Mýtinka 08.

Kategorie: 

8. kapitola - Modrásek.

Vešli jsme do boudy a s rozpaky jsme přemýšleli co dál. Poslední překážka  bránící našemu společnému životu - promoce- byla za námi a tak jsem Janu k sobě přivinul a slavnostně ji povídám:
„Tak vás vítám  na vašem novém pracovišti, slečno.“
Políbila mě a otázala se přísně:
„To takhle vítáte každou spolupracovnici pane kolego?“
Usmál jsem se:
„Ne, to jenom lesní vílu z Mýtinky.“
Pozavírali jsme, pozhasínali a zmizeli  v ložnici. Přivinul jsem svou vílu k sobě, líbal í tvářičky, tiskl se k ní, hladil klokánky a ona se vyžívala v tom, že se  snažila jemně mě kousat na prsou. Tulili jsme se k sobě, nedokážu říct jak dlouho, až  jsme oba s přemírou dojmů usnuli.

Léto se pomalu překulilo do své druhé půlky a já jsem Janu zaučil do obsluhy stanice. Souběžně jsme se   vrhli  se na likvidaci dřeva, protože nám museli přivést alespoň ještě jednu fůru.
Já  štípal, nakládal a vozil kolečka dříví Janě a ta naštípaná polínka skládala podél boudy. Klokánkové montérky už měla celé špinavé od smoly, na obličeji šmouhy a  odfukovala při nezvyklé práci.
Zarazil jsem a nařídil odpočinek. Jana se svezla na lavici pod verandou a napodobujíce Evu se otázala:
„Nemáte trochu vody pro žíznivou pracovnici?“
Sebral jsem se a donesl dva vychlazené lahváče z ledničky.
„Tak rychle jako Eva to nevypiju,“ zasmála se.
„A co vlastně je s Evou, od doby co od nás odešla o ní nic nevím?“
Jana si povzdechla:
„To naše přátelství už není, jak bývalo. Mám dojem že ji mrzí že mi tě přepustila.“

Odpočívali jsme, popíjeli a najednou uviděli, jak ze silničky k nám odbočily dvě auta. První byla nějaká velká černá limusina a za ní se kolébal bleděmodrý teréňák. Tak jsem s brbláním: „koho sem čerti nesou,“ vyšel před verandu.
Z předního auta vylezli dva pánové středních let, rozhlíželi se a já vidím, že je to můj bývalý ředitel, dnes profesor. Druhého jsem neznal. Profesor se hned ke mně hnal:
„Takovou návštěvu jste jistě nečekal, že, pane  kolego?“
„To opravdu ne, pane řediteli,“ odpověděl jsem rozpačitě.
On mezitím přistrčil toho druhého, který si mě zkoumavě prohlížel. Bývalý šéf mě však další větou přímo uzemnil:
„Já jsem jen profesor, ale tady máte vašeho ředitele.“
Mohli mě omývat. Nečekaná  inšpekce a u nás takový nepořádek.
Pánové to ale vzali s nadhledem. Představili jsme se a profesor se uvítal i s Janou:
„Jak mám vám říkat, Dočekalová nebo Karešová?“
„Karešová ještě nejsem pane profesore,“ smála se Jana, jak obvykle celá červená.
„Tak, tady máš druhou půlku Mýtinky Františku,“ představoval ji ředitelovi.

Viděl jsem jak si šéf  Janu se zalíbením prohlížel a  podal ji ruku:
„Vítám vás v našem ústavu a  doufám, že budete  s místem u nás spokojená.“
„Jsem vám velice zavázána,“ řekla Jana, „bylo to těžké rozhodnout se, kam  dál po promoci.“
„A já,“ usmál se šéf  „jsem zase rád, že na takovém odloučeném pracovišti mám kompletní a ještě k tomu manželské osazení.“
„Manželské zatím ne,“ usmála se Jana, „ale brzy to napravíme.“

Provedl jsem oba po pracovišti, a když se loučili, ředitel nám  oznámil, že když jsme dva,  není možné shánět potraviny přes zprostředkovatele. Proto nám na Mýtinku přiděluje služební vozidlo. Není sice nejnovější, ale má generálku.
Zkoprněli jsme úžasem. Hned jsme děkovali, ale mávl rukou že je to v pořádku. Začali jsme se loučit a k překvapení všech, ale hlavně mně a profesora, Jana se k němu přitočila a dala hubičku. Šéf se spokojeně šklebil a těšil se, jak si bude z něj utahovat. Předjel řidič, přistavil mi auto před barák, předal mi papíry, klíčky a ukázal, jak vyplňovat knihu jízd. Pak všichni nasedli do šéfova auta  a odjeli.

Stáli jsme v údivu nad našim vozidlem. Jana jej něžně  hladila, až jsem začínal skoro  žárlit.
No nic, čas pokročil, tak jsme začali poklízet  dřevařské nářadí a při tom debatovali, kde  našeho nového člena rodiny ubytujeme. Už se setmělo, tak jsme se   přesunuli  dovnitř. Začal jsem chystat  večeři a Jana zmizela v koupelně, smýt ze sebe všechnu smolu ze dřeva.

U večeře jsme vášnivě debatovali, jak přeorganizovat přístavek, aby tam mohl náš nový člen parkovat.
„Jak mu budeme říkat?“ mudrovala Jana.'
„Ty jsi víla z Mýtinky, tak to bude satyr,“ navrhl jsem.
„To nejde,“ oponovala se Jana, „jeden satyr tu už je.“
„Prosím tě a kde?“
Vyprskla smíchy:
„Podívej se do zrcadla.“

Přeli jsme se dobře přes hodinu, ale stejně jsme se na ničím neshodli. Jana uklidila nádobí a prý se jde natáhnout, že už toho má dost.
Dodělal jsem raport, pozhasínal, osprchoval a přitulil se k Janě. Hladili jsme se, ale Jana  mi dala pusu a že je dnes utahaná a tak  dnes z toho satyr nic neměl.

Další den po snídani spustila, že nutně potřebuje dolů do Městečka. Že máme málo oleje a poslední plato vajíček a začala vyjmenovávat šňůru věcí, které bylo a nebylo nutné hned dokoupit. Nedalo se nic dělat, moje víla se prostě rozhodla, ukázat se s vozem v Městečku.
„Tak, tady máš klíčky a doklady. Máš přece řidičák?“
Stála zčervenalá přede mnou:
„Ty se mnou nepojedeš?“
„Mám ještě práci,“ namítl jsem.

Jana se mi pověsila na krk, začala mě pusinkovat a přemlouvat. Všechny svoje triky vytáhla, šimrala mě klokánkama, tiskla k sobě a že se bojí, že s takovým autem nikdy nejela a  naposledy jezdila v autoškole. Mé mužské já se naparovalo, jak jsem ji převezl. Milostivě jsem pozavíral boudu a vlezl za volant. Bleskurychle obsadila místo spolujezdce a pyšně prohlížela interiér auta.
„Jé,“ spustila, „vzadu je naskládaná nějaká hromada. Kam dáme nákup?“
„Tak budeš vajíčka držet na klíně, to snad zvládneš,“ odsekl jsem.
Nafoukla se a mlčela. Od řidiče, co auto přivezl, jsem věděl, že vzadu je kompletní sada zimního obutí.

Pomalu jsme se rozjeli, neměl jsem tento vůz v rukách a musel jsem se s ním seznámit. Občas při řazení sebou vůz škubnul a Jana se vždycky významně ušklíbla. Dojeli jsme dolů a Jana zavelela:
"Zastav na Vyhlídce, musím mluvit s Bětou.
"No jasně," řekl jsem si v duchu. " Slečna se musí pochlubit."

