V létě 1944. v americko-japonské válce v Tichomoří probíhal zásadní obrat. Američané obsazovali jeden ostrov za druhým a Japonci ztráceli svou dosavadní dominanci. Přesto ještě nebylo nic rozhodnuto…..

***

Hydroplán Catalina z USS Langley kvůli oblačnosti letěl v nízké výšce a pátral po větším uskupení nepřátelských plavidel.
„Máme už málo šťávy, měli bychom se vrátit,“ konstatoval kapitán John Toman při pohledu na přístrojovou desku.
„Dobrá, obletíme tamhlety ostrůvky a bereme zpátečku,“ souhlasil druhý pilot, poručík James Warwick.
„Kde teď vlastně přesně jsme?“ otázal se kapitán a Warwick odvětil: „V jižním pásmu Marshallových ostrovů.“
John prohlížel námořní mapu a kroutil hlavou.
„Nemůžu to tady najít, ty ostrovy tu nejsou,“ a přemítal jestli neuhnuli více stranou z daného kurzu.
„Pozor na desáté hodině!“ vykřikl zadní střelec a vzápětí se ozval rachot kulometu.
„Dvě Zera! Jdou po nás! Božee..ááhh!“ stačil ještě oznámit, než ho zabil proud střel ze stíhaček.

„Máme zásah!“ křikl kapitán a vlevo se mihly dvě stíhačky a otáčely se na nový útok. Čelní střelec Cataliny zahájil palbu a jedna stíhačka rozkvetla v ohnivou kouli.
Druhá ale zaútočila z boku a palba provrtala hydroplán skrz naskrz. Letoun se stal neovladatelným a John se snažil neodvratný pád alespoň zmírnit. Provedl obrat na nejbližší ostrůvek a klesal do zeleně pralesa. Nový proud střel Zera trhal letadlo na kusy, ale zem se rychle blížila. Pak jen praskot, náraz a tma.

Japonec vítězně zamával křídly a odletěl zpět na letadlovou loď oznámit likvidaci nepřítele.

***

Kapitán Toman se ztěžka probral a rozhlédl se kolem sebe. Warwick ležel zhroucený v sedačce provrtaný kulkami a i ostatní členové posádky byli mrtví. On jediný přežil a nachází se na neznámém ostrůvku uprostřed Pacifiku.

Ztěžka se vydrápal ven a ohledával se, zda nemá také nějaké zranění. Naštěstí byl v pořádku, a tak začal uvažovat, co dál.
Nejdřív vyndat z vraku vše, co se hodí. Pak musí pohřbít mrtvé kamarády a …nějak přežít. Že by ho někdo hledal, nepředpokládal. Je válka, letadlo odepíšou a jména vykážou na seznam ztrát. Nic víc. Zkusil ještě vyslat rádiem nouzový signál, ale baterka se brzy vybila.
Než nastala tma, na pobřeží byly navrstveno šest hrobů a noc John strávil v kabině hydroplánu.

Ráno vynesl ven vše, co mohl upotřebit a pak se vydal na průzkum vnitrozemí.
Z výšky se ostrov zdál malý, ale nyní viděl, že ho za den nepřejde. Džungle byla hustá, takže zbývalo jít po pobřeží. Nakonec skončil u malého potoku, který se vléval do moře. Žízní tu tedy nezemře. Rozhodl se, že si tu založí hlavní stan. Vybuduje si přístřešek a nějak…moment, co to bylo?
Nějaký praskot z džungle. Sáhl po pistoli a čekal. Praskot se blížil a pak se ozval hlas. „Hello, american. I´m friend.“
John ztuhl, ale zbraň držel stále namířenou.
„Vylez ven a ruce drž nahoře!“ křikl na neznámého.

Křoví se rozhrnulo a Toman hleděl na snědého domorodce. Stál tu s rukama nad hlavou a vesele se zubil. Žádnou zbraň neměl.
„Kdo jsi?“ otázal se ho.
„Jsem Gumma, z osada naproti,“ mávl rukou do džungle. „Včera zde spadnout letadlo. Já jít se podívat a mrtvé křesťansky pohřbít. Tak říct náš páter. Ty živý z letadlo?“
„Ano. A mrtvé kamarády jsem už zaopatřil. Půjdu s tebou. Nejsou tu Japonci, rozumíš? Jiná armáda?“ otázal se opatrně.
„Nikdo zde nebýt už mnoho rok. My žít v pokoj s ostatními. Já tě přivést a bude slavnost,“ zubil se a zamířil do džungle a John ho opatrně následoval.

