Toto je 2 díl z 3 v seriálu Osudový okamžik

OSUDOVÝ OKAMŽIK 2/3
Již třetí den ležel Tony v bezvědomí v samostatném pokoji místní nemocnice. Byla to malá, chudě vybavená místnost. Jen židle, stolek a postel, vedle které byla postavená kapačka, z níž do jeho těla proudily živiny. Proti lůžku bylo ve stěně velké okno, za nímž v pozorovací místnosti seděla sestra, mající za úkol nepřetržitě sledovat pacientův stav. Samozřejmě se nudila, a tak si buď četla nebo přemýšlela nad nesmrtelností chrousta, případně snila o princi na bílém koni. Pípnutí minutky ji v pravidelných intervalech vždy donutilo podívat se skrze sklo do pokoje a zkontrolovat, zda došlo k nějaké změně, či ne.

Bylo pondělí odpoledne kolem čtvrté. Smrtelnou nudu právě sloužící sestřičky vítaně narušila návštěva, jež, tak jako každý den, přišla za Tonym. Nebyl to nikdo jiný než Muňka. Pozdravila se s dozorující sestrou a chvíli si s ní povídala o tom co je, nebo spíše co není nového. A protože sestra věděla, že má od primáře výjimečný souhlas k návštěvám, po chvíli ji k Tonymu pustila.

Přisedla k posteli a začala mu jako obvykle tiše vyprávět cokoli ji zrovna napadlo. Právě v okamžiku, kdy Tony začal přicházet k sobě.
První, co si uvědomil, byla bolest hlavy. Hned nato zaznamenal, že ho obklopuje tma. Nechápal to. Pokusil se otevřít oči, ale nepodařilo se mu to.
„To je divný,“ pomyslel si, jak to že nemůžu otevřít oči? Chvíli mu to vrtalo hlavou, když přišel na to, že leží. Další námět k přemýšlení. Proč leží a co se vlastně stalo? Kde to je? A proč nevidí? Najednou mu přišlo, že někdo mluví. No ano! Doteď bylo ticho a teď slyší hlas! A připadá mu povědomý. Kdo to ksakru je?
Znovu se pokusil otevřít oči, ale docílil jen toho, že se víčka pouze zachvěla. Pozorné Muňce to však neušlo a chytila ho za ruku.

Tony! Tony, tak už se konečně prober. No tak dělej. Přece nebudeš chrnět věčně,“ oslovila ho přímo s nadějí, že se konečně probere.
Slyšel ji. Znovu zkusil otevřít oči a tentokrát se mu to skoro podařilo. Muňka vyskočila a zabušila na okno, aby dala odbornému dohledu na vědomí, že se něco děje. Sestra vystřelila od stolu jak z luku šíp a vtrhla dovnitř.
Asi se probírá,“ informovala ji Muňka a obě se sklonily nad dosud nehybným tělem. K jejich překvapení se na ně Tony díval široce otevřenýma očima.
Pane Kubo, slyšíte mě?“ položila sestra první důležitou otázku. Jako odpovědi se jí dostalo nesrozumitelného zachrčení.
Aha. Takže mě slyšíte, ale zatím vám nejde mluvit. Počkáme až vám to půjde, času máme dost. Zatím v klidu odpočívejte,“ doporučila Tonymu a obrátila se k Muňce.
Tohle se nikdy nedá odhadnout. K plnýmu vědomí může přijít za pár minut stejně jako za pár hodin anebo třeba i dní,“ řekla zamyšleně. No, já doufám, že to bude ta první varianta. On se nezdá, ale je to odvážnej a silnej chlap,“ sdělila sestře, sedla si na židli a vzala Tonyho za ruku. Tony, už víme, že slyšíš. Poznáváš mě? Víš kdo jsem? Jestli ti to nejde říct, tak mrkni jestli jo. Jinak nedělej nic.“
A-si – jo,“ vydralo se mu ztěžka z úst. „Ty – seš – Muň-Muň-ka.“
No paráda,“ celá se rozzářila, „dyť sem říkala že je silnej.“

Zdálo se, že i z Tonyho vyzařuje radost. Cítil se však najednou hodně unavený a stěží udržel víčka. Sestra si toho okamžitě všimla.
„Jsme rádi, že jste se vzbudil, pane Kubo, ale vidím, že vás to trochu zmohlo. Bude nejlepší, když si zase na chvíli pospíte a uvidíte, jak vám to prospěje.“
Usmála se na něj a upravila mu přikrývku. Tony poslušně zavřel oči a ani si nevšiml, že Muňka ho opět drží za ruku.

