Toto je 8 díl z 8 v seriálu Povídky od hostinského stolu

Sluníčko už zapadalo za obzor, soumrak pomalu halil vesnici a v hospodě, která v tuto dobu byla jako obvykle poloprázdná roznesl hostinský Šmalda piva a přisedl ke stolu.

Honza Kaláb, nejmenovaná vůdce stolu, pokýval prošedivělou hlavou.

„No jo vážení, vyprávění pokročilo ke svému konci, nyní jsem na řadě já.“

Šmalda, chtivý příběhů i nějaké té koruny za útratu protestoval, „to né, přeci nepřestanete chodit na pivo, vždyť něco vymyslíme.“

„Kdo ti tady říká, že nebude chodit na pivo, lakoto hospodská,“ ozval se dotčeně Honza.

Hospodský polknul na sucho a raději mlčel.

„No,“ začal své vyprávění Honza,“ většina z vás vykládala krásné historky, pěkně se poslouchaly, ale já jsem prostě chlap přízemní, já to táhl jenom s mojí Evčou. Ale seznámení, tak to bylo parádní, to vám musím povědět.“

 

„Poslechni Honzo, domluv té tvojí, ať si dává pozor na poznámky do žákovské,“ ozval se  Vašek. „Onehdá napsala klukovi do žákovské: Páchne, umýt. Tak jsem jí odepsal: Nečuchat, učit. Doufám, že se neurazila.“

„Já vím, probírali jsme to doma, neurazila se, brala to jako dobrý vtip,“ usmál se Honza, „ale tvrdila, že opravdu páchnul, jako by ho pochcala kráva.“

„To víš že páchnul, holomek, skákali s klukama u družstva do kopy hnoje. Však svoje dostal od Květy. Dvakrát musela prát oblečení než ten smrad pustil,“ oddechl si Vašek.

„Už teho nechte, jak je to s tím povídáním,“ napomenul je dychtivě hostinský.

 

„Tak teda to bylo někdy už na podzim, myslím začátkem října, ale už se mě to jaksi pomotalo,“ začal Honza.

„Každý pátek jsem si nabalil žrádlo a odstěhoval se na  chatku dole u Říčky. Naši si ji tam postavili někdy za války, les byl náš, tak to nebyl problém. Potom přišli soudruzi a rodiče museli darovat les Státní Lesům. Ale boudu nám tam milostivě nechali.

Naši už tam přestali chodit, tak jsem ji měl pro sebe. Vše bylo původní, jenom jsem si tam donesl malý tranzistorák, abych tam měl nějaký jiný zvuky.

Takže jsem se tam v tu inkriminovanou dobu taky odstěhoval. Bylo pěkné podzimní počasí a já si plánoval, jak si udělám zásobu dřeva na topení.

Byl to omyl, přišel  jsem, vyvětral, ukuchtil si kafé,sedl na verandu, když se najednou zatáhlo a začalo chcát jako utržený. Jo, vidíte, to jsem zapomněl, asi tak dvě stě metrů nad chajdou se nastěhovala bobří rodina. Já si nevšímal jich a oni dělali že mě neznají.

Sešeřilo se, vlezl jsem do chaty a rozsvítil petrolejku. Vyšel jsem potom ven uklidit hrnek od kafé, když shora, někde od bobrů jsem uslyšel strašlivé zaječení a pak volání o pomoc.

Hodil jsem na sebe pršiplášť, vzal baterku a prodíral se za tím zvukem. Ozvalo se další zaječení, tak jsem jak to šlo přidal. Přijdu k bobří hrázi, tam málem po pás vězela v díře nějaká ženská a proti ní velký bobr, mrčel a plácal do vody ocasem.

Opatrně jsem se pustil dolů po svahu, milou ženštinu chytil a vytáhl z tý díry.

Pro změnu se zase chytila mě, jako klíště a ječela do ucha ať ji zachráním od toho medvěda.

Vytáhl jsem ji kousek výš a vzteklouna bobřího praštil kusem dřeva. Zřejmě to proti přesile vzdal a zmizel ve vodě.

Tak jsem tu ženskou dolifroval na verandu, usadil a koukám, ona to byla holka, možná o něco mladší než já, špinavá s vykulenýma očima.

Vynesl jsem petrolejku ven.

„No, teda vy vypadáte, jak jste přišla na toho medvěda?“ zeptal jsem se.

„Kde to jsem?“ ustrašeně špitla.

„U mě na chatě, ale musíte se převlíct, takhle bláto uschne a budu to muset z vás omlátit klackem.“

„Vy byste bil ženskou?“ zeptala se udiveně a prohlédla se.

Usoudila že mám pravdu a zoufale se zeptala, „to se mám tady producírovat nahá?“

„Ještě jste mě neodpověděla, jak je to s tím medvědem? A něco na vás seženu. Ve skříni zůstalo nějaký mámino oblečení, teda jestli se do toho nedaly myši.“

„Byl to medvěd, že?“ koukla na mě ustrašeně, „nějaký menší druh?“

„Medvěd, zvaný bobr evropský, kouše jenom stromy a myslím, že byl vystrašený víc, než vy. Když mu někdo vpálí horem do nory, tak se nedivte, že byl nevrlý.“

„Šla jsem k řece po chodníčku, pojednou to šlo dolů k řece, uklouzla jsem a dole se propadla do nějaké díry,“ spustila plačtivě.

„Ten chodníček tam vyšlapali bobři a tu cestičku dolů měli jako skluzavku. Když větří nebezpečí, tak po ní sklouznou do vody. Nepočítali ale s vaší váhou a vy jste jim pobořila strop nory.“

Začala se třást chladem, tak jsem jí nabídl čaj.

Zatímco popíjela, prohrabal jsem skříň, sehnal něco po mámě a holčinu zahnal do chaty, ať se převleče. Po nezbytném očištění židle jsem se usadil na verandě a čekal až se přebalí. Trvalo jí to hodně dlouho, než se objevila ve dveřích a před sebou jako svátost nesla zablácené oblečení.

„Co s tím mám dělat?“ zeptala se plačtivě.

„Nic, nechte to tady, do rána to snad uschne, pak to omlátíme klackem od bláta a prát snad umíte,“ navrhl jsem jí.

„Mlčky sebrala hrnek s čajem. Odstěhovali jsme se do chaty, od řeky už šel vlhký chlad. Zatopil jsem v kamnech, usadili se a tak jsem se zeptal, kde se tady vzala.

Dozvěděl jsem se, že od minulýho týdne učí u nás ve škole a že když bylo pěkně, tak šla do lesa na houby.

„Houby?“ podivil jsem se, „teď tady nerostou ani prašivky. Vy jste z města?“

Přikývla, „no a pak jsem zabloudila a když jsem uslyšela řeku, chtěla jsem jít proti proudu zpátky do vesnice. Ale začalo pršet. Ostatní už víte.“

„A co ten medvěd?“ zeptal jsem se škodolibě.

Škaredě se na mě podívala, „v tom šeru jsem se zmýlila, bobra jsem živého neviděla.“

Ukuchtil jsem nějaký žvanec z konzervy, nachystal na sůl. Upejpala se že mě nebude vyjídat.

„Hele, jestli máte hlad, tak jezte, nejsem kuchař, tak to berte s rezervou,“ pobídl jsem ji.

Po jídle jsem ji zahnal do postele. Měli jsme tam jenom manželskou postel, co naši kdysi vyhrabali na půdě. A já že si ustelu na židlích u kamen.

Poťouchle se na mě podívala a pak se zeptala, „nemohli bychom si tykat? Jsme zhruba stejně staří. Já jsem Eva, Eva Kroupová.“

„Honza Kaláb,“ odpověděl jsem, „já si netroufal nabídnout tykání, aby sis nemyslela že zneužívám té tvé patálie. Problém je, že všechen alkohol jsem už dávno spotřeboval.“

„Na co alkohol?“ zeptala se udiveně.

