Toto je 9 díl z 14 v seriálu Otec despota

„Neboj se ničeho. Tady ti nikdo ubližovat nebude, neboj,“ zněžněl svoje přísné chování, aby si srnečku nevyplašil.
Hanka se nechala vést jinam v domnění, že samotnému panu domácímu už hekající ozvěna leze krkem. Čekala posezení, kde přečká veřejnou šoustačku a posléze odjede v pohodě domů. V duchu byla plná výčitek na adresu divoké sestry a přitom cítila, že je tajně mokrá.

Nikdy nepolíbená, nepohlazená, dosud maximálně sama sebou uspokojovaná, se nechala táhnout  přes chodbu z kuchyně do pokoje na konci chodby. Vešla do krásně vybavené a úhledně naklizené místnosti s velkým letištěm. Nechala za sebou zacvaknout dveře, nechala se pohladit klidným slovem ale přesto se rozklepala jako sulc. Nebyla si jistá sama sebou, natož v místnosti s postelí, po které se, podle sestřiných řečí, válelo celé místní osazenstvo.

„Sedni si. Neboj se. Bože ty se klepeš. Proč? Však se nemáš čeho bát?!“ přidržoval Hanku v pase Evžen a tiskl na sebe její roztřesené faldíky, když ji nenápadně tlačil k posteli. Zastavil se s ní až u matrace. Něžně ji vzal za ramena a posadil. Hanka se klepala a nebyla schopná jediného slova na protest. Naprosto ji paralyzoval, takže se mohl pustit nerušeně do práce. Evžen usedl v těsné blízkosti, dotýkal se stehnem její buclaté nožky a stále si maloval jaká že to úchvatná mrdačka se mu v nejbližších chvílích rýsuje. Vzal ji jemně okolo ramen a druhou rukou pohladil vystrašenou tvář.

„Čeho se tak bojíš?“ promluvil k ní konejšivým tónem, kterým hodlal vystrašený uzlíček nervů uklidnit. Odpovědi se nedočkal. Hanička jen na sucho polkla a odvrátila pohled, protože se snažila jednoduše nebýt. Neexistovat a tudíž mu nedopřát to, na co se evidentně třepal. Možná, kdyby tolikrát neposlouchala ségřino detailní chvástání o radostném juchání v luxusní rodině, kde je všechno dovoleno a které ji předem vyděsilo, třeba by se teď tolik nebála.

Snažila se necítil jeho zpocené doteky, horký sípavý dech a čekala na zázrak, který tuhle trapárnu ukončí. Odmítla i poslouchat svůj neposlušný schizofrenní spodek, který si strašně přál pravý opak toho, co si žádal mozek. Díky nervozitě dokonce nevnímala ani proudy panenských šťáv, které promašťovaly oba boubelaté pysky a tak si vesele tekla do kalhotek a toužebně se těšila na odchod z vily.

„Podívej se na mě, přece. Takhle si to neužiješ,“ přitvrdil Evžen, který už nevydržel čekat a tahal ji za bradičku.

Donucená Hanka obrátila zrak, aby spatřila malou pánovu žížalku a mohla se roztřepat ještě víc. Už se slzami v očích se zadívala do Evženovi změněné tváře. Prosila pohledem jen o propuštění z ložnice, po kterém by asi padl rekord v běhu. Místo toho si ji Evža stiskem zajistil víc a vdechl jí do tváře pochvalu.

„Vidíš jak jsi šikovná. Poslušná. Takový mám moc rád! Viděla jsi? Viděla? A ukážeš mi taky něco?“ sápal se jemně dlaní k Hančinu krku.

Pohladil jí krátký krček, jemně se ho přidržel a v dlani ucítil další Hanino suché polknutí. Vysvětlil si to po svém, protože se mladinká dívčina pro něj už ve dveřích ložnice stala obyčejnou figurou s věcí, které je potřeba ji zbavit.
Ta blanka ho táhla neslýchaně moc. Potřeboval ji cítit na žaludu, což ho měnilo v sebestředné zvíře a sobeckého robota.
Nic ji najednou nechtěl dát zadarmo a tak si vyloženě chrochtal v jejím roztřeseném chování. Nasával strach, kterým ho bohatě zásobila a sázel polibek za polibkem do jejího účesu. Snažil se ji tak uklidnit, aby byla nakonec svolná. Když viděl, že se mu to nedaří, kochal se její bojácností.

„Tak já se podívám sám,“ vztáhl ruku k prvnímu knoflíčku na Hančině košili.
„Ne,“ lekla se dívčina, chytila jeho dlaň ještě před rozepínáním a konečně se na něj dlouze zadívala.
„Proč ne? Slyšíš, jak se to těm dvěma líbí? A viděla jsi, co jsi se mnou udělala?“ zesílil nátlak Evžen a zkusil její ručku nasměrovat k již pořádně ztopořenému háďátku.
„Já nechci,“ nepolevila Hanka i když viděla, že větší sílu než despota nemá.

