Povídky od hostinského stolu 03 – Zájezd

Toto je 3 díl z 8 v seriálu Povídky od hostinského stolu

Venku se mračilo, déšť na spadnutí a hospůdka uprostřed dědiny zela téměř prázdnotou. Až na skupinu stálých hostí v rohu výčepu. Hostinský Šmalda za výčepem dělal že čistí sklenice a bedlivě sledoval, jestli všichni mají nalito. V čele stolu jako vždy seděl hranatý, prošedivělý Honza Kaláb.

První kapky zabubnovaly na okna, když se otevřely dveře výčepu a dovnitř vstoupil vysoký, ramenatý chlápek, na spáncích mu už prosvítalo stříbro a v ruce nesl objemný džbán. Otřepal z hlavy kapky deště, pozdravil a zrakem přelétl osazenstvo. Zarazil se a upřeně koukal na Honzu Kalába. Honza ucítil pohled, pootočil se a udiveně vydechl:
„Luki, proboha kde se tady bereš?“
Ten se zasmál:
„Teda, já zase nečekal, že tady nachytám Žanka Kalába.“
„Hele, postav si někam do kouta tu putovní cisternu a pojď si sednout k nám ke stolu,“ dirigoval Honza a od sousedního stolu přitáhl židli.
Lukáš si přisedl, chtěl se omluvit, že ruší společnost, ale to už před ním přistálo natočené pivo s krásnou vysokou čepicí. Opatrně odfoukl kousek pěny a napil se. Spokojeně pokýval hlavou:
„Jó, tak tomu já říkám pivo. A kde se tady beru? Já jsem tady od dneška místní. Když máma umřela, tak jsem si říkal, že bude stačit, když se domů vypravím jednou za měsíc. Nevyšlo to, chalupa, jak se v ní nebydlí, by spadla. Tak jsem s tím potulným životem sekl, no a jsem tady. Dostal jsem místo v lomu na dempru.“
„Na čem?“ nechápal Honza.
„No, to je taková velká a vysoká kára, na který se vozí šutr do drtiče, jak mě bylo vysvětleno.“
„Tak vážení, další lomař, co nás bude oblbovat odbornejma kecama,“ povzdech si Honza.
„Neboj, já toho moc nevím, vždyť jsem tu mašinu viděl, jen jak projela kolem,“ zasmál se Lukáš.
„Tak jo,“ rozhodl nejmenovaný vůdce stolu. „Scházíme se tady vždy ve stejnou dobu v pátek, chceš se připojit?“
„No, pokud vám to nebude vadit, tak proč ne,“ Lukáš si usrkl piva.
„Ale hošánku, to znamená že budeš dávat zápisný,“ šklíbil se Honza.
„Proč ne, co pijete?“
„Kdepak pití, zaplatíš něčí jiným. Tady vždy jeden z nás vykládá něco ze života, nějaký příběh, samozřejmě erotický, jsme chlapi.“
„To jako já? Teď? Bez přípravy? To jsi mě teda doběhl,“ vzdychl si Lukáš a napil se.
Hostinský Šmalda, aniž by se ptal, roznesl čtvrtky s rumem. Lukáš si přiťuknul, napil se a zamyslel.

„Víte, já dělal léta u jedné špeditérské firmy. Tiráka, jak se nám říká.
Když jsem měl jednou vůz v dílně a poflakoval jsem se kolem, odchytil mě šéf a prý co budu přes víkend dělat. Tak jsem mu vysvětlil, že nemám nic v plánu, možná se stavím doma, na chalupě. A on, že jedou v pátek na zájezd do Drážďan, prý jestli nechci jet také, že vzadu je ještě volné místo.
Pro upřesnění, odehrávalo se to za časů vlády potrefeného Husáka.
No, proč ne? Zjistil jsem,k kdo jede z chlapů, dozvěděl jsem se, že dozadu je zápisný, falša HULULI, neboli HUsákův LUxusní Likér. (přeložím – tak se říkalo rumu.)

