Toto je 1 díl z 5 v seriálu Osmatřicátý rok

Smrákalo se a od hor přicházel lezavý chlad. Čtyři postavy postávaly před zamaskovaným objektem pevnůstky vz.37 typu E a polohlasně se bavily.
„Dnes už nepřijdou,“ prohodil vojín Charvát, nejmladší muž z osádky objektu.
„To je dobře,“ konstatoval velitel, desátník Levý. „V předpolí jim ženisti uchystali malé překvapení a my ještě musíme roztahat dráty přes silnici. Už tu stejně nikdo nepojede.“
„Pane veliteli, mohu s vámi mluvit? O samotě,“ ozval se vojín Janda a vypjal se do pozoru.
„Nač to divadlo?“ podivil se desátník. „Není tu žádná šarže, abys dokazoval, že se umíš zahlásit. Pojď tedy tamhle,“ ukázal mezi stromy. „A vojín Černý, na stráž!“ houkl k poslednímu muži čtyřlístku.
Pak oba muži poodešli.

„Co potřebuješ, Karle?“ otázal se desátník neformálně.
„Chci se zajít rozloučit s holkou. Možná už ji nikdy neuvidím,“ řekl Karel tiše.
Desátník se zamračil. „Máme zvýšenou ostrahu. Je mobilizace. Jak si to představuješ? Chytnou tě četníci a jdeš na popravu!“
Jenže ona je….odtamtud,“ a Karel nesměle mávl rukou směrem do Německa.

Desátník zbledl. „Ty máš za holku Němku? Zbláznil ses?“
„Ještě před pár lety to nikomu nepřipadalo divný,“ rozčilil se Karel, „Znám ji už tři roky. Je Němka, ale ne z rajchu. Bydlí kousek od hranice. Mají malý hospodářství. Jsou to dobří lidé.“
„Jo, to určitě! Všichni sudeťáci jsou teď u SDP. Uvědom si, že seš voják! Chytěj tě, odvlečou a než tě zabijou, vymlátěj z tebe všechno o našem zajištění! Nikam nepůjdeš! Je mi to líto. A řeknu ti upřímně, až to začne, ty vepředu to schytají jako první, pak sosáci a nakonec my. Ale tady projdou jen přes naše mrtvoly. Po Jendovi si vezmeš hlídku… jdem zpátky!“ desátník domluvil a vrátil se zpět.

Té noci Karel Janda z hlídky zběhl, aby navštívil svou milou, Marii Wenzel z osady Unterwahl, kousek od státní hranice s Německou říší.

***

Smrákalo se a od hor přicházel lezavý chlad. Ze zamaskovaného Pzkpfw I se vysunula postava v uniformě svobodníka a potichu seskočila na zem.
„Stůj!“ ozvalo se ze tmy a proti němu vyšla hlídka s napřaženou puškou.
„Co blbneš, Kurte,“ odplivl si svobodník Jaschek, když ve hlídce poznal svého kamaráda.
Ten se jen zašklebil a pušku si zavěsil na rameno.

„Tak další den za námi,“ prohodil a oba věděli, co tím myslí. Na útočných pozicích byli už několik dní. Rozkaz k útoku však stále nedorazil, zatímco ti naproti mobilizovali a každým dnem vylepšovali své pozice. To je přece proti zákonům logiky, čekat až se protivník opevní a teprve pak na něj udeřit.
„To je dobře,“ konstatoval svobodník. „Potřebuju si něco zařídit.“
„Hansi, kam chceš jít?“ zostražitěl Kurt.
„Chci se zajít rozloučit s holkou. Možná už ji nikdy neuvidím,“ řekl Hans tiše.

Kurt se zamračil. „Máme nejvyšší pohotovost. Jak si to představuješ? Do zázemí se teď nedostaneš, chytnou tě a rovnou zastřelí za dezerci!“
Jenže ona je….odtamtud,“ a Hans mávl rukou směrem k hranici.