Myslím, že klidně můžete jít domů a přijít až zítra,“ obrátila se k Muňce sestřička. „Určitě bude spát až do rána a troufnu si tvrdit, že až se tady objevíte, bude už při plným vědomí.“
Usmála se na ni a jemně ji přistrčila ke dveřím.

Úterní ráno se Tony probudil s jasnou hlavou, jen mu nebylo jasné, proč ho ta hlava bolí. Otevřel oči a s údivem zjistil, že leží v nemocničním pokoji. Vůbec nechápal proč. Než si stačil na cokoliv vzpomenout, vešla dovnitř sestra, aby zkontrolovala jak na tom je. Byla mladá, hezká a ještě ji neviděl.
Jejda, vy už jste vzhůru,“ zašvitořila potěšeně. „Jak se cejtíte?“
Bolí mě hlava a všechno se kolem mě točí,“ odpověděl jasně a srozumitelně.
No páni,“ upřímně se podivila, „to jste pořádně pokročil. Včera jste sotva mumlal a moc vám rozumět nebylo.“
Včera? Nevzpomínám si. A proč tady vlastně jsem? Co se stalo?“
Tak to vám určitě nejlíp řekne vaše přítelkyně.“
Přítelkyně? Ale já žádnou nemám,“ podivil se.
Neříkejte. Vždyť ona tady u vás dennodenně sedí a čeká až se proberete. A včera jste ji dokonce poznal.“
Nepamatuju se. A jsem na světě sám, tak nevím, kdo by za mnou chodil,“ zavrtěl Tony hlavou a snažil se změnit polohu. Jenže mu to moc nešlo.
No, ta slečna se tu určitě odpoledne objeví,“ řekla s určitostí sestřička. Povšimla si, že se snaží pohnout. „Donesu vám snídani, dokážete se najíst?“ zeptala se nenápadně.
Jó,“ odvětil suverénně. Zvedl ruku k ústům, ale nezdvihl ji víc než do poloviny. „Páni, mám ji jak z hadrů.“ Docela se z toho poznání vyděsil.
To se někdy stává po otřesu mozku. Nebojte, já vás nakrmím,“ ujistila ho sestřička, usmála se a odešla pro snídani.

Tony se zatím rozhodl prozkoumat, jak je na tom se svými končetinami. S hrůzou zjistil, že nohy sotva ohne, na to aby je zdvihl neměl sílu. Jen levá ruka mu udělala trochu radost, protože ji přiblížil skoro k ústům. Ačkoliv pravák, levá na tom byla s podivem líp než pravá. Otřásl se při pomyšlení, že by snad při tom mělo zůstat.
Sestřička se přihnala s miskou horké polévky.
„Holky v kuchyni ji uvařily speciálně pro vás,“ zašvitořila vesele. „Momentálně je to pro vás to nejvhodnější, co můžete dostat.“

Podložila Tonymu záda tak, že mohl skoro sedět. Sama se uvelebila na kraji postele a pomalu ho nakrmila.
„No vidíte jak nám to šlo,“ zkonstatovala spokojeně a zeptala se, zda ještě něco nepotřebuje. Chvíli mu trvalo, než ze sebe vysoukal, že potřebuje na záchod.
„A na malou, nebo na velkou?“ zeptala se.
Na malou.“
Sehnula a z pod postele vytáhla bažanta. Celý nešťastný ji vysvětlil, že vleže mu to nikdy nejde, že musí ve stoje.
Na to, jak vám momentálně sloužej nohy, to asi taky nepůjde,“ poznamenala. „Takže vás k tomu aspoň posadím.“
Motá se mi hlava,“ upozornil ji.
Nebojte, nějak to zvládnem,“ řekla přesvědčivě.

Nacvičeným pohybem ho zdvihla do sedu a natočila tak, aby se usadil na okraj postele. Pak mu ruce zapřela o sebe, vyhrnula nemocniční košili, koleny mu roztáhla nohy a s profesionální samozřejmostí nasměrovala frantíka do hrdla nádoby. Pak s ním zatřepala a bylo hotovo. Tony, celý červený studem, si konečně ulevil.
To šlo docela dobře, ne?“ řekla vesele sestřička a pomalu ho ukládala zpátky na lůžko tak, aby spíše seděl, než ležel. Poté vzala nádobu s močí a zamířila ke dveřím.
To není fér,“ ozval se Tony dřív, než k nim došla.
Co není fér?“ otočila se k němu.
Celou dobu jste se mi koukala do klína, ale já tu možnost, dívat se do toho vašeho, neměl,“ řekl troufale.
Vrátila se k němu.
„Jak se zdá, tak po takovým úrazu to máte v hlavě stoprocentně v pořádku.“
Zachichotala se, odložila bažanta na židli, levou rukou zdvihla sukni a pravou si shrnula kalhotky níž. Tony s vykulenýma očima hleděl na její vystavený skvost.
Stačí?“ zeptala se asi po deseti vteřinách předvádění svého pokladu.
Musí…,“ ztěžka ze sebe vysoukal a málem zapomněl zavřít otevřenou pusu. Nádherný přírodní úkaz v mžiku zmizel.
Netvařte se tak smutně,“ řekla rozmarně, „budu se o vás starat až do večera, tak mě určitě ještě uvidíte. V devět příde primář na vizitu, tak si popovídáte s ním.“
Hodila po Tonym očkem, posbírala nezbytnosti a odešla.

Jenže Tony nebyl smutný. Tony byl vyjevený. Vyjevený z toho, co se před malou chvilkou událo. Nikdo by totiž nevěřil, že ve svém věku je neuvěřitelně nesmělý. Tak nesmělý, že pozvat holku třeba jen na kafe, nemluvě o rande, byla pro něj holá nemožnost. Co se to se mnou stalo, úpěl v duchu, tohle přece nejsem já? Říct takovouhle věc…, a dočkat se takovéhle reakce…?

V devět hodin se otevřely dveře a dovnitř napochodovala suita lékařů a sester. Začala vizita. Na první primářovu otázku, jak se cítí, Tony odpověděl, že ho bolí hlava, točí se s ním celý svět, že si nic nepamatuje a špatně hýbe rukama i nohama. Primář pokýval hlavou a položil mu několik dalších otázek, aby zjistil, jak je na tom duševně. Spokojeně pak konstatoval, že dobře.
Vypadáte uspokojivě, pane Kubo,“ řekl primář a pokračoval: „S tou částečnou amnézií si nic nedělejte. Časem si vzpomenete nebo vám to někdo řekne. To motání vás také přejde, jen to bude trvat poněkud déle. Udělali jsme rentgen hlavy a nenašli jsme žádné poškození mozku, jen lebka je trochu naštípnutá. To se však spraví a ránu jsme zašili. Pro jistotu zítra brzy ráno uděláme další snímek, abychom něco nezanedbali. Jinak absolvujete usilovné cvičení, abyste se mohl co nejdřív hýbat. Tak zítra naviděnou,“ rozloučil se a než s celým konvojem odešel, nařídil ještě vrchní sestře, ať zařídí okamžitou intenzívní rehabilitaci.

