Toto je 1 díl z 14 v seriálu Přiblblý básničky a čarovná kočička

Kancelářská krajina.

Znáte to, ne? Obrovská cimra s desítkami kadibudek, tedy, vlastně otevřených papundeklových kójí, v nichž se ukrývali živočichové se čtyřmi údy (no, někteří měli dokonce i pátý, byť poněkud zakrnělý), dvěma dole a dvěma nahoře. Před nimi pak problikávalo i několik monitorů, na které tupě zírali, a bušením horními končetinami do klávesnice se marně snažili změnit chod dějin.

Tak v něčem takovém jsem nyní pracoval. Akorát, že to byla spíše pidi krajinka, neboť nás bylo jenom osm, čtyři a čtyři proti sobě. Přišel jsem k tomuto společenství jako slepý k houslím.

Byl jsem tři čtvrtě roku bez práce a novou nějak nebylo možné sehnat. Vcelku jsem se tomu ani nedivil. Před tím jsem pracoval na radnici v kanceláři (odkud mne v rámci zeštíhlení vykopli) a bílých límečků bylo všade nadbytek.

Byl konec března.
Jednoho večera jsem seděl v hospodě nad teplajícím pivem a jednu chvíli koutkem oka zahlédl, jak do šenku vstoupil kámoš, kterého jsem snad rok neviděl. Hned jsem začal máchat rukama, aby si mne všiml a přisedl si, abych do toho piva nečuměl tak sám. Zaregistroval mě a ve chvilce dosedl na vedlejší židli.
„Týý brko, Juro, to je doba, co?“ vycenil na mne zářivě vycíděný chrup v širokém dobrosrdečném úsměvu. „Kde ses coural, že sem tě tak dlouho neviděl?“

Franta Pupek, kámoš z dětství, sice žádný pupek neměl (ale určitě jednou mít bude) se přihrnul jako velká voda.
„Já nikde necourám, sedím doma na prdeli,“ odpověděl jsem mu otráveně.
Zarazil se v rozletu. „No, počkej, dyť ty přece děláš na radnici, nebo né?“
„Jó, ďál. Jenže mě vylili mezi prvníma, neb prej práci seženu snáz než ti před důchodem. Kecy. Už tři čtvrtě roku jsem na nic nekáp, a to jsem voběh co se dalo i nedalo.“
„A to ani v těch novinách, cos ďál předtím?“ vyzvídal.
„Ani tam.“
„Tak to je blbý,“ zhodnotil mou situaci a podivně si mne přitom prohlížel.
„To jo. Ještě že mi naši nechali byt a odstěhovali se na chalupu, takže aspoň z něho mě nikdo nevyrazí. A taky mám hromadu strejců v rodině, kterejm chodím pomáhat při kšeftech, tudíž mě nějakou kačkou podpořej a nechcípnu hlady,“ referoval jsem Frantovi zasmušile.
„Nóó,“ protáhl váhavě, „možná bych ti moh pomoct. Z toho co vím, předpokládám, že umíš dobře psát na počítači. Je to tak?“
Přikývnul jsem, že ano.
„Dobře. Nic ti ale neslibuju, protože to nezáleží ne mně. Chybí nám jeden do počtu, tak dám echo šéfce a uvidíme, co s tím udělá.“

Vytáhl z kapsy mobil a zmáčknul rychlou volbu. Chvíli do šéfové hustil a pak spokojeně uložil telefon zpátky do kapsy.
„Šéfová se na tebe příde podívat. Za půl hodiny je tady,“ oznámil mi nevinně a rychle převedl hovor na co já, co on, atd. atd.
Tak jsme se zabrali do keců, že jsem vůbec nepostřehl, kdy se objevila ona veledůležitá osobnost, jež mohla rozhodnout o mém žití či nežití.

Franta najednou vyskočil, jako když ho střelí.
„Tedy šéfko, vy ste sebou hejbla,“ řekl překvapeně. „To je Jirka Pukavec,“ ukázal na mne, „a to je moje šéfová,“ ukázal pro změnu na ni.
Vstal jsem, natáhl k ní ruku a řekl: „Jiří Pukavec. Těší mě.“
Vůbec mi v té chvíli nedošlo, jakého společenského přestupku jsem se dopustil.
„Kokotíková,“ představila se stručně a přijala podávanou ruku. Pak se posadila naproti mně.