Autobus byl v pátek okolo desáté přistavený i s vlekem. Tak jsme se nasoukali dovnitř a taková vycmrdlá blondýnka, dělala sekretářku, nevím komu, spustila:
Že nás jako vítá na zájezdě, že nocleh bude Pirně v kempu, ve stanech, jako obvykle. A že na zájezdě jsou dva noví členové, nějaká slečna Zdena, příjmení jsem přeslechl a moje maličkost. Budeme spolu v jednom stanu, který má dvě ložnice. Tak to kdybych věděl, tak jsem se na celý zájezd vykašlal. Když jsme se kodrcali k Hřensku přibatolila se k nám dozadu taková zrzavá, pihovatá holka, rozplácla se vedle mne a prohlásila, že je ta moje spolubydlící.
Huba ji jela jako šlejfírna, tak ji jeden z chlapů podal flašku, ať si s námi jako cvakne. Začichala a prohlásila, že alkohol nepije, prý to má špatný vliv na její nohy. Tak se ze slušnosti ptám, jestli ji opuchnou, nebo co. A ona ma to, že to prý ani ne, ale když se napije, tak se ji roztahují. Ale pak si dala takovýho loka, až se nám zatajil dech. Odfoukla si, vrátila flašku, zpola prázdnou a odkulila se zase dopředu k úřednické sebrance. Můj soused se smutně díval na flašku a povzdechl si, že jestli nás Zrzka navštíví vícekrát, budeme muset dokoupit pitivo.

Přijeli jsme k německé celnici a ejhle, odbavoval nás známý celník, já jezdil přes Hřensko často. Začal tu úřednickou bandu vpředu pořádně lustrovat, ale když mě uviděl, všeho nechal a valil se za mnou. A prý, kde jsem nechal auťák. „No, proč bych se nemohl někdy povozit?“ odvětil jsem.
Tak nechal lustrování, vrátil nám doklady a šumělo se k Pirně. K večeru jsme přijeli ke kempu. Byl prázdný, zamčený, nikde dušička. Po dlouhé chvíli se přibatolil takový starý děda.
Ta naše vedoucí se mu snažila lámanou školskou němčinou objasnit, že tady máme zamluvený nocleh. Děda ji nerozuměl, tak jsem se do toho vložil a řekl mu německy, o co jde. Pochopil, otevřel a my jsme se vecpali s autobusem dovnitř. Nastalo rozebírání stanů, handrkování o nejlepšího místa a já stál opodál a čekal, co na mě zbude. Pak se objevila ta zrzka. Vlekla pytel se stanem a že ji mám pomoct se stavěním.
„Pomoct? Ale já takovou potvoru nikdy nestavěl,“ vykrucoval jsem se.
Prý to nevadí, že to stavěla kolikrát.
Tak jsme to monstrum postavili, hergot jak tomu říkali? Nějak Florida, nebo Bahama? Už mi to vypadlo z hlavy. Uprostřed byla předsíňka a na obou bocích docela velké ložnice. Pak ještě odněkud dotáhla spacáky, skládací stolek a dvě křesílka. Holt uměla v tom chodit.

Objevili se chlapi a prý když umím německy, tak ať se jdu zeptat, jestli někde teče pivo.
Děda mi vysvětlil, že máme jít na konec kempu, jsou tam malá dvířka v plotě a asi sto metrů dál je výletní hospoda. Zrzka něco lovila v baťohu a tak jsme se vypařili a zamířili na pivčo.“

Přerušil vyprávění, dopil pivo a hostinský rychle posbíral prázdné sklenice a šel roztočit nové. Honza se zeptal:
„Ty, Lukine, když jezdils po světě, to ti stačila němčina?“
„To ne, dělal jsem hlavně Francii a Španělsko, takže se obstojně domluvím ještě francouzsky, španělsky a anglicky.“
Na stole přistály plné džbánky, Lukáš ze zamyslel a pokračoval:

„Opravdu asi po sto krocích se objevila taková bouda, za ní šumělo Labe a před ní pár stolků a židlí. Vpálili jsme dovnitř, usadili se, bylo tam skoro prázdno, jenom v koutě seděl nějaký pár. Objednal jsem pivo, hostinský ho donesl, jak je u nich zvykem, v třetinkách. Do nás to vlítlo myslím prvním lokem.
Uviděl to a zeptal se: Fy Cesi?
Tak jsem mu vysvětlil o co jde a už nám pivo nosil v půllitrech. Ti dva domorodci se po nás škaredě podívali, zaplatili a zmizeli. Objednali jsme si potom šnaps a že si má připít s námi. Hostinský donesl maličké štamprdličky, přiťuknul si s námi a pronesl přípitek:
„At šije Dupcek.“
Chudák, nevěděl, že je Dubček už na politickým hnojišti. No, udělali jsme mu tam docela slušnou útratu a pak jsme se vrátili zpět do kempu, Zrzka seděla na stoličce a požírala chleba s řízkem.
Prý, kam jsme se ztratili?
Přece na pivo, jsem ji vysvětlil.
A ona, že je to zrada, šla by s námi.
To by dopadlo, rejpnul jsem si. Pivo je alkohol, co by ji potom dělaly nohy?
Zašklebila se a jestli nechci řízek.
Poděkoval jsem za nabídku, protože děda hostinský nám ohřál ty jejich fajnové buřty. Pak jsme zalezli, každý do své ložnice. Kemp pomalu utichal, bylo slyšet jenom řeku a myslím, že venku šmejdil ježek a sháněl, co by našel k snědku.

Po hodné chvíli se ozvalo zaškrábání na plachtu a prý jestli už spím. No, ještě jsem nespal, tak se ptám co se děje.
„Někdo chodí kolem stanu a funí.“
„To bude ježek, můžeš klidně spát,“ uklidňuji ji.
Chvíli byla zticha a potom meditovala, co když ježek vleze dovnitř.
„Tak tě opíchá,“ schválně jsem ji dráždil.
Rozepnula zip a bez ptaní vklouzla dovnitř, jenom v kalhotkách a nějakým triku.
Prý radši se nechá opíchat od chlapa, než od ježka. Než jsem se nadál, byla napasovaná vedle mě, ve spacáku. A jestli prý mi to nevadí. Tvrdě na mne najela. Škrábala mě na prsou těma svýma žužlákama a nohou pokoušela bejčidlo. Tak jsem si ji rozbalil a mazlil se s těmi jejími polštářky. Teda, měla je, pánové, parádní! Asi tak trojky a žužlíky měla natrčený, že jsem neodolal a zahrál si na kojence. Líbilo se jí to. Nohou mě stále víc pokoušela a když zjistila že jsem už dost nažhavený, odstrčila mi hlavu, rychle si stáhla kalhotky a vyprostila kluka z vězení. Převalila mě na záda a než jsem se vzpamatoval, tak se na fešáka nasouvala parádně mokrou dírkou. Jó, pánové, ta ji měla těsnou a mokrou, co vám mám povídat.
Nevím, ale musela dělat nějakou jezdeckou školu, jak jí to šlo.
Měsíc prosvítal přes plachtovinu, ona měla zvrácenou hlavu, vypasovaný prsa a funěla jak stará lokomotiva. Najednou se ji dírka stáhla, funění se změnilo na zakvičení. Skácela se mi na hruď, tiše sténala a vzdychala, že to mám udělat až do konce. A prý bez obav, protože bere prášky. Tak jsem toho svýho lumpa rozpohyboval a protahoval dírku, až to mlaskalo. Nakonec to přišlo i na mě. Tak jsem pořádně vykropil kapličku, když po tom toužila. Položil jsem ji na bok, pracanta nechal v mokru, ať se stará sám o sebe a věnoval se líbání. Po chvíli vzdychla, že ježek by ji tak krásně neopíchal. Pak jsme, přituleni k sobě, chrápali až do rána.

V sobotu ráno jsme zkulturnili sebe i zaneřáděný spacák. Na chvíli zmizela a pak se objevila se dvěma šálky kávy. Prý ví, kam má jít. Zeptala se jak mě říkají a ona, že je Zdenka. Tak jsem se pochlubil, že jsem Lukáš.
No a jelo se do Drážďan.