„Přece, když si dva nabídnou tykání, tak to mají zapít a políbit se,“ poučil jsem ji.

„Tak to zkrátíme, na polibek jsme akorát,“ rozhodla.

Opatrně, aby si nemyslela že jsem nějaký donchuán jsem ji políbil na našpulené rty.

„Ty ses mockrát s dívkou nelíbal, že?“ zeptala se.

„Ne, to nějak vadí?“ zeptal jsem se a ona, že mě to musí naučit. No a chytila mě hlavu, přisála se na hubu a já lapal po dechu.

Mohlo by vás zajímat  David a Kristýnka 01

„Tak, takhle se líbá, a teď to zkus ty,“ poručila.

„To tě mám taky držet za hlavu?“ zeptal jsem se rozpačitě. Přikývla, tak jsem ji lapnul, přisál se na rty a držel ji tak dlouho, až se začala kroutit.

„Dobrý,“ vydechla, „ale nesmíš holku udusit.“

Jakoby se po tom líbání nějak uvolnila, huba ji jela jako kolovrátek, zvědavá byla víc než opica.

Hned chtěla vědět všechny drby z vesnice a tak dále. No, narazila, mě nikdy drby nezajímaly, tak v tom jsem jako zdroj selhal.

Zalezla do postele, zachumlala se a prý jestli se na těch židlích dá spát. Nakonec mě donutila jít si lehnout do postele. Položila si hlavu vedle mojeho ramene a že je to poprvé, co spí vedle kluka. A žvanila  dál.“

 

Hospodský se zvedl, posbíral prázdné sklenice a šel natočit pivo. Roznesl ho a začal chystat čtvrtky rumu.

 

Honza mezitím pokračoval: „Ležíme tak v posteli, najednou vyprskla a že mě musí povědět, co zažila na cestě vlakem k nám.

Nastoupila do vagónu, byl to ten s jednotlivýma kupé. V kupé vlaku jich sedělo pět a na další zastávce k nim přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který, jak se později ukázalo nebyl syn, ale vnouček.

Tak je pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající krajinu. Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které si dospělí ani nevšimli.
Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal o co že se jedná.
Až na malého chlapce.

„Babí, co je to tam namalovaný?“
„Kde myslíš, Kubíku?“

„No přece naproti nám, na stěně,“ ukázal chlapec na malůvku.
Na čele jí vyskočila ustaraná vráska.

My ostatní jsme zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere.

Prala se statečně.
„To je … to je … “ přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý.

„To je přece dráček!“ zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, obdařila vítězoslavným pohledem.

Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupé se opět uvolnila a všichni přítomní se vrátili ke svým myšlenkám.

Ne tak chlapec.

„Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?“

Babička, čelíc další zvídavé otázce, nešťastně vzdychla a očima vyslala signál SOS.

Nikdo jí však záchranné lano nehodil.
„No ano, Kubíku, takovej, co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?“ improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel.

„Tak dráček, hmmm.“
„Hele, babi, a nepotřebuje ten dráček vocas?“

Viděla jsem jak ostatním už cukaly koutky úst a paní začala rudnout.
„Tenhle dráček asi ne,“ hlesla.

„To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,“ mudroval vnouček.
„Tak tenhle ho nemá!“ odsekla mu babička.

Očividně jí docházela trpělivost i fantazie.

Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby.

„Babi a ty máš dráčka?“

Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu.

„Já už dráčky nepouštím,“ odpověděla ta dobrá žena žalostně.

„Protože už dráčka nepotřebuješ!“ triumfoval chlapeček a všichni jsme vyprskli smíchy.

Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:„Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?“

To už smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním.

Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze.

„Chováte se jako primitivové!“ rozječela se na nás.

„Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!“

Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti mě, poprvé zvedla hlavu od své učebnice a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila: „Myslím, že jako dráček.”

Babi, celá rudá sebrala klučinu a odstěhovala se do jiného kupé.

