očividně potěšilo a chtěla mi přidat, ale to jsem s poděkováním odmítl s tím, že se potřebuju domů dostat po svých a ne se tam dokutálet.
Přirovnání ji náramně rozveselilo.
„Tak ráno v sedum,“ rozloučil jsem se s ní a odfrčel do hajan.

Ráno jsem byl u Strkalů pět minut před sedmou.
Přišla mi otevřít v průhledném nic a já opět čuměl, div že mi oči nevypadly.
„Jéminkote,“ mávala rukama, „já sem zaspala. Poďte dál a buďte tady jako doma,“ zaštěbetala rozrušeně a honem se utíkala obléct.
Ale to snad nemuselo bejt, napadlo mne v duchu, na druhou stranu bych toho asi moc neudělal, domyslel jsem možné následky, kdyby mi vyhověla. Rychle jsem opustil hříšné myšlenky a pustil se do práce.

Krátce po poledni jsem měl všechny tři místnosti dokončené.
Protože jsem od rána paničku neviděl, šel jsem se po ní podívat, abych jí oznámil, že mám první část hotovou. Našel jsem ji v kuchyni, jak dodělává oběd.
„Tak zejtra vám to v těch třech cimrách můžou narovnat, paní Strkalová,“ řekl jsem nahlas, až sebou trhla.
„Teda, vy ste mě ale vylekal,“ odfoukla si úlevně, „neříkejte, že to máte hotový! A já nemám oběd ještě udělanej,“ posteskla si.
„Jo, mám. Takže teď se vrhnu na ten vobejvák.“
„No, to né,“ nesouhlasila se mnou, „nejdřív se musíte najíst. Za čtvrt hodinky to bude.“

Kouknul jsem do její rozhořčené tváře a pak postupně obsáhl celou její postavu.
Měla na sobě světlou blůzku s ještě větším výstřihem než včera a tmavou sukni končící v půli stehen. Moc bych za to nedal, že ta včerejší byla delší. Až mi z toho zahučelo v klacku.

Paninko, děkuju moc, ale práce je kupa a jídlo je zbytečný zdržování.“ Obývák byl totiž trochu složitější. Chtěla to ve dvou barvách, béžové a okrové, a samozřejmě ne až do stropu.
Takže jsem věděl, že budu rád, když dneska dokončím aspoň ten první nátěr.
„Tak to teda ne,“ oponovala mi rozhorleně. „Najíst se musíte. Nebudu riskovat, že se vám na štaflích slabostí rozklepou nohy a vy z nich spadnete.“
Tím mne dostala, baba jedna. Musel jsem se začít smát.
„No tak dobře,“ řekl jsem smířlivě. „Já teď pudu udělat strop a v pauze, než budu dělat druhej nátěr, si pochutnám na tom vašem obídku. Ste pro?“
„Já věděla, že si dáte říct.“
Šel jsem tedy na ten strop.

Měl jsem to už skoro hotové. Stál jsem na štaflích a mával štětkou jako fáborkem na prvního máje (tedy, ne doslova, to bych nacákal), když se najednou pode mnou ozvalo: „Nepotřebujete s něčím pomoct?“

Podíval jsem se dolů a hned přímo do hlubokého údolí se dvěma prsními kopci po stranách.
V mžiku se mi v mozkovně propojily nějaké anomální vyšinuté nervové buňky, zatmělo se mi před očima a v hlavě se mi rozsvítila říkanka:

Panebože ta má kozy
a jak si je hrdě nosí,
by z nich ještě mlíko teklo,
tak už by to se mnou seklo.

Aúúú,“ zaúpěl jsem v duchu zoufale nad sebou samým a snažil se rychle vrátit do reality.
„Ne… ne, už končím. Za chvíli přídu,“ zablekotal jsem.
Usmála se.
„No, tak to abych vás nezdržovala,“ řekla poťouchle, otočila se a odešla.

Když jsem přišel do kuchyně, vyskočila od stolu, kde zřejmě luštila nějakou křížovku, a vyndala z trouby obrovský talíř s neméně velkou hromadou šunkafleků.
„Od včera zbylo ještě uzený a tak sem uďála tohle. Nebude vám to vadit?“ starala se.
„Proč by mělo?“ pokrčil jsem rameny. „Fleky mám docela rád,“ ujistil jsem ji a zasedl ke stolu. Stačila mi ještě nalít nealko pivo.

