Toto je 3 díl z 4 v seriálu Obětní beránci

„Tys hned utekla? Co tě k tomu vedlo, holka? Tohle musíš vždy dotáhnout do konce, pamatuj na to! Aby se Rostík nenazlobil. Ale zkoulela si to moc dobře. Co dál? Máš něco v plánu?“ šeptala mamina dceři do ucha, aby je nezaslechl manžel, protože přeci jen neměla důvod dávat mu nahlížet do svých karet.
„Vůbec nevím, mami. Představa, že s ním mám ještě někdy něco…to je strašný!“ zakvílela zoufale Zorka.
„Hele, mě něco napadlo,“ zvedla ke stropu ukazováček zralena a hned se hnala pro telefon.

Zora na ni hleděla a se strachem v očích přihlížela jejímu počínání. Věděla, že ji máma zase uchystá nějakou šarádu, na kterou ale neměla vůbec náladu. Házela protestující ksichtíky, ale když po několikáté uviděla záblesk nového prstenu, okamžitě ztichla a poslušně čekala, co bude dál.

„Dobrý den, ano ano, to jsem já, Zlatka. Taky jsem ráda, že vás slyším… Ne to ne, dnes nemohu. Ani zítra bohužel. Najdu si čas, ale musíte vydržet… Ano přesně tak. Ale kvůli čemu volám… Co Vratík? Ještě pořád je sám?“ štěbetala do telefonu potvorsky.
„Mami!“ vykulila oči Zora.
„No to je náhoda! Ta moje holka taky nikoho nemá. Mě napadlo, co kdybychom je dali dohromady? Co vy na to? To by bylo príma, že? Nevím, no třeba společný oběd nebo domluvit jim nějakou schůzku. Ona ta moje stydlivka se k ničemu nemá a nevím jestli by Vratík sám…že? Taky ne…No vidíte to. Mládež neschopná. To za našich let, že? Ale nechte toho…,“ koketila dál Zlata s páprdou, který bydlel v další vilce na konci vesnice.

Zora kroutila hlavou, ale věřila každému máminu slovu, protože si byla jistá, že zkušená žena moc dobře ví, co dělá.
Zprvu protestovala s představou, že bude muset skákat jako cvičená opička, ale další oslnivý záblesk prstenu ji donutil přemýšlet nad příhodně zvoleným šatníkem k obědové seznamce. V duchu se ladila do dokonalosti, pročesávala si hřívu, mrkala vykartáčovanými řasami a pohrávala si s myšlenkou, že bude za krásnou panenku, která si může pouze lusknout a všichni jí klečí u nohou.

„Tak a je to domluveno,“ usmála se Zlatuše, když složila hovor.
„Cos mu to vykládala, že jsem neschopná?“ zamračila se dotčenka.
„To bylo jen tak. Přece mu neřeknu, že jsi na lovu. Máš domluvený oběd na příští sobotu, takže máš celý týden na to, aby sis vše promyslela. Já myslím, že Vrátík by byl pro tebe lepší partie. Nepracuje a přitom mají peněz jako šlupek. A ten jeho táta…no…bylo by to v rodině,“ rozesmála se záhadně matinka.
„Mami!!! S ním? Kecáš. Kdy? No to je gól…,“ rozchichotala se Zora nad prozrazenou nevěrou.
„Ještě ne, ale je to v plánu. Zatím jen tak laškujeme, ale už se těším, až nám ty plány vyjdou. Ale vypadá to, že mě na té adrese předběhneš…,“ smála se pobaveně Zlata.
„Předběhnu? Jako s Vráťovým fotrem?“ vyvalila vystrašeně oči Zora.
„No to se opovaž. Majitel sejfu je můj. Ty máš smluvený oběd, abys ulovila syna. Takže se tvař cudně, jez způsobně, nehrb se, buď opět krásná a voňavá a koketuj, aby se mladíček chytil na vějičku,“ nakázala matinka dcerce a pomalu se s ní rozloučila, aby mohla přeběhnout manžílkovi přes cestu, protože si vzpomněla, že by se jí hodil i nějaký náramek.

Celý týden byla dívčina zalezlá a bála se vystrčit nos z domu. Pořád ji strašila představa, že by se opět viděla s Rostíkem, který jí tolik znechutil věčnou chuť na sex. Zdržovala se na zahradě a nechala se zapírat věčně usměvavou matinkou, protože sám tučmen se nenechal odbýt.

Po pár dnech na jejich zvonek opravdu zazvonil. Vykoupaný, vyčesaný, vyškrobený a hlavně vystresovaný, civěl Zlatici do výstřihu a koktavě se vyptával, zda je atraktivní dcerunka přítomna.
„Rostíčku, není doma, není. Ráda bych ti vyhověla, chlapečku, ale není,“ nasadila mamina sladký úsměv plný falše a pohladila mladého kuličku po rameni.
„Já ji nesu…máma mne poslala, abych…kdy bude doma?“ svěsil hlavu smutnolín.
„Copak jí neseš?“ zbystřila zralena, protože si všimla malé krabičky v jeho tučných prstech.
„To je překvapení. Tohle. Po babičce. Je to ruční práce. A teď když se Zorinkou…když spolu chodíme…máma říkala…,“ koktal dál nervóza a raději se rovnou pochlubil se svým dárkem.

Zlatu nasvítil záblesk z otevřené dárkové krabičky. Zlatý náramek z červeného zlata byl zdobený rudými kameny, přesně jako její náušnice, které kdysi dostala darem od nápadníka z manželovy narozeninové party. Oči jí zajiskřily a hned se k naivkovi přitočila blíže, aby ho ještě jednou mohla konejšivě uklidnit.
„To je ale krásný kousek! Rostíku, opravdu tohle napadlo mámu? To se mi nějak nezdá. Co? Pověz mi,“ vtáhla ho do haly rodinného domu a okamžitě se k němu natiskla, aby tělem dokázala nejen svádět, ale zároveň krýt chlapcovo zlodějské rozhodnutí.
„To já…Máma o tom neví. Já se do Zorky zamiloval. A myslím, že i ona do mě. Alespoň se tak u nás chovala. Jen je mi líto, že teď nemá tolik času…,“ lhal sám sobě Rosťa.
„Broučku, já ti rozumím. Neboj se. Mámě nic neřeknu. Ukaž, půjčím si ho, ano? Nech mne ho vyzkoušet. Taková paráda. Takový skvost. Pojď něco ti ukážu,“ táhla ho za sebou jako psa, aniž by jí docházelo, že Zorka se skrývá stále ještě na zahradě a sleduje, kdy dotěrný tučmen konečně vypadne.

Rostík šel za paničkou ochotně. Následoval její kroky a zvědavě se zastavil až u šperkovnice v její ložnici, kam ho sama Zlatuše přitáhla.
Okamžitě otevřela ručně propracovanou klenotnici a vytáhla z ní velmi podobné naušnice. Přiložila si je k uším a zazubila se Rostíkovi přímo do tváře.
Ten ochotně a jako ve snách vytáhl náramek na světlo boží a beze slova ho podal téhle krásné dámě, která se na něj zubila, mrkala očkem a nezapomněla si olíznout horní ret.
„Půjčíš mi ho? Ty jsi hodný. Počkej, nasadím si náušničky a ty mi ho zapneš, prosím,“ zavrtěla boky, otočila se zády k baculínovi a nezapomněla se hluboce ohnout, aby mohla během sebešperkování, jen tak mimochodem, zádelí otřít chlapcův punt.

Rostík ulekaně uskočil, ale zamaskovat okamžitě bobtnající bouli už nestihl. Zralenka se otočila, nabídla mu zápěstí a čekala až se jeho rozklepané ruky poperou s titěrným zapínáním.
Velmi dobře si mezitím prohlédla poklopec a vytrčený stan, který se tyčil na její počest. Trapas mu vracela dalším olíznutím horního rtu a přeslazeným úsměvem, po kterém Rosťa už doslova ukapával do trenek.
„Co na to říkáš?“ položila si ozdobené zápěstí na holou kůži v hlubokém dekoltu.
„Nádhera…,“ polkl sucho v puse kudrnáč a pod mastnou vrstvou ulepeného potu zrudl jako panic.
„Sluší mi?“ pohladila ho druhou rukou po hrudníku.
„Jsou nádherné,“ polkl opět Rostík.
„Ale já mluvím o náramku, ty nestydo jeden,“ přitočila se k němu na těsno pobavená Zlatka.

Buclan zvedl zrak, pohlédl jí vodnatýma očima do temných zorniček a místo omluvy opět hlasitě polkl protivné sucho v puse. Jazyk se mu lepil na patro, protože u svého prsošpeku ucítil tvrdou nekompromisní bradavku, která do něho ryla jako diamantový hrot. Vypíchla mu důlek do sádla a navnadila ho do nepříčetnosti.
Bylo mu jasné, komu tenhle rodinný skvost bezmyšlenkovitě přenechá a koho o něj okrade. Zapomněl na jeho vzácnost, protože měl před sebou dokonalou krásku, která po něm očividně jela.

„Chcete ho?“ vyhrkl ze sebe.
„Jen tak? Pro nic za nic? Přece nejsem bestie, Rostíku. Když si to necháš pro sebe, tak ti za něj zaplatím, chceš?“ hrála si s rudými kameny na šperku Zlata a čekala až samec ztratí zbytek rozumu, což jí automaticky rozšíří její zlatokopeckou sbírku.
„Chci,“ přikývnul nadrženec.

Zamotal se mu svět. Rázem ztrácel balanc, ostrý obraz se mu rozmlžil před očima a v uších mu hučelo.
Protože během nanosekundy cítil šperkem ozdobenou ruku, jak mu jemně tiskne vytrčence a cosi mu šeptá do ouška.
„Já vás neslyším,“ bědoval o rozum připravený zoufalec.
„Že se ti to bude líbit,“ zašeptala mu opakovaně do ucha Zlata a přitom ho tlačila dozadu k manželskému loži.
„Neslyším vás,“ držel si dlaněmi spánky, propleskával si mastnou tvář a prosil všechny svaté, aby mu zastavili ten kolotoč, na kterém tak zběsile už dobrých pár minut rotoval.

Zlatice se usmívala. Byla spokojená jak lehko nabyla takový skvost. Věděla, že se s případnou návštěvou Rosťovy maminky vypořádá a také si byla jistá, že si dokonalou kuřbou získá tohoto mladíka na svoji stranu. Nasávala mu žalud, celé péro i koule, až se baroknímu andělovi samy zvedaly nohy do výšky.
„Tak to ale musíme sundat i kalhoty, Rostíku. Takhle by to nešlo,“ snažila se z něj stáhnout oblečení.
„Jste moje Bohyně! Vy jste dokonalá!“ kňučel nadrženec a stěží se nadzvedával, aby byl aspoň trochu nápomocný.

Maxikaťata letěla přes celý pokoj a šelma vyskočila k němu na pelest, protože se mu chtěla předvést. Nabídla mu k poplácání vysportovanou prdelku a dokonce ho nechala nahlédnout k oholeným pyskům.
Když ucítila jeho rozklepané prsty, které jí vibrovaly u škvírky, přidala v kuřbě, dokud chlapec nehekal blahem.
„Copak copak? To ti dělám tak dobře?“ hleděla pobaveně na Rosťovy palce u nohou, které se propínaly, zatím co pusa syčela blahem.
„Já tohle dlouho nevydržím. Ještě žádná mi to nedělala jako vy! Jste úžasná!“ kvičel jako podsvinče cvalda.
„A co mezi prsa?“ přitočila se k jeho upocenému ksichtu a vytáhla před ním svoje dokonalé silikony na světlo z dekoltu.
„Jsou nejkrásnější ze všech! Jste hvězda zářící a…dokonalá a…,“ snažil se ji zahrnout trapnými lichotkami.
„No tak pojď mezi ně,“ culila se dál Zlatka.

Seskočila z postele, roztáhla mu nohy, sehnula se k rudému ohonu a nabrala si ho mezi cecky. Jemně sevřela, pevněji stiskla dlaněmi a na ukázku mu jednou přerolovala předkožku.
Rostíkovi vytekla slina z kušny a oči mu zapadly jako mrtvole. Byl úplně bezvládný, takže nedokázal ani pochválit první kozozásun, který kdy zažil.
I když velmi chtěl přihlížet náramkoplatbě, nezvládl zvednout hlavu. Snažil se bystřit přes své buclaté tváře, ale ke štěstí mu musela stačit spokojená tvář rozjeté paničky.
Zlata mu ocelota už hezky masírovala silikonovými pětkami a zasypávala ho samou chválou, kterou ovšem přes hukot moře v uších, neslyšel.
„No páni, ty krásně stříkáš! Takový gejzír! Krásný semeno, hezky se udělej, ulev si…,“ jásala nad spermofontánou Zlatuše.

Rostík si držel nohy pod koleny a jako nadržená kurva ze sebe vyrážel nelidské skřeky. Nebyl schopný tenhle prožitek zastavit. Neuměl se ovládat a bylo mu naprosto všechno jedno. Důvěřoval dokonalé milence, kašlal na Zorku, nemyslel na mámu ani náramek a pouze přijímal slast, díky které se poprvé v životě božsky udělal.

„Tady más kapesníčky, ty zlobidlo,“ podala mu stále sladce usměvavá Zlatka krabici s ubrousky.
Rostík stěží zvedl paži, aby vytahal pár utěrek a mohl se očistit od nahromaděného spermatu.
Vítězil sám nad sebou, protože tělo mu naprosto vypovědělo službu a přesto se dokázal otřít do poslední kapky. Nechtěl být zralé atraktivce na obtíž. Chápal, že teď musí co nejdříve zmizet z manželského lože a dělat, že se nikdy nic nestalo.
Jen očima škemral o slib k přídavku.
„No ták. Přece bys nezlobil. Nemůžeme riskovat. Jsem přece vdaná paní, broučku,“ zajížděla mu prsty do propocených kudrlin.
„Třeba někdy…,“ pokusil se znovu.
„Třeba…hlavně už utíkej, broučku. Byls úžasný. Pokaždé, když si ho budu zapínat, si na tebe vzpomenu, to slibuju,“ políbila ho na lesklý spánek a pomalu ho vedla zpět ke dveřím.
Vypoklonkovala ho z vrátek, nenápadně poslala vzdušný polibek a honem utíkala zpět do domu, aby co nejrychleji zametla stopy.

„No mami!?“ spustila na ni Zorka od schodiště.
„Co, no mami? Tys ho chtěla nebo co?“ odfrkla jí Zlatka.
„Ten náramek měl být můj!“ nezapomněla se Zorka projevit tak, jak se od mámy naučila.
„Mám z tebe radost, dítě. A někdy ti ho půjčím! Nedělej scény a pojď za mnou nahoru,“ vysmála se jí do očí mamuše a vyběhla schodiště jako laňka, aby mohla ukrýt vysloužený šperk mezi ostatní klenoty a promluvit si s dotčenou dcerou.

Navigace v seriálu<< Obětní beránci 02Obětní beránci 04 >>
4.2 17 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments

Dobré pokračování. Matka začíná přebírat dárky pro dceru, doufám, že je někdo klepne přes prsty.

Autor: „Alimeda“
Neboj, ono tím incestem skončí 😉

Vynikající povídka. Velmi vzrušující, jsem zvědavá, jak to bude dál. Doufám, že to dcera matce brzy nejak vrátí 😀