Kurt zbledl. „Ty máš za holku Češku? Zbláznil ses?“
„Ještě před pár lety to nikomu nepřipadalo divný,“ rozčilil se Hans. „Známe se už od dětství. Je sice Češka, ale žije jen kousek od hranice. Její otec byl u financů, a co se nás nahonil, když jsme pašovali cukr, kafe a chlast. Jsou to dobří lidé.“
„Jo, to určitě! Všichni Češi jsou na nás nachystaný, uvědom si, že seš voják! Chytěj tě a vymlátěj z tebe všechno o našich pozicích! A jedno ti řeknu upřímně, až to začne, ti za čárou to schytají jako první a pak my v první vlně. Teď zalez do tanku a vyspi se, co nejvíc můžeš. Budeš to potřebovat!“
Kurt domluvil a vydal se na další strážní okruh.

Té noci Hans Jaschek zběhl, aby navštívil svou milou, Lídu Horákovou z osady Unterwahl, kousek za státní hranicí na území Československa.

***

„Marie, otevři, to jsem já,“ zaklepal Karel zlehka na okno.
To se po chvíli otevřelo a objevila se usmívající se dívčí tvář. Karel opřel pušku o zeď a vydrápal se do pokoje.
„Musys ticho…eltern noch schlafe.… meine liebe,“ přitiskla se mu na rty a pozvolna se posunuli k její posteli.
Ta zasténala pod pádem dvou těl sevřených v objetí, ale byla bytelná a něco vydržela. Marie si stáhla noční košili a Karel se chvatně zbavoval uniformy, než se konečně mohli pomilovat.

„Ja moc…chtela…tebe,“ vzdychala Marie a líbala ho skoro zuřivě. Karel polibky opětoval a rukama mnul její velká měkká prsa. Ocas už mu tvrdě stál a tlačil Marii do stehna. Ta roztáhla nohy, rukou ho uchopila a táhla ho ke klínu.
„Aúúúú…co děláš,“ zasykl Karel bolestí, ale poslušně se nad ní posouval.

Marie ho do sebe zavedla a pak tiše vzdechla nad vniknutím. Už dlouho se s Karlem nemilovala. Naposledy v létě a pak už ta zatracená politika učinila předěl mezi pohraničím a zbytkem státu.
Češi vystavěli nějaké betonové stavby a oddělili se od Sudet, jako kdyby oni nebyli občany stejného státu. Ale to jí v tuto chvíli nezajímalo.
Slastně prožívala rytmické pohyby tvrdého ocasu v sobě a Karla přitom hladila po zádech a zadku, jak to měl rád.
Ten vnímal její hlazení a zároveň stahy její pochvy při přírazech a cítil, že už to dlouho nevydrží. Marie však potřebovala k vyvrcholení delší čas, a tak změnil polohu. Marie si klekla na postel, on se postavil, sevřel v pase a vzal si ji zezadu. Prudký vnik Marii porazil hlavou do peřin, takže její hekání teď bylo dokonale utlumeno.

„Jen kdyby nevrzala ta zatracená postel! To pozná i hluchej, co se tady děje!“ blesklo Karlovi hlavou a měnil rychlosti přírazů. „Starej Wenzel je určitě u Freikorps a nesnesl by, že mu dceru vojíždí českej vojáček.“ Naštěstí pocítil poševní stahy, jak se Marie udělala a on do ní s úlevou vypustil semeno.
Nehonil si ho už kolik dní, takže toho bylo dost. Když z ní vyjel, viděl ho čůrkem vytékat ven mezi překrvenými naběhlými pysky.
Marie se šťastným úsměvem se zvedla, celá zpocená.