Dotkla se zápěstím mokrého žaludu. Evžen vzdychl a přivřel oči. A to právě Haničku tak vyplašilo, že uskočila. Tatík jí ale nedal vydechnout. Přisedl si znovu a ještě blíž, protože už cítil, že je jen kousek od blanky, po které tolik toužil. To vědomí, že má v ložnici dívku zcela nepolíbenou a čistou, ho drásalo a hnalo dopředu. Znovu zaútočil neposlušnou rukou na knoflíčky a s úlisnými sliby a prosbami o svolení se mu podařilo panenskou stydlivku trochu nalomit. Rozepnul první knoflíček a nakoukl za výstřih.

Rozfuněl se nad malinkými jedničkami, které se nestydatě špičatěly a opíraly se růžovými dvorci o látku blůzky. Musel polknout, protože sliny vzrušení se mu hromadily v ústech. Zkusil rozepnout druhý knoflíček, aby měl snažší přístup k rozdělané práci. Zvedl pohled k Hančině tváři, ale protože byla zase odvrácená, věnoval se dál nerušeně krémové blůzičce.
Další dva knoflíky stačily k tomu, aby mohl obě strany rozepnuté blůzky odhrnout a pokochat se kulatým bříškem a mladými kozičkami. Byl tak rozjetý, že poslední dva knoflíky skoro utrhnul. Ve chvatu je rozepnul, shrnul košilku přes Hančiny ramena a téměř žral očima to, co se mu odhalilo.

Hanka rudla v obličeji i na krku, koulela očima a hledala místo, kde by pohledem zakotvila a uklidnila sama sebe. Evžen si klekl před vystrašenou dívčinu a poprvé se ji dotkl. Konečky prstů pohladil růžové dvorce a něžně mezi prsty promnul bradavky. Poslouchaly na slovo. Ztvrdly a koukaly na něj s větší chutí pokračovat, než měla jejich majitelka.

„Je ti to příjemný?“ slinil si prsty Evža a potíral jimi obě kůzlátka.
„Ne,“ zavrtěla hlavou lživě Hanka přesto, že měla pipku v jednom ohni.
„A teď ?“ bral si dál fotřík, co se mu zlíbilo a pomalinku olízl oba růžové zázraky.
„Ne, to taky ne,“ špitla dál bojácně dívka a odvrátila znovu tvář i přesto, že už měla Evžena přisátého k třešince jako nemluvně.

Despota nevnímal už vůbec nic. Ani Hančino odmítavé chování, ani její prosby. Bylo už mu všechno úplně jedno. Před sebou měl další oběť, manželka byla bezpečně uklizená a v druhém pokoji mu hlasitě hýkala zběsile souložící dvojice.
To vše dohromady bylo nevýslovně rajcovní.
Nepřipouštěl si vůbec myšlenku, že by ona pozvaná samička opravdu chtěla utéct, nebo někde žalovat. Se vším si uměl díky vlivnosti poradit a tak dál nerušeně dumlal oba špuntíky a udýchaným hlasem drmolil chválu do uslintaného hrudníku.

Mohlo by vás zajímat  Otec despota 08

Hanka se rozhodla nespolupracovat. Byla přesvědčená, že když bude jako dřevo, dosud neodbytného dobyvatele to nakonec přestane bavit. Nebude se mu poddávat a on sám se urazí a přestane otravovat.
Zaháněla hříšné myšlenky na to, co mu tvrdlo mezi stehny a co na ni zespodu koukalo.
Snažila se nevnímat oslintané kozenky i když jí z toho pipina tekla víc, než kdykoliv jindy. Blána se jí rozechvěla tak, že rozvibrovala celý spodek. Jen občas koukla dolů k hrudníku, sledovala Evžena, jak si pochutnává a otírá zpocené čelo do její alabastrové kůže. Odevzdaně jen trapně čekala, kdy bude tomuto trápení konec. Až ta zpropadená Valentýna už konečně přestane hekat, přijde sem a vysvobodí ji.

„Valča mě bude hledat,“ snažila se vyprostit z náručového silného sevření.
„Nebude, neboj. Drž! Nepříjde sem, o to jsem se už postaral. Jen drž holka,“ brnkal provokativně jazykem o růžové brďulky a s otevřenou pusou polykal sliny, aby o nic nepřišel.

Hanička zkameněla když ucítila jeho ruku jak ji hladí tlusťoučké nohy. Evžen vyjížděl dlaněmi od kotníků nahoru, hladil vnější strany obou nožek a zkoušel je nenápadně odtlačovat od sebe.
Stále přisátý na pučící kozičky se dral mezi krátké nožky v leginách. Chtěl si jen přivonět. Jen se dotknout Hančina mezinoží a pomalu si dívčinu připravit na bolestivou zkušenost. Místo toho měla holčina nohy křečovitě u sebe a odmítala polevit. Hrbila záda, aby i kozičky vymanila z oslintávajícího sevření, ale protože nebylo kam utéct, Evžen vítězil na plné čáře.

„Neboj! Jen mě tam pusť. Přísahám, že ti ubližovat nebudu a dovnitř taky nepůjdu, neboj!“ lhal jí fotřík a tlačil Hanku do lehu, aby měl volný prostor k omakání měkké kundičky.

