Ošklivá holka

Read Offline:

Pondělí začalo jako obvykle, zakázka byla předána ráno o devíti a v úterý ji chtěl šéf na stole. Potili jsme se až do dvou hodin s Petrem nad stoly, už opravdu zbýval jen kousek práce a bylo by hotovo. Přemlouval jsem Petra, ať tady ještě hodinku zůstaneme a dotáhneme to do konce, ale sebral papíry a strčil je do kufříku s tím, že se to dodělá u něho doma, že se mám kolem čtvrté stavit.
„Jo,“ povídá, „kdyby jsme s našima jeli nakoupit, tak ti otevře Lexík.“
Lexík, pomyslel jsem si, srandovní jméno pro kluka.
Rozloučili jsme se, rozešli se k domovu a já se pak okolo čtvrté loudal k Petrovi.

Po půl roce manželství a nečekaně rychlém rozchodu, jsem neměl rád společnost. Ještě to bolelo. Zazvonil jsem, otevřely se dveře a přede mnou stála holka, jako vystřižená z módního žurnálu. Postava jako lusk, květované šaty na ni seděly a zvýrazňovaly její krásnou postavu. Když jsem jí ale pohlédl do tváře, zhrozil jsem se.
Co jí matka příroda dala na kráse těla, o to ji ochudila na obličeji. Tváře měla zmačkané jako papír, nos, no ten by mohl konkurovat všem čarodějnicím v pohádkách. Ale její oči byly jako studánky, krásně modré, ale strašně smutné. Měla krásná ústa, ale když se usmála, vždy se nějak zkřivily.

„Přejete si prosím?“ zeptala se chladně.
„Promiňte, prosím, ale Petr mě pozval…“
Oči se jí trochu rozzářily, na rtech se objevilo něco co mohlo znamenat úsměv a řekla mile:
„Ty jsi jistě Jirka, Petrův kolega.“
Přitakal jsem, ohromen tím, že mi začala tykat. Chytila se mě pod paží a táhla mě dovnitř. Usadil jsem se v pokoji na pohovce a ona pokračovala se smutným pohledem ve sklopených očích: „Říkají mi doma Lexík, je to tak lepší.“ Trochu ožila: „Mám ti udělat kávu? Jsem špatná hostitelka.“
„Ne, děkuji, měl jsem kávu, než jsem šel.“
Přitáhla křeslo blíž k pohovce, sedla si, dívala se do země a nervózně si rovnala sukni.

Po chvíli zvedla hlavu, upřeně mě pozorovala a zeptala se:
„Říkal ti Petr o tom?“
„Nevím,“ odpověděl jsem zmateně, „o čem měl říkat?“
„Aha,“ konstatovala, „zase to nechal na sestřičce.“
Znovu sklopila oči a začala vykládat, že příští týden odjíždí do ciziny, protože dostala stáž v Bruselu. Pro rodinu to bude lepší, když se na ni nebudou muset dívat.
„Přeháníš,“ protestoval jsem, „vždyť jsi krásná holka.“
„Tak o půlnoci a ještě zezadu,“ trpce konstatovala. „Vím jak vypadám.“
„A co potřebuješ? Petr mluvil jenom o dodělávce zakázky,“ zmateně jsem se ptal.
Napřímila se v křesle a já nemohl odtrhnout oči od ňader, které se jemně rýsovala ve výstřihu. Všimla si toho, zčervenala a upřeně, smutně se na mě dívala. Po chvíli trapného mlčení pokračovala.

Mohlo by vás zajímat  Vesnice 03

„Jsi Petrův nejlepší kamarád, vyprávěl mi o tvém nešťastném manželství, já…“ zarazila se, rudá jako rak sklopila oči a vyrazila ze sebe, „já bych chtěla, aby ses obětoval…“ zase se zarazila a zoufale ze sebe vysoukala, „ …aby ses se mnou dneska pomiloval,“ a z očí se jí začaly řinout slzičky, jako malé hrášky.
„Proboha, Lex…“ zarazil jsem se s uvědoměním, že se asi bude jmenovat Alexandra, „proboha Sašenko, to přece nemyslíš vážně? Vždyť jsi hezká holka a na tvářích přece zas tak moc nezáleží. A potom, každou chvíli se můžou vrátit vaši, to přece nejde.“
„Já vím,“ namítla trpce, „ona tvář se dá přikrýt novinama. A o naše si nedělej starost, Petr je zdrží, dokud mu nezavolám. Teď víš, co ti měl říct, ale nesebral odvahu, nedivím se.“ A vášnivě pokračovala: „Víš, pro mě je to možná jediná a poslední příležitost.“