„Ich liebe dich,“ znovu se na něj vrhla, ale tentokrát mu začala olizovat opatlaný ocas. To činila jen výjimečně a Karel se tomu rád poddal. Cumlání, olizování i pohyby sevřených rtů způsobily, že mu za chvíli tvrdě stál a Marie mu opět nastavila zadek.
„Konnen hinterleib… ehm ..sadešku?“

Karel jí nejprve do zadečku zasunul prst, a když stažení trochu povolilo, naslinil si žalud, přisadil a zatlačil ho mezi svěrače.
Marie se opět hlavou zabořila do polštáře, aby nekřičela nahlas. Nejprve bolestí, ale posléze rozkoší, protože pronik do zadečku milovala.
Když v ní byl zaražený celý, obou se zmocnila předzvěst vyvrcholení. Sevření střev a tření ocasu o stěny bylo tak intenzívní, že Marie vyluzovala jen směs neartikulovaných zvuků a kroutila zadkem, čímž svou rozkoš ještě znásobovala. Karel se nehýbal, neboť jakýkoliv pohyb přibližoval tu chvíli nezastavitelného výstřiku.
Nakonec se rozhodl to neprodlužovat, neboť se musel vrátit včas do pozic. Rozjel sérii rychlých přírazů, Marii promnul prsa a pak ji třemi prsty začal šukat.
Marie s tlumeným výkřikem vyvrcholila, proudem šťáv mu zalila kmitající prsty a brzy nato se jí Karel začal vyprazdňovat do střev. Stříkal a přirážel, dokud mu ocas neochabl a nevyjel z ní ven.
Když se vzpamatovali a vydýchali, Karel se rychle oblékl.

„Kde budež… kdybych..se …etwas stehen?“ ptala se Marie.
Karel zvažoval vyzradit své pozice, ale Marii považoval za důvěryhodnou, zvláště když se mají rádi.
„V zákrutu silnice u Horního potoka. Na náspu je náš objekt. Víš, kde to je?“
Marie kývla a ještě v okně ho obdařila posledním polibkem. „Geben no sich acht!“
„Ty taky,“ odvětil Karel, sebral opřenou pušku a zamířil zpět do vnitrozemí.

***

„Co tady děláš?“ napůl vyděšeně, napůl radostně šeptla Lída, když otevřela na zaťukání na okno. Hans se oknem protáhl do komůrky a s Lídou splynuli v pevném objetí.
„Musel sem se losloušit… bude falka,“ vysvětloval ji Hans.
„Já vím. Ale na to teď nemysli,“ zašeptala Lída, rozvázala si šněrování na ramínku a náhle před ním stála nahá.
„Pomiluj mě…možná je to naposled… a já…čekám tvoje dítě, Hansi.“

Hans oněměl překvapením, chtěl něco říct, ale Lída ho umlčela prudkým polibkem a stahovala z něj uniformu.
Když ulehli do peřin, okamžitě mu uchopila tvrdý ocas a zrychleně pohonila.
„Pojď do mě, rychle!“ roztáhla doširoka nohy.

Hans ji rád lízal v klíně, ale tentokrát mu nedala čas, a tak na ni nalehl a snadno do ní zajel, jak byla mokrá a rozdychtěná.
„Ááchh…ano…ano… přitlač….úúúhhh!“ vydechla, jak ji projel celou pochvou až po kořen.
Už dlouho se neviděli a jejich poslední milování na slámě za stodolou, za moc nestálo. Vyrušil je otec těsně před jejím vyvrcholením, a tak z toho nic neměla. Avšak jeho výstřik účinek měl, protože z něj otěhotněla.

Teď si to užívala naplno a cítila, že brzo bude. Hans snaživě přirážel a laskáním jejích prsou jí zvyšoval stoupající rozkoš. Prsa teď vůbec začala mít nějaká citlivější a navíc to rytmické tření v klíně.
„Och…och..to…je…krááása…bože…júúú…už…už,“ sténala a začala hlasitěji vzdychat v přicházejícím vrcholu.
A přesně ve chvíli, kdy Hans naposledy přirazil a začal nezadržitelně stříkat i ona vyvrcholila a mocnými stahy z něj všechno vysála do poslední kapky. Teď už to stejně bylo jedno.