Hanka podlehla, uvěřila, ale stále ještě s velkou dávkou strachu, se opatrně položila na záda, jako by postel byla posázená žhavými uhlíky. Jen se dotkla lopatkami povlečení, využil Evžen příznivé chvilky a rozhodil mladé nožky do stran, aby se mohl přitisknout čenichem přímo do promáčeného rozkroku.
Nasál panenskou vůni, dokonce olízl flíčky na látce a hrubou silou podsunul ruce pod objemný zadeček, aby mohl svléknout překážející leginy.

„Ne, to ne!“ držela si je na břichu Hanka za gumu a zápasila s Evženem i za cenu praskání polevující látky.
„No tak neblázni a věř mi. Já se jen podívám z venku. Nebudu šahat dovnitř,“ tahal úzké elasťáky dál, už s větším soptěním.
„Ne, to nechci, prostě ne. Prosím, ne!“ kňučela Hanka a už se s Evženem vystrašeně regulérně prala.
„Říkám ti neboj se!“ plácl ji po zadku až to jeho samotného zaštípalo na dlani. Hanka nadhodila mohutnou zadnici a v ten okamžik přišla Evženova chvíle, protože to byla jediná vteřina, kde se dala zádelní látka přetáhnout.

Dál to šlo ráz na ráz. Hanka s červeným otiskem na půlce zjihla, a už s o poznání menším odporem se nechala svléknout celá. Snad dokonce naivně uvěřila fotříkovu ujišťování, že nic víc nebude. Evža roztáhl dívčině masitá stehna a dlouze se zadíval na buclatý oholený poklad.
Pokýval hlavou nad rajcovní čárkou blond chloupků a pochvalně ji přejel něžně prstem. Pohladil upravený kožíšek, který prozradil, že blond účes je přírodní a s tváří u pysků dál zkoumal tu panenskou brázdičku.

„Já jsem to věděl! Já věděl, že budeš úžasná!“ políbil jí vnitřní stranu stehen a znovu se dotknul voňavého pokladu.
„Já chci domů,“ zafňukala nahulanda do polštářku, kterým se stydlivě přikryla.
„Teď domů nemůžeš, ale potom tě odvezu, to mi věř!“ sliboval jí do pysků Evžen když je vášnivě líbal.

Mezi pusinkami zkoušel občas vypláznout i jazyk a ochutnat panenský sekret. Vsázel na to, že Hanka poleze blahem po zdech a že ji to patřičně rozparádí.
Podle mokrých, ulepených pysků mu bylo jasné, že situace dozrála. Že děvenka se smířila s osudem a na nic jiného už ani nečeká. Dál dorážel jazykem i do dírky, kde to Haňuli tlačilo a občas i zabolelo. Tenká blanka působila na despotu jako rudý hadr na býka. Úzká štěrbinka, nezkušenost, faldíky a ta zpropadená blána jej vytáčely za hranice soudnosti. Byl už ve stádiu, kdy se rozum definitivně přestěhoval do koulí.

Dorážel jak vosa na bonbónek a lízal tak vztekle, že Hanička jen lapala po dechu. Ani už nestíhala ručkou odtlačovat lízákovo čelo. Opětovné odmítání a prosby k Evženovi se ztrácely v dáli, protože despota odmítal prohrát tuto rozehranou partii.
Tlačil se jemně mezi pysky, dráždil dívčí poštěváček a čekal trpělivě s vyplazujícím jazykem, až si Hanička řekne sama o víc.
Nedočkal se. Hanka se dál vzpínala a odmítala pokračovat, proto jí na velikou půlku uštědřil další silné plácnutí. Haňule vykvikla, okamžitě se zklidnila a dál strpěla, aby se ten dospělák nerušeně pokochal.

„Sedni si,“ usadil se vedle rozvalené boubelky Evžen.
„Proč?“ zoufale zakvílela Hana.
„Uvidíš. Posaď se!“ zdůraznil lízák a už tahal křepeličku za ruku do sedu.

Hanka se znovu rozklepala. Zaposlouchala se do ticha, protože hekání mladé dvojice už ustalo. Hned na to radostně vystřelila z postele, s cílem utéct. Evžen ji naštěstí stále držel za zápěstí a tak si ji stáhl zpátky s poznámkou, že v domě stejně už nikdo není.

S lesklým pohledem, který zadržoval vyplašené fňukání, se nechala tedy dál navádět a vykonávala každé despotovo přání.
Poklekla na kolena, sedla těžkou zadnicí na paty a dlouze sledovala nalitého žaluda z bezprostřední blízkosti. Jen pár centimetrů ji dělilo od ochutnání. Už zřetelně cítila vůni dospělého, reálného ohonu a něco se v ní pomalinku lámalo. Ta vůně živého ocasu a celá situace ji přemlouvala k větší poslušnosti. Konečně začala chápat, že pokud bude dělat drahoty, bude stejně nakonec sama proti sobě.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2837
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Otec despota 08Otec despota 10 >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na