Domorodec Gumma ho neznatelnou stezkou v džungli provedl napříč ostrovem na planinu u srázu nad mořem, kde stála malá vesnička.
Obyvatelé tu stáli v řadě, všehovšudy asi třicet lidí. Do popředí vyšel starý muž oblečený v mnišské kutně, už značně zvetšelé.
„Ty jsi Američan, co včera havaroval?“ otázal se dobrou angličtinou.
„Kapitán John Toman, první pilot průzkumného letu z USS Langley,“ představil se a muž kývl.
„Já jsem páter Noster,“ odvětil, „a jsem potomek zde ztroskotané mise, která kdysi plula na Filipíny šířit křesťanství. Zůstali tu a já jsem vnuk jednoho z těch zbožných otců.“
John užasl. „Mniši a měli děti?“
Stařík se usmál. „No, synu. Nesmíš to s tím celibátem zase brát tak doslova. Žiju tu celý život a když tu jsou takové poklady přírody, nedá se odolat,“ a pokynul stranou ke hloučku domorodých dívek.
„Jednu jsem si vzal a mám tu několik dětí…. No, a co s tebou?“ zamyslel se.
„Lodní doprava tu není, takže odsud se nedostanu. Budu tu muset žít, pokud mě přijmete mezi sebe,“ nadhodil John s obavou, co stařík vymyslí.
„No. Nejdřív si odpočiň a my se uradíme,“ otočil se k ostatním. „Která se ujme hosta?“

Dívky se začaly překřikovat a nakonec mu vyšla naproti nádherná dívka, vzala ho za ruku a odvedla do jedné chýše.

***

„To být tvůj domov a já ti být k pomoc. Jsem Kamya,“ poklekla na zem a urovnávala lůžko vystlané suchou trávou. „Ty spát tady s já.“

John si odložil věci a rovnal si to v hlavě. Nebyl tak hloupý, aby nepochopil, že dívka mu je k ruce hlavně v jedné věci. Tak to v Tichomoří chodilo. Nu, nechá to být a uvidí, jak se věci vyvinou. A ty se vyvinuly velice rychle.
Dívka pokorně stála stranou a čekala. John si ji prohlédl. Souměrná postava, plné boky, pevní prsa a krásná tvář velmi mladé dívky. Hladká čokoládová pleť dokonala celou tu krásu, že náhle pocítil erekci a chtíč.
Vzal ji za ruku a přitáhl k sobě. Dívka se usmála a potěšeně mu vplula do náruče. Když ji políbil, seznal, že tuto techniku ovládá. Rozevřela ústa a jazykem mu vjela do úst, Začali se vášnivě líbat a pak padli v pevném objetí na lůžko.

John hnětl její pevná prsa a hladil ji všude po jejím pružném, hladkém těle. Dívka mu oplácela stejně a co víc, hlavou se mu dostala ke klínu, uvolnila mu tvrdý ocas a vášnivě ho začala kouřit. Kde se to naučila, těžko říct, ale John se zmohl jen na slastné vzdychání. Dívka mu olizovala a tepala žalud, lízala ho po celé délce ocasu až po kořen, vsála ho hluboko do úst a jazykem vytlačovala.
Tohle John nezažil v žádném bordelu, kam kdy zavítal, a že už měl za sebou hodně zkušeností. Tahle dívka to dělala s láskou a radostí. Její umění vyvrcholilo výstřikem, který pojmula do úst a a se zjevnou samozřejmostí i spolkla.
Pak znovu splynuli v líbání a mazlení, až nová erekce postavila ocas a nyní už jí zamířil do klína. Dívka doširoka roztáhla nohy a sama si ho zavedla do sebe.

„Ahhh…oooch,“ přijala ho se slastným vzdechnutím. John cítil, jak je mokrá a snadno do ní vnikal až po kořen. Byla úzká a nádherně mu při přírazech masírovala ocas.
Dívce jeho rozměry také plně vyhovovaly, protože nahlas slastně sténala a sama mu výpady pánve šla naproti. Strojové mrdání vyvrcholilo oboustranným zaúpěním v orgasmu a John plnil dívčinu dělohu semenem, zatímco ona rytmicky stahovala pochvu a ždímala z ocasu vše do poslední kapky.
Pak se John znaveně odvalil vedle ní.

Zatímco se oba vydýchávali z prožitého milování, vesničané shromáždění kolen chýše se pomalu a tiše rozcházeli.
Kamya splnila, co se od ní očekávalo a cizinec ji přijal. To bylo dobré znamení.
„Myslím, že by tu mohl zůstat,“ pronesl náčelník kmene Tumba. Páter Noster přikývl.
„Večer uděláme přijímací rituál.“

***

Pomalu se smrákalo, když Johna navštívil páter a vybídl ho: „Řekni mi něco o sobě, synu. Odkud jsi a tak…“
„Jestli vás to zajímá. Narodil jsem se v Evropě, v Čechách, v městečku, tuším, Hlinsko. To je jedno, moc si na to nepamatuju, protože jsme brzy odešli do Ameriky. Otec udělal nějaké výhodné obchody a usadili jsme se v Bostonu. Z Jana jsem se stal Johnem, vystudoval jsem střední školu a pak jsem vstoupil do armády. No a najednou byla válka, Pearl Harbor a už jsem se pakoval na Havaj a dál…až jsem skončil sestřelením zde. Ani nevím, kde vlastně jsem.“

„Hezký příběh,“ konstatoval páter. „Zde jsi v Ráji, synu. Co tu žiju, nikdy tu nikdo neplul ani nepřistál. Je to ztracený kraj, chráněný korálovými útesy a není zde nic, co by stálo za vidění. Tedy navenek. Ty sám vidíš, že divy přírody tu jsou velmi krásné, že?“
„Ano, to jsou,“ vydechl John při vzpomínce na odpolední chvíle.
„Slyšeli jsme,“ uchechtl se stařík. „Večer tě čeká přijímací rituál. Nemohu ti nic prozradit, jen to, abys byl při síle a nezklamal naši bílou rasu, cheche, sbohem, synu.“