Ještě se nestačila vydýchat a už cítila Hansův tvrdý ocas, jak do ní vniká z boku.  Pozvedla nohu, aby mu umožnila přístup a zavzdychala nad slastnými pocity z jiného směru přirážení. Tentokrát se ocas třel o přední stěnu, a když si přidala vlastní laskání klitorisu, bylo druhé vyvrcholení jen otázkou času.
Ocas do ní rytmicky vnikal a to ji přivádělo úplně do transu.
„Meine liebe,“ funěl Hans a Lída jen sténala.
„Já…také…ach…bože…tě…mi..lu..juuúúúúú!“ protáhla na konci a udělala se.
Rozkoš ji projela tělem, že se kousla do rtu, aby nevykřikla nahlas. Ocas nadále přirážel, až proud semene ji zaplavil nitro a děloha ho vsávala do sebe. Zbytek pak vytékal z překrvené kundy ven.

Pak už Hans se musel odebrat zpět.
„Ich gedenke mich deiner,“ řekl na rozloučenou.
„Já na tebe taky,“ opáčila Lída, dala mu poslední políbení a tiše za ním zavřela okno.

***

Karel míjel poslední dům osady, když u zdi spatřil nějakou postavu v německé uniformě.
„Hande hoch!“ vykřikl a cvakl závěrem pušky.
Muž se poslušně zastavil, zvedl ruce a pomalu se otočil. Karel došel blíž a pak překvapeně vykřikl. „Hansi, seš to ty?“
„Ja, Kárl,“ kývl Hans, který Karla též poznal. Ten sklonil pušku na znamení, že střílet na kamaráda nebude.
„Co tu děláš? Máme mobilizaci, kvůli vám,“ zeptal se Karel trochu posmutněle, vidíc, že s přátelstvím bude, aspoň po nějakou dobu, konec.
„Was? My tu sme khvůli vam! Pšišel sem … za Lída…fšak fíš,“ svěsil ruce Hans a taky tvářil smutně. „Mušu jit?“
„Běž. Stejně se asi brzo potkáme,“ kývl Karel.
„Brso, Kárl, brso…už…fruh morgen,“ tiše řekl Hans a rychle odkvačil směrem k hranici.
Karel učinil totéž, ale opačným směrem.

***

Když se Karel vrátil, desátník naštěstí ještě spal. Aby ho kamarádi neudali, musel jim podrobně vylíčit své zážitky i když v tuto chvíli asi to nejdůležitější zamlčel.

Hned po rozednění společně s vojáky z okolních pevnůstek přehradili silnici od hranic španělskými jezdci hustě vypletenými a provázanými ostnatým drátem.

K jejich údivu přijel odpoledne vojenský náklaďák a vyklopil jim na silnici tři ocelové rozsocháče. Ženisté jim je zkompletovali a mužům vysvětlili.
„Pokud je budete držet pod palbou, tak tímhle tanky neprojedou. Tak ať vám to neodvalí ručně. Každá útočná vlna má sebou i ženijní jednotku, tak bacha!“ A vojáci kývali hlavami, že rozumí.

Navečer přijelo ještě auto se štábními důstojníky a sešli se k poradě s veliteli jednotlivých objektů.
Když odjeli, svolal desátník své muže.
„Vyměňte ve střílně šestadvacítku za dvacetčtyřku. Dostali jsme zprávu, že na ty jejich plechovky to zblízka stačí. A každej zastavenej tank je dobrej tank. Prej to asi brzo začne. No, vezmu si první hlídku, pak Černý a Janda!“

A nad krajinou se rozhostila další mírová noc.

***

Na německé straně přišel rozkaz nahodit motory krátce před půlnocí. Vojáci poslušně protáčeli startéry všech tanků a kolopásů. Po třetí hodině ranní se vojsko dalo do pohybu k hranici.