Dveře se zavřely a Tony osaměl. Opět se začal zabývat sebou samým, ale nebylo mu dopřáno času. Netrvalo dlouho a přišla rehabilitační sestra. Byla to sporá ženská s hezkým kulatým obličejem, sportovní postavou a krátce střiženými blond vlasy, odhadem ve věku kolem čtyřicítky. Představila se mu a hned se do něj pustila.
Začala mu postupně rozhýbávat všechny končetiny. Tony občas sykl bolestí, ale pod jejím přísným kukučem si nedovolil protestovat. Koneckonců si uvědomoval, že dělá svou práci jak nejlépe umí a že mu chce pomoct. Skončila, zpocená stejně jako on, těsně před polednem.

No, jde to s vámi líp, než jsem čekala,“ zkonstatovala spokojeně. „Po obědě ještě na hodinku přijdu, ať jste co nejdřív fit,“ sdělila věcně a vmžiku byla pryč.
Sotva si Tony stačil trochu vydechnout, vklouzla do pokoje ona usměvavá sestřička, s jejíž pomocí si mohl ulevit. Tlačila před sebou vozík s obědem.
Tak vám vezu něco k jídlu,“ oznamovala mu radostně, „ale to víte, zatím to nebude nic moc. Několik dní jste byl na kapačkách, tak musíme začít pomalu,“ vysvětlovala a hned se chystala, že ho nakrmí.
Já sám,“ řekl prosebně a tajně doufal, že to opravdu dokáže.

Chápavě se na něho podívala a upravila postel i jeho tak, aby mohl sedět. Pak si přisedla na kraj lůžka a přidržela mu tác s jídlem, aby se nemusel příliš namáhat.
K obědu byla bramborová kaše a kousíček sekané. Chvíli nerozhodně koukal, zda se má chopit lžíce či použít příbor. Rozhodl se pro lžíci. Poněkud neobratně ji vzal do prstů a nabral první sousto. Bez pohromy se mu podařilo ji donést k ústům a kaši sníst. Sestřička trpělivě čekala, až se nají.
No vidíte, jak vám to šlo,“ řekla vesele a vstala. „Co pro vás ještě můžu udělat? Nepotřebujete něco?“ zeptala se.
Kdybyste mohla zařídit, aby se mi nemotala hlava, to bych byl docela rád. Ale jinak mám trochu žízeň.“
Jen to druhý je v mejch silách,“ odpověděla, nalila do sklenice čaj z konvice a podala mu jej. „Mám vám to přidržet?“ Zavrtěl odmítavě hlavou. Ruka se mu sice chvěla, ale napít se dokázal.
Já…,“ ozval se nesměle, když dopil, „já… chtěl bych se vám omluvit.“
Proboha, a za co?“ podivila se.
Přece za to, co jsem řek a co jste pak udělala. Nevím, kde se to ve mně vzalo, já takový věci normálně neříkám.“
Božínku, vůbec se neomlouvejte. Sice mě to překvapilo, ale na druhou stranu jsem sama byla zvědavá, co to se mnou udělá když to udělám a jak se budu cejtit. No a – bylo to fajn. Líbilo se mi to. To ale neznamená, že bych to ještě někdy zopakovala,“ řekla s rozhodností, která však příliš rozhodně nezněla.
Jak se jmenujete?“
Irena, proč?“
Radši bych vám říkal sestřičko Ireno, než jen sestřičko. Můžu?“
Usmála se. „Ale jó. A jak se tak koukám na chorobopis, vy jste Antonín. Můžu vám tak říkat zase já?“
Raděj Tony. Na to jsem zvyklej.“
Tak fajn. A kdybyste něco potřeboval, zmáčkněte ten červenej čudlík co máte u postele a já co nejdřív přijdu.“
Dobře. A děkuju. Za chvilku mi začne mučení s vaší rehabilitační sestrou, tak možná pak zazvoním, abyste mě přišla pohladit,“ řekl rozmarně, potěšen její reakcí na jeho omluvu.
I vy jeden…,“ zahrozila prstíkem, sbalila věci od oběda a vlnivou chůzí odešla.

Hodinu nato začala Tonymu další rehabilitace. Opět bylo s jeho údy krouceno, napínáno, popotahováno a rovnáno, avšak oproti dopoledni měl pocit, že ho to už tak nebolí.
Tak, a teď se zkusíte postavit,“ prohlásila po hodině cvičení jeho mučitelka.
No to nevím, strašně se mi motá hlava,“ oponoval.
Já vás přidržím,“ ubezpečila ho.
Pomalu se posadil a udivilo ho, že to dokázal sám bez pomoci. Stejně pomalu se natočil, spustil nohy z postele a dotkl se podlahy. Trochu se zakymácel když se narovnal, ale stál. Vstal sám!
Vy jste úplná čarodějka,“ řekl uznale, ale sotva to vyřkl, zapotácel se a sestra ho musela podepřít, aby neupadl.
Jste dobrej,“ ocenila ho také, „ale pro teď to stačí.“ Pomohla mu zpátky na lůžko. „Zítra jsem tu jako na koni,“ usmála se a jako předtím, zmizela jak pára nad hrncem.
Jen za sebou zavřela, Tony okamžitě zmáčkl tlačítko. Sestřička Irena se objevila během minuty.
Zrovna jsem se s ní minula. To fakt potřebujete tak nutně pohladit?“ hlaholila hned ode dveří.
Ne, to ne,“ usmál se Tony. „Jen mám trochu žízeň a taky bych si potřeboval ulevit.“
Tak jo. Uděláme to stejně jako ráno,“ zkonstatovala věcně a chystala se ho posadit.
Ale já už dokážu stát,“ bránil se Tony chystané proceduře.
Vážně?“ podivila se. „Ale stejně to provedeme postaru, nemůžete si bejt ještě moc jistej,“ vsadila na jistotu.

Když se Tony vymočil, s překvapením si uvědomil, že celý ten choulostivý úkon vykonal zcela bez zábran, ba dokonce ho bral jako samozřejmost.
Nebude vám vadit, když po vás nebudu nic chtít?“ zeptal se poťouchle.
Rozesmála se nahlas.
„Teda řeknu vám, že jste správnej srandista. No, protentokrát vám prominu, že po mně nic nechcete,“ odpověděla se stejným smyslem pro humor. „Večer po mě nastoupí sestra Klárka, budu ji informovat. A řeknu vám, je to diblík, a někdy dost divokej. Tak ji poslouchejte,“ dodala upřímnou radu, chopila se propriet a odešla. Za moment se však vrátila.
Máte návštěvu,“ oznámila stručně a do pokoje vešla Muňka.

Ahoj,“ pozdravila s úsměvem a hned se posadila na židli vedle postele. Tony na ni vyjeveně koukal a nemohl si srovnat v hlavě, že by ji někdy viděl se usmívat. A také, proč k sakru za ním přišla?
Ahoj,“ řekl se značným zpožděním. „Kde ty se tady bereš?“
Přišla jsem se na tebe podívat. Jako každej den.“
To ty jsi sem chodila?“ Vypadal docela překvapeně.
Jo. Copak to nevíš? Včera jsi mě dokonce poznal.“
Jó, říkali mi, ale já si to nepamatuju.“ Téměř se za to omluvil.
A co si teda pamatuješ?“
No, že jsme hned po práci někam šli, jenže nevím kam, protože jsem se probral tady. Když jsem se ptal, tak mi řekli, že mi to nejlíp poví ta milá přítelkyně, co sem za mnou chodí.“
Ahá. No tak jo.“
Bystře pochopila, jak se věci mají a pustila se do vyprávění o všem, co se tehdy událo.