***

Pro Johna si pak přišla Kamya. Po jejich úspěšném milování, byla nyní jeho manželkou a tudíž měla právo být mu po boku.
Nic z toho John netušil a ani to nebylo důležité.
Nyní předstoupil před náčelníka Tumbu. Ten povstal a roztáhl ruce.
„Tento bílý muž, co spadl z oblaků, se stane naším synem, jakmile vykoná starodávný rituál.“

John netušil, co se po něm bude chtít, když vtom před něj nakráčely tři ženy. Byly věkově odstupňované. Nejstarší mohlo být tak padesát, možná i víc, mladší kolem třicítky a nejmladší bylo sotva odrostlé děvče.
Náčelník pronesl: „Nyní bude vykonán přijímací styk s vyvolenými. Pokud bílý muž uspěje a své sémě při obřadu ponechá v sobě, stane se naším synem.“
John pochopil. Musí ty tři ošukat a neudělat se. No, potěš pánbů!
Další ženy zatím na zemi rozprostřely deku, aby je měly pěkně na očích a celý kmen se shromáždil kolem dokola.
Náčelník kývl. „Sekma, thu mae.“

Nejstarší žena vstoupila na deku, svlékla se donaha a ulehla na záda. John k ní váhavě přikročil. Stáhl si kalhoty, ale ocas mu splihle visel dolů. Pohledem na ženu se nevzrušil. Pochopil, že ona mu nepomůže, vše je jen na něm.
Začal si tedy představovat Kamyu a honil si péro, až ucítil jeho pevnost a tvrdost.
Na nic nečekal, nalehl na starou ženštinu, roztáhl ji nohy a začal přirážet. Žena byla kupodivu vlhká, takže pronik byl snadný. Horší bylo, vyvolat v ní orgasmus a sám se neudělat. Žena ho absolutně nevzrušovala, prsa měla povadlá, tělo vrásčité. Nakonec mu však vyšla sama vstříc. Po chvilce rytmického přirážení začala slastně vzdychat a pak mu zahrála ukázkový orgasmus. Ječela, pohazovala tělem a zatínala mu nehty do zad. Zkrátka první kolo měl úspěšně za sebou.
Žena vstala a uvolnila místo druhé.

Mladší žena už byla přitažlivější. Erekce mu držela, že opět na nic nečekal a hezky si ji vzal. Žena také byla vlhká, ale dávala mu najevo, že ona si na orgasmus počká. Byla úzká a pohazovala mu tělem naproti, jak si to užívala. Slastně sténala, ale k vrcholu byla ještě cesta dlouhá. John zatínal zuby a svaly, jak se čurák dožadoval výstřiku, až ho něco napadlo.
Vyjel z ní a otočil si ji na všechny čtyři. Davem to zašumělo.
„Co to má být?“ otázal se náčelník, ale páter Noster ho zastavil.
„V pořádku. Jen se jedná o jiný druh spojení. Podívejte.“

To už žena hlasitě hekala pod prudkými přírazy zezadu a jelikož to zjevně zažívala poprvé, z nových pocitů a rozkoše se udělala.
„Ááách…úúúééé,“ vykřikla a strnula ve slastné křeči, což byl neklamný důkaz orgasmu. John cítil, jak mu stahy drtí čuráka, ale s vypětím všech sil to ustál. Žena odpadla a John z ní vyjel se stále tvrdým ocasem.

Nyní na deku ulehla mladá dívčina. Klín měla porostlý ještě malými chloupky, prsa byla tvarem zašpičatělá. Byla to ještě panna. John ji pomalu roztáhl nohy a zabořil ji obličej do klína. Dav opět zašuměl. Dívčin strachem stažený obličej se začal uvolňovat, pod dotyky jazyka na štěrbině, která ještě nepoznala milostné spojení. John ji přejel vnější pysky a lehce kmital špičkou jazyka na závojíčkách.
„Ah…ah..ai..ai..ai,“ pištěla dívka v návalech nepoznané slasti.
Když ji polaskal klitoris, vykřikla už hlasitě a pohazovala tělem. Přitom jí rukama svíral malá pevná prsa, což v ní vyvolávalo další vlny rozkoše, až náhle zaúpěla, celá se roztřásla a hlasitě sténala. Neklamný důkaz vyvrcholení.
Náčelník povstal. „Teh nomi akate. Obřad jest dokonán. Muž splnil podmínky rituálu. Dokonce Numi zachoval panenskost a čistotu. Nyní jeho právoplatná žena dokoná vrchol a obdaří posvátný oheň séměm našeho nového syna.“

Z davu pyšně vyšla Kamya, poklekla před Johna a znovu mu poskytla slastný orál jako odpoledne. Ten už to měl na krajíčku, takže stačilo pár tahů sevřenými rty a už úlevně pustil semeno do jejích úst. Kamya však dávku nespolkla, nýbrž vše vyplivla na palmový list. Ten ukázala náčelníkovi.
Když kývl, list přeložila a hodila do ohně. Obřad byl zdárně dokončen. Znaveného Johna Kamya odvedla do chýše, kde v jejím objetí okamžitě usnul.