To už se ji koulely slzičky, jako velké hrášky. Vzal jsem ji za ruce a přitáhl k sobě na pohovku. Objal okolo ramen a snažil jsem jí rozumně vysvětlit, že to, co po mně chce, je hloupost.
„Sašenko, máš před sebou celý život. Ne každý muž se dívá jen na tvář a jistě se najde i ten, který uvidí i tvou duši. Určitě takového potkáš. Tak si nezkaž život.“
Položila hlavu na mé rameno a já ji kapesníkem stíral slzičky.
„Sašenko,“ mazlila se se svým jménem, „víš že mi tak ještě nikdo neřekl?“

Najednou se prudce ke mně obrátila a řekla:
„Na rovinu Jirko, jsi ochotný to pro mě udělat, nebo ne?“
Co jsem mohl dělat, bylo mi jí tak líto. Za nic nemohla a přesto měla tak zpackaný život. Přikývl jsem.
Objala mě okolo krku, zarazila se a nesměle se zeptala:
„Můžu ti dát pusu, nebude ti to vadit?“
Přitiskl jsem ji k sobě a začal líbat. Zavřela oči a snažila se neuměle napodobovat. Po chvilce vstala, chytla mě za ruku, roztouženě řekla: „Pojď,“ a táhla mě po schodech tak rychle, že jsem snad na každém čtvrtém klopýtl. Zatáhla mě do svého pokojíku a zůstala bezradně stát. Podívala se svýma očima, ve kterých jsem viděl touhu i rozpaky.
Přitiskla se a zaprosila:
„Prosím tě Jiříčku, řekni mi, co mám dělat, já…“ zajíkla se, „já to nikdy nedělala.“

Políbil jsem ji a začal rozepínat knoflíčky na halence. Červená jako rak, nechala se ode mne svlékat, oči měla zavřené a zrychleně dýchala. Když se poslední kousek oblečení sesunul k nohám a ona, se svým překrásným tělem stála přede mnou, vzal jsem ji do náruče a položil na lůžko.
Ležela, celá ztuhlá, nohy přitisknuté k sobě, kolem hlavy se jí rozprostřely vlasy a dole se na mě smály kučeravé chloupky pahorku.
Svlékl jsem se a přitiskl se k jejímu boku.

„Co mám dělat dál?“ zeptala se tiše.
„Nic, Sašenko, dělej pouze to co ucítíš. Ale rozmysli se, první milování bývá bolestivé.“
„Vím,“ řekla, „ale já to chci.“
Políbil jsem ji na ústa a začal obvyklou cestu lásky, od krku, přes krásná ňadra. Líbal jsem vrcholy, mazlil se s nimi tváří, ale Saša zůstávala chladná a tichá, jedině její dech byl o něco rychlejší. Kroužil jsem pomalu po bříšku, zcela opojen krásou těla. Tváří jsem se mazlil s chloupky a snažil se rukou otevřít sevřené nohy.
„Sašenko, to musíš nožky pootevřít, jinak to nejde,“ prosil jsem ji.
Náhle nohy uvolnila a roztáhla je do široka. Začala sténat a pánev se v křeči zdvíhala proti mně. Pravděpodobně myšlenka na stisknuté nohy blokovala veškeré pocity.

Saša, která poprvé ve svém životě zažila pocit ženy ve vyvrcholení, se pomalu uklidňovala a červeň na jejích tvářích mizela.
Já před klínem klečel a obdivně hleděl na ten výtvor přírody.
Proč jí nemohla z tohoto dát kousek i na obličej, přemýšlel jsem trpce. Začal jsem líbat kraj stehýnek, zvedl nožku a líbal ji až ke špičkám prstíků, abych se potom vracel po druhé nožce zpět do klína. Saša prudce dýchala a zaťatýma rukama svírala prostěradlo. Viděl jsem, jak se krásná lasturka třpytí rosou panenství, zabořil jsem do té krásy obličej a líbal, líbal, líbal.

Vůně těla mě zcela pohltila, mazlil jsem se s každým kousíčkem a jazykem dráždil vrcholek lásky. Saša se zmítala v zatím nepoznané rozkoši, vykřikovala, sténala a pánví se tiskla k mému obličeji.
Rozvášněný, přisunul jsem se ke klínu a špičkou přirození se krátkými přírazy dostával dovnitř. Kupodivu, zatím to šlo. Saša sténala a snažila se, co nejvíce na mojí špičku nabodnout. Ucítil jsem v cestě odpor, tak jsem se chytil kolem jejích boků a prudce jsem se vřítil dovnitř.
Vykřikla, spíš zaječela a začala hlasitě sténat.

„Proboha, ty jsi mě snad roztrhl vejpůl,“ vyrazila ze sebe a z očí se jí řinul vodopád slziček.
Slíbával jsem z tváří slané potůčky a s údivem sledoval, jak se Sašin obličej urovnal a zněžněl. Přitiskl jsem se, stále hluboko ponořený, a zašeptal: „Neroztrhl, ale protrhl. Sašenko, teď už jsi žena.“
„A to jsi už skončil?“ podivila se a tiskla se pánví na mé přirození.
„Skoro,“ řekl jsem, „dál už bych ti zkazil život.“
„Myslíš, že bych mohla mít s tebou dítě?“ otázala se a její modré tůňky mě upřeně pozorovaly.
„Asi tak nějak, později bys toho litovala.“
„Ale já chci, chci vše, co mají ostatní ženy. A neboj, pokud se dítě narodí, bude to moje dítě a o tobě se nikdy nikde nezmíním. Tak na co čekáš? Stydíš se, že sis něco začal s ošklivou holkou?“
„To od tebe Sašenko není hezké,“ řekl jsem a začal pomalu v těsné dírce klouzat.

Muselo ji to bolet, protože při každém přírazu zasténala. Po chvíli ještě sténala, ale pánev se začala proti mně vzpínat. Zrychlil jsem a prodloužil pohyb po celé hloubce lůna. Cítil jsem, jak se celá jeskyňka svírá, Saša změnila sténání na hluboké chropění, vypjala se do oblouku, začala křičet a zmítat se v mém objetí. Zaplavoval jsem mezi přírazy lůno a sténal blahem.

Pomalu jsme se uklidňovali, tiskli se k sobě a líbali se. Saša vzala mojí ruku a tiskla ji na ňadra a chvílemi opět zasténala. Hladil jsem ňadra, líbal ji a šeptal:
„Sašenko, budeš toho litovat.“
Prudce vykřikla: „Nikdy! Nikdy nezapomenu!“

Umyli jsme se a oblékli. Saša převlekla postel a sešli jsme dolů. Uvařila nám kávu a pak zavolala Petrovi:
„Prosím tě, kde jste tak dlouho?“
Pak na mě šibalsky mrkla.

Když se Petr vrátil, odebrali jsme se do jeho koutku a dodělali rozdělanou zakázku. Pak mi tiše a rozpačitě řekl:
„Děkuji ti.“
Rovněž v silných rozpacích jsem mu odpověděl, že nemá za co a byl jsem rád, že to dál nerozpatlával. Rozloučil jsem se a Lexík s Petrem mě šli vyprovodit.

Od té doby uplynuly dva roky. A najednou, při odchodu z práce mi Petr předal obálku. Tohle prý mi přes něho posílá Lexík, protože nemá na mne adresu. Poděkoval jsem, zastrčil obálku do saka a šel domů.
Doma jsem nedočkavě rozřízl obálku, ze které vypadla fotografie a dopisní papír. Saša psala, že se šťastně vdala, má hodného manžela a malou dcerušku. A že vzpomínka na nás dva nevyprchala a stále se jí objevuje před očima, každý den.
Podíval jsem se na fotografii. Stála na ní Saša a kolem pasu objímala docela hezkého chlapíka s brejličkama. Před nimi stála malá, pěkná holčička a ač to nebylo možné, jako bych v její tvářičce poznával moje rysy.

J.R.

Všechna přečtení
Všechna přečtení
213
Přečteno dnes
Přečteno dnes
2
Read Offline:
Hodnocení: 5.0. od 2 uživatelů
Please wait...

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz