Příběhy doktora Jarolímka 01 - Zima

Kategorie: 

Byl pátek.
Slunce se opíralo do zasněžené lesní cesty protažené před nedávnem rolbou. 
Ticho lesa bylo rušené pouze zvuky dvou lyžařů, kteří pomalu stoupali cestou k jejímu vrcholu.
Doktor Vendelín Jarolímek, zaměstnanec právního odboru podniku KOVOEXPO, se zastavil a ohlédl za sebe.
„Je to už jen kousek Zuzanko, jen vyjedeme na vršek a pak sešupem přímo k boudě,“ uklidňoval spolujezdkyni.

Zastavila se, odfoukla si, celá zardělá od námahy a štiplavým mrazem.
„To se ti řekne, kousek,“ řekla vyčítavě, „víš, jak dlouho jsem nestála na lyžích?“
„Pojedeme nebo si chceš odpočinout?“ zeptal se.
„Jedeme, ať to mám už za sebou,“ vydechla a pomalu se rozjela.  

Správce podnikové chaty Sněhurka vyšel na zápraží, zastínil si oči dlaní a pozoroval dva lyžaře sjíždějící k chatě.
„Kdo to je?“ podivil se, „že to bude Vendoš, no jo, je to on, poznávám ten jeho mizerný styl jízdy.“
S tichým zasvištěním zastavili dva lyžaři před chatou.
„Vendo, ty starý parchante, tebe jsem už přes rok neviděl,“ zahlaholil správce, „taky jsi mohl zavolat, přijel bych pro vás.“
„Rudlo, já se musel zase trochu aklimatizovat, tak jsem to vzal po svých. A toto je moje přítelkyně, Zuzanka,“ odpověděl doktor a poplácal správce po zádech.
„Zuzanko, tak tady s tímto pacholkem, kterému říkám kámoš, jsem seděl od první třídy ve škole.“
Odepnuli lyže, zapíchli je do sněhu a vešli do chaty.
„Máš plno nebo pro nás něco najdeš?“ zeptal se doktor.
„Je to sice celý zadaný,“ podrbal se správce ve vlasech, „ale nějak to už zařídím. Stačí jedna cimra?“
„To né, každý chceme prezidentský apartmá,“ zasmál se doktor.
„Fajn,“ vzal to správce, „tak zalezte do jídelny a dejte si něco k pití. Jdu to zařídit.“  

Nastěhovali svoje tlumoky do připraveného pokoje.
Jarolímek pohlédl na čerstvě povlečenou manželskou postel.
„Kde chceš ležet? Nalevo nebo napravo?“ zeptal se.
Zuzana právě vyklízela své prádlo do skříně. Podívala se na postel: „Mně je to jedno, nejspíš s tebou.“
Uložila si prádlo a přistoupila k oknu s výhledem na svah před chatou.
„Teda, tady je tak krásně, jako v pohádce,“ vydechla překvapeně, „ani jsem netušila, že vaše firma má takovouto chatu.“
„Tak to je v pořádku,“ zasmál se doktor, „to není chata pro normální zaměstnance, sem jezdí jenom panstvo.“
„A ty patříš mezi panstvo? To jsem nevěděla,“ podivila se.
„Já sem jezdím od doby, kdy Rudla nastoupil jako správce. No a po promoci jsem se tady generálního při vínečku zeptal, jestli by se pro mě nenašlo místo. Jak vidíš našlo.“
„Takže patříš mezi panstvo, toho si musím vážit,“ zasmála se.
Seběhli dolů a nastěhovali lyže do lyžárny.
V jídelně seděl správce nad lejstry, tak si sedli opodál. Sbalil papíry, odnesl je do kuchyně a zpátky vzal z ledničky láhev vína. Ještě tři skleničky a už si to batolil za nimi.
„Máš tady pusto, to jsme jediní?“ zeptal se doktor poté co si přiťukli.
„Na osmou musím jet pro obchodního ředitele, zítra tady budou jeho hosti, nechceš jet se mnou?“ zeptal se správce a Venda zakroutil hlavou: „Hádáš správně, nechtěl.“
Správce pohlédl na Zuzanu, která, jak ucítila pohled, zrudla. Pokýval hlavou: „Jo, rozumím.“
Kouknul na hodiny a šel se zeptat kuchaře na jídlo. Přinesl jim večeři, a tak pomalu jedli a klábosili, když správce znovu pohlédl na hodiny: „No jo, musím vyrazit, tak se mějte.“

  Ředitel obchodního úseku Dokoupil se pracně s funěním vyšplhal do kabiny rolby.
„Na zítřek máte vše připravené?“ zeptal se správce, který soukal dozadu velký kufr ředitele.
„Zajisté, pane řediteli, vše dle pokynů,“ uctivě odpověděl správce a usadil se k řízení. Rozjeli se a ředitel musel zesílit hlas, aby hluk rolby překřičel.
„Máte na chatě prázdno?“ zakřičel správci do ucha.
„Až na jeden pokoj, pro doktora Jarolímka s doprovodem,“ zakřičel zpátky správce.
Ředitel málem vylétl ze sedačky: „On je na chatě? Já ho od rána sháním, prý si vybírá náhradní volno. To je dobře, to je dobře,“ pobrukoval si.  

Zatím co se rolba šplhala k chatě, seděli Venda a Zuzanka v jídelně a pomalu upíjeli víno.
Po chvíli se v oknech zableskly světla rolby a netrvalo dlouho, než se obchodní ředitel objevil ve dveřích. Pozdravil, v rychlosti svlékl kabát a hnal se ke stolu s napřaženou pravicí.
„Pane kolego, to jsem rád že jste tady. Tak budu první, kdo vám může gratulovat.“
Doktor Jarolímek udiveně vstal a mechanicky podal řediteli ruku.
„Děkuji pane řediteli, ale já opravdu nevím, k čemu jste mi gratuloval.“
„Vy nic nevíte? Oni vám nic neřekli?“ divil se ředitel.
„Dnes, na poradě vedení, vás generální se souhlasem správní rady jmenoval ředitelem právního.“
„Mě?“ podivil se Jarolímek, „co bude s doktorem Hošťálkem?“
„Dali ho do invalidního a prý jste to už dlouho táhl i za něj, tak prý ředitele zvládnete taky.“
Ohlédl se po správci: „Prosím, doneste nám šampáňo, to se musí oslavit.“

Teprve nyní si všiml sedící Zuzany. „Promiňte mi to milostivá, já jsem takový trouba, stále vidím jenom práci. Já jsem nějaký Dokoupil, z obchodního.“
Zuzanka se představila, posadili se a řečný Dokoupil se Vendy zeptal: „Tady to je vaše paní manželka?“ „Ne,“ odvětil Venda s úsměvem, „to je moje slečna.“
Správce donesl pití, a tak, ke spokojenosti ředitele Dokoupila, se bavili a popíjeli.
Bylo k půlnoci, když se jim podařilo odpoutat od Dokoupila a odebrat se na pokoj.  

Zuzana, zavěšená na Vendyho zádech, využívala situace a jemně ho kousala do ušního lalůčku.
Dopravili se do pokoje a tam se s úlevou sesula na postel.
„Poslouchej Venoušku, ten váš Dokoupil je príma chlap, šampáňo nám koupil a jak upřímně ti gratuloval. No jo, teď si tě budu muset předcházet, pane řediteli.“ „Dokoupil?“ vyprskl pobaveně Venda, „ten je takový skrblík, že když mu spadne moucha do piva, drží ji za křídla tak dlouho, dokud nevyplivne všechno, co vypila. A to víno, to on si započítá mezi náklady na pohoštění. Jen by mě zajímalo, co chce, když mě od rána hledá. Asi zase něco zmrvili a já to budu žehlit.“
Nevydržel se dívat na Zuzanu ležící na posteli, a hlavně ho dráždil pohled mezi roztažené nohy, kde z pod lemu pozdvižené sukně prosvítaly bílé kalhotky.
Všimla si upřeného pohledu a zeptala se: „Budeme spát oblečení nebo se svlečeme?“

Zhasli a po chvíli šustění oblečením se Vendy hladově přisál na její ústa. Pomalu s polibky klesal přes šíji na úpatí zvedajících se pahorků a stoupal pomalu po nich k vztyčeným vrcholkům. Po patřičném podráždění pokračoval dolů do klína, k lákavé chlácholince.
Nedostal se tam.

Zuzana ho náhle převrátila na záda, překulila se nad něj a vzala si do práce trčící klenot. Chlácholinka, ke které původně směřoval, nyní visela před jeho zraky, a tak se hladově do ní ponořil jazykem a začal dráždit beztak již vzrušenou lasturku. Že to bylo vážné, poznal podle přitlačení se na jeho obličej a jemné kousnutí do drážděného klenotu. Náhle se Zuzka pozvedla a natáhla k nočnímu stolku. Pak ucítil, jak přes vztyčeného uličníka přetahuje gumu.
Obrátila se, přisála polibkem na jeho ústa a když polevila zeptal se: „Na co guma, já se umím ovládnout.“ Zašeptala mu do ucha: „Jarolímku, Jarolímku, nechci si hrát na maminku. A navíc, nevím, jak bych se ovládla já.“

Pozvedla se a rukou nasměrovala pracanta do správné dírky. S požitkem, a pomalu, se na něj soukala, až posléze dosedla do klína. Rukou jí zajel mezi roztažené nohy a začal dráždit vzrušeného kamaráda. Stačila chvilka a už se s hlubokým výdechem napasovala co nejhlouběji a dírka se svírala v zajetí vzrušení. Zuzka na chvíli doslova ztvrdla, potom se narovnala a se zvrácenou hlavou začala prudce přirážet a hluboce sténat.

Pozvedl klín, poněkud roztáhl nohy a začal přirážet proti ní. Ztratili pojem o čase. Zuzka už tempo nevydržela a doslova se skácela na jeho hruď. Pokračoval sám v řádění v mokré dírce, která s mlaskáním vydávala pazvuky. Zatím co jeho milenka s hlavou přitisknutou k němu vydávala steny, cítil, jak se zvedá tlak v jeho pracantovi a po chvilce se sténáním naplnil gumu výstřikem. Hezkou chvíli jim trvalo, než to vzrušení vydýchali. Potom uklidili plnou gumu a zavrtali se společně pod deku. „Tak na tohle jsem se nejvíc těšila,“ vydechla spokojeně. „Na to ležení pod dekou nebo to před tím?“ zeptal se škádlivě.
Zamyslela se: „Na obojí, napřed milování a potom spinkání,“ rozhodla a zavrtala se k němu.  

Ráno je probudily sluneční paprsky, které se draly mezi závěsy u okna. Po snídani připnuli lyže a vydali se do třpytivé krásy zasněžené krajiny.
Pomalu stoupali po úpatí mírného kopečku se skupinou stromů na vrcholku.
„Poslechni Vendo, proč pojmenovali chatu Sněhurka?“ zeptala se.
„Protože kde je sedm trpaslíků musí být Sněhurka,“ odvětil a zastavil na vrcholku. Rukou zabalenou v rukavici setřel sněhovou přikrývku z nějakého výčnělku.
Objevil se obličej trpaslíka s čepičkou, vyřezaný ze dřeva.
„Jejda, ten je hezký,“ vydechla, „a je jich tady všech sedm?“
„Spočítej si je,“ ukázal rukou na zbývající kupky sněhu.
Dole pod nimi u chaty právě přijížděla další rolba a správce s obchodním ředitelem nasedali do první.
„Dokoupil si jede pro ty hosty,“ vydechl Vendelín rozmrzele.
„Bude po klidu. Poslechni Zuzanko, co když to tady sbalíme a zajedeme k našim?“
„Kam?“ zeptala se nechápavě.
„No, k našim, k rodičům, je to tak půlhodina z kopce, co říkáš?“
„To mě chceš rodičům představit?“ zeptala se pobaveně.
„Proč ne, nebo ti to není vhod?“ odvětil.
Zavrtěla hlavou: „Ale ne, jen mě to překvapilo.“
„Tady to už nebude stát za nic, Dokoupil nás zapojí do svého řečnění a budeme se muset mile usmívat a dělat ze sebe blbce, vůbec se mi to nelíbí,“ pokračoval.
„No, jak myslíš řediteli,“ povzdechla si Zuzana a rozjela se dolů k chatě.
Sbalili si věci, rozloučili se s personálem a sjížděli dolů k vesničce choulící se pod svahem, na kterém stála chata.  

J.R.

Líbí se povídka?