Páter a náčelník ještě u ohně rokovali.
„Kdy mu to řekneme?“ nadhodil páter.
„Na to je čas. Nyní se musí projevit jako člen kmene,“ uvažoval náčelník.
„On není z tohoto světa. Vždycky se bude chtít vrátit,“ páter nesouhlasil.
„Pokud mu dokážeme zajistit tu pravou náplň života tak ne, vzpomeň si na sebe,“ pousmál se náčelník a páter mu se smíchem přisvědčil.

***

John se probudil a zjistil, že je doslova „omotán“ rukama i nohama dívky. Snad aby ji nezmizel. Zavrtěl se a tím ji probudil. Usmála se a hned ho začala líbat a laskat. John původně chtěl jít na záchod, ale hravé prsty dívky ho přivedli k tvrdé erekci a chuti na něco úplně jiného. Kamya si sama na něj nasedla a krouživými pohyby pánve přiváděla nejvyšší rozkoš jak sobě tak i jemu. Ve svém vrcholu začala stahovat poševní stěny a proud uvolněného semene ji naplnil dělohu.
Byla spokojena a John vylezl ven, konečně se vymočit. Nad sebou slyšel podivné dunění. Zvedl hlavu a s bodnutím u srdce sledoval mrak vysoko letících amerických bombardérů.
„Kamarádi,“ zašeptal a v očích se mu zalesklo cosi jako slza. Náhle si vedle něj přidřepla Kamya a též vykonávala potřebu. John už pochopil, že všechny věci, včetně sexu a hygieny, ve kmeni probíhají veřejně a beze studu.

***

Další dny byly jeden jako druhý. Zajištění obživy, topiva, obstarání dětí a sex. A tak stále dokola. John si zvykl. Díky svému vojenskému výcviku zpočátku zvládal hodně práce, ale pak pochopil, že není kam spěchat. Vždyť i zítra vyjde slunce.

Když nastalo období dešťů, trávil hodně času hovorem s páterem. Ten mu jednoho večera vyjevil jisté tajemství.
„Loni, zpočátku jara zde spadlo velké letadlo. Zničehonic přilétlo a s hořícími motory zapadlo do lesa. Muži uvnitř byli mrtví, a tak jsme je pohřbili. Náklad zůstal v pořádku, ale nevíme, co to je. Leccos přečtu, ale nerozumím tomu. Ty to určitě poznáš, jestli je nám to k užitku.“
„Kde to je?“ byl John opravdu zvědavý.
„Na konci dešťů ti řeknu a půjdeme tam spolu. Náčelník to zatím neschválil, ale myslím, že nemá cenu to před tebou tajit,“ pousmál se páter a to už do chýše vstoupila Manga, páterova žena a plísnila ho, aby okamžitě šel domů k večeři.

***

„Tak, tady to je,“ rozhrnul páter křoví a před Johnem se objevila paseka a na ní trosky bombardéru B29.
Přední část byla napadrť, ale zadní prostor byl zachován. Křídla byla uražena a ležela v troskách kolem dokola společně s motory a zbytky vrtulí.

Vlezli dovnitř a postupovali do zadní části. Tam byly různé bedny, ale Johna zaujala jedna veliká s nápisem „Warning – Radioactive load.“ Byla ocelová a pomalovaná podivnými značkami. John se zamyslel. Už kdysi zaslechl cosi o radioaktivitě, záření a nějaké uvolněné energii více než tisíce tun TNT, ale nechápal to. Teď ale vycítil, že by to neměli otevírat.
„Rozumíš tomu?“ otázal se páter.
„Jo. Tohle otevírat nebudeme, jinak tu všichni pomřeme!“ houkl John sebejistě a páter se ošil a pokřižoval.
„Dobrý bože. Pandořina skříňka!“ a začal se modlit.
„Něco takového,“ odtušil John. „Probereme ty ostatní bedny,“ a začal je otevírat a komentovat.
„Hm. Metály, pro koho? Hele, náboje…a tady…jasný…samopaly…to se hodí…a támhle… aha…konzervy…maso…konečně a tady..plechovky coly! Našli jsme poklad!“

Páter tak nadšený nebyl, ale pomohl mu vynosit ven všechno, co určil, s tím, že to pak do vesnice odnosí muži z kmene.
„Ta bedna má cenu zlata. Nejlepší by bylo, kdyby si ji naši vyzvedli, protože pro Japonce by to bylo terno, ale říkáš, že tu nikdo nikdy nebyl?“ zeptal se pátera.
„Co žiju, nikdy tu nikdo nepřistál,“ kýval hlavou páter. „Jen to letadlo loni a nedávno ty.
John mlčel, ale byl vnitřně nervózní. Armáda přece ví, co ztratila, tak proč to nehledá? Myslí si, že letadlo spadlo do moře? Jeho sestřelení Japonci taky bylo nečekané, zde přece není jejich námořní svaz a taky Američané tu vlastně také neměli být…. A náhle mu to bylo jasné!
Jejich uskupení plulo v oblasti ztraceného letounu a Japonci jim pluli vstříc se stejným úkolem. Najít letoun a vyzvednout náklad.
John dostal strach, aby tu zanedlouho nebylo příliš živo.

***

Čas se přesunul do roku 1945.
Kamya hrdě dávala najevo své pokročilé těhotenství, ale její chuť k milování byla stále neměnná a vyžadovala to aspoň dvakrát denně. John ji to rád dopřával a ještě stranou si užíval s jinými dívkami, toužící po jeho bělošském ocase. Těch byla většina, mladých i starších.
Manželství bylo jen formální a lidé zde žili pospolu jako jedna velká rodina. Ženy rodily mužům děti od jiných oplodňovatelů, ale to zjevně nikomu nevadilo. Jen Kamya se Johnovi dušovala, že ona je jen jeho. Sama mu však do postele přivedla sestru, když měla své obvyklé obtíže.
Teď, když byla těhotná, však už žádnou náhradnici nepřivedla a držela se Johna jako klíště.

Jelikož ale všechny mladé domorodky byly stejně nádherné, nedalo se jejich svodům odolat. John tak činil skrytě ve stínu pralesa, kam pozorné oko Kamyi nedohlédlo.

Jeho oblíbeným místem bylo zaskočit nějakou dívku při sběru plodů nebo sklizni na políčku. Dívky nereagovaly na okolí a věnovaly se své činnosti, takže stačilo jen přiskočit, vykasat jim sukénku a zarazil ocas do štěrbiny slasti.
Každá nejdřív vyjekla, ale hned se slastně rozvzdychala nad přírazy a držela a čekala, buď předkloněná, nebo vleže na zádech, až dosáhnou společného vyvrcholení.
Odměnou jí byl výstřik semene do dělohy. Jestli se ujme nebo ne, nikdo neřešil. A tak se šukalo a rodilo v zaběhlém rytmu již mnoho let.
Johnovi přišlo zajímavé, že kmen, kupodivu, zatím nijak nedegeneroval až mu páter jednou vysvětlil, že muži jednou za mnoho let vyrazí na moře a odkudsi si přivezou nové ženy. Jelikož pár bojovníků se nevrátí, je jasné, že se jich zmocnili násilím a bojovali o ně.
Nikdy mu však neprozradili, kam podnikají své výpravy. K nim na oplátku ženy nikdo krást nepřišel.

***

„Oh…ty děvko…hezky svíráš,“ funěl John do obličeje Zumbawy, manželky Gumma, která pod ním právě hlasitě vyvrcholila a rytmicky stahovala pochvu a nasávala do sebe dávku semene.
Zumbawa byla asi čtyřicetiletá žena plných tvarů, v sexu byla velmi zkušená a vynalézavá. John jí podlehl už dávno, ale rád si k ní vždy zaskočil, když byl Gumma na lovu.
Zumbawa mu dopřála nádhernou kuřbu a pak už mu nabídla svou věčně nadrženou vlhkou pochvu k vymrdání. Vždy do ni s mlasknutím zajel až po kořen a rytmickými přírazy oboustranně vyvrcholili. Nyní to skončilo jinak.

Do chýše náhle vlítl Gumma a vyděšeně volal.
„Tam nějaký cizá voják…vylézat z loď!“ mával rukama a ani nijak nekomentoval, že mu John právě ojíždí ženu. Ten také rychle vstal, ve své chýši popadl zbraň a s Gummou vyrazil na pláž a s nimi i skupina bojovníků s luky.
Opravdu. Na západním pobřeží se právě vyloďovali muži námořní pěchoty a zaujímali předmostí pro další jednotky.
Nikdo proti nim nestřílel, ale oni netušili, zda tu není skrytý nepřítel.
John se odvážil blíž a s úlevou poznal, že se jedná o Američany. Teď jenom nenechat se omylem zastřelit! Na pláž za nimi nepůjdou. Nejlépe bude, nenápadně je sledovat a nechat se uvidět až na nějakém přehledném místě.
Pak Johna napadlo, proč tu jsou. A s ostatními muži se přesunul k troskám letounu a volně se tam rozesadili, jak na přehlídce.
„Stand! Hands up and weapon fold!“ vyštěkl přísný hlas o hodinu později a objevila se rojnice pěšáků v čele s nějakým majorem.
„Haló! Jsem kapitán John Toman, 3.divize námořního letectva na USS Langley, trosečník sestřeleného průzkumného letu,“ povstal John a zasalutoval.

Majorovi klesla ruka s pistolí a překvapením ztuhl.
„V pořádku, kapitáne! Jaká je vaše situace?“ řekl po chvíli.
„Ostrov je čistý. Je zde jen mírumilovný kmen. Ale vás zajímá asi tohle?“ odvětil John a mávl na letoun.
„Jistě,“ ušklíbl se major a potřásl si s Johnem rukou.
Také ostatní vojáci sklonili zbraně a přišli blíž.
„Dali jste si na čas. Jsem tu už přes půl roku. To, co je vevnitř je fakt zajímavá věcička,“ podotkl John.
„Co o tom víte? Vy jste to otevřel?“ ztuhly majorovy rysy.
„Nevím, co to je. Jen tuším. Radioaktivita, záření, uran…..“ vyjmenovával John.
„Myslím, že víte dost. Tak na to zase zapomeňte. Nikdy jsme tu nebyli, jasné?“ zkomisněl major.
„Vy mě tady necháte?“ překvapeně hlesl John.
„Nejsme záchranná jednotka. Berem co hledáme, ale nebojte. Dáme o vaší poloze zprávu a oni vás vyzvednou,“ pousmál se major a spiklenecky dodal. „Tak si ještě užijte trochu té svobody.“

Nakonec to dopadlo trochu jinak. Vojáci museli přijmout nabídku pohostinnosti vesnice a jak už to tak bývá, užili si i půvabu místních žen.
Sám major spočinul v mladé náruči náčelníkovy třetí ženy a šel svým podřízeným příkladem. Po chvíli se z chýše, kde zmizeli, začali ozývat výkřiky rozkoše, milostné sténání a hekání. Major se opravdu činil, a tak i ostatní vojáci se začali postupně ztrácet v doprovodu domorodých žen, které jim poskytly příjemné chvíle.