Tony ji pozorně naslouchal. Asi tak dvakrát nesouhlasně zavrtěl hlavou a chtěl něco říct, avšak Muňka ho nepustila ke slovu. Když domluvila, nechápavě na ni hleděl.
Proč za mnou vlastně chodíš?“ chtěl vědět první nejasnost, která mu vrtala v hlavě.
Protožes byl jedinej, kdo mě chránil. Všichni jen čučeli a čekali, co se bude dít. Nemohla jsem jinak, než za tebou přijít a vědět, jak to s tebou vypadá,“ odvětila a hned se sama zeptala: „A proč ses mě vlastně zastal?“ chtěla také znát.
Asi proto, že jsme u stolu seděli spolu. Byla to samozřejmost.“
Páni,“ žasla Muňka nad tou odpovědí. Aby to nějak zakryla, jala se vyzvídat, jak mu je, jak ho léčí. Odpovídal na to většinou jednoslabičně, a jak si brzy uvědomila, i se značnou nechutí. Otočila tedy list a začala ho seznamovat s drby z práce. Na to už Tony reagoval příznivěji.
Chvíli před šestou vtrhla do pokoje sestřička Irena.

Prokristapána, vy jste ještě tady?“ vykřikla zděšeně, když spatřila Muňku. „Nemůžete tady takhle dlouho bejt. Je tady primář, a kdyby vás nachytal, měla bych pěknej malér. Tak prosím, zejtra je taky den,“ požádala téměř omluvně a ukázala ke dveřím.

Muňka bez reptání vstala, sklonila se k Tonymu, políbila ho a míjejíc pak při odchodu sestřičku, pohladila ji a řekla: „Děkuju.“ Ta nechápavě zavrtěla hlavou, ale hned se obrátila k Tonymu.
Já se jen přišla rozloučit. Za chvíli vám Klárka přiveze večeři a pak vám příde dát pusu na dobrou noc,“ dobírala si ho. „Ale nebojte, snídani vám doručím zase já a celej den budu k službám. Hi hi hi.“
Zahihňala se a odtančila v dobré náladě domů.
Chvíli nato se otevřely dveře a v nich se objevila sestřička, tlačící před sebou vozík s večeří. Vypadala přesně, jak sestra Irena naznačila. Prostě diblík s kulatým obličejem a důlečky ve tvářích, s plnoštíhlou, patřičně vybavenou postavou.

Tak vám vezu večeři, pane VIP paciente,“ zazubila se a hned jej zručně chystala, aby se mohl najíst.
Jakej VIP pacient? Dyť se mě už jen motá hlava,“ zabručel Tony a snažil se jí v její činnosti vyjít vstříc.
Ale to já jen tak,“ prohodila ledabyle a položila k němu tác s večeří. S uspokojením konstatoval, že dostal normální jídlo jako každý jiný a s chutí se do něj pustil, zatímco sestřička Klárka brebentila, co všecko se ve špitále povídá. Jako by ho to zajímalo. Když dojedl, všechno sklidila na vozík.
Budu teď mít dost práce, ale kdybyste něco nutně potřeboval, zmáčkněte knoflík. Na noc vás přídu uložit,“ zašvitořila, udělala na něj komický kukuč a ladně odkráčela.

Do večerky zbývaly tři hodiny, které Tony věnoval přemýšlení o tom, co mu Muňka sdělila. Čas mu uběhl rychle, i proto, že si několikrát trochu pospal. Bylo už po deváté, když se sestřička Klárka objevila.