Panstvo to vzalo po památkách a my chlapi po knajpách. A Zdenka šla s námi, nedala se odbýt. Já se s ní držel zkrátka, ale chlapi už měli v hlavách permoníky.
Za mohutného řevu, prý to byl zpěv, se nahrnuli do autobusu a řádili, než jsme dojeli do kempu. Tentokrát netoužili po hospůdce, byli rádi že je jejich polovičky dostrkaly do stanu.
Za chvíli se rej okolo stanů utišil, my zalezli také a Zdenka se hned nastěhovala ke mně. Roztáhla můj spacák, že byl jako deka a potom přivlekla svůj, roztáhla, prý na přikrytí.
Zalehli jsme a ona hned jako ještěrka byla svlečená, válela se po spacáku a vystrkovala na mě svoje vnady.
No co jsem měl dělat?
Pila alkohol? Pila a jak sama říkala, potom ji hned jdou nohy od sebe.

Shodil jsem slipy a můj opičák se hned stavěl do pozoru. Tak jsem si, v rámci předehry, trochu pohrál s kozičkama a dráždil žužlíky tak dlouho, než vypěnila, tichým řevem. Moc to nevadilo, protože unavení chlapi dělali takový rambajs chrápáním, jako stádo mamutů.
Sklouzl jsem dolů přes hladkou, vyholenou buchtičku a zabořil se do ní. Našel jsem zduřelého frajtříka a tak dlouho ho pokoušel, až Zdenda málem dělala stoj na hlavě. Dopřál jsem klukovi trochu pokouření a pak jej vpálil jsem do dírky, aby si vychutnal tu mokrou, cukající se jeskyňku. Dorážel jsem tak rychle, že moje ženská podložka doslova explodovala. No, já měl toho taky dost a tak jsem ji tam našplíchal pořádnou dávku, jenom hekla. Pak jsme leželi unaveně vedle sebe. Stíral jsem ji z očí slzy a snažil ji uklidnit. Kolem nás se nesl chorál mamutího orchestru. Jen co se bojovník trochu vzpamatoval, šli jsme znovu na věc. Pokračovali jsme, dokud nás únava nesklátila do milosrdného spánku. Ráno se ke mně přitiskla a s polibkem mi sdělila, že tak krásnou noc ještě nezažila. A hrozně litovala, že ten zájezd netrvá déle.

Potom začalo balení. Trvalo to celé dopoledne, protože chlapi po včerejší opici ještě nebyli schopni pochopit, co se po nich chce. Paničky po autobusu schovávaly nakoupené věci kde se dalo. Víte, tehdá se hodně věcí z NDR nesměla k nám dovážet a celníci po tom šli jak čerti.
My se odstěhovali na svá místa vzadu. Chlapi vzali Zdenu na milost a směla sedět s námi.
A tak se jelo domů.

Najednou někdo vylovil z pod sedadla zapomenutou flašu rumu a chlapi začali přiživovat včerejší opici. Zdena si taky lízla a já ji zašeptal ať dává pozor na nohy.
Po příjezdu na celnici nastoupil do autobusu takový starší celník. Rozhlédl se a položil obligátní otázku, zda máme něco k proclení. Kámoš kousek vedle nás zařval, že má k proclení kovaříky v hlavě a zhroutil se zpátky na sedadlo. Celník se usmál a usoudil, že tam vzadu nás nemá cenu něco kontrolovat. Znalecky utrousil, že tyhle stavy dobře, protože u všech autobusů je to jako přes kopírák. Pány tedy nechá s jejich kovaříky, ale dámy vpředu ať si vezmou zavazadla a jdou na celnici. Nastalo pozdvižení a Zdena se ptala, jestli má jít taky. Prý ne, že ho kovaříci nezajímají. Samozřejmě, že byla ráda, protože už se v duchu loučila se záclonami, které si schovala v batohu pod prádlo. Celník to tam pak vzal zgruntu, že dámy byly rády, když to měly za sebou. Za pochmurného ticha jsme pak dojeli domů. No a my dva se rozloučili a tím to skončilo.“
Honzovi to nedalo, aby se nezeptal:
„A to už jste se nikdy nesešli?“
Lukáš zakroutil hlavou:
„Příští týden jsem valil do Francie, pak bylo Španělsko a po čase jsem se dozvěděl, že se provdala a odešla z podniku.“

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1535
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Povídky od hostinského stolu 02 – StopařkaPovídky od hostinského stolu 04 – Na plese >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na