Vojín Janda, ač na stráži, seděl na pařezu a klimbal. Zdálo se mu o Marii a jejich posledním milování, když vtom zpředu uslyšel dupot a praskání větví.
„Stůj!“ ozvalo se a práskl výstřel.
Z levé strany, ze střílny vedlejšího objektu okamžitě vyšlehla čára stopovacích střel z kulometu a vyletěla světlice.
Janda namířil pušku a sledoval ozářený prostor, když náhle se z porostu zvedly dvě hubené paže a ozval se ženský hlas.
„Nein aufziehen! Aufgeben!“ a pomalu se postavila dívka, ve které Karel poznal Marii!
„Co tady, proboha, děláš?“ křikl na ní, zatímco zezadu na paseku dobíhal voják z družstva sosáků (SOS – Stráže obrany státu).
„Stůj!“ křičel na ni znovu s namířenou puškou.
„Sklapni. To je má snoubenka!“ okřikl ho Karel a nechal Marii přijít k sobě.
„Proč jsi tady? Co se stalo?“ viděl její vyděšený pohled.
„Já…chodyla …warnen…vas. Oni pšekločit grenze.. dneska rano,“ vysoukala ze sebe a vojáci si vyměnili překvapené pohledy.

„Takže Hans měl pravdu. Dnes začne válka“, uvědomil si Karel, zatímco Marie mu skočila kolem krku a rozplakala se.
„Vojíne Jando,“ ozval se přísný hlas velitele Levého a Karel se snažil vymanit z jejího sevření.
„Vidím, že když nejde Mohamed k hoře, hora přijde za ním. Děkuji vašemu děvčeti za informaci, ale nyní musí opustit tento prostor, který jak vidno, brzy se stane válečnou zónou.“
„Máš kam jít? Zpátky už nemůžeš,“ zeptal se jí Karel.
„Ja. Mein onkel wohnen nahe… Lichkovicz,“ kývla Marie, vtiskla mu poslední polibek a dala se na cestu do vnitrozemí, uspokojena, že stihla varovat svého milence a jak doufala, i budoucího manžela.

Linie opevnění zatím ožila a vojáci chvatně konali poslední úpravy svých postavení.
„Jak se vaše děvče dostalo přes postavení sosáků a jak ví, kde vás hledat?“ začal Karla přísně vyslýchat velitel.
„Zná to tady,“ pokrčil rameny Karel. „Ti vepředu asi chrápali, co mám na to říct?“
„A náš objekt?“ nadhodil velitel.
„No…ehm..řekl jsem ji to,“ zkroušeně se Karel přiznal.
„Dobrá. V tom případě jste vyzradil vojenské tajemství! Nemůžu vás zastřelit, protože začne válka, a tak svou chybu odčiníte bojem. Němci stejně vědí, že tu jsme, takže budou připraveni. Nyní ještě zkuste se chvilku vyspat!“
Karel zalezl do objektu a v podřepu se zachumlal do pláště uniformy. Vojín Charvát zatím ve svitu petrolejky rychle páskoval kulometné náboje do zásoby. Při střelbě už na to nebude čas.

 

Navigace v seriáluOsmatřicátý rok 02 >>
0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments

Netradiční téma, jako vždy pěkně psané.

Zajímavý začátek. A rozhodně slibný, těším se na pokračování.

Nikdy bych neřekl, že jako reenactor republikový armády najdu na tomhle serveru takovouhle super povídku z ’38 a navíc v takovém žánru…. Ale opravdu pecka 🙂

Zajímavé téma , výborná povídka . Jsem rád , že to není napsané stylem jenom jedni jsou ti správní . Ano v pohraničí byli smíšené rodiny . Těším se na další pokračování smíšených dvojic v té neklidné době .

Podle názvu se dalo čekat cokoliv, ale nápad se zrcadlící se situací je za všechny prachy. Hezky rozjetá další kapitola našich dějin v podání letopisce Shocka 🙂