Pustil jsem se do té hory před sebou s očima zavrtanýma do talíře, jen abych se nemusel dívat na ta její koziska.
Jak se znám, určitě bych si začal zase něco představovat a to by se mi mohlo postavit péro, což by bylo nepříjemné, protože by to bylo dost vidět a co by si potom Strkalka o mně pomyslela.
Jen tak občas jsem po nich mrknul, jestli tam ještě jsou.

Jen jsem zdolal ten obědový kopec, hned mi uvařila kávu a abych se snad nenudil, začala mě seznamovat s jejich plány, co kde chtějí opravit, co vylepšit a co přistavět. Prý mají velkou zahradu, a jestli se chci jít podívat.
Chtěl jsem, tak jsme tedy šli.

Zahradu měli opravdu velkou. Napůl okrasnou, napůl zeleninovou. Nechyběl ani velký skleník a uprostřed zahrady pak pěkný altán. Samozřejmě mě musela se vším seznámit dříve, než jsme se posadili v altánu.
Donesla mi další kafe a pokračovala ve sdělování informací, které se mi stejně neměly v hlavě o co zarazit, neboť i když jsem dělal co jsem mohl abych se na ni nedíval, tu a tam mi oči ujely, aby se pokochaly výhledem na její vyvinuté horstvo.

Po nějakém čase jsem usoudil, že bych měl jít zkontrolovat, jak strop schne. Počasí totiž bylo dokonalé, skoro letní den a ještě foukal příjemný vítr, což byly perfektní podmínky pro rychlé schnutí.
Šla to zjistit se mnou.

Barva byla tak akorát.
„Tak to udělám podruhý a pro dnešek bude padla,“ oznámil jsem Strkalové. „A zejtra budu možná potřebovat pomoct nalepit krycí pásky, aby všechno bylo dokonale rovný. Budete tady mít nějaký schůdky, na který byste vylezla, nebo mám nějaký přivézt?“
„Vážně vám budu moct pomoct?“ nadšeně vyjekla. „Ňáký tady máme, asi takhle vysoký?“ ukázala rukou jak. „Bude to stačit?“
„To víte, že jo,“ ubezpečil jsem ji.
„Tak já zatím pudu křížit ňáký ty lušťovky a pak vám vohřeju večeři. Vod voběda ještě zbylo,“ řekla a prozpěvujíc si, odešla.

Pustil jsem se do práce.
a vypucoval vercajk, zamířil jsem do kuchyně a tiše do ní vstoupil.
Strkalová mě vůbec nezaregistrovala. Nenápadně jsem zakašlal.
„Tak já bych tedy šel,“ ozval jsem se ostýchavě.
Vyskočila, jakoby jí píchla vosa.
„Fuj, to sem se lekla,“ zasípěla zděšeně, „tohle mě nedělejte, málem sem si cvrnkla.“
Najednou se zarazila: „Co ste to říkal, že dete? Žádný takový!“ rozhorlila se, ale vzápětí se usmála. „Přece mě to nenecháte jíst samotnou.“

Kdo by odolal, že? Posadil jsem se ke stolu a střídavě koukal do talíře a na ni. Pobaveně se dívala, jak jí čumím na prsa.
Když jsem dojedl, sklidila za stolu a zeptala se: „Vy se na mě každou chvíli tak pěkně díváte, řekněte mi, proboha, proč?“
Přesto, že jsem měl prázdnou pusu, málem mi zaskočilo.
Nevěděl jsem, jestli si ze mne v tu chvíli utahuje, nebo to myslí vážně.
„No, asi proto, že ste krásná ženská. To přeci chlapi dělávaj, ne?“
„Vážně?“ dělala nevědomou. „S tím by se asi mělo něco udělat,“ řekla úplně vážně.
Znělo to dvojsmyslně a já opět netušil, jestli to myslí v pozitivním nebo negativním smyslu.
„No, nebudu vás zdržovat, určitě se už těšíte do postele,“ nenásilně mne vyzvala k odchodu. „Tak zase ráno v sedum.“

Co mi zbývalo. Slušně jsem poděkoval za oběd i večeři a odjel za svou vlastní postelí.
Protože mi přišlo, že na spaní je brzy, jak jsem byl, natáhl jsem se na gauč, zapnul telku a poslepu navolil kanál.
Trefil jsem jakousi zvířecí stanici, kde zrovna dávali dokument, “Jak opice přicházejí na svět.”
Nevím, jak takové pořady mohou někoho zajímat. Já se u toho nudil a sledoval to bez jakéhokoliv zájmu.
Mohl jsem sice přepnout na jiný program, ale nějak se mi z jakéhosi podivného důvodu nechtělo, a tak jsem při tom televizním vopruzu, aniž bych věděl jak, prostě usnul.

Probudil jsem se v pět hodin. Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebal kolik ukazuje displej budíku a že televize je zapnutá. Konečně mi všechno došlo.
Vypnul jsem bednu a šel se osprchovat.

Před sedmou jsem už stál v plné polní před domem pana Strkala.
Paninka mi přišla otevřít opět oblečená trochu jinak než předchozí den. Přivítala mě s tím nejzářivějším úsměvem a nedočkavě mě postrkovala do domu.
Blůzka měla ještě o něco větší výstřih než včera a i sukně byla nejméně o centimetr kratší. Už jsem se nad tím nepozastavoval.
Vklouzl jsem dovnitř, převlékl se do malířského a začal si chystat nádobíčko.
„Myslíte, že to dneska doděláte?“ začala vyzvídat.
„To je těžký říct. V tom obýváku to bude trochu složitější. Záleží, jak to bude schnout,“ odpověděl jsem neurčitě.
„Ale budete se snažit, že jo?“
„Ste snad přesvědčená, že sem se doteďka flákal?“ rýpl jsem si do ní.
„To né, bylo to vode mě hloupý. Vomlouvám se,“ řekla zkroušeně.
„To je dobrý. I mě se stane, že se někdy vleču jak čas,“ upokojil jsem ji. „Docela by mě píchlo, kdybyste mi mohla pomoct s těma krycíma páskama. Zvládla byste to?“
„Snad jo, ale co nevidět dorazej naši tahači. Asi budou šikovnější.“
„Tahači?“
„No, tak říkáme našim stěhovákům. Přídou nastrkat nábytek na místo.“
„Aha.“

Stěhováci se přihrnuli jako velká voda. Paninka je požádala, že potřebuji pomoc s páskami.
Prý, žádný problém. Vysvětlil jsem jim co potřebuju, kývli hlavami a já nestačil koukat, jak jim to šlo od ruky. Ani mě k tomu nepotřebovali.
„Teda pánové, smekám klobouk,“ řekl jsem uznale.
„Jo, my umíme všechno,“ zasmál se jeden z pořízků a šel s ostatními přerovnávat nábytek na místo.

Budete mě potřebovat?“ ozvala se Strkalová. „Já jen, že bych si zatím došla na nákup.“
Mrknul jsem po jejích provokativních ňadrech a drze prohlásil: „No, budete mi sice chybět, ale prej tady mám ňákou práci, tak to snad přežiju.“

V životě jsem neviděl tak ostrý záblesk v očích. Jenom jsem nevěděl, jestli je varovný nebo povzbudivý.
Ty blbečku, začal jsem si vzápětí nadávat, co bys tak chtěl dělat s tak starou bábou? Tedy pro mě starou.
Ale někde uvnitř jsem cítil, že se mi tak stará nezdá ani náhodou.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1611
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
Navigace v seriálu<< Přiblblý básničky a čarovná kočička 01/14Přiblblý básničky a čarovná kočička 03/14 >>

4
Komentujte

avatar
3 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
TryskyBob RomilMbMartin Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin
Člen
Martin

Je to krásný pokračování . Takové nevinné zlobeni řemeslníka a zákaznice . Já to vidím na pěkné páření při předávání práce . Paní Strkalova se nezdá , ale bude to hodně divoká ramlice .

Bob Romil
Člen

Napsané je to pěkně, ale je to přeci jen takový mezidíl. Na to jak je to dlouhé je toho jiskření mezi paničkou a řemeslníkem pomálu.

Trysky
Člen

Moc hezký. Strkalová kouká, co by si tam strčila, jen se k tomu ještě neodhodlala.