Nechala jsem si vás jako posledního. Určitě budete ještě něco potřebovat, než vás uložím,“ řekla a potutelně se přitom usmívala.
To jo. Abyste mě odvedla na záchod,“ odvětil Tony a snažil se vstát, což se mu v tu chvíli moc nedařilo.
Tak to asi nepůjde. Zaprvý jste na to ještě slabej a zadruhý, Irča mi dala jasný instrukce, co mám s váma udělat. Takže si pěkně pomalu sednem…“
A musí to bejt?“ nesměle zaprotestoval.
Jo. Musí, jinak bych od ní dostala nabančeno,“ zasmála se a usnadnila mu se posadit. Pomohla mu ulevit přesně jak to dělala sestra Irena. Poté odložila bažanta na židli a stoupla si těsně k němu.
Uděláme si malej kvíz, jo?“ řekla šibalsky a aniž počkala na odpověď pokračovala dál. Když vyhrajete, můžete si cokoliv přát, když prohrajete, splníte přání vy mně,“ seznámila Tonyho s jednoduchými pravidly. „Otázka zní: mám na sobě kalhotky, nebo nemám?“
Tony ani moc nepřemýšlel. „Ženský kalhotky nosej, tak asi jo. Máte,“ upřesnil.
Teď vyjde pravda najevo,“ zachichotala se. Klekla si jednou nohou na kraj postele a povytáhla sukni. Kalhotky se nekonaly.
„Takže jsem vyhrála,“ zajásala, „a moje přání je, abyste tu mou mařenku pěkně pohladil.“
Ale to přece…,“ chtěl Tony namítat, ale nepustila ho ke slovu. Naopak, vzala ho za ruku a položila si ji do tmavých kudrlinek.
Žádný ale! Jen ji pěkně hlaďte, jak si zaslouží. A palečkem pěkně do škvírečky… ták, to je vono,“ libovala si.
Tony se jí snažil vyhovět, jak nejlépe uměl. Protahoval palcem štěrbinku, až najednou zjistil, že je uvnitř. Prohnula se slastí a vzápětí vykřikla.
Prokrindapána, pane Antoníne, radši už dost. To bych taky na vás mohla vlítnout a ve vašem stavu nevím, jestli byste to přežil.“
Odskočila od něj a rychle si urovnávala sesterský stejnokroj.
Já…,“ ozval se nesměle Tony, „V životě jsem ve špitále nebyl, až teď. Tohle se tu děje normálně?“
Ale kdež. To ani náhodou. To bysme nic neudělaly. Ale když je pacient hóódně sympatickej a hóódně hodnej, tak některý z nás mu rády udělaj radost. A teď už pěkně spinkat a ať se vám zdaj pěkný sny.“ Sklonila se k němu, políbila na čelo a při odchodu zhasla.
Tonyho její konání patřičně vybudilo. Jak se mu to nestávalo, začal si najednou představovat, jaké by to s ní asi bylo v posteli. Vzrušující vidina pozvolna přešla v sen, ovšem v sen, který byl úplně o někom jiném.

Ocitl se v době, kdy sloužil základní vojenskou službu. Ještě coby bažanta ho jeden mazák pozval do hospody, A protože se mu nechtělo, dal mu to rozkazem. V hospodě bylo plno vojáků a skoro stejně tolik mladých holek. Onen mazák za ním jednu z nich poslal a ta si ho vzala na paškál. Když se jí po delší chvíli svěřil, že je ještě panic, popadla ho a dotáhla k sobě domů, že mu od té nemoci ráda pomůže (pomáhala mu pak po celou vojnu). Znovu ve snu viděl její nahou postavu ležící na kanapi s roztaženýma nohama, a sebe, jak nemotorně proniká do skuliny v černém porostu. Znovu cítil, jak mu rychle stoupá vzrušení, jak neví co má honem udělat, cítil, že je těsně před vyvrcholením… a v tom se probudil.
Okamžitě si uvědomil která bije, a jen s nesmírným štěstím dokázal potlačit nastupující orgasmus.
„Doprdele,“ vykřikl tiše, „to bylo vo fous.“
Až ho zamrazilo představou, jaká ostuda by to byla, kdyby ráno objevili vystříkanou postel. Bál se znovu usnout, že se mu sen mohl vrátit, byl však tak vysílený, že ho spánek nakonec přemohl a rána se dočkal bez dalších nepříjemností.

Navigace v seriálu<< Osudový okamžik 01Osudový okamžik 03 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments

Tak toto je něco . Skvostně napsaný příběh . Moc pěkné napsané . Do takové nemocnice , kde by byli tak hodné sestřičky bych se ani nebál jít . Líbí se mi jak jemně je to napsané . Hravost sestřiček . Moc se těším na další pokračování .

To rozhodně . Je to perla . Skvostná povídka .

Nádhera.

Pokračování je skvělé a už se těším na pokračování.Tak by mne zajímalo, kde autor našel tu nemocnici. Byl jsem ve špitále několikrát, ale toto se mi nestalo. Asi jsem nebyl ten správný pacient?