Na Vyhlídce jsme způsobili malé pozdvižení. Všichni okukovali auto ze všech stran a Jana se nafukovala pýchou jako páv.
„Jejda to je pěkný modrásek,“ zvolala Běta a už mělo auto jméno.
Běta hned na Janu jestli si ho už vyzkoušela a že ji zaučí.
„Zadrž,“ zvolal jsem, „ještě nejsme svoji a už chceš aby se přizabila?“ 

Nakoupili jsme, teda spíš vykoupili samoobsluhu, naskládali nákup dovnitř a rozjeli se k domovu.
Auto už pod mým vedením tolik nestřečkovalo, pomalu jsme si na sebe zvykali. Po zaparkování před boudou a jsme začali Janin velký nákup uskladňovat.
Potom v rychlosti snědli narychlo udělaný oběd a vrhli se na úpravu garáže pro Modráska. Myslím, že minimálně třikrát jsme kompletně vyklidili přístavek a znovu rovnali, než konečně náš Modrásek trůnil uvnitř.

Bylo už navečer, kdy jsme se dostali domů a mohli ze sebe smýt prach a špínu po celodenním rovnání. Po večeři jsme se a odsunuli  do ložnice. Jana zmizela v koupelně a já se přebalil do pyžama a natáhl na postel.
Po chvíli se otevřely dveře koupelny a na mě se vyřítila Venuše, nebo víla z Mýtinky, celá nahatá a vrhla se na mně s tím ať dělám, že ty hadry na mě nesnáší a že dnes mě bude ona milovat.
Bože, kde je to nesmělé děvčátko, které při první zmínce o milování zčervenalo až po kořínky vlasů? Tohle  byla rozjetá  lvice, která se ke mně vinula, sápala, štípala, líbala.
Objal jsem ji a zeptal se  jak se to dělá, když žena miluje muže.
Zarazila se, pak zasmála, obrátila se na záda a strhla mně na sebe.
„Pojď,“ žadonila, „dělej mi  to tak,  jak to mám ráda.“

 Ona totiž Jana preferovala hlavně dvě polohy, na zádech a na koníka. Ostatní sice strpěla, ale nevracela se k nim, protože ji zřejmě moc neuspokojovaly.
Líbal jsem její postavičku, mazlil jsem se s klokánky a ona dnes celá žhavá mně lechtala na žebrech, za krkem, tahala za vlasy líbala a hladila.
Přesunul jsem se zpět k hlavě a řekl:
„Prosím tě Janičko, co se ti stalo? To ti něco Bětka dala?“
„Co by mě měla dávat,“ podivila se.
„No, že já tě takhle neznám.“
„Tak mě teď poznáš,“ ona na to a přisála se na moje ústa. Přitiskla se nohou k mému klínu, stáhla mi ruku na lasturku a já pochopil, o co má moje víla zájem. Hladil jsem pinďulku, jemně lechtal ústí jeskyňky, mazlil se s vrcholem kamaráda, chvíli jsem dlaní třel štěrbinu lasturky, až jsem cítil jak Jana tuhne, trhaně dýchá a hroty klokánků ční tvrdě do výše.

Ruku mě tlačila do jeskyňky a zoufale prosila:
„Tam, prosím tě tam.“
Zasunul jsem tedy dva prsty do tunýlku lásky, ucítil malý hrbolek a rychle  ho hladil. Se sténáním  zvedala tělo, zmítala se do stran, rukou se snažila dostat mé prsty co nejhlouběji. Jemně jsem vyprostil ruku z lůna , převrátil se nad ní a ponořil se do hloubi jeskyňky. Myslel jsem že její vyvrcholení už odchází, když po zasunutí se vrátilo a Jana se pode mnou zmítala v křečích.
O nějakých aktivitách nebyla řeč, měl jsem dost práce abych se v dírce udržel. Objala mně nohama a pánví dorážela silou, že jsem měl strach, že si ublíží. Bylo toho na mne příliš a tak jsem do silně stažené dírky explodoval. Cítil jsem, jak se silně svírá a doslova  ho vtahuje dovnitř.

Jana se pomalu uklidňovala, kolík už dávno z dírky vyklouzl a tak jsem se překulil vedle ní, hladil jsem a slíbával slzičky. Náhle uchopila mou hlavu a načala další kolo vášnivé líbačky. Mezi polibky vyrážela chraptivým hláskem:
„Tak a teď víš, jak umí milovat žena.“

 

 

 

Líbí se povídka?