John pak v noci seděl u ohně, ocas zasunutý v ústech Kamyi, která si s ním mazlivě pohrávala a naslouchal zvukům vášně rozléhající se celou vesnicí.
Mladinké dívky, děti a nevyužití muži tu seděli společně s ním a uvolněně si povídali, jako by se vlastně nic nedělo. Že jejich manželky a dcery tu šukají s cizinci jim přišlo naprosto přirozené. Byli to přece jejich hosté.

***

Ráno vojáci opouštěli vesnici s kruhy pod očima, vycucaní jak citrón, ale s pocitem dokonalého uspokojení.
John jim pomohl s naloděním tajemné bedny a major se s ním rozloučil s přáním brzkého shledání.

John se vrátil do vesnice a život nabral zas neměnný ráz.
O měsíc později Kamya porodila holčičku Soamate, ve významu něco jako Jasný den. Kamya byla smutná, že neporodila chlapce a bála se, že ji John zapudí. Když ji ale ujistil, že dítě je dar boží a na pohlaví nezáleží, uklidnila se. Ne však nadlouho.

Jedné noci, kdy se ještě nemilovali, ale vystačili si s polibky a vzájemným hlazením, mu tiše řekla.
„Vím, že se blíží chvíle, kdy odsud odejdeš. Je to tvůj osud. Tak jak jsi sem přišel, vrátíš se zase do svého světa. Nezapomeň na nás a měj nás stále ve svém srdci, tak jako já budu tam mít tebe.“
„Ale Kamyo,“ řekl John něžně. „Vždyť můžeš odejít se mnou.“
„Ne. Zde je moje místo a má rodina. Váš svět je neznámý, možná i zlý a krutý. Nechci ho znát. Proto nezapomeň na svou Kamyu a Soamate.“

***

Tento hovor ji John přehrával, když ho v květnu 1945 vyzvedávala záchranná jednotka a zvěstovala mu, že válka v Evropě skončila a že s Japonci to určitě skončí do Vánoc.
Ve službě se ani neohřál a válka opravdu definitivně skončila.
Z armády ho propustili v roce 1950 a John se usadil v San Franciscu, kde sloužil u letecké pobřežní stráže. Zde byl spokojen, vydělával slušné peníze a mohl pomýšlet na ženitbu.

Jako kolegyně s ním létala jistá Maribel Gómez, hezky vyvinutá mladá žena, původem Mexičanka. Ta mu dávala najevo, že jí není lhostejný, a protože se i Johnovi líbila, dohodli se, že by to spolu mohli zkusit.
Aby se blíže poznali, vyrazili na týden do Miami. Nakonec z moře a města poznali jen postel, protože celou dovolenou promrdali.

***

V posteli spolu skončili hned první noc po příjezdu. Po vynikající večeři a v alkoholovém opojení se na sebe těsně tiskli už při tanci na večírku u hotelového bazénu. Johnovi v kalhotách trčelo péro a Maribel se mu o něj třela stehnem a vzrušeně dýchala.
Sotva zašli na pokoj, vrhli se na sebe. Naplněni chtíčem, servali ze sebe vzájemně šaty a vrhli se na sebe jako zvířata.
Maribel klečela na posteli a zezadu do ní mocnými přírazy John rval nadržený ocas. Maribel ječela jak siréna slastí, John jen funěl a „flop…flop..flop,“ zarážel do ní strojově tvrdého čuráka. Zezadu ji drsně svíral v dlaních její plné velké prsy, jako by je chtěl utrhnout a Maribel tak brzy dosáhla orgasmu. Začala stahovat píču a vtom ji zalil proud semene ze zaraženého ocasu. Bylo to opojné a nepopsatelně krásné.
Pak cítil, jak v ní ocas měkne, až vyjel ven a oba uvolněně padli vedle sebe a usnuli.

Hned ráno pokračovali v mrdání, že málem nestihli snídani. Dopoledne promrdali a po obědě zas. Pak spali a pak zase mrdali celou noc.
Obzvlášť velké potěšení měla Maribel z pozice 69. Lízání kundičky ji přivádělo skvělé orgasmy a kouření čuráka ji nevadilo. Polykala i semeno, takže spokojenost byla oboustranná. Čím více ji John lízal v klíně, laskal závojíčky a dráždil klitoris, tím větší odezvy se dočkal, protože Maribel mu, s vlastní vzrůstající rozkoší, sála čuráka jak vysavač a luxovala ho opravdu důkladně, až do výstřiku.

Také její prsa byla úžasná a krásně citlivá na dráždění. Stačilo promnout jí bradavky a už byla dole mokrá a připravená na zásun.
Milovala všechny polohy, jen do zadku Johna nepustila, zato sama mu tam strkala prst vždy, když měla tu možnost. Podivné, leč pro Johna docela vzrušivé, jak musel sám uznat.
Maribel byla úžasná, vášnivá ale neukojitelná žena a i John si to užíval, ale koncem pobytu usoudil, že na tohle prostě nemá. Tahle holka by ho usouložila k smrti.