Tak Kokotíková, jo!? To by si mohla s mým kokotíkem rozumět, blesklo mi hlavou a v duchu si ji představil nahou.
Byla elegantní, krásná, s krátkými černými vlasy na ofinu, odhadem tak kolem třicítky. Rychle jsem tu lákavou vizi zahnal a nevinně se na ni podíval.
„Prý byste chtěl u nás pracovat,“ řekla a upřela na mne své velké černé oči.
„Co vám mám na to odpovědět,“ řekl jsem zvolna. „Už třičtvrtě roku jsem bez práce, a to si pište, že jsem voběhal, co se dalo. Ani jako vrátnýho mě nikde nechtěli. Takže vezmu jakoukoliv práci, která mě bude s to uživit.“
„Dobrá. Prý jste pracoval v redakci nějakých novin a pak na radnici.“
„To je pravda.“
„Umíte tedy psát na počítači.“
„Řek bych, že docela slušně.“
„Fajn. Podívejte, nejsme jen tak nějaká firma nebo organizace, takže vám mohu říct jen tolik, že práce u nás je namáhavá, vyčerpávající a vyžadující víc než stoprocentní soustředění. Jste schopen se koncentrovat tak, že vás vůbec nic nevyruší?“
„Ani kdyby přede mnou stála nahá ženská,“ dušoval jsem se.
„Opravdu?“ povytáhla obočí, jako kdyby mi nevěřila.
„No jistě. Jednou na rekreaci jsem se vsadil s jednou chlubivou paničkou, že mě nedokáže svýst kdyby dělala nevím co. Po dvou hodinách to vzdala a prohlásila, že teda prohrála.“
„A pak?“
„No co, pak. Pak jsem jí vyhověl, třikrát, myslím.“
„Zajímavé,“ odtušila nevzrušeně.

Vytáhla z kabelky tablet a položila ho na stůl.
„Vzhledem k povaze naší práce vás musím nechat prověřit. Pokud vám to nevadí, potřebuji, abyste mi sdělil co nejvíce podrobností o vás, kdy a kde jste se narodil, kde všude jste bydlel, pracoval atd., atd. Souhlasíte s tím?“
„Pokud to není nábor k novodobejm estébákům, tak jo,“ určil jsem mantinel, za který se nechci dostat.
„Bez obav,“ ujistila mne, a když i Franta souhlasně kývnul, řekl jsem jí vše, na co se zeptala.

Když ukončila svůj výslech, vrátila tablet zpátky do kabelky a vstala.
„Nedáte si s náma něco?“ ozval se Franta ve snaze ji trochu pozdržet.
„Ne, děkuji. Mám doma ještě nějakou práci,“ omluvila se. „Až budu znát výsledek, ozvu se vám,“ obrátila se ke mně a pak s lehkou úklonou hlavy odešla.

„Hele, to určitě vyjde, neboj se. Akorát… že to bude asi chvíli trvat,“ prorocky pokýval hlavou a objednal další pivo.

Jeho věštba se naplnila v děsivé míře.
První týden po „přijímacím“ pohovoru, a konečně i ten druhý, jsem si se stavem nevědomosti nic nedělal.
Třetí týden už mi to začalo vrtat hlavou a ten následující brnkat na nervy. Krucinál, co jim může tak dlouho trvat, než o mně seženou klepy? Bohužel jsem to vědomostní vakuum neměl jak narušit, protože já blbec si zapomněl říct Frantovi o číslo mobilu. I když, vlastně je těžko říct, jestli by něco věděl anebo měl možnost něco zjistit. Spíš asi ne.

Naštěstí jsem neměl příliš času se se svou situací příliš zabývat, neboť jeden můj strýc se bystře chopil nápadu využít mé nezaměstnanosti ke zvýšení svých příjmů.
Byl malířem pokojů a chodil malovat jak byty, tak i kanceláře a pomoc se mu náramně šikla.
Tak jsem chodil s ním a každý den mi to vyneslo tři stovky, někdy i pět. Díky tomu jsem mohl platit zálohy a různé poplatky a ještě mi něco zbylo na jídlo a pití.

V polovině května strejda Jarda usoudil, že bych mohl makat i samostatně a on by jen inkasoval peníze.
Nebylo to sice zrovna fér, ale nabídl mi o něco víc a já byl rád i za to málo a ani jsem mu to neměl za zlé. Od kamaráda koupil za pár šupů staré otřískané auto, vybavil mě tím správným malířským náčiním, a hochu snaž se.
Jako první mi dohodil garsonku.

Na druhý den jsem brzy ráno zajel na zadanou adresu.
Otevřela mi mladá panička a s nelíčenou radostí mne zvala dál. Proč tak nadšeně jsem pochopil, když mi sdělila, že strýce uhání už čtrnáct dní a po celou tu dobu má vyklizený pokoj.
Pomyslel jsem si o strýčkovi něco hodně nelichotivého, rychle se s ní domluvil, co a jak bude chtít, zajel nakoupit potřebnosti a po návratu se pustil do konání.

Práce mi šla docela od ruky. Panička sice ode mne občas odbíhala, ale jinak setrvávala se mnou a důsledně mne informovala, že už je rok rozvedená, že žádnou trvalou známost nehledá, že se občas cítí osamělá a tak dále a tak podobně.
Její neúnavné brebentění mělo jediný účinek. Pouštěl jsem to jedním uchem dovnitř a druhým ven, i když sem tam cosi mi v hlavě utkvělo. Když se mne na něco ptala, odpovídal jsem: „Asi jó… No to né… Ale to víte nó… Tak ňáko…“ a podobně.
Myslel jsem si, že ji způsob odpovědí od otázek odradí. Neodradilo, tlachala vesele dál.

Kolem poledne jsem měl první nátěr hotový. Bylo nutné jen udělat pořádný průvan, aby zdi co nejdříve zaschly a já mohl pokračovat dál. Paninka mi samosebou nabídla oběd a musím podotknout, že šťavnatější řízek a ještě lepší bramborový salát jsem ještě nejedl. Připadal jsem si skoro jako o Vánocích.

Ve tři hodiny jsem se šel podívat, jak malba zaschla. Vypadalo to na ideální stav, tak jsem se rozhodl práci dokončit.
Jenže sotva jsem začal, volal strejda, jak na tom jsem a jestli může přijet vyinkasovat peníze. Řekl jsem, že jo a pustil se do práce.

Strejda se dostavil o hodinu později. Nakoukl, jak mi jde práce od ruky, zatímco paničky mu stála za zády a v jednom kuse do něj hustila, že si mne nemůže vynachválit a jak jsem šikovný, že to se jen tak nevidí.
„No, dyť na to čumím, ne?“ přerušil strýc proud její výřečnosti a řekl si o peníze.
„Moc děkuju, madam,“ řekl, když vyinkasoval požadovanou částku. „Tram-ta-ra-dá ta-rá-da-dá… stav se až pozítří, zejtra máš volno,“ zahalekal a vypadnul.

Kolem sedmé jsem měl konečně padla, a to včetně úklidu. Dokonce jsem zavěsil a zapojil i lustr aby si mohla večer rozsvítit.
Nabídl jsem ji pomoc s rozestavěním nábytku, ale řekla mi, že to do rána počká, že to má domluvené se dvěma sousedy.
„Jsou trochu ramenatější než vy,“ usmála se.

Tak jsem si ještě vypucoval náčiní a měl se k odchodu.
„Ale, ale, kampak se hrnete,“ zastoupila mi cestu.
„Kam asi. Všechno mám hotový, pomoct s nábytkem nechcete, tak valím domů.“
„Jenže to nemůžete.“
„A proč bych nemoh?“
„Protože mám pro vás připravenou večeři a potom, tahle špinavýho vás pustit nemůžu. Musíte se vosprchovat…“
„Vosprchovat se můžu doma,“ přerušil jsem ji, ale nezastavil.
„To byste moh, ale voda je drahá a proč byste ji spotřebovával doma, když vám to nabízím tady. Prostě se se mnou nehádejte a basta!“ řekla rezolutně, až jsem se tomu musel v duchu smát.

No vida, panička se nezdá, pomyslel jsem si, když si něco umane, tak holt asi nezbývá, než ji poslechnout.
„Tak dobře, když jinak nedáte,“ řekl jsem smířlivě a odložil saky paky do kouta.

Koupelna byla skryta v klasickém papundeklovém bytovém jádru, stále se ještě vyskytujících ve starých panelácích. Osobně mne vpustila dovnitř, jakoby chtěla mít jistotu, že tam opravdu vlezu. Vlezl jsem tam. Měl jsem ale pocit, že stojí ve dveřích a čeká, až se začnu sprchovat. Otočil jsem se, abych jí ubezpečil, že si vystačím sám, ale byla už pryč.

Svlíkl jsem se a vlezl do vany. Jen jsem pustil sprchu, otevřely se dveře a paninka vlezla dovnitř jenom v župánku.
Nevinně se na mne podívala.
„Napadlo mě, že vás musej strašně bolet ruce po tom mávání se štětkou, a tak jsem si řekla, že byste byl třeba rád, kdybych vás umyla.“
„Vy mě provokujete,“ řekl jsem, co bylo naprosto jasné.
„To ne-éé. To bych si v životě nedovolila. Jen se vám snažím naznačit, že…, že…“
„Co?“

Najednou vypadala nějak nesvá. Stála proti mně s očima visícíma na mém ptáku. „Když já nevím, jak to říct.“
„Řekněte to, co chcete. Já se z toho nepodělám.“
Zdvihla oči od předmětu svého zájmu a konečně se koukla do těch mých. Vydržela to jen vteřinku a pak je sklopila zase zpátky, jako kdyby se styděla za to, co mi chce říct.
„Já na chlápky zrovna kliku nemám a taky žádný nijak nehledám. Vím, že nejsem nic moc, ale mám všechno, co má ženská mít. Tak když se vyklube nečekaná příležitost, snažím se ji využít. Je vám určitě jasný vod samýho začátku, vo co mi jde, ale jestli nechcete, řekněte mi to a já vodejdu.“
Znovu se mi koukla do očí a čekala na verdikt.
„Tak kdy už mě konečně začnete umejvat?“ řekl jsem naoko netrpělivě.

Vmžiku měla župánek dole a hbitě vlezla za mnou do vany. Rychle mne polila sprchou, vylila na mne snad litr sprchového gelu a poté mne důkladně hrubou houbou vydrhla od shora dolů, zezadu i zepředu.
Jen centra předchozího zájmu se vyhnula. Pravda, omyla jej chvějící se rukou kolem dokola, ale nedotkla se ho. Bylo to však natolik vzrušující, že se mi ocas rychle postavil.
Nevšímala si toho, osprchovala ze mne mydlinky, aniž by se ho dotkla, a já si myslel, že si ho šetří na šukačku. K mému překvapení si však klekla, extra rychle ho omyla, vsunula do pusy a začala ho zpracovávat. A že to uměla!
Netrvalo dlouho a už to na mě šlo. Upozornil jsem ji, že budu stříkat. Jen pokývla hlavou, aniž vyndala sousto z úst, a pochutnávala si dál. Když se to ze mne vyhrnulo, měla co polykat. Činila se, seč mohla, aby jí neunikla jediná kapka. A dařilo se jí to. Poté, co došly zásoby, vyplivla pečlivě olízaný vajgl, vzhlédla ke mně a poněkud zadýchaná zkonstatovala: „Teda, tys taky pořádně dlouho neměl ženskou, co?“

„To je fakt,“ přiznal jsem se. Pomohl jsem ji postavit se a hned ji popadl za prsa.
„No, tam taky nic moc, co?“ poznamenala smutně.
„Nepřipadá mě, že bys měla husí kůži. Já cejtím krásně pevný kozy.“
„Vážně?“ rozzářila se.
„Jo. A když sme si začli tykat, tak já sem Jura.“
„Mně říkaj Štěpka.“
„To je dost pitomá přezdívka. Blbě slyšet, tak budu rozumět štětka,“ poznamenal jsem asi dost nevhodně.
Nerozházelo ji to.

„Já to našim taky říkala, ale Štěpánka se jim zdálo moc dlouhý, tak u toho zůstali a bylo,“ vysvětlovala.
„Konečně, dyť je to fuk. Hlavně…“ sáhl jsem jí do rozkroku, který si právě omývala, „…že se shodnem na využívání nečekaných příležitostí.“
Pohladila mi zvadlou chloubu.
„Taky bych řekla. Tak se poďme najíst, ať v tý příležitosti můžem pokračovat a naplno ji využít.“
Rychle mne i sebe osušila a zabránila mi se obléct.
„Ne! Chci se na tebe dívat. Kdypak se mě zase naskytne takovýhle potěšení,“ řekla viditelně nabuzená mými předchozími doteky.
Tak jsem tedy šli, jak jsme byli.

Po večeři se na mne plaše usmála a řekla: „Víš, Juro, mrzí mě, že nebudeme mít takový pohodlí, jaký bysme k tomu chtěli mít. Nebude ti to vadit?“
Zavrtěl jsem udiveně hlavou.
„Já sem přesvědčenej, že když si to chtěj dva spolu užít, je jim šumafuk, kde do sebe vlítnou. Nelam si s tím makovičku, já už totiž vím jak. Nejdřív ti ale řeknu, že seš první ženská, co mě vyhulila péro a bylo to skvělý, nejskvělejší co sem kdy poznal. A proto…“ podíval jsem se Štěpce, rdící se nad tou chválou, zpříma do očí, „…proto si teď sedneš na stůl proti mně, roztáhneš nohy, položíš mi je na ramena a já ti na oplátku vylížu tvůj nádhernej pekáček. Co ty na to?“

Beze slova vstala jako ve snách, obešla stůl, a když jsem postrčil židli, abych ji měl akorát, vysoukala se na něj a zvolna a smyslně mi nabídla pohled na jemný porost, zakrývající mnou zatím neprozkoumanou hlubinu erotické rozkoše.
Sklonil jsem hlavu, odhrnul chloupky a jazykem pomalu protáhl objevivší se růžovou mezírku. Projel jsem jí zdola nahoru, olízl poštěváček a celé to znovu opakoval dokola.
Rychle se vzrušila a brzy mi po bradě stékala stružka její šťávy a kapala kamsi dolů na podlahu. Cítil jsem že jí to blaží, ale nijak se neprojevovala.
Ležela na stole klidně, dokonce mi připadalo, že zadržuje dech.

Zdálo by se, že je to jen obyčejné lízání, ale i pro mne bylo čím dál vzrušivější.
Ocas se mi pomalu postavil do haptáku a byl tvrdší a tvrdší.
Znenadání ze sebe vyrazila protáhlé „Ááááách…“, sevřela mi hlavu a vtiskla víc do klína.
„Jeminkote,“ zašeptala, „to je… toje…,“ nemohla se samou slastí ani vyjádřit.
Rychle jsem sevřel poštěváčka mezi rty a do promaštěné kundičky se zavrtal prsty. Pumpoval jsem jimi nahoru a dolů a zároveň s nimi kroutil do stran a otáčel je, snažíc se tak vydráždit ji na nejvyšší míru. Povedlo se.
Zničehonic ze sebe vyrazila několik nesrozumitelných skřeků a já vzápětí ucítil, jak se v ní všechno svírá. Bleskově jsem se postavil a napruženého ptáka vrazil razantně dovnitř, až hekla. To ale neznamenalo, že bych se dál choval jako zvíře.
Protahoval jsem jí komínek docela rozumně, ani rychle, ani moc pomalu, prostě tak, abych si to užíval i já.
Přesto po několika minutách jsem zaznamenal nárůst tlaku. Jenže jak jsem se sžíval s těmi slastnými pohyby, málem jsem prošvihl bezpečné zakončení. V posledním zlomku vteřiny jsem ocas vytáhl a postříkal Štěpce břicho i kozičky.

„Pro… promiň,“ zablekotal jsem a náhle, jako blesk, mi hlavou divně proběhlo:
Mrzí mě to strašně moc,
že sem neměl Primeros,
zuřila bys jak dvě Valkýry,
kdybych ti nastříkal do díry,
a řekl jsem to nahlas.

„Hi hi hi,“ zachichotala se, „ty srandisto. To přece nevadí, víš ty vůbec, jak to bylo krásný? Nebyl si první, kdo mně lízal číču, ale byl si první, kdo mě přitom uďál. A navíc, šoupnul si mi ho tam přesně, kdy sem to nejvíc potřebovala. Páni, já bych to chtěla ještě jednou i bez lízání,“ vzdychla toužebně.
„Vážně?“ nechtělo se mi věřit. „Dyť já nejsem žádnej – přeborník.“

Sundala mi nohy z ramen a posadila se.
„Kecy. Seš skvělej! Že mě to uděláš ještě jednou?“ obejmula mne.
Podíval jsem se na hodinky. „Asi né, je pomalu deset a já musím vstávat v pět ráno. Pojedu shánět práci, když už mám to volno. Nerad, ale už nic nebude.“
„A jindy?“ zeptala se dychtivě.
„Já nevím. Napiš mi telefon, když tak ti zavolám,“ řekl jsem vyhýbavě.
„Takže spíš nezavoláš,“ uvědomila si.
Odtáhla se a seskočila ze stolu na zem. „No, ale i tak…“ pronesla zamyšleně, „…budu na tebe hodně dlouho vzpomínat.“
„To se nezakazuje,“ prohlásil jsem a znělo to možná dost blbě.

Jenže Štěpka se zasmála a znovu mne objala.
„Už tě nebudu zdržovat, jen tě trochu vomeju a pak ti pomůžu s věcma k autu.“
Jak řekla, tak i bylo.
Dotáhla mne za pindíka do koupelny, kde ho velice něžně omyla, pak si naposledy nechala pomačkat kozičky a prohrábnout prsty kundičku, což nějakou tu minutu také trvalo.
Nakonec jsme se přece jenom oblékli, pomohla mi s vercajkem k autu a v jedenáct hodin jsem už byl doma. Všechno jsem nechal v autě a zamířil rovnou do postele.

Těsně před usnutím se mi v makovici zčistajasna vyrojila průpovídka…
Byla panna měla pána,
byla do něj udělána,
ať chtěl, kdy chtěl, co chtěl na ní,
vše mu dala bez váhání,
však na dítě mu přešel chtíč,
tak si na něj vzala bič.

„Panebože, já snad začínám magořit,“ bylo poslední, co mi prolítlo hlavou a už jsem byl v limbu.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2044
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
5
Navigace v seriáluPřiblblý básničky a čarovná kočička 02/14 >>

9
Komentujte

avatar
5 Comment threads
4 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors
TryskyMbMartinBob RomilHarai1 Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Moc hezký. Sice moc nevěřím na ty povídačky, že chtivé paničky jen čekají na řemeslníky, aby si zašukaly (ač se to možná v ojedinělých případech děje), ale tady to je pojaté vtipně….. Ty básničky mi v ději moc nesedí, ale to jen můj názor, takže, autore můžeš být v klidu 🙂

Harai1
Host
harai

Pěkně napsané.

Bob Romil
Člen

Hezká povídka. Vychcaný strejda, kámoš s šéfkou taky asi budou hrát nějakou levou, tak aby nakonec nebyl rád za nadrženou paničku 🙂

Martin
Člen
Martin

Vtipně napsané . I ty básničky , jsou takové třešničky 😁 Mi na zakladce říkávali : ” Kupte ,kupte los , vyhrajete Primeros . Primeros je dobrá značka , čuráka vám nepomačká . 😀 ” Těším se na další příběh , kde si šikovný řemeslník i nadržená zákaznice užijí spoustu erotické zábavy . No ostatně jsem zvědav jak to dopadne s paní Kokotikovou . Už to jméno mluví za vše 😁😁

Trysky
Člen

Dobrý, zase trošku něco jiného než obvykle.