 

Vyprávění přerušil rachot skleniček tříštících se o zem. U pultu se smíchem svíjel hostinský, v ruce prázdný tácek a pod ním rumovoskleněná spoušť.

„To mě Honzo nedělej,“ zanaříkal Šmalda, „to se mě ještě nestalo, ale já se smíchy málem zhroutil.“

 

Jak se osazenstvo uklidnilo a hostinský uklidil spoušť na zemi, donesl tentokrát nové čtvrtky a usadil se u stolu.

 

A Honza pokračoval: „Řehtali jsme se oba, že se bouda celá třásla a já najednou zjistil, že mám Evu v náručí. Uklidnila se a podívala se na mě: „Nevadí ti to?“

Zeptal jsem se, „poslouchej Evi a ty máš dráčka?“

Vyprskla, „mám, ale bez vocasu, jak ta babička. Znáš nějaké řešení?“

Cítil jsem jak se klínem opatrně přitiskla na mého vzpouzejícího kamaráda.

„Víš, jak tak na tím přemýšlím, tak bych o nějakým vocasu věděl. On opravdu dráček bez vocasu je takový jako nedodělaný.“

„No, tak se na ten vocas zítra podíváme, co říkáš,“ přitiskla se znovu do mého klína a konstatovala, „ale jak to vidím, už jsi ho vzal sebou.“

Převrátila se na záda, „ale prosím tě buď opatrný.“

Pomalu jsem ji svlékl a začal s líbáním pěkně od hlavy až jsem se dostal na její pahorky a hrál si s natrčenými bradavkami. Cítil jsem jak její koleno šmátrá po kamarádovi stále ještě vězícím v zajetí slipů.

„To není spravedlivé, zaprotestovala, „já musím být nahá a co ty?“

Neochotně jsem se posadil a stáhl slipy.

Vrátil jsem se k pokoušení růžových pupenů a cítil jak koleno šmátrá po uvolněném kamarádovi.

Sjel jsem rukou na buchtičku a začal ji pokoušet. Evina noha byla neodbytná a drtila kamaráda.

Netrvalo to dlouho a viděl jsem jak se vyšponovala, hlavu mě přitiskla na prsa.

Uvolnil jsem se ze zajetí, překulil se mezi nohy a poslal kluka do té mokré dírky.

Šlo to ztuha, ale pojednou Eva vykřikla, objala nohama a vehnala mě až na doraz.

No co bylo dál, se těžko vykládá, řádili jsme jako utržený, znáte to, až najednou jsem cítil tlak v podbřišku a vypakoval se ven. Vyšlo to na poslední chvíli a já se vyprázdnil na Evino bříško.

 

Ráno mě mžouravě zalechtalo na očích sluníčko. Potichu jsem se vysoukal z postele, oblékl slipy a pohlédl na napolo odkrytou spící Evu v Evině rouše. Vyčistil jsem kamna, naládoval a zapálil. Jako obvykle, než se prohřál komín, začoudily potvory.

Evu to probralo. Chvíli se snažila zorientovat kde je, pak mě uviděla sedět u kamen. Posadila se, peřinu držela před sebou jako štít.

„Dobré ráno paní učitelko,“ způsobně jsem pozdravil.

Pohlédla na zaneřáděnou postel, zrůžověla a nejistým hláskem konstatovala, „to jsme ale řádili, že?“

„To nic, to se spraví,“ mávl jsem rukou, „dáš si kafe, nebo čaj?“

„Myslím že čaj, „odvětila přemítavě, „a může za to bobr, neměl mě strašit.“

„Hlavně, že to máš zdůvodněné,“ zasmál jsem se a šel dělat snídani.

 

Honza dorazil zbytek rumu a zašklebil se na ostatní.

„Co tak vejráte, je konec, nebo chcete abych vykládal vše co se dělo za ty roky?“

Hostinský vstal, posbíral sklenice a s povzdechem prohlásil, „jo, nedá se nic dělat, všechno jednou skončí.“

J.R.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1392
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Povídky od hostinského stolu 07

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na