Když ji John oznámil, že opět zůstanou jen kolegy, Maribel se nejdříve tvářila nevraživě, ale pak uznala, že sex je pro ní opravdu důležitější než cokoli jiného a že by jim to v manželství asi neklapalo. Situaci nakonec vyřešila tak, že se nechala přeložit k pobřežní stráži do Los Angeles.

***

John tak zůstal sám. Jednou si ale při sledování televize a cestopisu o Tichomoří vzpomněl na svoji rodinu na ztraceném tichomořském atolu.
Vždyť kolik je to let? Skoro deset. A tak starou tam má dceru….
Najednou hrozně zatoužil je vidět. Nejen svou ženu a dceru, ale všechny z kmene, kteří ho přijali za svého syna.
Uvědomil si, jak tak krásně plyne čas, bez chvatu, technických vymožeností a civilizace všeobecně. Je to tam ráj.

Rozhodl se hned. Skončil v práci, prodal veškerý majetek, pronajal si velkou jachtu s vrtulníkem na palubě a vyplul na oceán za svou rodinou. Tentokrát už natrvalo.
„Tady je pásmo útesů. Zde zakotvíme a zbytek překonáte vrtulníkem,“ řekl kapitán lodi nad mapou, kde mu John ukazoval cíl plavby.

Plavba probíhala klidně. Kapitán měl sebou atraktivní manželku Jane a ta muže patřičně dráždila tím, že na jachtě chodila zásadně jen v bikinách, nebo si vzala šaty, které ovšem víc odkrývaly než naopak.
„No co. Ona je už taková,“ podotkl dobromyslně kapitán, když mu John naznačil, zda mu chování jeho ženy nevadí.

Jednoho večera se John ukládal ke spánku, když vtom klaply dveře kajuty a dovnitř vklouzla Jane a sladce se usmívala.
„Paní Jane, co tu děláte?“ znervózněl John, protože žena se blížila, oči se jí leskly a vypadala jak v transu. Než se nadál, žena po něm skočila, složila ho na záda a pevně se k němu přisála. John jen máchal rukama, až se žena nejednou odtrhla a řekla.
„Pomiluj mě!“ A znělo to jako příkaz.
„Ale..to..nejde..jste…vdaná,“ blekotal John vyplašeně, ale žena byla neodbytná a hlavně rozhodnutá dosáhnout svého.
„Dokaž, že jsi muž!“ a stáhla si ramínka košilky, které se šustotem sjelo k zemi a Jane byla nahá.
John její postavu znal, nyní viděl už jen ten zbytek, prsní bradavky a zarostlý chomáč klínu. Ještě chvíli zaváhal, ale pak se vrhl do milostného dobrodružství s nadrženou kapitánovou manželkou.

Bylo ji kolem čtyřiceti, ale tělo měla vskutku skvostné. Velká prsa nebyla povislá, ale pevně ji stála, hladká stehna se zužovala na krásně tvarovaná lýtka a zadeček měla také pevný a hezky zaoblený. Dlouhé hnědé vlasy měla nyní volně rozpuštěné a mokré, jak vylezla ze sprchy.
John ji prohnětl prsa a polaskal jazykem bradavky, které se ihned vztyčily a ztvrdly. Jane jen tiše vzdychla. Ruka mu přejela přes břicho mezi nohy a prsty jí vnikl do štěrbiny.
„Oááách,“ vyjekla a roztáhla nohy od sebe. Byla úplně mokrá a roztoužená.
Šoustal ji třemi prsty a Jane jen sténala a pohazovala tělem v návalech rozkoše. Přitom se divoce a vášnivě líbali. Pak ucítil její ruku na ocase. Svírala ho a lehce s ním pohybovala. Byl připravený, čehož ihned využila.
„Pojď do mě…prosím…a buď tvrdý a drsný!“ požadovala.

A tak do ní zarazil ocas na jeden příraz. Zajel do ní jak do másla a hned začal prudce přirážet.
„Ty mrdavá děvko….potřebuješ tvrdě ojet…že je to tak?“ funěl John a divoce ji mrdal jak smyslů zbavený.
„Ne…nééé…pomóooc …jsem napadena,“ ječela Jane, ale bylo to tiše a bylo vidět, že to hraje. Zjevně ji bavila hra na oběť a znásilnění. Tomu John moc nerozuměl, ale aby ji dal najevo svou převahu, vzpažil ji ruce a držel je za zápěstí. Jane teď nemohla nic moc dělat a jen zmítala tělem, dál se bránila a tiše volala o pomoc.
John ji zkřížil vzpažené ruce a stáhl je její košilkou k sobě. Tím ji udržel jednou rukou a druhou ji překryl pusu.
„Drž hubu, děvko! Furt se tu vystavuješ, tak si vo to sama říkáš!“ najednou ho to začalo bavit.
Bezmocná, vnadná žena je mu po vůli, sice dobrovolně, ale chová se jako oběť přepadení.

