Toto je 3 díl z 3 v seriálu Příběhy doktora Jarolímka

Odpolední zubní ordinace byla vždy nejdelší a nejméně příjemná. Zuzana nahlédla do čekárny.
„Tak zatím je prázdno paní doktorko.“
Doktorka si s úlevou sedla a Zuzana chystala kávu.

„Poslechni Zuzko, ty jsi poslední dobou jaksi stále nabručená. Nějaké potíže doma?“
„Ale, ani se raději neptejte, ten můj slavný doktor práv se na mě asi chce vykašlat.“
„Jak to?“ zeptala se doktorka a zamyšleně míchala kávu.
„Je to už víc než měsíc, co jsem ho neviděla, prý moc práce. Jenom večer zavolá, povykládá zamilované nesmysly a konec.“
Doktorka se zamyslela: „To ti je divné. Kdyby tě chtěl nechat, tak ti nebude volat. V tom bude něco jiného.“
„Asi bude, protože když jsem chtěla, že pojedeme spolu teď v létě na dovolenou, tak se taky vymluvil, že má tolik práce a že se neutrhne,“ spustila už Zuzana plačtivě.
„Hele a ty mu nevoláš? Jenom on tobě?“
Zuzana zakroutila hlavou: „Nechci ho rušit, když má tolik práce.“
„Tak mu teď hned zavolej a uvidí se, jestli má opravdu tolik práce,“ rozhodla doktorka.
„Myslíte?“ Zuzana se podívala na mobil, chvíli váhala a potom rázně vybrala známé číslo. Chvíli to trvalo, než se ozval.
„Ahoj, tak jak jsi na tom dneska, budeš už volný?“ spustila a pak pokračovala, „asi ne, máš tam rachot, jako by ti něco přestavovali, že?“
Chvíli poslouchala a pak se rozzářeně s ním rozloučila.
„Ten pacholek nelhal, oni mu to tam v práci přestavují. Tam byl rachot, že jsem ho téměř neslyšela. A v pátek si prý někam odpoledne vyjedeme,“ chrlila ze sebe všechny novinky.

Zbytek týdne utekl jako voda. Když se Jarolímek objevil u Zuzany nevypadal jako by se chystal na nějakou pěší tůru.
Prohlédla si ho od hlavy k patě.

„To má být oblečení do přírody?“
„Proč?“ zeptal se nechápavě, „o jaké přírodě mluvíš?“
„Tak kam se půjde? Musím se přece na to obléci,“ zaprotestovala.
„Drahá Zuzanko, nikam se nepůjde, nýbrž se pojede. Dostal jsem služební auto,“ poučil ji.

S brbláním se oblékla, rozloučila s rodiči a vykročila z baráku. Naproti přes ulici stála zaparkovaná novotou se lesknoucí Octávia s nápisem KOVOEXPO.

Pyšně, jako velká dáma, se posadila na sedadlo spolujezdce a po chvíli zápolení si připnula pás. Jarolímek nastartoval a jelo se.
„Kam vlastně jedeme?“ zeptala se zvědavě a vychutnávala si jízdu.
„Ještě kousek,“ odvětil a asi po dvou odbočeních zastavil na vjezdu novotou svítícího rodinného domku.
Neochotně vystoupila.
„Jedeme k někomu na návštěvu?“
Zakroutil hlavou a odemknul vchodové dveře.
Otočil se k Zuzaně a slavnostně ji oznámil: „Tak tě vítám v našem novém domečku. To je překvápko, co?“

Musela se nejprve nadechnout a pak spustila: „Teda potvoro, už chápu kam jsi se tu dlouhou dobu zašíval. Ježíš, to muselo stát peněz. Kde vezmeme na vybavení?“
„Tak pojď dál,“ zval ji se škodolibým úsměvem.
Vešla dovnitř, uviděla vnitřek a zaprotestovala: „Ne, to není tvoje, proboha to bys musel vyloupit banku.“
„No ono to zase nebylo tak horké. Něco jsem si našetřil, něco mi dali naši a zbytek půjčila firma na bezúročnou půjčku. Alespoň jim hned tak neuteču. No a domek není nový, je opravený a interiéry mně udělal kámoš ze studií. Chodili jsme spolu chlastat.“

Jako v mrákotách procházela domkem.
„Kam vedou ty schody?“ zeptala se.
„Nahoru na půdu a do mojí kanceláře,“ poznamenal a postrčil ji, „pojď se kouknout na ložnici.“
„No jasně,“ poznamenala ironicky, „na co jiného by pán tvorstva zval ženskou.“

Když prolezla všechny místnosti, usadila se v kuchyni a chvíli kroutila hlavou.

„Ježíši, to muselo stát přes milión,“ vydechla ohromeně.
Zasmál se: „Holka, za milión koupíš tak akorát polozbořenou pastoušku.“
„Tak kolik to stálo?“ naléhala.
„Ještě to nemám celé spočítané a Honza mi taky nedodal všechny účty. Nemáš hlad, nebo něco k pití?“ pyšně nabízel.
„Spíš to budu muset zapít,“ vydechla ohromená spádem událostí.
„Jsem vám k službám milá dámo,“ zadeklamoval, „dáte si pivo, víno, nebo něco tvrdého?“
„No jo, sotva holka sedne ke stolu, hned nabízíš něco tvrdého. Prosím tě něco nalij, studeného a přestaň kecat,“ zavrčela.
„Tak já otevřu lahvinku vínečka, co říkáš? A vypijeme si ji v altánku.“
„Kde?“ zeptala se zoufale.
„Pojď miláčku, vždyť jsi to ještě neviděla z venku,“ pobídl ji a vedl na dvůr.

Prošli dvorem okolo garáže a průchodem se dostali do malé zahrádky, kde se po pravici otvíral pohled do dosti velké prosklené místnosti se stolem, židlemi a v pozadí s velkým krbem.

„Zahrádka je malá, to víš jsme stále ještě ve městě. A zaneřáděná je po řemeslnících, měli to tady jako skladiště. Jo a tady je ten slibovaný altánek,“ postrčil ji do místnosti.

Zatím co se Zuzana usazovala otevřel malou vinotéku a postavil orosenou láhev na stůl. Vrhl se ke starodávnému vyleštěnému příborníku, vytáhl z něj skleničky na víno a otvírák. Nalil do skleniček zlatavý mok a přiťuknul si se Zuzanou: „Tak na další vegetaci v novém hnízdečku!“
Zuzana se napila a uznale pokývala hlavou.
„Tak, jak se ti líbí, co?“ naléhal.
„Dobré víno, tos kupoval, nebo dostal?“ pochválila.
„Ale ne,“ téměř vykřikl, „jak se ti to tady líbí, domek a všechno ostatní?“
„Jo tak? Tak to ti nemohu zodpovědně pochválit, musím to nejdříve vydýchat, víš.“

Mohlo by vás zajímat  Vilové předměstí 8

Seděli spolu, popíjeli a plánovali, jak bude zahrádka vypadat. Samozřejmě se v názorech jako obvykle rozcházeli. Zatím co Vendelín plánoval zahrádku ala botanická zahrada, Zuzana, coby praktická ženská, zase plánovala, kde se udělají záhonky na zeleninu a podobně.

Setmělo se, tak to venku zrušili a přesunuli se do obýváku.

„Nechceš něco k zakousnutí?“ zeptal se a zmizel v kuchyni. Vrátil se s velkým tácem plným krásných obložených chlebíčků.
„Proboha, kde jsi to vzal?“ vyděsila se, „neříkej, že jsi je dělal.“
„Blázníš,“ zasmál se, „já a dělat chlebíčky. To by teda dopadlo. Ale hned naproti nám je taková malá večerka. Jmenuje se to U bábinky a skutečně tam prodává starší paní. Velice šikovná, nemá to předražené a co se týče pečiva, tak absolutní jednička.“
Zuzka chvíli váhala, pak si jeden chlebíček vzala. Zakousla se, polkla a konstatovala: „Já to řeknu, že takový chlebíček jsem už léta nejedla. Ten se rozplývá na jazyku.“

Blížila se půlnoc, když se odstěhovali do ložnice.

„Ty Vendo, menší zádrhel,“ ozvala se, „já jsem nepočítala s delším výletem a nevzala jsem si pyžamo.“
„Na co?“ podivil se.
Ušklíbla se: „Víš, to se běžně do postele nosí. Ale když jinak nedáš,“ začala se schválně pomalu svlékat.

Leželi spolu na posteli, tiskli se k sobě, hladili, líbali a v obou se začalo stupňovat vzrušení. Převrátila se na záda a s rozkoší přijímala doteky líbajících úst. Opět obdivoval krásu ňader, mazlil se s nimi polibky, stoupal vzrušený na vrcholky a dráždil vztyčené růžové hroty. Lehce vykřikla, vzepjala tělo a se sténáním tiskla celé jeho tělo na sebe. Jakmile ho uvolnila, pokračoval s líbáním na hlaďounký pahorek dominující vzrušenému klínu. Rychle sklouzl mezi do široka rozevřené nohy, otevřel si cestu ke ztvrdlému hrášku a přisál se na něj.

Stačila chvíle a opět se její tělo vlnilo v záchvatu vzrušení, sténala, chroptěla nemohouc popadnout dech a klín se vzpínal proti němu. Ještě okamžik a cítil, jak proniká rozvášněnou dírkou až na doraz. Zasténal blahem a zaútočil rychle na její lůno. Odpovědí mu byl rozvášněný výkřik, přitáhla ho na sebe a mezi polibky sténala blahem.

„Víc, prosím tě víc, miláčku,“ šeptala rozechvěle a on cítil, jak je dírka stále vlhčí.

Dlouhý půst způsobil že se jeho vzrušení poměrně rychle vybilo v mohutném výstřiku. Zůstal unaven přitisknutý a tiše slíbával slzičky z jejích očí.

„Ty potvoro, ani nevíš, jak se mi po tomto stýskalo,“ zašeptala.
Pohnula nohama a suše konstatovala: „Teda, ty jsi dneska do mě nalil snad kanystr, jdu se honem okoupat. A ne abys usnul, chci si tě užít,“ a zmizela za dveřmi koupelny.

Vendelín se pohodlně natáhl na lůžku, spokojený s tím, jak to všechno dopadlo. Zuzka se po chvíli vrátila zpátky, zavrtala se pod deku, pochválila koupelnu a než se Vendy nadál, usnula.

„No a to vyhrožovala jak si bude užívat,“ zamrmlal si a obrátil na bok.

Ranní sluníčko nesměle pokukovalo skrze zatažené žaluzie, které slabě houpal vánek z pootevřeného okna. Zuzka otevřela oči a slastně se protáhla. V tom se ozvalo zakokrhání kohouta, někde těsně u okna a Zuzka v leknutí vylétla z postele.

„To jsou ale blbé vtipy,“ zaprskala rozčileně a sháněla oblečení, které večer roztahala po ložnici. Vešla do kuchyně, kde Venda právě krájel salám.
„Dobré ráno princezno, dáš si kávu, nebo čaj?“ zeptal se.
„Mně je to fuk,“ zabručela, „prosím tě, co je to za nápad s tím kohoutem. Málem mě klepla pepka.“
„To je sousedův hlídač. Sedává na zídce hned za stěnou ložnice a hlídá co se děje na ulici. Ale nemůžu sousedovi nic říct, nechává mně vajíčka.“

Uznala, že je to pádný argument a usadila se u stolu. Mechanicky si vzala rohlík a málem ho upustila.

„Ty ty rohlíky nahříváš?“ zeptala se překvapeně a zakousla se s křupnutím do rohlíku.
„Kdepak,“ zasmál se, „já jenom skočil naproti k bábině.“
„Ona má otevřené i sobotu?“ nestačila se Zuzka divit.

Postavil na stůl šálky s kávou, talíř se salámem a dali se do jídla.
„Co budeme vařit k obědu?“ zeptala se, „nebo si někam zajedeme na jídlo?
„Nikam se nejede,“ rozhodl, „v lednici mám mísu naloženého masa na grilování.“
„To chceš všechno sníst?“
„No, já si říkal, že bys mohla přemluvit rodiče. Zajel bych pro ně.“
„Aha,“ zasmála se vítězoslavně, „pán se chce pochlubit, že?“
„Tak co?“ zeptal se nedočkavě.
„Necháš mě snad nasnídat miláčku, nebo to hoří?“ poznamenala s plnými ústy.

J.R.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3671
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Příběhy doktora Jarolímka 02 – Jaro
robbertos
robbertos@email.cz
http://robbertos.netstranky.cz/

3
Komentujte

Please Login to comment
avatar
1 Comment threads
2 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors
MartinRobbertos Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin
Host
Martin

Opět velmi hezké pokračování . Opět velmi věrně popsáné . Těším se na podzim . Že by bylo vinobraní 🙂 .Když umíš , tak umíš 😉 Není co řešit .