Jane slastí tekla jak přehrada a tělem ji stoupala nezadržitelná rozkoš k orgasmu. Tohle bylo milování přesně podle jejích snových představ. Cítila prudké přírazy tvrdého ocasu a její bezmoc ji naplňovala nevýslovnou slastí.
Pak jí projel blesk vyvrcholení. Nemohla křičet, protože jí John držel ruku přes pusu, ale prudce vzepjala tělo ve slastné křeči a stahovala pochvu kolem přirážejícího ocasu.
John naposledy přirazil a vypustil dávku semene do jejího lůna. Stříkal a stříkal a cítil slastné uvolnění, zatímco Jane ležela jak mrtvola v bezvědomí malé smrti „petit amort.“

„Áááh…bože…to jsem nikdy nezažila,“ pronesla, když přišla k sobě.
„Ani já ne,“ souhlasil John. „Ještě jsem nikdy ženu neznásilnil. Tohle je pro mě něco nového. Proč tě to tak baví?“
„Neřeš to,“ Jane odpověděla poněkud rozmrzele, ztěžka vstávala a oblékala si košilku. „Myslela jsem, že spolu strávíme noc, ale tohle mi stačilo,“ dodala s unaveným úsměvem a opustila kajutu.

***

Další dny se Johnovi vyhýbala a když se přece jen očima střetly, ruměnec ji zalil tvář. Asi se za celou akci styděla.
Když dosáhly místa zakotvení, John se se všemi rozloučil. Jane mu dala polibek na tvář a pošeptala mu do ucha. „Děkuji, byl jsi skvělý.“
Pak už usedl do vrtulníku, který nabral určený kurs.

***

„Tady někde by to mělo být,“ rozhlížel se John a náhle po letech znovu spatřil pás několika ostrovů, z nichž největší byl i středem jeho zájmu.
Vrtulník provedl obrat a dle navádění pilot dosedal na malou mýtinu v ploše pralesa.
„Vypni motor. Musíme chvíli počkat. Možná se nás bojí,“ řekl John a poslouchal jak motor utichá a vrtule se zastavuje. Nikde se nic nehnulo.
Vylezl ven a vytáhl svá zavazadla.
„Tak se měj a dík,“ rozloučil se s pilotem.
Ten nahodil motor, vznesl se a brzy zmizel za skalnatou horou, nejvyšším bodem ostrova.

John se rozhlížel. Záměrně si vybral mýtinu stranou od vesnice, aby obyvatele nepoděsil, ale aby to neměl daleko.
Vykročil známým směrem, když vtom mu z křoví vyšlo vstříc pět bojovníků. Poznal jen jednoho, Gummu.
Chvíli se měřili pohledem, ale pak se Gumma zazubil a John také.
„John, být to ty? Já tě rád vidět. To moji synové,“ ukázal pyšně na čtyři mladíky.
„Můžu jít do vesnice?“ otázal se John.
„Ty stále být náš syn, Ostatní mít radost ze tvá návrat,“ děl Gumma.
„A Kamya?“ otázal se John.
„To nevědět. Ale myslet, že ona taky a i tvá Soamate. Ona už být velká holka,“ pokrčil Gumma rameny a dodal, že páter již zemřel, ale jinak je vše stejné.

Ve vsi jejich příchod vyvolal hotové pozdvižení. John se nejdříve poklonil náčelníkovi. Když ten vyjevil, že přijímá jeho pozdrav i návrat, mohl se přivítat s ostatními.
Nejprve však zaslechl ženský výkřik. Přes prostranství k němu běžela Kamya a skočila mu do náruče a divoce ho líbala všude po tváři.
„Ty můj miláček. Ty ses vrátil..moc…moc..tě miluju,“ plakala štěstím. Náhle se zarazila. Odtáhla se a řekla.
„Nejsem tu ale sama. Tohle se naše Soamate,“ a z davu vesničanů plaše vyšla asi desetiletá dívka a na Johna se pousmála.

Joh si sedl na bobek a čekal. Vesničané je zvědavě pozorovali. Pokud k němu dítě přijde, přijalo ho a je to v pořádku, pokud ne, John už se ke Kamyi vrátit nemůže.
Náhle se dívka rozběhla skočila mu do náruče.
„Můj tatínku,“ šeptala mu do ucha.

Dav s ulehčením vydechl. Syn kmene se vrátil ke své rodině.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2767
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1

5 thoughts on “Peklo a ráj v Pacifiku”

    1. Díky moc. Co člověka nenapadne při shlédnutí válečného dokumentu z Tichomoří, že? Měl jsem několik verzí konce, ale nakonec jsem to nechal takhle.

  1. Taková kláda dlouhá a to vše jenom po shlédnutí jednoho dokumentu? Tak to ti teda závidím. Asi budu muset zkouknout taky pár dokumentů 🙂 Další už tradičně geniálně napasovaný jména do příběhu (páter Noster a Gumma) a troška fiktivní historie s jadernou bombou. Konec takhle je fajn. Sám občas řeším, jak to ukončit a volba bývá těžká 🙂

    1. Jo, páter Noster mě taky odrovnal. Jinak povídka moc hezká, díky Shocku, chválím a zdravím Tě z HR, kde mi Tvá povídka zpříjemnila jeden den dovolené 🙂.

    2. Díky. Jsem rád, že se líbilo. Tu atomovku jsem tam napasoval dodatečně, abych to “zdramatizoval” a jména mi tak nějak sama “vyšla” z hlavy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *